ornitolog

2010-04-19T02:54:00.000-07:00

bohužel ne déle. Podívej se, Jyrry - vidíš?"
Bjelke přistoupil k oknu vedoucímu na západ k přístavu a za ním k Faxa-fjórdu, zvlněnému bělostnými řadami hřebenatek. Ukázal směrem ke skálám, rozbíhajícím se v terasách stále výše a výše, až se obloukem opět zahnuly jako hrabivá ruka a obkroužily úzkým poloostrovem jižní část Faxa-fjórdu. Tam v dálce bylo právě vidět přistávající tečku tryskového letadla s houbičkou brzdícího padáku za sebou, a když jsem hodně dobře koukala, viděla jsem červeně a bíle pruhované větrné pytle, jaké bývají na letištích.
"To je Keflavik - základna dálkových bombardovacích letadel, Jyrry. Island se stal, jak víš, součástí NATO a v roce 1951 se u nás usídlil jeden z největších opěrných bodů USA na světě.
Zatím jsou jen v Keflaviku, na třiceti čtverečních kilometrech půdy, kterou naši pradědové a tátové vyrvali skálám, oseli, odkud odtahali v rukou balvany ... Teď tam vyrostla kasárna, bary, hangáry. Ale Jyrry," Bjelke uchopil Jirku za rameno a stiskl ho tak, až bolestně zkřivil obličej, "dovedeš si představit, co se stane, až se objeví v novinách senzační zprávy o podivuhodném radioaktivním kovu, zářícím celá staletí, dnes možná s menší ničivostí, ale stále ? O dalších tajemstvích, která snad skrývá Díra svatého Patrika? Jestli nedovedeš, řeknu ti to: za několik dní bude Sneffels obklopen ostnatými dráty a uvnitř budou pracovat skupiny ne českých a islandských, ale docela cizích vědců, a ne pro odhalení dalších tajemství přírody a rozluštění dalších otazníků kolem nás, ale pro dokonalejší bomby a ostatní válečné prostředky. Dovedeš si například představit, jaký účinek by měly kulky a střepiny granátů z tohoto kovu, zabíjející nejen ranou, ale i plíživou smrtí, rozpadem krvinek, dovedeš si představit chlapce a muže dusící se a lapající modrými rty po vzduchu i po drobném poranění ... "
"Dost, proboha, dost, doktore ... ," přerušila jsem Bjelkeho a zacpala si uši. "Jirko - má pravdu. To se nesmí stát. Ale co budeme dělat?"
Bjelke se na mne vděčně usmál. "Děkuji vám, slečno Aleno, za podporu. Vím, že mi ji poskytne každý slušný člověk na světě. Co budeme dělat? Nuže - my s Leifem jsme se už rozhodli. Zítra obstará Leif několik kilogramů výbušniny. Nevím kde a jak a nestarám se o to - ale věřím, že ji bude mít. Pozítří v noci bude už tam, kde je ještě dnes předsíň Díry svatého Patrika, sto tisíc tun žulových balvanů. Sneffels pohřbí nebezpečí pro svět a tím i, milý Jyrry," Bjelke se trochu smutně usmál, "naši záhadu VAI. Nu - a pak už budeš těch zbylých pár týdnů docela volný pro svoje broučky."
"A ty? Cožpak to jde, vyhazovat v civilizované zemi jen tak do vzduchu jeskyně?"
Bjelke mávl rukou. "Výbuch bude sotva slyšet - a i kdyby, budeme s Leifem dávno u auta. Nechám ho tentokráte ve vřesovišti mezi Budirem a Stapi. Nikdo se o našem příchodu a odchodu ani nedozví, a kdoví kolik let uplyne, než náhodný návštěvník kráteru zjistí, že je jeskyně zavalena."
Jiří přecházel pokojem sem a tam, mezi oknem s výhledem na moře a stolem, za nímž jsme seděli - Bjelke s horečnatýma očima, klidný Leif a já, vykulená a jenom pozorující, co se kolem děje.
Nakonec se Jirka zastavil před Bjelkem. "Gudmundure," slyšela jsem ho jmenovat křestním jménem poprvé, "máš pravdu a já si tě hluboce vážím. Možná že bych nejednal jinak. Slibuji ti, že tě budu ze všech sil podporovat ve snaze, aby nálezy v jeskyni a v Díře svatého Patrika nebyly nikdy a nikým zneužity - ale musíme se tam vrátit. Slyšíš, Bjelke, musíme! Jsme povinni prověřit, zda tajemství, které moudrý Jules Verne světu nesdělil, nemůže být zveřejněno alespoň teď."
"Šílíš, Jyrry? Vždyť v jeskyni je smrt - a možná ne jedna!"
Jiří zavrtěl hlavou. "Nemyslím, že by to bylo tak zlé. My jsme se vrátili - pravda, trochu ozářeni, ale asi ne nebezpečně. Leif se vrátil, Jules Verne se taky vrátil a vrátil se ostatně i Arne Saknussem, a to v době, kdy podle všech předpokladů bylo záření neznámého kovu ještě daleko silnější. Vždyť každá radioaktivita časem slábne. Co jsi zjistil geigerem?"
Bjelke se ohlédl po Leifovi. Ten čmáral prstem po ubruse, oči sklopené.
"Nu - ano. Máš pravdu. Přístroj sice začal tikat hned při vstupu do jeskyně, ale záření nebezpečné i pro krátký pobyt několika minut je teprve v pásmu asi jeden až dva metry od obrazu. Přesto ale ... "
"Počkej - Bjelke. Já vím. Jsem taky doktor. A nejsem hazardér. Ani ve snu by mne nenapadlo vystavovat někoho nebezpečí a zrovna teď," Jiří se na mne moc hezky podíval, "ani sebe. To se rozumí samo sebou. Přátelé, musím vám něco říci, co jsem si nechal pro sebe. Ne ze sobeckých důvodů. Nechtěl jsem vás vyplašit hned na počátku výzkumu.
Nedaleko ústí Díry svatého Patrika je totiž kromě druhého obrazu ptáka ještě další kresba, nebo jak to nejlépe nazvat, provedená stejnou technikou - pásem bledě žlutého kovu ve skále. Chvilku jsem nemohl poznat, co představuje - je hodně zjednodušená, jen několik čar. A pak jsem na to kápl: je to ležící lidská kostra.
Uznáte, že tak pochmurný nález by nám při náladě tajuplných věšteb a hučení z Díry svatého Patrika moc chuti k dalšímu prolézání nepřidal - a tak jsem si jej nechal pro sebe. Nevěděl jsem tehdy, co znamená - teď už to vím. Ten, kdo umístil v žulové stěně obrazy ptáků, varoval náhodné návštěvníky: pozor, tady číhá na člověka smrt! Chápete, že?"
"Proč říkáš na člověka?" zeptal se Bjelke. "Cožpak jiným tvorům radioaktivita neškodí?"
"Ne - tak to nemyslím. Ale ještě chvilku počkej. Povšimli jste si, jak byl obraz ptáka v předsíni Díry svatého Patrika umístěn?" Jiří se obrátil s otázkou k nám všem.
"Zhoubné paprsky dopadají sice v poměrně malém množství, ale přece téměř do celého prostoru jeskyně. Sám jsi mi to potvrdil, když jsi mluvil o tikání Geigeru hned u vchodu. Proto také vznikaly ve vzdálenějších koutech jeskyně ne nové druhy, jak jsem se napřed domníval, ale mutace Leptoderinů, vlastně zrůdy, poškozené radioaktivním zářením, ale přece jen schopné růstu a snad i dalšího rozmnožování. Vědci dovedou ‚bombardováním' a radioaktivními částicemi nebo rentgenem vyvolat spoustu mutací nejen například banánových mušek, ale i větších a složitějších tvorů. Vidíš - Bjelke - věda nelhala! Několik druhů Leptoderinů opravdu v jeskyni nebývá - tohle pravidlo ovšem nepočítá s ptáky z nějakého zářícího kovu.
Ale abychom se vrátili k věci. Aleno - co myslíš: jaké jiné světlo by mohlo z tohoto místa jeskyně ještě ozařovat všechny kouty?"

Kniha Slepých ptáků

2010-03-16T05:08:00.000-07:00

Poslední rybářský parníček si odhoukal svůj povinný pozdrav, poslední autobus předrkotal po blízké silničce směrem od Eyrabakki, nejjižnějšího cípu ostrova k hlavnímu městu, poslední opozdilci se rozloučili hlučnými pozdravy. Pak už šplouchaly jen nedaleké vlny a do oken v pravidelných přestávkách padala záře otáčejícího se světla majáku na konci mola. Bjelke nepřišel.
Vzbudil mě až časně ráno - promočený, s rozcuchanými vlasy. Stál v prvním ranním rozbřesku před obdélníkem dveří jak zjevení, tiše, mlčky. Voda stékala po nepromokavé pláštěnce a trčela na podlahu. Nevšímal si toho.
S nepřítomným pohledem usedl do křesla a odložil na stolek, mezi matčino šití a vázu s čerstvými květinami, nějaký podivný přístroj - skříňku s ciferníkem, od níž vedl drát ke kovové hůlce, velké asi jako zkumavka.

"Velcí muži s mocnými štíty a kladivy nezahynou,
ale smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků.
Střezte se malých ptáků . . . ,"

říkal spíše pro sebe a pořád koukal někam skrze mne. Vyskočil jsem z postele a oblékal honem župan.
"Proboha, co je s tebou? Kdes byl, Bjelke?"
"Ve Sneffelsu. V Díře svatého Patrika."
"Neblázni! Teď? V noci?"
"Ne - byli jsme tam s Leifem už večer - hned jsme se vrátili - byla to strašná cesta. Desetkrát jsem mohl spadnout já a alespoň třikrát Leif. Byli jsme k sobě připoutáni lanem . .. Ale Jyrry - rozumíš, já musel jít! Já už od včerejšího rána tušil a musil jsem to vědět - kvůli tobě a slečně Králové ... "
"Pořád nerozumím - co se vlastně stalo, Bjelke?"
"Nic - jen to, že velcí muži v kroužkových košilích, v pancířích a za silnými dřevěnými, kovem pobitými štíty nezahynuli - ale smrt skosila pasáky v hadrech. Jen to, že film v přístroji byl zkažen, Leif od první návštěvy v jeskyni nemocen a před několika měsíci znova. Že ty i Alenka a trochu i já, my všichni, kdo jsme se přiblížili těm podivným obrazům na stěně, jsme se nachladili! Nachladili! Nesmysl!"
Konečně ze sebe shodil mokrý plášť, popadl přístroj ležící na stole a strčil mi ho rovnou pod nos.
"Víš, co to je, Jyrry?"
"Nemám tušení."
"Tak já ti to povím. Geiger. Geiger-Müllerův počítač radioaktivních částic. Ano, nekoukej na mne tak vyjeveně. Ti půvabní, krásní a zvláštní ptáčkové září. Jsou radioaktivní, a to tak silné, že jen trochu delší pobyt v jejich blízkostí znamená smrt. Tak - a teď to víš."
Alena Králová o neuvěřitelné domněnce
Byla jsem z toho celá pryč - koukala jsem z Jirky na doktora Bjelkeho a zpátky jako na turnaji stolního tenisu a nevěděla jsem, o čem je vlastně řeč. Teprve za chvíli mi to spojenými silami vysvětlili - asi abych neječela, když mi Bjelke odebíral injekční stříkačkou ze žíly krev, zrovna tak jako Jiřímu a Leifovi. Jirka pak na oplátku píchl jeho.
Dozvěděla jsem se, že nejsem vlastně vůbec nachlazená, ale že mám nemoc ze záření, protože jsem se zrovna tak jako Jiří motala moc blízko těch ptačích ohav. Bjelke odběhl odevzdat zkumavky naší vyceděné krve do laboratoře hafnafjórdurské polikliniky k sestavení krevního obrazu čili spočítání bílých a červených krvinek. Říkal, že prý se podle toho pozná stupeň vážnosti onemocnění.
Nu - já jsem věděla i bez krevního obrazu, že mi toho moc není. Vlastně mi už bylo docela dobře, a když jsem to Bjelkemu řekla, odpověděl, že si to taky myslí a že mu spadl kámen ze srdce. Mohlo to prý dopadnout hodně špatně, kdybychom se byli kolem těch protivných obrázků pohybovali kapánek déle. Dohodli jsme se s Jirkou, že obrazy ptáků asi objevili staří obyvatelé Islandu, snad pohanští kněží, druidové, poznali jejich účinky a využívali je ke svým záměrům. Jirka přišel na to, že například celodenní modlitbičky k obrazu v žule určitě stály kajícníka život - zejména byl-li to pasák ovcí, a ne rytíř, Viking, obrněný jako konzerva a tím alespoň trochu chráněný proti účinkům zhoubných paprsků. Nález pak upadl v zapomenutí, snad s příchodem křesťanství, a udržel se jen v ústním podání ságy, pověsti, krákorané babkou pod Sneffelsem.
"Slíbil jsi poslat ke Sneffelsu profesora Sörenssena, Bjelke!" připomněl Jirka.
Bjelke si proti svému zvyku zapálil cigaretu z balíčku, který ležel už kdovíjak dlouho nepoužívaný na kuřáckém stolku.
"Slíbil - Jyrry. Ale nepošlu. Přemýšleli jsme o tom s Leifem po celou zpáteční cestu dnes v noci. Podívej, Jyrry - ty jsi komunista, viď? Já vím - mluvili jsme o tom u tebe, v Praze. Já jsem tehdy řekl, že komunista nejsem a byl jsem ti velmi vděčný, žes mě nepřesvědčoval, nehádal jsi se se mnou a nepřestali jsme být přáteli. Pamatuju se jako dnes, co jsi mi tehdy řekl: komunismus není vývozní zboží, Bjelke. Ten si musíte udělat vlastníma rukama u vás doma ... Řekl jsi to tak, viď?"
Jirka kývl, ale mlčel.
"Já jsem o tom hodně uvažoval - i když jsme si třeba povídali o Vernovi a broucích. Praha, vaše země a ty, Jyrry, hodně pošramotily mou víru ve spásné tradice našeho národa, kterých se prý musíme držet a pokud možno z nich vždy a všude vycházet. Víš, Jyrry, my jsme země tradic. Náš sněm, Althing, zasedá pod širým nebem zrovna tak jako před tisícem let, náš prezident, stejně vázaný tradicí neúřaduje v Reykjavíku, kde je bezmála polovina obyvatelstva republiky, ale ve vesničce Bessastadiru, tak malé, že ji skoro ani na mapě nenajdeš - a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Naše tradice, naše zvyky, národní sebevědomí a hrdost nás uchránily tisíc let.

2010-02-02T07:24:00.000-08:00

Nachlazení - víte, mně se to od samého počátku zdálo moc divné nachlazení. V předsíni Díry svatého Patrika nebyla žádná zvláštní zima, dokonce tam bylo tepleji než venku, v kráteru. To už je taková specialita jeskyní - v létě se tam příjemně zchladíte, a v zimě dokonce trochu ohřejete. Kromě toho jsme byli na Thorgunnovu radu oblečeni jako na severní točnu a vrchol všeho: nikdo z nás nekašlal ani si nestěžoval na bolesti na prsou a na takové ty věci, co většinou nachlazení doprovázejí. Nu ovšem, ani já, ani kolega Bjelke jsme se necítili oprávněni mluvit internistům do řemesla - ale jak říkám: od samého začátku nám to bylo hodně divné.
Bjelke musel vynaložit všechnu sílu a vytrvalost v těch čtyřech hodinách, co jsme jeli točitou silnicí kolem pobřeží od Stapi kolem Breidifjórdu a Faxa-fjórdu do Reykjavíku. Hlavním městem projel jak bouřka - ostatně bez překážek. Na ulicích byly jen kočky a několik opozdilých námořníků, kteří se zdrželi v hospodě, a ovšem skupinky pískajících a halekajících amerických boys, nevědoucích, co s časem a přebytkem konzervované a chewinggumové energie. No - a pak už jsme za chvilku byli v Hafnarfjórduru, propletli jsme se přístavem a zakotvili mezi obrovskými balvany, rozsetými po předměstské čtvrti, v Bjelkově vilce.
Leif zůstal doma v Reykjavíku. Cítil se docela dobře a slíbil, že se druhý den v Hafnarfjórduru ukáže.
Pamatuji se jen matně, co se s námi dělo. Vím, že mi Alena opírala hlavu o rameno, že nám Bjelkova maminka vařila něco hodně horkého a hodně sladkého - a pak jsme spali. Já s horečnými sny, v nichž se střídali zubatí žuloví ptáci s rozzlobenými stařenami a s hady runového písma, které jsem za nic nemohl přečíst. Potom se ve mně rozkývalo obrovité kyvadlo sem a tam, sem a tam, kyvy se pořád zvětšovaly, byly už velké jako svět a já se jim marně a zoufale bránil, cítil jsem, že budu rozdrcen, že se zřítím do Díry svatého Patrika a budu hořet jako magnéziová pochodeň, a zase sem a tam a sem a tam ...
Ráno nám všem bylo trochu lépe. Pobledlý Bjelke v rudém županu chodil jak milosrdná sestra z jednoho pokoje, kde ležela Alena, do druhého, kde jsem ležel já, a snažil se nás přesvědčit, abychom se z postelí ani nehnuli. To se ví, že marně. Doktora tak snadno v posteli neudržíš a Alena, nu, Alena prostě držela se mnou a vstala taky, ačkoli jsme se oba motali a přidržovali postelí jako vzájemně se podporující spolek stoletých.
V poledne už jsme zasedli k "válečné" radě, které se zúčastnil také Leif.
Přijel autobusem z Reykjavíku v dobré náladě a znamenité kondici. Také Bjelkemu se už vedlo docela dobře. Jen já s Alenou jsme ještě cítili na zádech hroznou tíhu a v údech slabost.
Prvním bodem byl nález podivuhodných ptáků. Nikdo z nás nedovedl vysvětlit ani jejich původ, ani techniku, jakou je jejich dávný tvůrce nacpal do žulové skály. Že se tak stalo před dost dlouhou dobou, možná před celou řadou staletí, nikdo z nás nepochyboval - zřetelně o tom svědčilo zvětralé okolí skály a oxidovaný povrch neznámého kovu.
Bjelke přinesl z knihovny velikánskou knihu o umění přírodních národů - nenašli jsme tam však nic, co by se alespoň zdaleka podobalo obrazům v jeskyni.
Bjelke uvažoval o otázce, proč prý zobrazení ptáci neměli oči. Pokud jsem si já pamatoval, oči měli - a také se mi nezdáli nijak zvlášť podivní svým peřím. Chvilku jsme si je malovali na kousky papíru a přeli se o skutečný tvar, až Alena dostala ohromný nápad - vyvolá filmy, na nichž jsou ptáci zachyceni, nebo alespoň jeden - a bude po starostech.
Přes Bjelkovy zdravotnické námitky zmizela hned se svým nádobíčkem v koupelně, hodila přes okno pokrývku (to byste nevěřili, jak jednoduše to zkušení fotografové se svým řemeslem dovedou) a nechala nás za dveřmi vykřikovat, kdy uplyne deset minut pro pobyt filmu ve vývojce a kdy další tři, abychom se na něj mohli podívat.
Bohužel, nepomohla nám. Odemkla, vyšla z koupelny a nesla v prstech mokrý a okapávající film - docela k nepotřebě zčernalý, skvrnitý, jen tu a tam s nezřetelnými stopami kresby.
"To jsem blázen," kroutila hlavou Alena. "To se mi jaktěživo nestalo! V koupelně je přece tma tmoucí, aparát mám tisíckrát vyzkoušený, film taky, a přece film vypadá zrovna tak, jako by byl osvětlený ... Není tam nějaké záhadné, čarodějné světlo, které svítí z Díry svatého Patrika skrze fotoaparáty, moudří páni doktoři? Nebo že by duchové vašich Vikingů pronásledovali všetečné fotografky?" obrátila se na Bjelkeho.
Zasmáli jsme se, Bjelke těšil Alenu, že se nic nestalo, že se do jeskyň tak jako tak vrátíme a můžeme fotografovat znovu, a Leif se šklebil a snažil se na zkaženém filmu rozeznat svou tvář. Najednou se Bjelke zarazil uprostřed věty, vykulil oči a vběhl do vedlejšího pokoje. Za chvíli byl zpátky, oblečený právě tak jako předešlého dne při návštěvě Sneffelsu.
"Leife - musím na pár hodin pryč. Pojedeš se mnou ?"
Vždy klidný a.lhostejný Leif jenom kývl.
To se ví, že jsme s Alenou protestovali, tahali oba za rukáv, ukazovali oknem, kde se za květináči a za sklem hrnuly provázky vody z šedivé oblohy. Marně. Pak už jsme se jen dívali, jak Bjelkova Iza rozstříkla hlubokou louži před domem a zmizela směrem k Reykjavíku.
Na rozloučenou nám Bjelke doporučil, abychom se s Alenou bavili co nejlépe, nevycházeli ven, nenamáhali se a neutírali jeho mamince nádobí, že by se urazila. Inu - samozřejmě že se neurazila, když jsme se jí motali kolem stolu s utěrkami, ačkoli naše dorozumívání bylo hodně svízelné. Stará paní uměla jen pár slov německy, my vůbec ne islandsky, a tak nezbylo, než aby nás bavila stejně jako jistě mnoho jiných hostí před námi: rodinným albem fotografií. Na zažloutlých obdélníčcích defilovali Bjelkův otec i děd, Vernův průvodce, strýcové i tety, vesměs rybáři, námořníci, lamači skal a lovci. Jen Bjelke sám (v albu byl co novorozeně, pasoucí hříbátka na bělostné kožišině, jako školák, student a konečně čerstvě promovaný doktor) se zpronevěřil rodovému zvyku - stal se lékařem. Tím byla zábava vyčerpána, stará paní si sedla proti nám do houpacího křesla a za chvíli dřímala - a my jsme následovali jejího příkladu, zvlášť když Alena pobledla a zřejmě se užuž hleděla dostat do svého pokoje a na kutě.
Nemohl jsem dlouho usnout - čekal jsem na Bjelkeho.

2010-01-24T06:37:00.000-08:00

2010-01-03T14:58:00.000-08:00

Když skončila a naše pochodně byly téměř spotřebovány, navrhl Jyrry, abychom se podívali alespoň kousek k ústí Díry svatého Patrika.
Přiznám se vám, redaktore, že jsem tam šel s nechutí, ale nemohl jsem samozřejmě před svými přáteli projevit bláhový strach z něčeho, co by byli jistě nazvali pověrou, nebo ještě hůře - zbabělostí. Leif šel opatrně v čele, aby nedošlo k neštěstí. Asi po sto padesáti krocích jeskyní, která se později zúžila v tunel, jsme došli ke komínu, otevírajícímu se na dně jeskyně. Spadal do hloubky kolmo, jeho ústí bylo jako vyhlazené, podobalo se mramoru a mně v tom okamžiku volky nevolky připomnělo hlazený mramor hrobek a katafalků.
Jyrry odstrkoval Alenu za sebe, opatrně přiklekl, pak si lehl na břicho a pokoušel se dohlédnout ve světle pochodně hlouběji do propasti.
Nedařilo se to ani jemu, ani nám, kteří jsme nakukovali za ním. Pochodeň příliš oslňovala a osvětlovala svým smavým, namodralým světlem spíše nás než nitro Díry Svatého Patrika. Leif vytáhl z opasku jednu z posledních pochodní, zapálil ji po celé délce a vhodil do propasti. Narážela na stěny, rozstřikovala chomáče jisker a konečně zůstala ležet na skalním výstupku několik desítek metrů pod námi. Teď jsme si mohli Díru svatého Patrika prohlédnout lépe.
Hladký byl toliko okraj, u kterého jsme stáli. Několik metrů hlouběji už vytvářela skála jakési schody, nepravidelné výstupky, které slibovaly možnost sice obtížného, ale přece jen proveditelného sestupu do hlubin.
Myslím, že jsme oba, já i Jyrry, osvětleni příšerným světlem z hlubin, používaných na jevištích divadel výhradně pro strašidla a bubáky, myslili na Julesa Verna. Komín odpovídal přesně popisu první etapy sestupu profesora Lidenbrocka se synovcem a Hansem do středu Země. Díra svatého Patrika byla skutečně ústím k tajemství podzemí, nikoli jen jedním z mnoha kráterů na dně Sneffelsu . . .
Záhy se měla naše domněnka potvrdit. Jyrry se chvíli tiše dohadoval s Leifem, pak si upevnil smyčku horolezeckého lana kolem těla a přesmekl se přes okraj propasti.
"Jiří, prosím tě, ne!" vykřikla slečna Alena, ale Jyrry už zmizel v hloubce, osvětlované ještě dohořívající pochodní hluboko pod ním. Vždy klidný Leif opatrně popouštěl lano, přehozené křížem přes rameno, opíral se pevně o žulové balvany a sledoval, zda se slabá nylonová nitka, na které viselo Jyrryho zdraví a možná i život, nedře o ostré okraje skal.
Jyrry ostatně nesestoupil příliš hluboko. Sotva bylo odvinuto několik málo metrů lana, ozval se jeho hlas, znásobený mohutnou ozvěnou, jako by mluvil současně ze všech koutů jeskyně:
"Haló, Bjelke, něco jsem našel! Ve skále jsou ostrým nástrojem vyryta písmena, vypadá to na runy, a jestli se moc nemýlím, tak je to vlastnoruční autogram Saknussemův. Ten, který jsme měli podle Verna hledat na balvanu nahoře. Co tomu říkáš?"
Neříkal jsem nic jiného, než aby se Jyrry co nejrychleji vrátil a abychom pokračovali v průzkumu, až se do Sneffelsu vrátíme lépe vybaveni.
"Počkej, tady je ještě něco," hlaholil hromový hlas z propasti. "Bjelke, člověče, našel jsem ještě jednoho ptáka. Visím zrovna před ním. Jenže tenhle je namalován - vlastně vytepán nebo co - rovnou zobákem dolů do Díry svatého Patrika. Jako by ukazoval cestu. A taky se mi zdá trochu menší. Hej, Leife, popusť ještě kousek! Pode mnou je nějaký skalní výstupek."
Lano sklouzlo o několik decimetrů dále a prohnulo se. Jyrry zřejmě stál na skále.
"Je to tady docela útulné," zavolal na nás. "Rozhodně přívětivější než ve Vjeternici nebo v Barazdaláši. Jen žádné brouky tady nevidím. Mám se pustit ještě dál ? Vypadá to celkem schůdné."
To už na mne bylo trochu mnoho. Vystrčil jsem hlavu až nad hlubinu a za pomoci slečny Aleny a kupodivu i Leifa, kterému se tak nepřipravené speleologické průzkumy přece jen taky zdály ztřeštěností, jsme přemluvili Jyrryho k návratu nahoru do jeskyně. Taktak jsme ještě dorazili k jejímu ústí, než nám vyhořela poslední pochodeň. Víte, redaktore, elektrické svítilny jsou znamenité na cestě po schodech domu, kde bydlíte, ale v terénu plném zrádných propastí, balvanů a kamenů, které se vám jako naschvál pletou do cesty, je přece jen lépe spoléhat se na staré osvědčené pochodně, jen trochu zmodernizované a zlepšené.
V díře svatého Patrika i v jeskyni se nám zdálo světlo pochodní přímo oslňujícím jasem. Když jsme však vyšli do odpoledního denního světla, třeba byla obloha nad kráterem Sneffelsu zatažena. hustými bílými mraky, mhouřili jsme oči jako poloslepá, nedávno narozená. koťata.
Byl jsem šťasten, že se nic nepřihodilo, slečna Alena švitořila jako ptáček a rozvíjela svoje domněnky o původu záhadných kreseb, Jyrry co chvíli zamilovaně nakukoval do zkumavky, kde měl v lihu několik vzácných, a upřímně řečeno, velmi nepůvabných broučků. Dokonce i Leif si pohvizdoval, když chystal naši přesnídávku, oběd a pravděpodobně už i večeři současně. V jeskyni jsme totiž na jídlo ani nepomyslili.
Toho večera jsme nedošli k jednotnému názoru, jak si vysvětlit nálezy prazvláštních obrazů. Podivné bylo, že unikly až dosud pozornosti. Chránilo je ovšem nenápadné a těžko přístupné umístění a snad i pověrčivost obyvatel. Kreslili jsme s Jyrrym plánek předsíně Díry svatého Patrika, na němž jsme po poradě s Leifem a slečnou Alenou zanesli i místa obrazů podivných opeřenců (vypadajících spíše jako "ochlupenci"), Saknussemova podpisu (jenž mohl být také vernovským vtipem nějakého návštěvníka, jak jsme si uvědomovali) i nálezů Jyrryho velevzácných Leptoderinů.
Druhý den jsme na stálé naléhání Jyrryho chtěli podniknout. podrobnější průzkum ústí Díry svatého Patrika a podle možnosti ofotografovat runový nápis i další obraz ve stěně skály. Uléhali jsme v nejlepší náladě - zato ráno se náš malý tábor podobal spíše nemocnici.
Slečna Alena měla nepochybně horečku, stěžovala si na bolesti v hlavě a v kloubech, podobné obtíže měl i Jyrry a ani já jsem se necítil ve své kůži. Na sestup do Díry svatého Patrika nebylo ani pomyšlení.
Jyrry naléhal, abychom si den odpočinuli. Tvrdil, ostatně právem, že nám potraviny bohatě stačí a že je hloupost trmácet se znovu až na vrchol Skartarisu a dolů k mému automobilu, můžeme-li zítra provést předběžný výzkum bez obtíží a bez námahy.
Měl samozřejmě pravdu. Ale mně neustále zněla v hlavě ta podivná, pochmurná rýmovánka, předpovídající, že "smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků ... " Za hodinu byl zkrátka stan složen, zavazadla sbalena a my jsme se vraceli po ledových polích a suti žulových balvanů zpět k okraji kráteru.
Tentokráte to byla horší a smutnější cesta. Alena nemohla nést ani své fotografické přístroje, Jyrry se sice přemáhal, ačkoli byl bledý a pokrytý potem, a statečně klopýtal dopředu, ale z jeho sípavého dechu by poznal i nelékař, že jde z posledních sil. Nakonec vypadal náš postup tak, že Leif přenášel téměř sám s mou, obávám se, málo vydatnou pomocí všechna zavazadla vždy o několik desítek metrů dál, pak se vracel, aby pomáhal Jyrrymu a slečně Aleně, pak znovu na sebe naložil část zavazadel a tak to šlo hlemýždím tempem kupředu. Během cesty jsme několikráte delší dobu odpočívali. Leif vždy vybalil vařič a kuchtil z rozehřátého ledu čaj.
K benzínové pumpě jsme došli dávno po hodině, kdy mělo zapadnout slunce - jenže my byli na Islandu a červená sluneční koule se kutálela po obzoru, aby zapadla jen na několik hodin až někdy kolem půlnoci.
Jyrry i Alena skleslí vyčerpaně na sedadla, já jsem jako v podivném snu spustil motor a zahříval ho, zatímco Leif nakládal zavazadla, když z kamenného domku vyšla nízkými dveřmi, podobnými spíše tunelu, naše známá stařena a dobelhala se k nám.
"Vrátili se stateční mužové se šípy a kladivy, viděli malé ptáky? Hřáli jste je v dlaních?" Nečekala na odpověď a rozesmála se drobným, stařecký m smíchem, který nám ještě zněl v uších, když jsem sjížděl serpentinami nad Budirem na silnici, vedoucí po západním pobřeží k Reykjavíku.

Kapitola 13 - Doktor Kameník o podivném nachlazení
Nevím, co vám doktor Bjelke o naší cestě z kráteru vyprávěl - ale jestli to líčil hodné zle, tak to, mezi námi, redaktore, bylo ještě o chlup horší.
Myslel jsem namouduši už nejméně stokrát, že nedojdu, že si sednu někam na nejbližší kámen a klidně a pohodlně zmrznu. Jen pohled na Alenu, bledou a plahočící se vrávoravě dopředu, mne posiloval. Vlastně ani ne posiloval, spíše zahanboval. Říkal jsem si: Ty, zkušený jeskyňář, chlap jako hora, a kvůli hloupému nachlazení se složíš jako slečinka ... Zkrátka, šlo se dál, hlavně díky Leifovi, protože Bjelkemu taky moc. do tance nebylo.

2009-06-04T05:54:00.000-07:00

Myslím, že jsme oba, já i Jyrry, osvětleni příšerným světlem z hlubin, používaných na jevištích divadel výhradně pro strašidla a bubáky, myslili na Julesa Verna. Komín odpovídal přesně popisu první etapy sestupu profesora Lidenbrocka se synovcem a Hansem do středu Země. Díra svatého Patrika byla skutečně ústím k tajemství podzemí, nikoli jen jedním z mnoha kráterů na dně Sneffelsu . . .
Záhy se měla naše domněnka potvrdit. Jyrry se chvíli tiše dohadoval s Leifem, pak si upevnil smyčku horolezeckého lana kolem těla a přesmekl se přes okraj propasti.
"Jiří, prosím tě, ne!" vykřikla slečna Alena, ale Jyrry už zmizel v hloubce, osvětlované ještě dohořívající pochodní hluboko pod ním. Vždy klidný Leif opatrně popouštěl lano, přehozené křížem přes rameno, opíral se pevně o žulové balvany a sledoval, zda se slabá nylonová nitka, na které viselo Jyrryho zdraví a možná i život, nedře o ostré okraje skal.
Jyrry ostatně nesestoupil příliš hluboko. Sotva bylo odvinuto několik málo metrů lana, ozval se jeho hlas, znásobený mohutnou ozvěnou, jako by mluvil současně ze všech koutů jeskyně:
"Haló, Bjelke, něco jsem našel! Ve skále jsou ostrým nástrojem vyryta písmena, vypadá to na runy, a jestli se moc nemýlím, tak je to vlastnoruční autogram Saknussemův. Ten, který jsme měli podle Verna hledat na balvanu nahoře. Co tomu říkáš?"
Neříkal jsem nic jiného, než aby se Jyrry co nejrychleji vrátil a abychom pokračovali v průzkumu, až se do Sneffelsu vrátíme lépe vybaveni.

2008-11-26T07:29:00.000-08:00

Kapitola 12 - Setkání doktora Bjelkeho se slepými ptáky
Ano - první nález, první obraz ptáka... Máte pravdu. Tím to vlastně všechno začalo. Musím říkat "obraz ptáka" - nebyla to totiž kresba, malba ani vypouklý, do stěny vtesaný reliéf. Jyrry to zkoumal podrobně, přestože jsem ho prosil, aby se raději věnoval svým broukům. A slova stařeny: " . . . střezte se malých ptáků a ledových blesků . . . " mi zněla stále v uších. Jak už vám říkal Leif, obraz ptáka byl umístěn pozoruhodně - až u samého stropu jednoho kouta jeskyně, vlastně v úhlu, který svíral strop a stěna předsíně Díry svatého Patrika.
Jyrry oškrabal nožem mazlavý povlak všelijakého nánosu, chvíli se ve skále rýpal a pak nás všecky svolával na ten div. Museli jsme se střídat po jednom - právě před obrazem byl totiž balvan tak trochu v podobě vajíčka, na jehož hrotu mohl balancovat nejvýše jeden z nás.
Jyrry objevil, že obraz je vlastně tvořen pásem jakéhosi téměř bílého kovu se slabý m nádechem žluté barvy, vloženým do skály zvláštním, nepochopitelným způsobem. Vypadalo to trochu jako naše lidové dřevěné nádoby, na nichž jsou předem vyvrtané otvory vylity roztaveným cínem. Jenže tenhle kov naprosto vzdoroval Jyrryho noži, a byl tedy tvrdý nejméně jako železo. Jyrry konečně s pokrčením ramen sestoupil a uvolnil mi místo. V oslňujícím světle magnéziové pochodně, přidržované do výše Leifem, jsem poprvé uviděl znamení, které se mělo stát příznačným pro celé naše dobrodružství, a zároveň jsem hned na první pohled poznal, že tohoto ptáka nevytvořily ruce islandských obyvatel.
Víte, redaktore, nejsem odborníkem na islandské lidové umění a ani se jím nechci stát, ale právě tak jako vy i já poznám nebo, chcete-li, vycítím styl a ráz tvorby svého národa ať už v literatuře, v soše nebo v lidovém výrobku. Naše islandské umění je strohé, jako tesané ze žuly, bez ozdob. bez příkras. Obraz, který jsme měli před sebou - jistě ho ukážete čtenářům ve své knize -, byl však pravým opakem. Připomínal spíše orientální umění plné ornamentů, zákrutů a ozdobných arabesek. Důležitější však bylo něco, čeho si Jyrry nevšiml: pták, kterého zpodobňoval podivný pás kovu vtepaný nebo nějakým jiným způsobem vpravený do souvislé žulové skály, byl zobrazením docela zvláštního druhu živočicha. Přes poměrně podrobné zpodobení všech částí těla neměl například oči, jeho čelisti - byly to skutečně čelisti, ne zobák - se zdály vyzbrojeny řadou drobných zoubků a také opeření se málo podobalo opeření kteréhokoli ptáka, známého z přírodopisu.
Podrobně jsem si obrázek prohlédnout nemohl. Na balvan se už škrabala slečna Alena, přidělila nám všem úkoly světlonošů a v příštích několika minutách fotografovala podivuhodný znak (tehdy jsem se domníval, že by to mohl být znak nebo jakési znamení) ze všech stran, nejprve v souvislosti s okolní skálou a pak i jeho jednotlivé podrobnosti.

2008-10-09T00:39:00.000-07:00

Je to komín spadající kolmo do hloubky a má cosi z mořské mušle. On totiž zní. Tiše, zvláštním zvukem, jako - jak bych vám to nejlépe řekl - ano: jako housle, ale pořád stejně. Jako jenom jedna struna. Člověk si to dlouho neuvědomí - ale za chvíli už třese hlavou, strká si prsty do uší, jestli mu v nich nezní - a pak se toho nemůže zbavit., Ať chce nebo nechce, poslouchá zpěv z propasti."
"To zní dost chmurně. Jak působila Díra svatého Patrika na vaše společníky, doktora Kameníka, doktora Bjelkeho a slečnu Alenu?"
"Na každého jinak. Doktor Kameník je zkušený jeskyňář, speleolog, a ačkoli byl v žulové jeskyni kráteru vyhaslé sopky poprvé, cítil se tu jako doma. Doktor Bjelke byl neklidný, pořád nás sháněl do houfu a čekal, kdy se co stane - a slečna Alena běhala pořád po všech koutech a fotografovala, dokud nebylo kouře z magnéziových pochodní tolik, že jsme se museli sklonit k zemi, abychom na sebe vůbec viděli."
"Jak dlouho jste byli v jeskyni, pane Thorgunne?"
"Asi pět hodin. Doktor Kameník sesbíral několik brouků - lezl za nimi po stěnách a na balvany, klopýtal přes trhliny - doktor Bjelke ho pořád volal zpátky a slečna Alena prosila, aby si dal pozor. A tehdy také doktor Kameník objevil první obraz ptáka. Byl vysoko, skoro u stropu jeskyně, téměř setřelý působením vlhkostí - ale prosím vás, redaktore, zeptejte se raději doktora Bjelkeho - já jsem nevěnoval ptáku moc pozornosti - hledal jsem taky pro doktora Kameníka brouky a staral se, aby se nikdo nepřibližoval zbytečně blízko Díře svatého Patrika."
"Ještě poslední otázku, pane Thorgunne: napadlo vás, že mezi nálezem obrazu ptáka a pochmurnou věštbou stařeny z chaty pod Sneffelsem může být nějaká souvislost?"
"Ne - na to přišel až doktor Bjelke."
Tento rozhovor se odehrával v malé kavárně na mořském břehu, s výhledem na záliv, kde roku 874 Ingolf Arnarsson se svými Vikingy vylodil první trámy na stavbu sídla v novém domově. Leif se chystal právě k nové cestě se skupinou glaciologů, badatelů v oboru ledovců a zalednění, na Vatna-Jökull. Měl málo času a hodně práce.
Každou chvíli nenápadně odhrnoval rukáv svého červenomodrozeleného svetru a sledoval ručičky hodinek. Nemohli jsme ho tedy zdržovat a po zachycení tohoto krátkého rozhovoru jsme se rozloučili. Leifa Thorgunna jsem od té doby neviděl. Často přemýšlím, kde právě je, který ledovec zlézá, kde praskají pod jeho okovanými botami žulové a čedičové úlomky skal okolo ledově chladných fjordů nebo na kterém horolezeckém cvičném terénu - Island byl teprve nedávno horolezci objeven jako pravý poklad dosud nezlezených stěn, komínů a skal - popouští lano, zajišťující bezpečnost zámožného cizince.
Když si představím dnešní a ostatně i zítřejší Island, malou republiku na malém ostrově, vybaví se mi vždycky právě on. Asi proto, že jsem ho z vyprávění účastníků výpravy tak dobře poznal. Pozn. red.

2008-10-07T00:08:00.000-07:00

No, a potom už jsme královsky spali, pěkně v teplíčku kajčích pytlů. Ráno nás samozřejmě vzbudil Leif - už se ráchal v nějaké louži dešťové vody v prohlubni skal. Stan jsme nechali stát - dnes jsme chtěli provést jen první předběžný průzkum nedaleko ústí jeskyně, a tak jsme s sebou vzali jen magnéziové pochodně, polní láhve s čajem, nějaké sušenky a jednu nebo dvě konzervy. Já si nesla přes rameno flexaretu a v brašně exaktu s barevným filmem. To byl tedy Jiří docela vedle, že nebudu fotit, to se uvidí!
Jirka chvíli pobíhal po dně kráteru a prohlížel balvany. Hledal začáteční písmena Saknussemova jména, která tu - podle Verna - měla být někde vryta do skály. Za chvíli toho nechal, dokonale otrávený stálým pokřikováním Bjelkeho a Leifa, kteří se za ním točili jak korouhvičky a hlídali, aby nezmizel v některém komínu.
Konečně jsme vyrazili.
Těsně před Dírou svatého Patrika se Bjelke zastavil:
"Teď už opravdu naposledy, přátelé. Jdeme dovnitř, nebo ne? Nemohu se zbavit nepříjemného pocitu ... Samozřejmě, nemůžeme se průzkumu vzdát, ale snad by bylo lépe podniknout jej, až budeme lépe zajištěni. Jyrry, ty jsi zkušený jeskyňář, Leife," obracel se od jednoho ke druhému.
Jirka si hrál se svým entomologickým nářadíčkem na brabence – ne promiňte, právě ten večer jsem se rozhodla, že už ho nikdy nebudu zlobit - na brouky, Leif stáčel do smotku tenké, ale velmi pevné nylonové horolezecké lano. Nesli jsme je jen tak pro všecky případy - Leif už nám vylíčil předsíň Díry svatého Patrika jako rozměrnou jeskyni, vlastně jakýsi dóm, na jehož druhém konci ústí do hlubin kolmý, neprozkoumaný komín. Tak daleko jsme se nechtěli pouštět - dnešek měl být věnován lovu Leptoderinů a prohlídce dómu.
Doktor Bjelke ještě chvilku čekal - nikdo se neozval. Pokynul hlavou.
"Dobrá - jdeme!"
Leif vykročil jako první se svým obvyklým "Forüt!"
Za pár vteřin jsme vstoupili do Díry svatého Patrika.

Kapitola 11 - Leif Thorgunn je velmi stručný
Mlčenlivý Leif není typem řečníka, a tak jeho vyprávění bylo vždy plodem vzájemné spolupráce. Jeho svědectví nejsou proto podána formou plynulého vyprávění, ale tak, jak skutečně vypadala - jako interview, provedený s laskavou pomocí doktora Bjelkeho v úloze tlumočníka. Pozn. red.
"Buďte tak laskav, pane Thorgunne, popište našim čtenářům Díru svatého Patrika. Myslím, že jste k tomu nejpovolanější. Navštívil jste ji několikrát, že?"
"Ano - asi šestkrát nebo sedmkrát."
"Je to nějak obzvláště tísnivý pocit?"
"Ne - docela jako v každé jiné jeskyni ... ledaže ... "
"Dopovězte, prosím, pane Thorgunne!"
"Ledaže snad - víte, redaktore, nejsem pověrčivý, ale Díra svatého Patrika v pozadí vstupní jeskyně působí trochu děsivě.

2008-08-11T03:44:00.000-07:00

No - ono také o tom večeru není moc co vyprávět. Vlastně vůbec nic a to málo, co by snad přece k vyprávění bylo, patří jenom mně a Jiřímu. A konečně - proč bych vám to neřekla - vždyť je to jen taková hezká malá hloupost.
Chvíli jsme seděli a neříkali ani A,ani B. Pak Jiří povzdechl a povídá:
"Víte, Alenko - já si tu jeskyni neodpustím, už kvůli těm potvorám Leptoderinům. Vždyť by mě to do smrti mrzelo, takovou dálku se trmácet a nakonec před cílem utéci. Ale vás moc a moc prosím, zůstaňte zítra venku, tady... Vždyť tam stejně nemáte co fotografovat, v takové tmě, že ano? No ne? Viďte, že mi to uděláte kvůli?"
Než to proběhlo mým dlouhým vedením, udiveně jsem se zeptala:
"Propána pročpak, doktore? Vždyť jsem zvědavostí už dnes polomrtvá!"
"No víte," vrtěl se Jiří a poposedával na kamenu, asi ho tlačil, "on Bjelke je nakonec docela moudrý člověk a třeba tam opravdu něco škodlivého je. To víte, sopka, výpary, sirné plyny - co bych vám povídal . . . "
"Ale jděte, doktore," já na to, "a brabencům ty plyny neškodí?"
"Ježíšmarjá," zahořekoval Jirka, "kolikrát vám mám, Aleno, říkat, že to nejsou mravenci, ale brouci, a přestaňte už s těmi brabenci - vždyť je to přímo urážka vědy . . . a . . . a vůbec . . . "
Uraženě klepal okovaným podpatkem do balvanu, ale pak přece jen pokračoval: "To nic neznamená, že to braben . . . kruci, už to říkám po vás, chci říci, že to broukům neškodí. Ti mohou žít leckdes. Pod vodou, pod zemí, ve starých trouchnivějících houbách - a vy ne. Tak vidíte."
"Nebojte, doktore. Kde vydržíte vy, vydržím taky."
Jirkovi to vrtalo hlavou.
"Víte, Aleno, já bych byl moc nešťastný, kdyby se vám tam něco stalo ... Prosím vás, buďte rozumná ... "
Redaktore, mně bylo do breku, ale tak nějak hezky. Hned bych tam byla dala Jirkovi pod těmi chladnými hvězdami pusu. Víte, že se tam netřepotají jako u nás?
"Pane doktore medicíny Jiří Kameníku," odpověděla jsem stejně hrobově vážným hlasem, "já bych byla taky moc nešťastná, kdyby se vám tam něco stalo, a proto vás budu raději hlídat. Ono to bude bezpečnější."
Najednou sjel Jirka z balvanu jak ještěrka a stál přede mnou.
"Vážně, Aleno?"
"Vážně, Jirko!"
A potom zahučel Leif od vařiče
"Gulááááááš!"
A my šli ke stanu, škobrtajíce o kameny. Jen jsme se vzali za ruce jak Jeníček a Mařenka a zapomněli se včas pustit, takže mám podezření, že si toho Bjelke povšiml. Ostatně - asi nám to bylo vidět oběma na čele. Když potom naléval do koflíků čaj, třepl Jirku po rameni, mně pohladil ruku a řekl: "To je dobře, to je moc dobře ... " Dodnes nevím docela určitě, jak to myslel, ale začervenala jsem se jako patnáctiletá žába.

2008-08-07T06:03:00.000-07:00

"Geometrická úloha je tedy tak snadná, že ji pochopí nejen význačná fotografka," uklonil se Aleně, "a horský vůdce, ale dokonce i dva naprosto této vědy neznalí doktoři, kteří umějí na stará kolena sotva sečítat. Podle Saknussemova pergamenu se nachází vchod do středu Země v prodloužení spojnice: slunce - vrchol Skartarisu. Postačí tedy nalézt místo, z něhož je vidět dotyčný vrchol pod stejným úhlem a ve stejném směru jako 1. června v poledne sluníčko - a jsme doma! Snadné, že? Doufám, že to bude snadné i v praxi. Okamžik," v kuželu světla lampičky nastavoval stupnice, "a jde se! Podle sextantu by to mělo být někde asi tímhle směrem," řekl, když pohlédl okénky v posuvném rámečku na kolmém úhloměru k obloze.
Leif svítil na cestu silnou akumulátorovou lampou, kterou vyňal z batohu. Ne zbytečně - dno kráteru bylo plné balvanů, ostrých úlomků a na několika místech se propadalo do bezedných propastí vyhaslých sopečných komínů.
Alena doprovázela několik kroků před námi Leifa a Bjelke mi tiše řekl:
"Jyrry - uvědomuješ si, co to znamená, jestli do Sneffelsu skutečně paprsky slunce 1. června dopadají? Opět další potvrzení naší domněnky o Vernově návštěvě... "
Neodpověděl jsem. Bjelke se znovu díval sextantem a zavolal na Leifa a Alenu: "Dál už ne - víc doprava!"
Ustoupili jsme ke stěně, ohraničující strmým valem kráterovou rovinu. Bjelke, opřený o mohutný balvan, pozorně měřil a měřil. Konečně odtrhl sextant od oka, složil jej a strčil do kapsy.
"Jsme na místě - a kde je ta slavná Díra svatého Patrika?"
Leif si mimovolně sáhl na hrdlo, odkašlal a tiše řekl:
"Zrovna za vámi, doktore . . . "
Bjelke se pomalu otočil. Kužely našich svítilen jako na povel zamířily na nízký, polokruhový otvor, podobný starobylému klenutí, otevírajícímu se do skalní hradby.

Kapitola 10 - Alena Králová, aneb malá hezká mezihra
Cožpak dnes, redaktore, dnes už je mi hola hej, ale tehdy, fujtajxl!
Všechno bylo tajuplné a jako naschvál připravené nějakým šikovným spisovatelem - věštící stařena, výstražné sýčkování doktora Bjelkeho, skály černé jako bota a nakonec Díra svatého Patrika zrovna tam, kudy jsme chtěli vlézt do naší matičky Země přesně podle návodu pana Verna.
Nebylo nám moc do řeči. Bjelke mlčel, jenom jednoslabičně odpovídal na otázky, Leif zuřivě bafal z fajfky, vařil na lihovém vařiči konzervový guláš a čaj a vypadal, ozářený plaménkem, jako čert v civilu.
Stan byl postaven - poslyšte, tyhle lehoučké nylonové stany a spací pytle s kajčím peřím, to je vymoženost! No - a mně s Jiřím nezbylo na práci nic než sedět na balvanu a koukat na hvězdičky a na světélka letadel, přeletujících co chvíli po obloze. Island je totiž jednou z největších leteckých křižovatek na světě a jako by si všechny ty aeroplány daly rande zrovna nad Dírou svatého Patrika. Nějak sem nepatřily. Kdyby se byl na okraji kráteru pod Skartarisem objevil Viking s dlouhým kopím, mečem, štítem a volskými rohy na přilbě, zapadl by spíše do krajiny.
Ale já zase moc mluvím, viďte?

2008-08-01T12:31:00.000-07:00

"Jak to víte?" vyskočil polekaně Leif.
"Před chvílí jste to říkal, pane Thorgunne!" uklidnila ho Alena.
"Ano, před chvílí jsi to říkal. Naposledy jsi tu byl s učencem, hvězdářem. Sbíral jsi brouky tady pro Jyrryho. A potom jsi ležel téměř měsíc v nemocnici. Souhlasí?"
"Ano, ale . . . ," počal vysvětlovat udiveně Leif.
"Já vím, já vím - nachladil ses. Hvězdář zůstal zdráv, viď?"
"No - ano! Ale ten nehledal brouky!" hájil se Leif a nedíval se na mne, jako by se styděl za doznání, že vlastně onemocněl kvůli mně.
"Ne - nehledal. Nebyl v Díře svatého Patrika, přesně řečeno. Ale můj dědeček v ní asi byl. Vím od svého otce, že právě v době po odjezdu Julesa Verna dlouho, dlouho churavěl. Nemohl pak už provázet cizince po horách ani pomáhat zeměměřičům. Žil ještě dost dlouho - jako udič tresek. Napichoval je za skřele na hák a zavěšoval do udírny ... "
"Tak už dost, Bjelke!" zarazil jsem ho. Nevěřil jsem svému sluchu. Vždycky klidný, rozvážný a usměvavý chlap - a teď vidí všude kolem sebe strašidla.
"Ostatně ani nevíš, zda skutečně o Díru svatého Patrika jde. Tady kolem je děr jak v ementálském sýru a mne kromě brouků zajímá jen jedna jediná - totiž ta, kterou něžný stín tohohle habána," ukázal jsem na vrchol Skartarisu, tyčící se nad námi jako černý prst proti nebi, posetému už hvězdami, "zítra v poledne políbí. Není sice zrovna prvního června, ale rok čekat nebudeme a o nějaký ten metřík snad nebude tak zle."
"Vidíš, máš pravdu - Jyrry," ožil Bjelke, "hned to zjistím."
"Jů," zaradovala se Alena, "vy přivoláte sluníčko? Prima, doktore, vy jste můj člověk!"
"To ne, bohužel," zasmál se Bjelke, "uděláme to docela jednoduše. Způsobem, na který už vlastně měl přijít ctihodný profesor Lidenbrock. "Tady," sáhl do kapsy a vytáhl kus papíru, "mám polohu slunce na obloze přesně v poledne 1. června. A tady," z druhé kapsy vytáhl cosi, co v šeru vypadalo jako vývrtka, "poctivý námořnický sextant, vypůjčený z lodního muzea v Reykjavíku. Ve fyzikálním ústavu mi sice velkoryse nabízeli daleko lepší instrumenty, plné čoček, stupnic a hodinových strojů, ale těm bych jednak nerozuměl a jednak byly těžké až hrůza. A k tomu bez panáčků!" doložil a posvítil kapesní lampičkou na malý, jemně cizelovaný mosazný nástroj v dlani. Byly to v podstatě dva úhloměry postavené kolmo na sebe. Ve vodorovném byl zasazen ozdobný kompas.

2008-07-30T01:57:00.000-07:00

S ubývajícím měsícem vezměte kladiva
a odejděte k fjordu
z dosahu toho, který ková s ohnivými muži hluboko,
hlouběji, než pronikne Wotanův šíp.

Doslova si to samozřejmě nepamatuji, ale přibližně tenhle obsah to mělo. Sörenssena sem určitě pošlu - bude vyskakovat radostí až do stropu. Co tomu říkáš, Jyrry?"
Pokrčil jsem rameny. Co tomu mám říkat?
"Nerozumím ničemu, připadá mi to docela beze smyslu. Prosím tě, Bjelke, co to má být, ta Díra svatého Patrika?"
Teď zase pokrčil rameny pro změnu on.
"Nevím. Nikdy jsem o ní neslyšel."
Zarachotilo kamení - Alena s Leifem se vraceli. Zřejmě se při fotografování moc neunavili a hned na nás, zda prý půjdeme dál.
Odevzdaně jsme si hodili batohy na bolící ramena a vydali se na další pout k oběma vrcholům. Já nevím, jestli na to věříte, redaktore, ale my opravdu dostali druhý dech a cesta nám teď ubývala daleko rychleji. Slunce bylo ještě dost vysoko na obloze, když jsme dosáhli samého vrcholu jižního kužele; Skartarisu. Určitě se na to jméno pamatujete - objevilo se už přece v pergamenu Arna Saknussema. Jeho stín nám měl ukázat cestu do hlubin nitra Země, nebo alespoň k tajemství, které Jules Verne tak pečlivě skrýval. Zatím jsme ovšem měli jiné starosti - totiž dostat se před západem slunce dolů na dno kráteru a zařídit se na noc. Leif pořád brumlal svoje věčné "forüt, forüt", pobízel ke spěchu a nedopřál nám ani chvilku rozhlédnout se z vrcholu Skartarisu do vnitrozemí ostrova. Věřte, že ten pohled stál za to! Jeden hřbet za druhým jak stádo pravěkých zvířat se kupil až k obzoru, nahlíželi jsme do hlubokých údolí, prorvaných řekami. Tu a tam, jako rozstříknuty po černé školní tabuli žuly, byly rybářské vesničky s dřevěnými kostelíky a stuhami silnic.
Jistě víte, redaktore, jak se pozná mládí od stáří, a jestli ne, tak vám to povím: mladým je člověk do té doby, dokud je mu jedno, jde-li do schodů nebo ze schodů. A stáří začíná, když už je obojí stejná svízel. Podle téhle moudrostí jsme my, totiž alespoň Alenka, Bjelke a já, byli úplní Metuzalémové. Sestup byl mnohem horší než výstup, ačkoli balvanitá suť vnitřní stěny kráteru byla velmi podobná své sestřičce na zevní straně. Leif Thorgunn jako zkušený horský vůdce tohleto samozřejmě věděl a věděl také, že máme právě čas do západu slunce dosáhnout dna kráteru. Proto to jeho otravné "forüt, forüt".
Leif byl ostatně doopravdy skvělý - obíhal nás kolem dokola, na zvláště obtížných místech, kde jsme postupovali přes ledovcové jazyky, olizující vnitřní stěny kráteru, vystupoval pro každého z nás zvlášť, obětavě nesl nejméně polovinu nákladu, a ještě byl na dně kráteru, kam jsme se taktak doklopýtali, nejsvěžejší.
"Proboha, Leife," zasípal jsem, když jsem mohl nabrat mrazivého vzduchu a vydechnout bez tíhy batohu, "to jsi pro ty brouky chodil až sem?"
Leif, zapalující si dýmku, přikývl.
"S turisty?"
Zavrtění hlavou.
"No proto - už jsem myslel, že i sem chodí turisté psát svá ctěná jména do skal. Tak s kým?"
"Dvakrát. S geology. Pak jednou s jedním hvězdářem - hledal nejvýhodnější místo. Stavba nové hvězdárny. A párkrát sám. Jen tak. Zvědavost."
Ze zvědavosti osm hodin cesty tam a osm zpátky - hrůza!
"Co tě sem táhlo, Leife?"
Vytáhlý vytrvalec vážně a soustředěně rozbafal dýmku, až v lehkém šeru zazářila ohnivým světélkem na ostrém nose a jako ze žuly řezaných lícních kostech, a rozvážně odpověděl:
"Lidé se sem bojí chodit. Taková hloupá pověra to je. Tak jsem chtěl ukázat, že se není čeho bát. Nějaké Díry svatého Patrika."
Bjelke i já jsme zbystřili sluch.
"Cože - Díry svatého Patrika? Vždyť o ní něco říkala ta stařena dole!"
Teď se zase pro změnu podivil Leif.
"Opravdu? No - možná, já rozuměl každé páté slovo."
"A co se říká o té Díře svatého Patrika?"
Leif si posunul batoh, pohodlně se o něj opřel, zamyslel se a nakonec vysvětlil: prý je to vchod do pekla. Svatý Patrik, irský biskup, který také působil na Islandu, tam jednou uhodil v noci holí do země a země se otevřela.
Když stojí nad Dírou svatého Patrika ubývající měsíc, je prý slyšet rány kladiv a kvílení mučených duší. Jejich kletby se odrážejí od měsíce a padají zpět k zemi jako velké, černé kočky s ohnivýma očima. Takhle mu to vyprávěla jeho babička a zlobila se, když už jako kluk jednou utekl z domova a rovnou do Díry svatého Patrika. Říkala, že byl potrestán za svou darebnost, když potom onemocněl.
"No - tak takové jsou ty povídačky... ," dokončil Leif s omluvným pohledem, vyklepal dýmku a počal vybalovat stan a spací pytle.
Bjelke seděl nedaleko na kameni jako horský skřítek, hlavu opřenou do dlaní.
"Střezte se malých ptáků a ledových blesků, dříve než vás pohltí Díra svatého Patrika ... Bylo to tak nějak, že, Jyrry? Poslyš, Leife, kde jsi tady hledal brouky pro doktora Kameníka? Ty poslední - co všichni vypadali stejně, jako mravenci!"
"Zrovna tam, v Díře svatého Patrika. To jsem tu zrovna byl s hvězdářem a neměl jsem moc času," vysvětlil Leif, schovaný za stanovým plátnem. Alena zatím ze všech sil nafukovala mrňavou hustilkou gumovou podlážku. Bjelke seskočil z balvanu. Měl nervózní, neklidné pohyby, když mne uchopil za rameno.
"Jyrry - ty nejsi odtud. Nechápeš... ," mávl rukou, jako by něco zaháněl nebo se vzdával vysvětlení.
"Slečno Aleno, Leife - nechte toho. Vraťme se. Máme magnéziové pochodně a elektrické lampy - kolem půlnoci budeme u auta a ještě můžeme něco teplého vypít u hlídače pumpy!"
Alena nepochopila, co Bjelke míní: "Teplá káva bude za chvilinku, doktore! Pročpak takovou štrapáci kvůli hrnku bryndy?"
Leif se však zarazil, podepřel stanovou tyčku složenou z několika hliníkových trubek žulovými kameny a přistoupil k nám. Za chvíli jsme byli všichni v hloučku jako přízraky v šeru na nejpustším místě světa, s pochmurnou kulisou černých stěn, balvanů a okrouhlých ústí sopky, zívajících několik desítek metrů od nás.
Bjelke chvíli mlčel, pak si přejel dlaní čelo a řekl váhavě:
"Já vím - je to bláznivé, když já, lékař, psychiatr ... Ale prosím vás, nemyslete si, že jsem zbabělý, že se bojím tmy nebo strašidel nebo krákorání pomatených starých žen, to ne. Ty víš, Leife, že ne, viď?"
Leif snad ve tmě kývl - nepovšiml jsem si.
"Víte, Jyrry a slečno Aleno - obracím se na Leifa - je také Islanďan a má v krvi totéž co já, instinkt, který našim předkům umožňoval udržet se naživu i na nejnehostinnější půdě, jakou kdy lidé osídlili. Prosím tě, Leife, proč jsi - nyní opravdu - chodil sem, do kráteru, i když jsi nemusel, i když ti to maminka zakazovala?"
Thorgunn se zamyslel. "Protože jsem se tu bál ... ," řekl konečně.
"Ano - to jsem čekal," řekl tiše Bjelke, "bál ses. Tady se každý bojí - celé generace to mají zřejmě v sobě. Ale proč, Leife, proč, Jyrry? Lidé se bojí účelně, je to ochranný pud člověka, který ještě nedospěl tak daleko, aby se mohl nebezpečí postavit. Naši předkové se báli tmy - protože jim byla nebezpečná, plná zvířat s drápy a zuby, hadů a propastí - a my, bláhoví potomci na asfaltových silnicích s lampičkou v kapse, se jim vysmíváme. Báli se uhranutí, protože nevěděli, že nemoce přenášejí baktérie, báli se zlé ženy obcházející o polednách a zabíjející, protože nevěděli nic o úžehu. Jeho se, přátelé, báli v Díře svatého Patrika? Jeho se měli střežit muži s mocnými štíty, které neděsil boj ani mořská bouře, kteří se vysmívali smrti a stokrát ji přímo vyzývali? Co jsou malí ptáci a ledové blesky?"
"Žvást . . . ," vyjelo mi z pusy. Co dělat, zpátky už jsem to vzít nemohl, ale mrzelo mě to. Za tak znamenitý řečnický výkon si Bjelke zasloužil lepší obecenstvo. Celý se shrbil, na chvíli se odmlčel a potom mi řekl:
"Tak tedy - žvást. Možná, Jyrry. Nechme tedy pověr a psychologických rozborů. Věnujme se faktům - pro jistotu. Leif sem zašel poprvé jako chlapec - a potom byl nemocný. Je to tak, Leife?"

2008-07-17T20:44:00.000-07:00

Nakonec jsme balíky přece jen jakžtakž rozdělili - největší část si naložil na hřbet přes naše protesty Leif. Aleně zbyly jen fotografické přístroje a moje skleněná smrtička na brouky.
Vysvětlili jsme jí překotně, že vlastně nese nejvíce, protože s tím choulostivým harampádím rozhodně nesmí upadnout.
A pak jsme se už vydali na cestu k vytouženému místu, kde se měla rozřešit záhada VAI.
Byl jsem připraven na obtížný výstup, ale tohleto mně přece jen neměl Island dělat! Stoupali jsme po stovkách balvanů, vytahujíce jeden druhého a pomáhajíce si horskými holemi. Vrcholky, z auta zdánlivě na dosah ruky, byly za hodinu stejně daleko, ne-li ještě dál než na počátku cesty. To se nám alespoň zdálo. Bjelke měl zaťaté zuby, Aleně stály na čele krupičky potu, které nedokázal vysušit ani ledový vítr.
Leif samozřejmě mlčky šlapal jakoby nic a o sobě raději nemluvím. Konečně dal Leif znamení k odpočinku. Byli jsme právě na jakési široké skalní terase, na podloží, ze kterého se zdvihaly oba vrcholy Sneffelsu.
Výhled byl božský - ale já jsem z něho moc neměl. S rozkoší jsem se skulil na skálu porostlou lišejníkem, a shodil batoh z ramen. Kousek vedle mne funěl zničeně Bjelke. Kupodivu první se vzpamatovala Alena.
"Doktore, já tu cvaknu pár snímků - to si přece nemůžeme nechat ujít ...
Aha - zase se v tobě vzbudil zažraný nedělní amatér, řekl jsem si - ale konečně, proč ne ? Když máš chuť, fotografuj si!
Alena sesbírala svoje nádobíčko, Leif rytířsky vyskočil, popadl stativ a velký deskový přístroj, chvilku se o věci tahali a pak oba zmizeli za nejbližší skálou.
Bjelke se ke mně otočil, opřel se o loket a povídal:
"Ty, Jyrry, víš, co ta babka povídala?"
"Ještě ti to vrtá hlavou?" podivil jsem se.
"Vrtá. A řeknu ti hned proč. U nás na Islandu musíš přemýšlet trochu jinak než jinde v Evropě. My jsme žili skoro tisíc let jen pro sebe, malý, statečný kmen, který se povzbuzoval ve stálém, zoufalém boji o život a o chleba jen svými hrdinskými zpěvy. Asi jako staří Řekové - jenže ti měli zatraceně lehčí živobytí. Ty zpěvy, Jyrry, nikdo nezapisoval - nikdo totiž kromě nejvyšších kněží neuměl psát. Předávaly se z generace na generaci ústním podáním - zase ti musím připomenout Homéra. Než byly Ilias a Odyssea poprvé zapsány, byl už pan Homér pár set let pod drnem ... Nuže - ta stařenka prozpěvovala nějakou zmatenou říkanku - jenže místy to bylo staroislandsky. Sama tomu nemohla rozumět, jen poslechem se asi naučila slova od své matky nebo báby . Bylo to asi takhle:

Velcí muži s mocnými štíty a kladivy nezahynou,
ale smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků.
Střezte se malých ptáků a ledových blesků,
dříve než vás pohltí Díra svatého Patrika.

2008-07-08T04:34:00.000-07:00

Marně se ji snažil syn (nebo to byl vnuk? ) přerušit. Když skončila - vrátila se znovu na lůžko a zavrtala se zpátky do pokrývek.
Bjelke se tvářil jakoby nic, zato Leif po straně třikrát uplivl. Dobře jsem si toho povšiml. Alena z toho byla tumpachová. Stála v koutku a kulila oči. Dokonce byla tak překvapená, že ani po svém oblíbeném způsobu "nevystřelila od boku" exaktou za snímkem.
Bjelke konečně domluvil zaparkování auta na cestě rašeliništěm za benzínovou pumpou, dal správci nějaké peníze a měli jsme se k odchodu.
Nejprve jsme vyložili zavazadla, pak Bjelke zavezl Izu na místo a vrátil se k nám. Alena vyzvídala, co vlastně ta stará paní povídala, ale Bjelke jen mávl rukou. Byl jsem také zvědavý - zkrátka nedalo mi to, a tak jsem se při skládání stanů a balíků a lan a Aleniny výzbroje přitočil k Leifovi a nenápadně se zeptal:
"Poslyšte, Leife - co to . . . "
Leif znovu pro jistotu třikrát odplivl a stručně prohlásil:
"Vědma. Vyprávěla takovou starou pohádku."
"Jak to, pohádku? A proč zrovna nám?"
"Nevím. Ani já jí dobře nerozuměl. Nějací ohniví muži pod zemí v hlubinách a smrt slabých a kovář."
Bjelke si povšiml našeho rozhovoru a řekl:
"Případ pro Sörenssena, Jyrry. Pravá a nefalšovaná islandská báje ve 20. století. Musím ho sem poslat s magnetofonem."
Pak se zase sklonil k zavazadlům. Byla jich pěkná hromada na to, že jsme měli provést vlastně jen předběžný dvoudenní průzkum před vlastním sběrem hmyzu, ale starostlivý Bjelke by nás byl nejraději i tady opatřil stejným pohodlím jako v jeho bytě a Leif jen mlčky přikyvoval, když přidával do balíku ještě pomerančovou šťávu a ještě krabici broskví a pro jistotu ještě jednu konzervu sušeného hovězího a hledal dál, co by se hodilo.

2008-06-23T00:53:00.000-07:00

"Ano - vidíte tam ten bělavý opar nad obzorem? To je záře grónských ledovců. Vedla k cíli islandské odvážlivce, Vikingy, kteří roku 983 pod vedením divokého Erika Rudovouse osídlili tu nehostinnou pustinu.
Aby získali pro svůj záměr přívržence, nazvali prozíravě novou vlast Groenlandem, Zelenou zemí. Ovšem - moc zeleně nenašli. Ale přesto se tam udržely statky prvních obyvatel téměř sto let a díky občasným cestám mezi Islandem a Grónskem objevil bláznivě odvážný Leif Eriksson Ameriku několik set let před Kolumbem. Přistál se svými loděmi na Newfoundlandu: později dokonce daleko jižněji, na pobřeží Virgínie."
Od sněhu vanul chlad a Alena si přitáhla zimomřivě límec kožišinového kabátku, který jí půjčila prozíravá Bjelkova maminka. Taky já jsem div nedrkotal zuby - Bjelke se jen okouzleně díval kolem sebe a Thorgunn si jako naschvál dokonce rozepjal větrovku. Islanďané! Nedaleko odtud byla kamenná boudička. benzínové pumpy. Z komína se kouřilo. Bjelke tady chtěl ponechat v úschově vůz, a tak jsme zajeli až před chatu. Zjistili jsme, že tu lze koupit nejen benzín, ale i kávu, čaj, konzervy, pohlednice s obrazem sopky a různé upomínkové předměty - figurky z lávy, zdobené kožené váčky a maličké sněžnice. Zatímco Bjelke domlouval s majitelem úschovu auta a Alena se rozhodovala, jestli má nebo nemá vyhodit pár aurarů za ne zrovna moc vkusného lávového pumprlíka, rozhrnula se hromada pokrývek, pohozených na lůžku v rohu místnosti, a vykoukla na nás stařena - opravdová stařena z pohádky, nejméně stoletá. Bjelke pak říkal, že jí nemuselo být víc než sedmdesát, že tady lidé těžkou prací rychleji stárnou - ale já vím své. Něco zakrákorala. Správce stanice ji, jak se zdálo, chtěl několika slovy umlčet a vrátit na lůžko, ale zdvořilý Bjelke, to se ví, babičce odpověděl a ta spustila jako vodopád. Klátila při řeči tělem dopředu a dozadu a mluvila rytmicky, jako by recitovala nějakou básničku.

2008-06-19T02:53:00.000-07:00

Doktor Kameník o cestě na jeviště událostí
Konečně jsme byli před Sneffelsem. Naštěstí jsme nemuseli od samého počátku podstupovat takové štrapáce jako profesor Lidenbrock a jeho nešťastný synovec. Právě naopak Bjelkovo auto, kterému majitel mazlivě říkal Iza, vyjelo bez zastávky a bez obtíží nejsvízelnější kus cesty - stoupání od čedičových stěn fjordu Stapi skoro až k samému úpatí Sneffelsu pod dva rozeklané hroty se sněhovými čepicemi, přetrvávajícími po celé léto až do nové zimy.
Točitá silnička se opírala tu a tam o valy z obrovských balvanů, jinde se zaryla do skály, zřejmě díky práci pyrotechniků, kteří ji kdysi vystříleli. Ze silnice byly nádherné pohledy na moře, pokryté nespočetnými skalisky a balvany, obklopenými prsteny sněhobílé pěny. Bjelke si nemohl odpustit vernovský efekt, který jsem ostatně s jistotou očekával. Zastavil auto, obrátil se k západu a ukázal rukou:
"Grónsko!"
Alena reagovala, jenže nevědomky, také přesně podle Verna:
"Grónsko? Vážně?"

2008-06-15T01:27:00.000-07:00

Jestli jako znám slečnu Královou ? To je otázka - jakpak bych ji neznal, naši Alenu? A jestli se ještě pamatuju, jak tenkrát odjížděla?
Na tu svou slavnou cestu ?
No, toť se ví! Tedy že bych ji viděl odjíždět, to jsem teda neviděl, ale ten den, co se to dozvěděla, za ní přišel ten její. No přece ten doktor. Nevím už, jak se jmenuje, ale vždycky si zapomněl potvrdit propustku a musel štandopede šlapat čtyři patra zpátky. Bylo mi ho líto, ale pořádek je pořádek, že jo?
Tak tedy ten doktor to přišel Alence říct. A hned po obědě letěla ven, celá říčná, oči jí svítily jako hvězdičky.
"Kampak, Aleno, kampak?" ptám se jí.
"Hádejte, strejdo!" zubila se.
"Do cukrárny," hádám já, "nebo na rande."
"Samá voda - a jak! Představte si, strejdo - jedu na Island!"
"Vážně - Aleno? Ale jděte! A nebude vám tam, tento, zima?"
"Jen žádný strach. Já se zahřeju!" zavolala na mne přes rameno a byla pryč. Fanfárum!
No - a to by bylo asi tak o cestě naší Aleny na Island všechno, co bych věděl, pane redaktore. Že to už stačí? Tím líp!

2008-06-09T23:14:00.000-07:00

Jako když do mne hrom uhodí! Už skoro dva měsíce nemluvím o ničem jiném a nemyslím na nic jiného než na náš problém VAI a teď jsem na to úplně zapomněl. Nu ovšem - přece rozluštění tajemství přímo na místě . . .
A pojednou se mi začalo všecko jevit v růžovějším světle. O dva měsíce přece nebude tak zle! Jeden si tak jako tak vezmu z dovolené, čert vzal pro letošek jihofrancouzské jeskyně i s brouky. A ten druhý měsíc by třeba beze mne taky nějak přežili. Slíbím Růžkovi pytel islandských známek, aby vzal dvě služby, něco by snad mohl odpracovat. Kulich - a primáři to už nějak vysvětlím. Vždyť konečně po těch dvanácti letech mám trochu právo... No ne - řekněte sám, redaktore?
Tak jsem se zkrátka rozhodl, že pojedu. Zbýval jen jeden problém - koho vzít s sebou jako fotografa. Bjelke, přirozeně, mi poradit nemohl a jenom krčil rameny. Najednou jsem měl ohromný nápad: "Ty, Bjelke, a proč by vlastně nemohla jet Alena?" Bjelke na to, že prý neví, jestli to slečna Králová dost dobře dovede, že to prý musí být opravdu prvotřídní odborník, abych nakonec nelitoval. A jestli prý to na ni nebude moc namáhavé a kdesi cosi.
To mě dohřálo. Nejlepší odborník! To se ví, že Alena je náš nejlepší odborník, to dá rozum. Vždyť to říká sám pan profesor Obenberger a ten má nějaké nároky na ilustrace svých článků a knih! Jen jestli - napadlo mě - ji Akademie uvolní ? To není maličkost! Zase si třeba vzpomenou na nějakou sbírku motýlů a sbohem, Islande! Musí - rozhodl jsem se. Za sebe se prát nedovedu, ale když jde o jiného - panečku, to byste mne měl slyšet! Slečna Králová prostě na Island pojede, i kdyby na sůl nebylo - ať Bjelke vidí, jak ji podceňoval.
A basta!

2008-06-08T00:06:00.000-07:00

Až se mi zatočila hlava. Přečetl jsem si dopis pro jistotu ještě jednou, jestli je opravdu pro mne a jestli jsem porozuměl správně. Nu ano - namouduši, bylo to tak!
To se ví, že jsem hned telefonoval Bjelkemu, byl zrovna v Chiraně u své mašiny. Ten koukal, panečku - že jeho starého kamaráda Jyrryho znají ve světě! No ale musím říci, když se probral z překvapení, které se mi nezdálo moc velké, měl taky hroznou radost, blahopřál mi, a když pak přišel, donesl v ruce láhev vína a v kapsách po krabici mraženého filé, prý jako pozdrav jeho vlasti, a že si ho sami usmažíme.
Trochu mu ten "pozdrav vlasti" promáčel svrchník, ale to nám náladu nemohlo zkazit.
Pak ale ve mně hrklo: A co nemocnice? Co primář ? Vždyť já přece nemohu odjet, i kdybych chtěl! Kdo by držel v sobotu služby a vůbec? Island, před chvílí tak blízký, se pojednou vzdálil zase tam, kam odjakživa patřil - někam doprostřed moře na kraj světa, kde se vždycky podle rozhlasu začíná kazit naše české počasí. Ostatně - ministerstvo zdravotnictví by se asi pěkně poděkovalo, kdyby mu jezdili blázniví doktoři po světě broučkařit.
Bjelke mne vyslechl, pokyvoval hlavou a upozornil na doložku dopisu, kterou jsem v tom rozčilení přehlédl: islandské ministerstvo školství a věd zároveň s tímto pozváním žádá vládu Československé socialistické republiky, aby na základě smlouvy o kulturní a vědecké spolupráci, uzavřené mezi ČSSR a Islandskou republikou dne atd. atd. No maucta - řekl jsem si - teď už o tom ví dokonce i vláda! Až se o tom ještě dozví náš primář, ten tanec - ne, nejde to.
Bjelke pořád jen kýval hlavou - prý škoda. Jednak pro Island, jednak pro ty nové druhy hmyzu - kdoví prý, co se s Thorgunnem stalo. Dostal zprávu, že leží s nějakým podivným onemocněním v nemocnici a broučci teď dlouho nebudou. Hlavně prý je smůla, že se nemůžeme spolu podívat do Sneffelsu, co to tam vlastně staroušek Verne hledal ...

2008-05-22T02:48:00.000-07:00

Na druhém konci drátu byl, jak jsem vyrozuměl, jakýsi Knud - nenapadlo mi ovšem ani ve snu, že tento Knud je islandským ministerským předsedou a že ho právě pan Lundborg skutečnými i neskutečnými důvody přesvědčuje o nutnosti vyhovět mému návrhu.
Za chvíli přišel konzul z vedlejší místnosti, udýchaný, otíraje si čelo kapesníkem, ale zářící a spokojený.
"Radujte se, doktore, máme to pod střechou!" hlaholil a už štrachal ve skříňce na zdi po skleničkách a láhvi.
"To se musí zapít! Účast toho vašeho kolegy doktora Kameníka už byla schválena a povolena - naši entomologové byli prý jeho pracemi nadšeni. A teď právě mi Knud - chci říci ministerský předseda, víte, my jsme se jako kluci dennodenně hrozně prali, bydleli jsme v jedné uličce - závazně přislíbil účast ještě jednoho pracovníka pro dokumentaci, a to podle výběru doktora Kameníka. Tak co, spokojen? Dovede táta Lundborg něco zařídit, nebo ne?"

A opět doktor Kameník, zpočátku na pochybách Nu - a pak to najednou přišlo.
Napřed jsem myslel, že Leif Thorgunn zase posílá nějaké brouky, ale tentokráte to byla moc nóbl úřední obálka, plná známek pro doktora Růžka, a vzadu dokonce s opravdovou pečetí. Skoro jsem se bál ji otevřít.
Nakonec jsem přece jenom neodolal - a údivem se posadil.
Představte si, redaktore, že moje práce znali až na Islandu, že se jim líbily, a koruna všeho - zvali mě na Island k průzkumu místních druhů jeskynního hmyzu přímo v terénu! A nejen to, směl jsem si vzít s sebou ještě fotografa podle svého uvážení.

2008-05-19T04:12:00.000-07:00

Přístroj, který jsem vyzkoušel a pro svou vlast objednal, byl již hotov. Podstupoval právě poslední zkoušky elektronických částí. Za deset dní, nejvýše za dva týdny musel můj pobyt v Praze skončit - čekal jsem vlastně už jen na dokončení zkoušek, abych mohl přístroj osobně doprovázet na cestě přes Severní moře. V žádném případě jsem nemohl svůj pobyt, hrazený ze skromných prostředků našeho ministerstva zdravotnictví, svévolně prodlužovat.
Navštívil jsem tedy konzula pana Lundborga, který byl již seznámen s Jyrryho objevy v našich jeskyních, a obstaral dokonce překlady jeho vědeckých článků do naší mateřštiny, aby mohly být v Reykjavíku posouzeny.
Přinesl jsem s sebou ukázky snímků slečny Králové, které se mi od ní podařilo pod jakousi záminkou nenápadně vypůjčit, a za chvíli jsem už pana Lundborga dokonale přesvědčil, že účast zkušeného fotografa nebo, přirozeně, fotografky, znalé speciální práce s fotografováním drobného hmyzu, by nejen neobyčejně obohatila možnosti plánovaného výzkumu doktora Kameníka, ale i podstatně přispěla k propagaci přírodních zajímavostí naší vlasti ve světě. Dobrý pan Lundborg, ačkoli jsem jej právě vyrušil z pilné práce na přehledu českého tisku, součásti pravidelných povinností všech zastupitelských úřadů, okamžitě zahájil činnost. Byl jsem ve vedlejší místnosti a slyšel jsem jen občas nějaké slovo.

2008-05-15T07:51:00.000-07:00

Zavrhli jsme i další možnosti - například milostný románek, který by chtěl nezdárný Jules zatajit před Honorinou. Verne, až do konce života vroucně milující svou choť, docela jistě na nic podobného ani nepomyslel, zejména ne v době, kdy mladí manželé čekali prvního malého Verna-juniora.
Nakonec jsme se shodli, že Verne objevil na Islandu, a to pravděpodobně v kráteru popsaném v Saknussemově pergamenu, cosi, o čem se neměl svět dozvědět. Otázku, proč tedy vůbec vznikl román Do středu Země nebo proč Verne nezměnil podstatné části rukopisu, nepřeložil děj do jiného konce světa nebo alespoň do jiného cípu Islandu, jsme ovšem z Prahy rozluštit nemohli. Po nekonečných rozhovorech s Jyrrym a občas i se slečnou Královou jsme se uspokojili touto domněnkou: nález byl takového druhu, že se spisovatel přece jen neodhodlal úplně jej zatajit a přenechal další průběh událostí osudu. Jak se později ukázalo, byla tato domněnka správná.
Nemohu zatajit jistou závažnou okolnost - ačkoli jsem v rozpacích, jak do toho. Věřím ovšem, milý pane redaktore, že mého sdělení nezneužijete! Povšiml jsem si, na rozdíl od Jyrryho, že slečna Králová nevyhledává naši společnost a nezajímá se o problém VAI jen ze zvědavosti, nebo dokonce z literárněhistorického zájmu. Slečna Králová se prostě do Jyrryho - zamilovala. Nijak jsem se jí nedivil - doktor Kameník je skvělý člověk. Pozoruhodné ovšem bylo, jak naprosto si nebyl této skutečnosti vědom, ačkoli se mu slečna Králová také velmi líbila a nejednou mi to říkal.
Jako Jyrryho přítel jsem měl z tohoto vývoje událostí velikánskou radost - to bylo pro Jyrryho právě to pravé! Tuším, že už jsme mluvili o příznacích vyčerpanosti a nervového podráždění, které jsem na něm pozoroval. Nuže - jeho stav se nezlepšoval, spíše naopak. Nervové napětí nad prací s popisem a vědeckým zařazením nových nálezů jeskynního hmyzu, usilovné přemýšlení o naší akci VAI a noci strávené s celou hromadou Vernových knih a životopisů, samozřejmě kromě vlastní lékařské práce v nemocnici, byly stále zřetelněji na Jyrrym vidět. Věděl jsem, že musí velmi brzy dojít ke změně prostředí i způsobu života, nemá-li jeho únava a podrážděnost přejít ve vážnou chorobu. Rozhodl jsem se tedy urychlit svůj plán a vzhledem k nové situaci ho trochu rozšířit. Času nebylo nazbyt.

2008-05-02T03:47:00.000-07:00

Poněkud pravděpodobněji zněla myšlenka, vyslovená slečnou Královou, že totiž Verne, vylákán podvrženým pergamenem, napsaným nějakým vtipálkem, nebo třeba i pergamenem pravým, skutečně odjel na Island, prohledal Sneffels a... nenalezl zhola nic. Z obavy před výsměchem přátel nikdy o svém dobrodružství nevyprávěl a písemná svědectví o něm zničil. Snad proto, aby se mu nesmáli ani jeho dědicové a potomci.
Nebudu vás, milý pane redaktore, zdržovat psychologickým rozborem, kterým jsem naprosto zavrhl i tuto možnost na základě podrobného studia Vernova života z knih, sehnaných v pražských knihovnách i antikvariátech nesmírně zaujatým Jyrrym. Zkrátka - jednou z charakteristických známek Vernovy povahy byl sklon k výsměchu sobě samému. Verne nikdy nevynechal příležitost pobavit přátele na svůj účet. Převlékal se rád do rozličných maškarních kostýmů, hrál směšné figurky, a hlavně ani jeden jediný svůj zážitek, v němž hrál komickou úlohu, neopomněl zaznamenat v některé z povídek - tak třeba i své nezdařené první a poslední lovecké dobrodružství z jediného dne, který za celý svůj život věnoval honu a jehož obětí byl roku 1859 v Pikardii - prostřelený četnický klobouk . . . Snad byla tato povahová vlastnost jakousi obranou proti možnému posměchu - Verne totiž trpěl křečovitým stahováním poloviny obličeje, a takové obranné reakce se zejména v mládí velmi snadno osvojují - kdo ví ? Rozhodně vás nebudu unavovat svým psychiatrickým povídáním. Zkrátka, slečna Králová se také mýlila.

2008-04-25T23:21:00.000-07:00

Pro Vernův pobyt na Islandu jsme měli více než dost důkazů přímých i nepřímých - především vlastnoruční podpis spisovatelův na fotografii věnované mému dědečkovi a dokonalé znalosti krajiny i zvyků obyvatelstva, popisovaných daleko důkladněji než v ostatních románech z krajů, kde spisovatel nikdy nebyl.
Malou - řekl bych "vedlejší" záhadou byl Thorgunnův nález několika druhů brouků téhož rodu právě v kráteru Sneffelsu, ačkoli by, podle Jyrryho tvrzení, neměli být nikdy pohromadě. Dopsali jsme samozřejmě Leifu Thorgunnovi, aby potvrdil místní původ zaslaných brouků a podle možnosti zaslal ze Sneffelsu další materiál, odpověď však dlouho nedocházela. Snad byl Leif právě na cestách.
Hlavní otázkou, která vzrušila celou naši malou společnost, totiž mne, Jyrryho a v poslední době také slečnu Královou, bylo, proč Jules Verne tak důkladně zahlazoval stopy svého pobytu na Islandu.
Vymýšleli jsme všechny možné i nemožné důvody. Domněnku, že by se snad byl Verne dopustil zločinu a snažil se smazat jeho stopy, jsme zavrhli okamžitě. Vždyť Verne byl člověkem mírným a nadevše spravedlivým.

2008-04-19T09:12:00.000-07:00

Infračervená fotografie, které dneska užívají kriminalisté celého světa, badatelé i technici, splnila svůj úkol výborně. Však ji tamhle vidíte na stěně v rámečku. Jednak proto, že byla na začátku naší opravdové známosti s Jiřím, jednak pro svůj význam v celé historii Díry svatého Patrika. Četla jsem na ní zrovna to, co teď vy. "Překrásná Honorina" byla opravdu připsána dodatečně. Pod ní byl původní nápis, vlastně jen jedna věta. Rozluštila jsem ji i se svou prabídnou francouzštinou
"Zajímavý kus starého pergamenu s nějakým tajným písmem - uvidíme!"
Nu - a to už je vlastně všecko. To víte, že jsem hned letěla na poštu a poslala Jirkovi telegram, zaplacený z kapesného, pevně určeného na nákup orlonek:

domnenky potvrzeny stop skutecne nalezl rukopis na pergamenu stop stranky o islandu z deníku asi vytrzeny
kralova

Byla bych tam nejraději připsala:

uz bych byla zase nejradeji od tech motylu u tebe hrome vzpominam
alena

Ale to by se byl nic netušící Jirka, tehdy vlastně pro mne ještě pan doktor Kameník, asi k smrti polekal. Telegram byl tedy naštěstí krátký a mně ještě zbylo i na ty orlonky.
Asi za týden jsem byla s motýly hotová, sbalila jsem fidlátka a jela domů, přecpána novinkami pro Jirku.

Kapitola 6 - doktor Bjelke zvážní a nakonec má radost
Naše trochu klukovská senzace s akcí VAI začala být po návratu slečny Králové z francouzské služební cesty vážným problémem. Její telegram jsme, upřímně řečeno, nejprve nebrali tak docela vážně, ale snímek, který přivezla, i podrobný popis velmi vtipného postupu pátrání v amienském muzeu Julesa Verna byly zcela přesvědčující.
Situace tedy vypadala asi takhle, dovolíte-li ji zopakovat.: Jules Verne za své návštěvy v Amiensu roku 1856, kdy se ucházel o svou nastávající manželku Honorinu, nalezl prastarý pergamen s rukopisem Arna Saknussema. Jestliže ho použil v knize Do středu Země beze změny - a tomu nasvědčovalo dobrozdání profesora Sörenssena -, uváděl pergamen místo, kterým lze sestoupit do nitra zeměkoule. Jules Verne také Island navštívil, pobýval dokonce zcela nepochybně v roce 1861 poblíže kráteru Sneffelsu, kterým může být podle Saknussemova tvrzení sestup proveden, o svém pobytu se však nejen nikdy a nikde nezmínil, ale zničil dokonce poznámky o něm v cestovním deníku i celkem nevinnou větu o dávném nálezu pergamenového útržku s tajným nápisem.

2008-04-09T03:09:00.000-07:00

Uf - milý redaktore - to byla práce! Asi nejtěžší za celý můj mladý život - ale nakonec jsem přece jen dědouška přesvědčila, že nechci velevzácný deník, poklad všech vernovských badatelů, ukrást ani zničit, ale jen jedno jediné místečko ofotografovat, a to ještě za jeho přísného dohledu. Cupital vedle mne, bojácně se ohlížel, jestli ho nikdo z představených nevidí a nebude-li mít ze svého odvážného činu nějakou patálii. Nu - všechno dobře dopadlo. Za chvíli jsme byli v hotelu, kde jsem byla ubytována. Naštěstí jsem si tam nechala svoji exaktu pro případ, kdybych přece jen utrhla chvilku na fotografování něčeho jiného než právě motýlů. Nu a to víte, fotografka! Táhla jsem s sebou celou spoustu všelijakých většinou zbytečných hejblat a mezi nimi také tzv. černý filtr, propouštějící jen neviditelné, infračervené paprsky, a vhodný film. Položila jsem deník na okno (dědoušek umíral hrůzou, že spadne z osmého patra dolů na ulici), našroubovala filtr a nadělala pro jistotu asi dvacet snímků toho vyškrábaného místa.
Když fotografování skončilo, přitiskl dědoušek deník k sobě jak deset let oplakávaného prvorozence a chystal se co nejrychleji se svým pokladem zmizet. Tak rychle jsem ho ovšem nepustila - nejdřív jsem se musela přesvědčit, že se snímky povedly, čili vyvolat film v improvizované temné komoře, kterou jsem bez vědomí hotelové správy zřídila v koupelně, abych mohla tu a tam vyvolat alespoň několik snímků ještě po návratu do hotelu z muzea, kde se na mne všichni zaměstnanci tak asi kolem páté hodiny začínali mračit jako čerti. Trvalo to skoro půl hodiny. V pokoji za dveřmi bylo ticho, neozval se ani hlásek. Že by děda utekl? myslela jsem si. Ale ne - když jsem konečně s vyvolaným a ustáleným filmem opustila svou koupelnovou temnou komoru, spal docela pokojně, zabořený do křesla ...

2008-04-07T04:33:00.000-07:00

Pro jistotu jsem však přesto požádala hodného dědečka, vedena okamžitým nápadem, aby mi laskavě našel ještě Vernovy spisy o době strávené před svatbou na námluvách v Amiensu. Usmála jsem se na něj za to co nejsvůdněji, aby náhodou neztratil trpělivost a nevyprovodil mne ze dveří. Pomohlo to. Za chvíli jsme se už dívali na stránku popsanou samými Honorinami. Honorina se vyskytovala v každé větě alespoň dvakrát a Jules Verne, budoucí geniální a světoznámý spisovatel, horoval o své vyvolené stejně hloupými a otřepanými větami jako každý jiný zamilovaný chlapec.
Ale počkat! Tady, na okraji stránky, bylo něco pečlivě odstraněno tvrdou gumou nebo vyškrábáno nožíkem. Právě přes ono místo běžela další Honorina, tentokrát pro změnu "velmi krásná v bílých šatech".
Možná že jsem si to jen namlouvala, ale i tenhle inkoust se mi zdál jiné barvy a dočista podobný onomu, jímž Verne připsal poslední slovo ke svému skandinávskému deníku. Upozornila jsem dědouška na vyškrábané místo. Posunul si brejle na čelo a strčil nos skorem až k papíru, ale písmo bylo skutečně odstraněno dokonale - jen drsný povrch prozrazoval dávný zásah. Ani já jsem nebyla šťastnější. Co dělat, řekla jsem si - musíš, děvče, vynaložit všechnu roztomilost a diplomacii . . .

2008-04-02T04:20:00.000-07:00

A přece musel mít Verne na palubě lodi dost a dost času, aby do svého deníku o tom všem zapsal alespoň několik slov.
Největší radost jsem ale měla z třetího objevu: poslední slovo záznamu skandinávské cesty na nové stránce bylo napsané jiným inkoustem než předchozí věty. Bylo to jasné i po stu let, i když už inkoust nebyl dávno černý, ale světlounce šedý. No - zkrátka jako sto let starý inkoust.
Slovo tedy Verne nepsal současně s celou větou, ale jindy, nejspíše až dodatečně při záznamech o malém Míšovi.
Připadala jsem si namouduši jak Sherlock Holmes. Popadla mne detektivní horečka. Najednou jsem si uvědomila, že poslední věta skandinávského deníku nebyla kdysi vůbec poslední, že text pokračoval na další stránce a možná i na několika stránkách, které ale byly vytrženy a zničeny ... Jules Verne pak dopsal již jen jediné slovo, zrovna jen aby věta neztratila smysl, a pokračoval v deníku dál.
Číslování stránek deníku šlo sice správně za sebou - to ovšem nic neznamenalo. Jistě je pořídil pečlivý knihovník až později, po spisovatelově smrti. Spíš to ještě potvrdilo mé černé podezření - sešit měl totiž 284 listy. Tohle zvláštní číslo mi nešlo z hlavy: proč právě 284? Proč ne 300? Nebo 250? Pak jsem si ovšem uvědomila, s jakou rozkoší užívají dodnes Francouzi tuctů, kop a vůbec rozličných složitých a zákeřných přepočítávání v každé jiné kromě ve slušné desítkové soustavě, a byla jsem doma. Sešit měl původně 288 listů, dva veletucty. Čtyři listy tedy chyběly!
Zadrž, holka, říkal mi rozum. Třeba se spletla před sto lety děvčata v knihárně, počítající listy. Možná že Verne vytrhl docela jiné stránky, třeba na ně udělal kaňku, kdo ví ? Doktor Kameník tě prostě zfanfrněl a ty vidíš záhady i tam, kde nejsou . . .

2008-03-27T04:33:00.000-07:00

Můj průvodce trošku pokrčil rameny, ale stránku přece jen opatrně nalistoval. Ano - tady bylo něco v nepořádku! Především tohle: Jules Verne, alespoň jak mi ho jeho obdivovatel Jirka vylíčil, byl duch jasný, vědecký, pečlivý - taky jeho deník byl přímo vzorem přehlednosti a pečlivé snahy o pořádek a vůbec všeho, co například mně chybí. A přesto kapitola o prvním synkovi, plná něžných slůvek a plánů, co všechno se špuntem podnikne, začínala sice na samostatné stránce, ale až na druhé řádce. Nad ní bylo ještě napsáno jedno jediné slovo, končící vyprávění o Skandinávii. Copak nešlo nacpat do poslední řádky předchozí stránky? řekla jsem si. Ne - nešlo. Nezbylo tam místo - ovšem nechtělo se mi zase věřit, že by Jules Verne, který jako spisovatel musel přece znamenitě ovládat počítání písmen svého rukopisu - už kvůli honoráři, který se, jak známo, dodnes vypočítává, podle počtu písmenek -, nedokázal dopsat větu zároveň se stránkou?
To za prvé.
Za druhé v deníku nebylo ani slovíčko o očekávaném přírůstku v rodině a také o zpáteční cestě mlčel jako hrob - popis Skandinávie končil parní pilou u Borklandu a puntík.

2008-03-25T04:35:00.000-07:00

Vrhla jsem se napřed na Vernův podrobný životopis na jedné z nástěnných tabulí. Ne - tady Island nebyl. Jen Amerika, Dánsko a Norsko, o nichž mi už říkal Jirka.
Vysvětlila jsem dědouškovi, o co mi jde. Vrtěl hlavou, že prý je to zbytečné hledání - Island pan Verne jaktěživ nenavštívil, a to je škoda, říkal. Mohl prý napsat ještě krásnější romány než Do středu Země a Zlatou sopku. Abych byla úplně ubezpečena, že mluví pravdu, ukáže mi skvost, nepřístupný náhodným návštěvníkům a turistům. Někam odcupital a za chvíli přinesl pořádnou knihu, vázanou ve vepřovici, s otřelou vazbou a trochu zohýbanými rohy. Byl to vlastnoručně psaný Vernův deník, který založil roku 1855 a pokračoval v něm až do své smrti.
Dědeček opatrně špičkami prstů nalistoval rok 1861, letopočet Vernovy cesty do Skandinávie. Četli jsme spolu. Ano - zde to bylo. Řádky hezkého, výrazného rukopisu, jen tak nahozené poznámky, kterým autor nepochybně rozuměl, ale které mu asi také vybavovaly celou řadu zážitků a zkušeností.
Několik vět o Dánsku, o Kodani, o setkání s nějakým starým známým jménem Trappe na nábřeží u převozního parníku do Švédska, pak Stockholm, jeho okolí, obdiv nad nejmodernější parní pilou v lesích u Borklandu, dokonce náčrt legračního parního stroje - veleobra, převyšujícího i budovu pily. Pak poznámky končily. Další řádky byly už z doby po narození syna Michala, ke kterému krkavčí táta Verne taktak přijel včas.
"Tak vidíte!" litoval mě dědeček. "Ale já jsem vám to přece, slečinko, hned říkal. Kdepak pan Jules a Island… To bych o tom přece musel něco vědět."
"Poslyšte, pane správce," zarazila jsem honem starouška, chystajícího se zase odnést knihu někam do skrýše, "buďte tak moc hodný, ukažte mi ještě jednou tu stránku, kterou jsme prohlíželi naposledy."

2008-03-19T05:56:00.000-07:00

O tom, co mi říkal, už všechno víte, že? Prima, mohu si ušetřit dlouhé výklady. Zkrátka - slíbila jsem, že se v Amiensu poohlédnu po muzeu Julesa Verna, a když je najdu, vypátrám, jestli tam někde je zmínka o Vernově pobytu na Islandu kolem roku 1861. Doktor Kameník byl ohromný, přímo hořel nedočkavostí, koukala mu z očí, byl by mne asi viděl nejraději už zpátky s celou náručí zpráv. Potom mi vyprávěl o svých broucích a o cestách za nimi a o nemocnici a o svém islandském kamarádovi, choval se ke mně, jako bych byla světlo světové fotografie a dělala mu kdovíjakou milost, a samozřejmě vůbec nepozoroval, že jsem ho zrovna tam, u mramorového stolečku a nad hrnkem černého kafe, začala mít ráda. Až jsem se toho lekla - to víte, Jirka má už hodně šedivé spánky a na krku pomalu čtyřicítku -, ale pak jsem si na to zvykla a nelituji. Budeme se totiž za měsíc brát. To jste nevěděl?
Jirka měl ostatně moc velké štěstí, že jsem se do něho zakoukala - jinak bych si totiž na Vernovo muzeum rozhodně ani nevzpomněla. Nevěděla jsem, kam dříve skočit, a z celého Amiensu znám právě jen místnost preparátora městského muzea, kde jsem si rozložila své nádobíčko a od rána do noci fotografovala Neuffeltových 30 000 motýlů. V noci jsem vyvolávala zkušební snímky - to víte, barevná fotografie je mrška, stačí trochu snížené napětí v síti, světlo změní barevný tón, člověk si toho samozřejmě nevšimne a celý snímek je pak červený, jako politý rajskou omáčkou ...
Na Verna jsem si vyhradila pondělí, kdy je městské muzeum zavřeno a kdy jeho vrátný, preparátor i správce sbírek naprosto rozhodně odmítli zkazit si kvůli bláznivé fotografce svůj volný den. Muzeum je umístěno ve Vernově domě na nároží ulice Karla Duboise a bulváru Longueville. Upřímně řečeno - bydlet bych tu nechtěla ani za nic.
Měl ten Jules Verne divné nápady! Dům vypadá spíš jako hrad, má dokonce věž, koukající hezký kus nad obě patra, a v kulatém pokojíku téhle věže Jules Verne umístil svou pracovnu. Je zachována tak, jak prý vypadala za spisovatelova života - pěkně děkuji za takovou pracovnu! Podobá se nejspíš klášterní cele - židle, malinký halabala ohoblovaný stolek, lampa, kalamář - a to bude asi tak všecko.
V celém domě jsou umístěna díla Julesa Verna, fotografie autora, jeho rodiny i lodí, zvětšené ilustrace, které jako by z oka vypadly našemu filmu Vynález zkázy, předměty, k nimž měl Verne blízký vztah, a všechny knihy, jež o něm na světě vyšly. Taky čínské, japonské, turkmenské a jiné, psané všelijakými klikyháky, prý jsou o něm, jak mne ujistil stařičký správce muzea. Měl mít volno, ale přesto byl v muzeu, a když jsem zabušila na vrata, oprašoval zrovna modely svatých Michalů, I., II. a III. (tak se totiž, abyste rozuměl, jmenovaly Vernovy jachty). Napřed pouštěl hrůzu, chtěl se mne zbavit, ale když jsem se nedala, vpustil mne přece jen dovnitř. A když jsem mu řekla, že jsem z Československa, z Prahy, byl by mně snesl všechno možné.

2008-03-17T03:20:00.000-07:00

Místo objednávky ze sebe vyklopil jakési zmatené povídání o islandském doktorovi, starém pergamenu s runami a klučičím spisovateli Vernovi. Když jsem koukala jako jelen - to já, panečku, dovedu! -, slitoval se. Že prý vidí, co mám práce, a že si dovolí na mne počkat po práci před Akademií. Nu, práce jsem měla opravdu nad hlavu. Jela jsem do Francie fotografovat celou řadu věcí, zejména slavnou Neuffeltovu sbírku motýlů pro velký atlas, připravovaný broukopravci z Akademie. Balila jsem si praktikábly, světla, elektronické blesky, fotoaparáty, desky, reflektory, šňůry, všechno raději pro jistotu do vaty, vatu do dřevité vlny, dřevitou vlnu do papíru, papír do krabice, krabice do beden - však to znáte! Chápete, že jsem na doktora Kameníka zapomněla jako na smrt, zůstala jsem tady až do šesti večer a doslova jsem vyjekla leknutím, když na mne vybafl. Čekal tu jak trpělivý milenec z filmu a hrdinsky potlačil vztek, že čeká už skoro dvě hodiny, ačkoli by mne byl, jak se dodatečně přiznal, nejraději roztrhl jak hada. Co dělat?
Musela jsem ho, chudáčka, nějak odškodnit, a tak jsem se nechala zatáhnout do Riviéry, to je taková kavárnička blízko Akademie, a trpělivě jsem ho vyslechla.

2008-03-13T05:53:00.000-07:00

A abych nezapomněl svou řeč - brouci. Redaktore, těch pět druhů Leptoderinů z jeskyň kráteru Sneffels bylo další záhadou! Ze všech největší. Jenže tehdy jsme ještě nevěděli, že ty záhady patří k sobě.

- seznamujeme se s Alenou Královou
Za Alenou Královou jsem musel vyšplhat do čtvrtého patra dejvické novostavby Akademie věd. Je tam její království temných komor a fotografických přístrojů všech druhů a stáří, od zbrusu nových, blyštících se chrómem, až k dědečkům ze dřeva, s rohy pobitými mosazí.
Alena mi důvěrně prozradila, že právě tyhle má nejraději. Jinak jsem se dozvěděl, že chodí ráda na hokej, že miluje italské filmy a šlehačku a že je napjatá jako provázek (řekla doslova), protože si právě podala přihlášku do fotografické sekce Svazu výtvarných umělců a čeká, jak to dopadne.
Alena Králová pracuje už asi sedm let jako fotografka Akademie věd a Národního muzea. Určitě její snímky znáte - jsou to ty dokonale osvětlené krystaly, motýli a brouci, jimiž celá řada autorů vědeckých knih a článků doprovází své práce. Je mistrem dokumentární fotografie a v oboru snímků drobných hmyzů nemá pravděpodobně u nás rovnocenného soupeře, o soupeřce ani nemluvě. Výtvarné fotografie, portréty a krajiny provádí po nedělích (jako zažraný amatér - jak se vyjádřila).
Zkrátka - jméno Aleny Králové má dobrý zvuk, ale nijak nezpychla.
Je pořád stejně milým děvčetem, jako když před lety přišla poprvé do Akademie, vykulená a bojácná pomocná laborantka, rovnou z lavic odborné školy. Podle toho se také chová i mluví. Pozn. red.
Jirku - chci říci doktora Kameníka - jsem samozřejmě poznala v Muzeu, v oddělení broukopravců. No samozřejmě - myslím entomologů. Ale ono jim to jméno broukopravci, co jsem vymyslela, taky nevadí.
Poprosil mě tehdy, abych mu ofotografovala pro nějaký vědecký článek pár mrňousů, a když jsem se vykrucovala, že mám moc práce, tvářil se tak hrozně nešťastně, že jsem si jeho krabici s napíchanými poklady nakonec přece jen přidala k celé hromadě dalších a odvlekla ji do svého foto-brlohu. Když si pro snímky přišel, přinesl mi zmuchlanou kytičku fialek - bylo zrovna jaro - a mně byla milejší než bonboniéra se širokou mašlí, co dostávám za šutráky, promiňte, chtěla jsem říci za snímky minerálů, od docenta Maršálka.
Pak jsem pro doktora Kameníka fotografovala ještě několikráte – to už nosil krabice rovnou za mnou a vždycky absolvoval celé schodiště dvakrát, protože si docela pravidelně zapomínal dát podepsat propustku. Jednou, zrovna v největším zmatku a frmolu před mou cestou do Amiensu, se přihnal doktor Kameník do ateliéru, tentokráte bez Ferdů, jak říkám jeho brabencům, a on se hrozně zlobí a dokazuje, že to nejsou vůbec mravenci, tím méně brabenci, ale brouci.

2008-03-11T02:45:00.001-07:00

"Poslyš, Jyrry, všimni si, jak dokonale popsal islandskou přírodu i zvyky, když líčí cestu profesora Lidenbrocka z Reykjavíku k Sneffelsu ... "
A za chvíli:
"Ty, Bjelke - jsou ty islandské výrazy správné?"
"Dokonale!"
"Hmmm ... "
Zkrátka, než uhodila půlnoc, byli jsme oba svatosvatě přesvědčeni, že Verne opravdu na Islandu byl - a to nejen kvůli rodinným památkám Bjelkovým, ale i vzhledem k románu, a co více, že našel Saknussemův rukopis. Pochopte, že je možné připravit celé hromady materiálu k románu, prostudovat hory knih, ale spisovatel, který je smluvně zavázán dodat několik desítek knih, jako byl Verne, celé dva svazky ročně, nebude ztrácet vzácný čas hledáním patek na islandských runách a zvláštních způsobů latinského vyjadřování dokonale neznámého alchymisty. To by bylo za vlasy přitažené a nepodobá se to ostatně ani způsobu Vernovy práce na ostatních románech, kde fantazie, ovšem geniální, často zaskakuje za skutečné výsledky vědy.
Připustíme-li, že naše domněnky byly správné, pak jsme došli ke dvěma docela novým zapletencům, které čekaly na rozmotání, jeden spojený s druhým: jestli vůbec Jules Verne svůj islandský pobyt tajil - a druhý, závažnější - proč ho ke všem čertům tajil?
To jsme z knih vyčíst nemohli. Bjelke tvrdil, že se životopisy Julese Verna většinou nestydatě opisovaly z jedné knihy do druhé a že není vyloučena náhoda: první životopisec prý prostě na Vernův islandský pobyt zapomněl, a tak se nakonec nedostal ani do žádné další knihy. Považoval to za nejpřirozenější vysvětlení - ale mně se to pořád nezdálo. Především proto, že by tak důležitý okamžik Vernova života asi badatelům neunikl, tím spíš, že se Island vyskytuje ještě v jeho dalších románech, například ve Zlaté sopce, a pak i z úcty k české knize J. M. Janatky, pracujícího s původním, nepřevzatým materiálem. Nezbývalo než provést. pátrání přímo ve Francii. Dobrák Bjelke se nabízel, že se tam tedy vypraví za pár měsíců o své dovolené, já tam měl také namířeno za broučky, ale až bude naděje nějaké nalézt, tedy v létě - a my byli hrozně netrpěliví. Naštěstí se nám podařilo získat informace dříve, než jsme doufali.

2008-03-04T05:53:00.000-08:00

Co myslíte, redaktore, kolik lidí se v ospalém Amiensu minulého století zabývalo staroislandskými runami a norskými králi? Jestli jeden za sto let, tak je to moc. Občané se spokojili uctivým pokukováním po svazku ve staré poctivé vepřovici s měděnými rohy, posázenými barevnými sklíčky, snad dokonce i nakoukli na jednu dvě stránky - ale kdo se vydrží dlouho dívat na znaménka, kterým vůbec nerozumí?
Zkrátka Verne, všetečka a všudybyl, měl trochu štěstí a buď mezi stránkami, nebo - a to nejspíše, tam bývají opravdu skrýše všelijakých vzácností - ze hřbetu vytřepal skutečný Saknussemův rukopis. Toť se ví, že mu rozuměl, s odpuštěním, P ozjako koza petrželi, ale zato měl romantickou povahu a řekl si: Však on mně to jednou někdo přečte a přeloží . . . Neprohloupil.
Tuto naši, abych tak řekl, pracovní domněnku podpořil profesor Sörenssen ještě potvrzením naprosté shody Vernova záhadného nápisu s jeho pravděpodobnou podobou, kdyby byl skutečně Saknussemem napsán . . .
Ten večer jsme leželi s Bjelkem, on na posteli, já na gauči, on s německým, já s českým překladem vernovky, a četli a četli. Občas jsme prohodili větu nebo zapálili cigaretu, asi dvakrát jsem uvařil kafe. Bjelke kupodivu výjimečně nehartusil, dokonce proti svému zvyku trochu upil, ač byl už pozdní večer.

2008-02-23T02:34:00.000-08:00

Kapitola 4 - další vyprávění doktora Kameníka o prvních otaznících
To víte, redaktore, pošťákovi jsem nemohl chodit naproti od lůžek nemocných jako nedočkavý milenec, to by mě primář hnal - ale byl jsem jako na jehlách. Naštěstí Sörenssen ukázal, že je štramák, netrvalo snad ani týden a byla tu odpověď. Kromě mne a Bjelkeho na ni čekal ještě filatelista Růžek, to se ví.
Dopis překonal všechno očekávání, jako bychom se byli s panem profesorem staré islandštiny smluvili - jenže ten samozřejmě neměl ani tušení, o co nám vlastně jde.
Ihned jsem zjistil, že náš milý Jules Verne opravdu Amiens navštívil, a to dne 8. května 1856, kdy se konala svatba jeho přítele Lelargeho. Verne byl svědkem a chystal se za dva dny zpět do Paříže, jenže člověk, jak jistě taky račte vědět, míní a život mění. Ze dvou dnů bylo nakonec několik měsíců. Mladý Jules se totiž zakoukal do očí hezké sestry nevěstiny, mladičké vdovy Honoriny Morelové, rozené de Viane. Napřed asi chodil toužebně pod okny, pak si dodal odvahy, promluvil s matinkou - to víte, tenkrát to jinak ani nešlo! - pak s tatínkem a nakonec (alespoň doufám, že až nakonec) s Honorinou, kterou si také do Paříže přivezl s sebou. Jako svou ženu. Zamilování u něho však nebylo tak slepé, aby zapomněl na svět. Nestál v každé volné chvilce pod Honorininými okny, ale poohlížel se po námětech k románům a divadelním hrám i ve městě, kam se za šestnáct let přistěhoval natrvalo a kde také zemřel. Již tehdy byl totiž pevně rozhodnut svým povoláním burzovního makléře co nejdříve praštit a živit se jenom literaturou.
Lze tedy najisto předpokládat, že zašel i do knihovny, že si prohlédl i její nejcennější majetek, Turlessonův rukopis, a možná že měl štěstí. Stalo se zhruba to, co později popsal ve své knize - počkejte, tady je:
" . . . vtom se však stala událost, která dala rozmluvě jiný směr. Byl to objev špinavého pergamenu, jenž ze staré knihy vypadl na zem. Můj strýc vrhl se s pochopitelnou hltavostí na tento brak. Stará listina, která snad od nepamětných dob ležela ve staré knize, musela jistě v jeho očích mít vysokou cenu ... "

2008-01-12T10:39:00.000-08:00

Pak už jsme se s přívětivým panem profesorem Sörenssenem bavili o lyžařských vázáních, o nové technice jízdy na lyžích na strmém svahu, kdy se tělo natáčí při švizích docela obráceně než dříve, o islandské literatuře a o jeho plánech navštívit Československo. Dole před budovou univerzity mě už čekalo modré auto, řízené doktorem Bjelkem, připraveným dovézt mne alespoň k okraji jeviště všech událostí - dříve však, nežli se k nim dostaneme, musíme se v knize vrátit do Prahy, k magnetofonovému pásku se zápisem rozhovoru s doktorem Kameníkem.

2007-12-15T04:46:00.000-08:00

Závěrem dopisu mne doktor Bjelke prosil, abych zjistil možnost vypůjčení, nebo alespoň nahlédnutí do vzácného rukopisu Heims-Kringla čili Zeměkoule, sepsaného ve 12. století Snorrem Turlessonem, v němž líčí vládu norských králů nad Islandem. Jako literární historik jsem samozřejmě nemusel nic zjišťovat. Znám tuto knihu velmi dobře - ovšem jen její fotografickou kopii. Originál byl uschován - naneštěstí v kodaňské knihovně, odkud se pak v napoleonských válkách při obsazení Dánska francouzskými vojáky dostal do Francie. Nyní je uschován jako velká vzácnost v pancéřové skříni knihovny v Amiensu.
Vláda Islandské republiky se právě snaží diplomatickou cestou přesvědčit francouzskou vládu, že takový poklad má být vrácen národu, pro který má největší cenu - Islanďanům. Zdá se, že jednání bude úspěšné. Dokud se nevrátí originál, je naše fotooddělení doktorovi Bjelkemu k dispozici a zhotoví mu tolik kopií Turlessonova rukopisu, kolik si jich jen bude přát.
Nuže - tolik jsem asi doktorovi Bjelkemu a jeho pražskému příteli napsal."

2007-12-13T03:35:00.000-08:00

Ještě lépe: zajdeme rovnou za profesorem!

Kapitola 3 - návštěva u profesora Sörenssena
Představoval jsem si vědce, který se proslavil po celém světě nálezy a překladem dosud neznámých zlomků severské islandské báje Eddy a písně o bohu Tuistovi, synu Země, a jeho synu Manovi, jako vousatého starce, zahrabaného do starých pergamenových listin a rukopisů. Tím více jsem byl překvapen, když jsem za dveřmi s malým mosazným štítkem "Přednosta katedry" nalezl poměrně mladého muže ve sportovním svetru s norským vzorem, osmahlého do bronzova a s černými brýlemi se širokou obroučkou na očích. Později jsem zjistil, že:

1) profesor Sörenssen přece jen není tak mladý, jak vypadá,
2 )brýle nosí, ačkoli je příliš nepotřebuje, aby vypadal přiměřeně svému skutečnému věku a úctě, kterou by měli studenti ke svému učiteli mít.

Po pravdě řečeno, nepodařilo se mu to asi docela, tím spíše, že na pracovním stole ležely mezi knihami, slovníky, psacím strojem a telefonem i součásti rozebraného lyžařského vázání, které se pan profesor právě usilovně snažit dát znovu šroubovákem dohromady. Jinak byla místnost - samozřejmě plná knih a květin - jako všude na Islandu vyhřívána ústředním topením z horkých pramenů. Mezi okny visela lidová řezba - bájný silák Gretti z islandské báje, a naproti ní fotografie Amundsena, slavného polárního badatele, opírajícího se o křídlo svého letadla.
Pozdravil mne dánsky "God dag!", ale pak si vzpomněl, kdo vlastně jsem (byl jsem doktorem Bjelkem telefonicky ohlášen), a spustil plynnou a čistou ruštinou. Byla to záminka k navázání přátelského a neoficiálního hovoru. Sörenssen mi vysvětlil, že právě ruština a polština byly pro něho branou k objevům nových zlomků staroislandské literatury, které se s výpravami Vikingů dostaly podivnými a záhadnými cestami na břehy Baltu a do severoruských přístavů. Pozn. red.
"Náš přítel Bjelke je přímo školským dokladem styků Islandu se slovanskými zeměmi, nemyslíte, pane redaktore?" poznamenal. "Nezapře, že některý z jeho předků byl Slovan světlé pleti - bjelyj, bílý – čímž se lišil od osmahlých severských bojovníků. Nejspíše se na ‚Ledovou zemi' u dostal z Jomborgu, slavného sídla Vikingů u ústí Odry, nedaleko dnešního Štětína. Jomborští Vikingové, to byli chlapi – mohl bych vám o nich vyprávět příběhy, že by vám vlasy vstávaly hrůzou nad těmi lamželezy berserky, jejichž síla a lhostejnost ke zraněním a bolestem vůbec byly v celém tehdejším světě příslovečné. Říká se, že berserkové se vrhali do boje ve zvláštním duševním stavu divoké zuřivosti, s pěnou u úst a s vlčím vytím. Po cestě poráželi stromy, kousali okraj štítu a bojovali, nedbajíce vlastních ran, dokud nepadli mrtvi ... Inu - náš milý Bjelke se jim už vůbec nepodobá - naštěstí. Museli to být dost nepříjemní společníci.
Nu - a tím se také vlastně dostáváme k příčině vaší návštěvy. Jules Verne v zájmu pravdivého vylíčení svého pobytu v naší vlasti zřejmě uvedl správné jméno Hanse Bjelkeho - ale nehodilo se mu, tak říkajíc, do krámu. Zní opravdu nevěrohodně, neislandsky, řekl bych. A tak se mu pak záměrně vyhýbal. Kdyby se byl dobrý a statečný Hans jmenoval Thorsson, Olafsson, Greiflund nebo nějak podobně, jistě by se jeho jméno ocitlo na stránkách románu častěji.
To jen tak mimochodem.
Ale vy chcete vědět něco o dopisu, který jsem asi před rokem dostal od doktora Bjelkeho a jeho pražského kolegy Kameníka, viďte? Byl jsem zpočátku nejen překvapen, ale i trochu rozzloben nad hloupým zdržováním od vážné práce. Toť se ví, že jsem kdysi jako kluk knihu Do středu Země četl, jenže tehdy mě ve snu nenapadlo, že se budu někdy zabývat runami, a tak jsem celé povídání o Saknussemově pergamenu jen tak přehlédl, vlastně spíše přeskočil, abych byl už co nejdříve u dobrodružství v nitru Země. To víte, kluci! Nu - a teď se mi za trest po třiceti letech Saknussemovo poselství vrátilo na stůl, pečlivě ofotografované z původního francouzského vydání nakladatele Hetzela.
Doktor Kameník totiž sáhl do kapsy hlouběji a zmíněná kniha přece jen putovala z antikvariátu ve Skořepce do jeho garsoniéry. Německé ani české vydání ilustraci nepřevzalo, ale pouze ne zcela přesně překreslilo. Kdyby byl doktor Kameník litoval "hříšně vyhozených" 150 Kčs za knihu, sběrateli velmi ceněnou, nebyli bychom možná nikdy došli k Díře svatého Patrika. Pozn. red.
Protože jsem chtěl doktoru Bjelkemu vyhovět - čím menší národ, tím více si jeho příslušníci po celém světě snaží pomoci - a také, upřímně řečeno, abych už měl celou záležitost z krku, sedl jsem si hned tentýž večer nad dopis obou lékařů, kteří se, jak se mi zdálo, zbytečně pletou do jazykovědy.
Runy na fotografické reprodukci byly přeházené a dokonale beze smyslu, což mne nijak zvláště nepřekvapilo. Pamatoval jsem si ještě, že šlo o jakýsi záhadný nápis, k jehož správnému sestavení bylo třeba značného důvtipu jak profesora, tak onoho mládence z Vernovy knihy.
Zajímavé bylo, že runy byly dokonale nakresleny, vlastně napsány, a to i s určitými dobovými zvláštnostmi a drobnostmi, týkajícími se sklonu a poměru jednotlivých částí písma i patek. Zvláště zřetelně bylo tuto přesnost poznat na zvětšeném podpisu Arna Saknussema, který jako by právě vyšel z pera islandského písaře oné úpadkové doby, kdy se naše původní literatura počínala kazit vpádem latiny, ovšem latiny barbarské, nemající nic společného s překrásným jazykem Ovidiovým a Vergilovým. Však ji také na Island přinesli nevzdělaní mniši, kteří se setkali jen s latinou církevních obřadů a jistě ani netušili, jak krásnou i libozvučnou řečí může být.
Písmo není mrtvými, jednou provždy danými značkami, ale, odvážím se říci, téměř živou bytostí, měnivou a podléhající vkusu doby. Není divu, že profesor Sörenssen na první pohled určil dobu, z níž pocházelo písmo, použité v knize Julesa Verna - takové vědomosti a znalosti jsou pro badatele ve staré literatuře všech národů předpokladem. Pozn. red.
Právě tak jako písmo, i jazyk konečně rozluštěného nápisu naprosto odpovídá ‚kuchyňské' latině Arna Saknussema. Nápis zní v původní podobě:
In Sneffels Yoculis craterem kem delibat
umbra Scartaris Julii intra calendas descende,
audax viator, et terrestre centrum attinges.
Kod feci. Arne Saknussem.
Přeloženo z tohoto nechutného odvaru církevní latiny:
Sestoupíš-li do toho kráteru Sneffelsu, který
políbí stín Skartarisu prvého července,
odvážný cestovateli, dospěješ středu Země.
Což jsem učinil. Arne Saknussem.
Islandský alchymista ze 16. století, jak vidíte, neslibuje právě málo - ale já už přece jen odrostl klukovským letům a více než obsah nápisu mě zajímala maličkost: poslední řádka latinského originálu, totiž kratičká věta o pouhých dvou slovech: ‚Kod feci'.
Zatahá to za uši a student ve škole by měl za tvar ‚kód' pětku jako dům, než by se vzpamatoval z překvapení - správný výraz je ‚Quod' - mne však v tom okamžiku napadlo, že jsem tenhle prazvláštní a obzvláště odporný barbarismus už někde četl. Hledal jsem chvíli v knihovně a po chvíli marného štrachání a přeřazování svazků jsem nalezl Zlomky díla Arna Saknussema, vydaného roku 1870, které se zachovaly i přes pronásledování tohoto podivínského alchymisty a přes spálení všech jeho knih svatou inkvizicí. Nu samozřejmě – řekl jsem si. Obvyklé alchymistické blábolení o ‚krvácejícím pelikánu', ‚bílém lvu' - velká slova, zahalující prostou skutečnost, že tingování zlata, změna obecných kovů v drahé, je nesmysl a podaří se leda v cyklotronech, bombardováním olova těžkými částicemi - a to Saknussem docela jistě nedovedl. Zato však zásadně používal všude, kam patřil správný výraz ‚quod', zrůdy ‚kód'.
A tak jsem mohl s klidným svědomím Bjelkemu napsat asi toto: ‚Nápis, kterého použil Jules Verne ve svém fantastickém románu Do středu Země, je psán písmem odpovídajícím době, ze které má pocházet, a to do posledních podrobností. Barbarská latina připisovaná romanopiscem Saknussemovi je až podivuhodně shodná s jeho skutečným literárním vyjadřováním včetně používání zvláštních, pouze pro Saknussema příznačných patvarů. Celkem lze říci, že Jules Verne s nesmírnou péčí prostudoval materiály, nežli se do knihy pustil, a zvládl je do posledních podrobností.'

2007-11-24T03:00:00.000-08:00

A protože jsem věděl předem, že se bude bránit, poukazovat na svou práci, na nedostatek lékařů chirurgického oddělení - zkrátka že budu mít těžkou práci s jeho získáním pro návštěvu své vlasti, snažil jsem se najít co nejvíce zajímavých důvodů, které by cestu podporovaly.
Kromě našeho přátelství, ovšem.
Nu a, vidíte, podařilo se. Ale to už se události samy přidaly na mou stranu. Jyrry zabral - ozval se v něm milovník všech záhad tím spíše, že právě chystal práci o islandském hmyzu z "vernovského" kráteru Sneffelsu, odkud mu můj starý kamarád Leif Thorgunn poslal ty podivuhodné mravence (nebo co to vlastně bylo). A mne, přirozeně, zajímala otázka Vernova pobytu na Islandu jako část historie mého rodu, až dosud jasná - teď však s velkým otazníkem. Chtěl jsem zjistit pravdu už proto, že dědeček Hans byl pro mého otce i pro mne jakýmsi vzorem chlapa, nebojácného, rvoucího se s přírodou i nepřízní osudu ne pro sebe, ale pro svou rodinu a sousedy v rybářské vesničce Lunduru.
Zahájili jsme tedy společně akci VAI - čili Verne a Island - , jak jsme ji mezi sebou položertem, polovážně říkali. A zahájili jsme ji podle výborného návrhu Jyrryho zdvořilým dopisem profesoru Sörenssenovi, vyučujícímu na reykjavícké univerzitě staroislandštině, jazykovědci, znalci run a islandské literární historie. Druhý den ráno se náš dopis vezl letadlem SAS do Reykjavíku a už za týden jsme měli odpověď.
O tom by vás už mohl lépe informovat sám dopis profesora Sörenssena. Je zařazen v Praze v archívu VAI - právě tehdy ho Jyrry založil s pečlivostí příznačnou pro všecky broučkaře . . . Anebo víte co?

2007-11-13T09:42:00.000-08:00

27. července 1861 ! Právě včas, aby Verne nastoupil na loď a dostihl, utíkaje po dvou schodech ke studentskému bytu, sdílenému s manželkou Honorinou, narození svého prvého syna dne 3. srpna.
Doktor Bjelke, který se po všech událostech kolem Díry svatého Patrika stal na slovo vzatým znalcem díla i životopisu Julesa Verna, mi tyto závěry vesměs potvrdil. Pozn. red.
Vidíte tedy, že jsem měl plné právo přít se s Jyrrym třeba do krve - ovšem zdaleka jsem nevěděl, kam až nás celý malicherný spor kolem Vernova životopisu zavede.
Nechtěl jsem tedy nijak Jyrryho "vytrestat", ale naopak - léčit. Zjistil jsem totiž, díky tomu, že jsem lékařem duševních chorob, vážné příznaky vyčerpání svého pražského přítele. Jeho cévy začínaly, abych tak řekl, stárnout rychleji, než odpovídalo jeho skutečnému věku. Pil příliš mnoho černé kávy, příliš málo spal, užíval pořád všelijaké prášky - to víte, každý doktor je má vždycky po ruce, jednou proti spánku, podruhé pro spaní, proti bolesti hlavy, pro uklidnění ... Moderní věda přinesla s sebou kromě ohromných vymožeností i tuto neřest. Já si myslím, pane redaktore, že za sto let sice budou už vymýceny všechny hrozné, smrtelné choroby i tuberkulóza a rakovina, zato na jejich místo nastoupí jedna jediná: nemoc z přílišného užívání léků ...
Učinil jsem tedy diagnózu a zároveň návrh léčení: Jyrry musí alespoň na několik týdnů odpoutat mysl od svých lékařských starostí a pokud možno změnit prostředí. Jinak se z prvních varovných příznaků nespavosti, neklidu, chorobného třesu rukou a zapomnětlivosti vyvine zdlouhavá a obtížná choroba. Zjistil jsem tyto příznaky ostatně už při své první nedobrovolné návštěvě v nemocnici, kde se mne Jyrry ujal tak jako dosud nikdo nikdy v životě. Dovedu dobře rozlišit, kolik péče mi bylo věnováno jako lékaři a k tomu cizinci a kolik Jyrry přidal jako člověk člověku - a rozhodl jsem se, že mu jeho laskavost a dobrotu, kterou jsem ostatně viděl i u všech ostatních lékařů a sester, oplatím.
Ještě před druhou návštěvou vaší Prahy jsem jednal s ministrem školství naší malé republiky - je to náhodou můj přítel, také lékař - a odnesl si jeho závazný slib: jestliže přírodovědci reykjavícké univerzity zhodnotí Jyrryho práce o islandském jeskynním hmyzu jako cenný příspěvek k poznání naší vlasti, bude Jyrry pozván islandskou vládou prostřednictvím československých úřadů k několikatýdennímu, možná několikaměsíčnímu pobytu na Island s úkolem průzkumu jeskynních broučků.

2007-11-12T04:01:00.000-08:00

Za rok, k podzimu, je dokončen román, který Julesa Verna proslavil - Pět neděl v balóně. Vzorem balónu doktora Fergussona, hrdiny knihy, byl Nadarův obrovský balón Géant, Gigant, chystající se právě na své první plavby.
Jules Verne také po zásluze přítele Nadara oslavil – nejsympatičtější postavou knihy Do Měsíce. Píše " ... Pařížan čilý, ducha stejně bystrého jako odvážného ... , jménem Michal Ardan". Není třeba mnoho důvtipu, abychom v přesmyčce odkryli - Nadara. Rytec Riou se i zde přidržel modelu a zachytil nám v ilustracích knihy Do Měsíce Nadarovu tvář, ne sice právě krásnou, ale poctivou a inteligentní.
Hlavním důkazem však byl francouzský nápis na zadní straně snímku, psaný drobným, stojatým písmem, jako by každé písmenko bylo vlajkovým stožárem. Zněl: "Statečnému Hansovi Bjelkemu za pomoc i záchranu života vděčný Jules Verne, 27. července 1861."

2007-11-07T00:51:00.000-08:00

Jak vidíte, i osoba a jméno profesora souhlasí, jenže dotyčný Fridriksson nebyl, jak udává Verne, učitelem přírodních věd, ale zeměměřičství a najímal občas dědečka jako pomocníka vyměřovacích prací při trasování silnice z Reykjavíku kolem pobřeží, přes Lundur (kde dědeček bydlel) a Snoksdatur až do Staduru na severozápadním cípu ostrova. Kromě tohoto ústního podání - to, připouštím, mohlo vzniknout jako pověst a báchorka po přečtení Vernova románu, vydaného i u nás roku 1890, mám ovšem i důkazy nesporné. Prosím.
Doktor Bjelke přinesl z knihovny malé, plátěné desky. Byla v nich zachycena čtyřmi pásky lepenky fotografie mladého muže s výraznou bradou a kučeravými vlasy. Stál se založenýma rukama před prostým pozadím, tvořeným závěsem.
Fotografie byla stará, trochu vybledlá a její zvláštní hnědá barva i úprava na obdélníček vizitkového formátu tvrdého kartónu prozrazovala nepochybně minulé století. Bjelke snímek vyňal z desek a obrátil. Na zadní straně byla ozdobně vytištěna fotografova firma: Nadar. Ano, to byl přesvědčující důkaz! Snímek byl nesporně portrétem Julesa Verna, ba dokonce ještě více: byl zřejmě tou fotografií mladého Verna, podle které slavný ilustrátor jeho knih Riou vyryl jediný Vernův portrét, vyskytující se v jeho románech: postavu profesora Aronnaxe, hlavní osoby knihy Dvacet tisíc mil pod mořem. Fotograf Nadar, vlastním jménem Gaspard Félix Tournachon, "král fotografů a vzduchoplavců", byl věrným Vernovým přítelem, ba dokonce tento snílek a fantasta měl lví podíl na Vernově životním úspěchu. Neúspěšného mladého autora nevalných slátanin s příšernými názvy Zlomená stébla, Větrné zámky nebo Pán ze Šimpanzů totiž seznámil s větroplavbou na schůzkách v Kruhu vědeckého tisku v létě 1861.

2007-11-03T03:14:00.000-07:00

Sneffels! Místo, odkud pocházely záhadné druhy Leptoderinů. Proto tedy mi to jméno bylo tak povědomé...

Kapitola 2 - doktor Bjelke nesouhlasí a počátek akce VAI
Aby čtenáři nezabloudili ve změti podivuhodných dobrodružství, která byla zahájena vlastně okamžikem, jímž končí minulý rozhovor s doktorem Kameníkem, rozhodl jsem se pokračovat částí výpovědi doktora Bjelkeho, přestože byla zachycena jako jedna z posledních a několik tisíc kilometrů od mládenecké malostranské garsoniéry "Jyrryho" Kameníka. Doktor Bjelke pochopil tuto souvislost, přečetl si překlad mého rozhovoru a navázal bezprostředně tam, kde jsem považoval za vhodné první zápis přerušit. Pozn. red.
Můj československý přítel doktor Jyrry Kameník se v několika bodech interview mýlí, vážený pane redaktore. Mohu to říci docela bez obalu už proto, vlastně právě proto, že je mým důvěrným přítelem. A takoví přece neberou ve zlém ani ostřejší výtky.
Především k té záležitosti s Vernovým románem a naší rodinou : Jyrry se domníval, že jsem ho chtěl, nevím proč, vytrestat, řekl vám dokonce, že jsem o něčem podobném mluvil. To je omyl. Tvrzení, že spisovatel Jules Verne nikdy osobně Island nenavštívil, pro mne bylo neobyčejně zajímavou novinkou. Nikdy jsem se blíže o Vernův životopis nezajímal - že se ovšem Jyrry mýlí, bylo zcela jisté. Můj otec mi velmi často vyprávěl o návštěvě jakéhosi spisovatele - jenže změnil jeho jméno na Vaarna, spíše odpovídající našemu jazyku -, který najal dědečka, příležitostného průvodce cizinců, občas lovce a rybáře, a hlavně chudičkého ubožáka, prostřednictvím profesora Fridrikssona z Reykjavíku.

2007-11-02T07:48:00.000-07:00

A jestli jste byl tak vášnivým čtenářem vernovek jako já, pamatujete si jistě i na kresbu v pravém dolním rohu: právě tam statečný profesor Lidenbrock, Axel a věrný Hans plují mořem plamenů na proudu lávy a ještě na ně, na chudáky, otevírá chřtán nějaká pravěká potvora...
Vilímkovská obálka se Bjelkemu moc líbila, ale na knížku se nedočkavě nevrhl - až mne to trochu zklamalo po takové námaze a nejméně pěti protelefonovaných korunách. Požádal mne, abych se podíval do českého vydání, zda Verne opravdu neuvádí Hansovo příjmení. Uposlechl jsem. Ne - nikde nic. Všude jen Hans, Hans, Hans. Listoval jsem až ke stránce 59, kde Jules Verne popisuje seznámení průvodce Hanse, doporučeného profesorem přírodních věd v Reykjavíku, panem Fridrikssonem, s profesorem Lidenbrockem. Aha – tady:
" . . . Tento vážný, flegmatický a mlčenlivý muž jmenoval se Hans Bjelke ... ," píše Verne doslova.
Bjelke! Proto tedy!
Můj společník, jak se zdálo, znal Vernův román lépe než já a nechtěl se připravit o rozkoš z překvapení nad shodou jmen. Chtěl jsem mu už řádně - ovšem jen v legraci - vyhubovat, ale Bjelke byl vážný, jen oči mu snad jiskřily trochu více než jindy. Než jsem mohl spustit, ozval se sám:
"Víš, Jyrry, Vernův Hans Bjelke je totiž můj vlastní dědeček. Proto jsem tě chtěl trochu vytrestat. Nezlobíš se proto, viď že ne, Jyrry? A ještě na něco se můžeš podívat, cos včera nevěděl - na jméno kráteru, kterým románová trojice sestoupila do hlubin Země."
Rychle jsem listoval.

2007-11-01T09:25:00.000-07:00

"Dobrá - tak tedy Arne Saknussem skryl do šifrovaného nápisu poselství, že všetečně vlezl nějakým kráterem do samého středu Země. Synovec profesora Lidenbrocka Axel a profesor pak taky vniknou po stopách Saknussemových do nitra Země z jakési islandské hory, když předem Verne popsal kraj i lid Islandu. Střed Země ovšem nenaleznou - ocitnou se zato v jakési obrovské dutině, setkají se s pravěkými zvířaty, dokonce i s jakýmsi pračlověkem, pasoucím stádo mastodontů, a po nešťastném založení podkopu jsou spláchnuti do jícnu sopky Vnitřním oceánem, který je poslušně vysadí kráterem Stromboli v Itálii zase na světlo boží. Zkrátka sci-fi podle všech pravidel."
"Co to je?!
"Promiň, sci-fi je okřídlená zkratka pro science fiction čili vědeckofantastický román."
"Aha. A poslouchej, Jyrry, to tam ten profesor se synovcem sestupovali docela sami?"
"Vidíš - máš pravdu! Nezdvořile jsem docela zapomněl na tvého krajana, kterého Verne přibásnil Lidenbrockovi i Axelovi jako strážného anděla - věčně klidného, věcného a statečného Hanse."
"Hanse... Jak se jmenoval příjmením? Nepamatuješ se?"
"Vůbec nijak. Prostě Hans. To už tak Verne často v románech jmenoval své postavy jen křestními jmény - Conseil z Dvaceti tisíc mil pod mořem, Dick z Pěti neděl v balóně a ještě jiné."
"Vidím, Jyrry, žes vynikající znalec Vernova díla - to asi, že jsi pořád ještě kluk, jak jsem už ostatně jako zkušený psychiatr zjistil. Proto jsi tak sympatický. Ale víš určitě, že se v tomhle případě nemýlíš?"
Nechápal jsem, proč to Bjelkeho tak zajímá, a spíše z legrace jsem se zeptal:
"Poslyš, Bjelke, nechceš, abych hned zítra Do středu Země koupil nebo vypůjčil?"
"Myslíš, že by to bylo možné, Jyrry?" otázal se můj spolubydlící s neočekávaným zájmem. Hrom do toho - teď jsem se do něčeho zapletl, ale národní hrdost byla v sázce! To by tak hrálo - nenajít v pražských knihovnách vernovku . . .
Druhého dne ráno jsem důvěřivě zavolal svého známého z Národní a Univerzitní knihovny s prosbou, aby mi knížku připravil. Za chvíli se ozval telefon s Jobovou zvěstí: dotyčná kniha není ani v Národní, ani v Městské knihovně. Jinak mohou nabídnout téměř všechny vernovky, ale právě Do středu Země, bohužel, ne... Hrom do toho - řekl jsem si podruhé - to budu před Bjelkem pěkně vypadat! A dal jsem se do toho. Obsadil jsem v pracovně primáře telefon a lovil. Za chvíli zabrala první ryba: antikvariát ve Skořepce měl na skladě původní vzácné francouzské Hetzelovo vydání Voyage au centre de la terre. Sám francouzsky až na trosky středoškolských vědomostí nemluvím a Bjelke, pokud vím, také ne - tak jsem zatím knihu pouze zamluvil. Stála 150 Kčs - má poklona! Naštěstí knihovna Náprstkova muzea měla právě to, co jsem hledal - německé lidové Weichertovo vydání Reise zum Mittelpunkt der Erde, sice bez obrázků, ale to přece nevadí. A do třetice mě zaslechl telefonovat sám primář a nabídl se, že prý mi knihu půjčí. Pokud se pamatuje, má ji docela určitě ještě z klukovských let doma. Opravdu měl - a tak jsem večer přinesl Bjelkemu vítězně obě vydání, české v červené a zlaté vazbě nakladatele Vilímka.
Znáte ji přece, redaktore, ne? Nad Tajemným hradem v Karpatech letí Roburův Albatros, kousek dál uhání balón Viktoria, doháněný Araby na koních, k Měsíci míří projektil předsedy dělového klubu Barbicana a dole, pod Zemí šelem, vrhá Nautilus kapitána Nema mohutné snopce paprsků na potápěče, bojujícího na život a na smrt s chobotnicí.

2007-10-29T07:03:00.000-07:00

"Ale Jyrry, přece bych netvrdil něco, co dojista nevím. Přesvědčím tě, když ti tolik leží na srdci vernovské bádání. Ale napřed mi řekni: četl jsi vlastně Do středu Země?"
Ověřil jsem si také tvrzení doktora Kameníka o pobytu Julesa Verna na Islandu. Nevěděli o něm ani životopisci francouzští (M. Allotte de la Fuye: Jules Verne, sa Vie, son Oeuvre; Bastard George: Jules Verne aj.), němečtí (J. J. Honneger: Jules Verne; Gerda Schmokel: Die Belebheit des Stills in der Darstellungsart Jules Verne), ba ani čeští, např. J. M. Mařatka (Neznámý Jules Verne). Nic dalšího nepřineslo ani hledání ve velkých naučných slovnících všeobecných a literárních, ačkoli jsme s Kamilem Lhotákem prošli i Encyklopedii Britannicu, Velkou sovětskou encyklopedii, Larousse Universelle atd. Všechny prameny se shodovaly na tomto pořadí cest Vernova života:
1859 - cesta do Skotska a návštěva Londýna.
1861 - cesta do Skandinávie s přítelem Hignardem, návštěva Dánska a Norska. Z této cesty se Verne rychle vrátil právě k narození svého prvního syna.
Další cestu podnikl Jules Verne do Spojených států teprve roku 1866, a to na palubě největšího námořního obra své doby, lodi Great Eastern, proslavené položením transatlantického kabelu z Irska do Ameriky.
Až do konce života pak Verne podnikal jen kratší plavby svými jachtami Sv. Michal I., II. a III., většinou po Středozemním moři. O Islandu ani slovo. Měl tedy doktor Kameník nepochybně právo nedůvěřovat tvrzení doktora Bjelkeho, třebaže proneseného s naprostou jistotou. Pozn. red.
"Samozřejmě - to je otázka! A nejen četl, my jsme ji s Pepkem, mým dlouholetým kamarádem, úplně prožívali. Úsloví "Ó důvtipný Saknusseme!" se stalo téměř naším heslem a říkali jsme si je a prstem na čele při každé možné i nemožné příležitosti!"
Bjelke upil drobný doušek kávy, nemohl si zvyknout na strašlivé dávky, kterými se soustavně otravujeme my doktoři v Praze, blýskl moudrýma tmavýma očima a požádal mne:
"Prosím tě, Jyrry, mohl bys mi osvěžit paměť? Víš - jen tak docela kratičkým obsahem."
"Beze všeho. Poslouchej : hamburský vědec, profesor Lidenbrock, nalezne v jakési staré knize útržek pergamenu, popsaný staroislandským písmem, runami. Pergamen je podepsán jménem slavného islandského učence 16. století, Arna Saknussema. Byl vůbec, někdo takový?"
"Ovšem!" ujistil mě Bjelke. "Je to historická osoba, opravdu žil a naše děti se o něm ve škole učí."

2007-10-25T14:30:00.000-07:00

Je třeba vysvětlit, proč "Jyrry" Kameník říká doktoru Bjelkemu zásadně příjmením: Bjelke se totiž jmenuje křestním jménem Gudmundur, což doktoru Kameníkovi připadalo trochu dlouhé a málo srdečné - doktor Bjelke si zase nepřál, aby byl oslovován "Gude", "Dure", nebo dokonce "Mundure", a tak zůstalo při "Bjelkem". Styk obou přátel tím není samozřejmě méně srdečný.
Nepřel jsem se - ale vrtalo mi to hlavou. Verne, můj oblíbený spisovatel, a na Islandu ? Nikdy jsem o tom nečetl ani neslyšel. Bjelke však už nepokračoval o tomto předmětu. Díval se, jak se Praha rozsvěcuje, jak se světélka odrážejí ve Vltavě a tříští se na jezech, poslouchal zpěv ptáků ve stromech kolem a mlčel. Byl to moc krásný večer, redaktore, jeden z nejhezčích, jaké nám Praha připravila.Na Island a Verna jsem však nezapomněl. Druhý den měl Bjelke schůzku s techniky Chirany, kde vyrobili ten přístroj, takže jsem mohl po práci zajít do Univerzitní knihovny a s gustem se tam v čítárně poštrachat ve všech životopisech slavného francouzského snílka. Samozřejmě že jsem se nemýlil: Jules Verne nikdy na Islandu nebyl. Navštívil sice všelijaké země, ale ostrov s mrazivým názvem Ledová země nikdy, a vůbec už ne před románem Do středu Země, před rokem 1864.
Bjelke přijal mou zprávu o literárněhistorickém průzkumu s úsměvem.

2007-10-24T13:49:00.000-07:00

Objal jsem ho, jako by to byla také měkká duše slovanská, a ne Islanďan, ale nevadilo mu to. Naopak - měl radost, že mě vidí a že si můžeme popovídat více než v dopisech, létajících dost často z Prahy na Island a zpátky. Tentokrát přijel přímo do Prahy - na psychiatrické klinice Karlovy univerzity prý vyvinuli nějakou mašinu na zjišťování mozkových poruch, zlepšený elektroencefalograf, a islandské ministerstvo zdravotnictví poslalo Bjelkeho, aby se na přístroj podíval, vyzkoušel ho, naučil se s ním zacházet, a bude-li vyhovovat, aby jej pro kliniku v Reykjavíku koupil. Celkem tu měl pobýt asi dva měsíce.
Hotelový pokoj, který Bjelkemu přidělil Čedok, jsme hned telefonicky odřekli, odstěhoval jsem se na gauč a začali jsme bydlet spolu. Jako každý pořádný starý mládenec jsem měl doma nějaký ten kastrol, vývrtku, hrnky na čaj a popelníčky. Nic jiného jsme nepotřebovali. Bjelke byl spokojený a já měl před sebou celé dva měsíce ve společnosti skvělého člověka. Asi tři dny nato jsme seděli vpodvečer na terase petřínského Nebozínku. Bylo jaro, Strahovská zahrada kvetla, Praha pod námi ležela v šeru, jen věže koukaly z té lehké mlhy od Vltavy - věřte mi, redaktore, tohle chytí za srdce i rodilého Pražáka, který je už vůči takovým pohledům otrlý, a tím spíš cizince. Bjelke, ačkoli viděl Londýn, Řím, Paříž a další města celé Evropy, byl dojat. Nemohl se vynadívat a já mu, samozřejmě, nebránil, i když mi začala být pořádná zima. Jemu ne - to víte, Islanďan! V důvěrném rozhovoru jsem mu pak poděkoval, doopravdy a od srdce, za jeho přátelství i za dárky. Mávl jen rukou. Že prý se mohu ne jemu, ale jeho vlasti snadno odvděčit. Ať prý napíši knihu o kavernikolním, tedy jeskynním islandském, hmyzu, až uznám, že už mám dost srovnávacího materiálu. Bjelke se pak postará o její vydání v Reykjavíku - a budeme vyrovnáni. Nabízel mi zkrátka další laskavost.
Samozřejmě že jsem odmítl. Necítil jsem se na takový úkol přece jen dost připravený, a hlavně mi to nepřipadalo poctivé.
"Kdepak! To bych byl jako Jules Verne, který jaktěživ na Islandu nebyl a napsal o něm celou knihu - Do středu Země."
Bjelke mávl rukou. "Ale Jyrry," říkal mi totiž křestním jménem, jenže "Jiří" nedovedl vyslovit a říká mi dodnes "Jyrry", "ty se pořád jenom podceňuješ. Komplexy - já vím, vždyť jsem psychiatr. A s tím Vernem také nemáš pravdu. Na Islandu byl, vím to docela určitě."

2007-10-23T08:45:00.000-07:00

Ach tak, vy nerozumíte, redaktore: Nu, tak tedy několika slovy lekci z entomologie. To přece alespoň víte, že brouk neroste jako dítě, že se svléká a mění, ale jak je jednou dospělým klackem, nenaroste již ani o chlup. Potkáte-li tedy někde na mezi dva černé broučky, jednoho většího a druhého trochu menšího, vězte, že si nevyšel na procházku táta se synem, ale že se náhodou potkaly dva docela odlišné druhy, třeba stejného rodu, ale přece jen ne pokrevní příbuzní. My rozlišujeme druhy podle každého milimetru, u těch prcků i podle půl milimetru, a nikdy se nezmýlíme. Což o to, proč by nemohlo žít vedle sebe několik druhů broučků, lišících se velikostí - opravdu, proč ne? Ovšem, redaktore, a to je podstatné: nikdy ne Leptoderinů! V každé jeskyni žije jen jeden, nejvýše - a to už je výjimka - dva druhy. Tři nikde na světě. Můžete mi věřit, broučkařím pod zemí už pomalu dvacet let.
Možností bylo několik. Bud se neznámý přítel a dobrodinec Thorgunn spletl a sesypal do jedné krabičky nálezy z několika míst, nebo byl ten "Sneffels" - bůhví co to bylo zač, to jsem tehdy ještě nevěděl - docela zvláštním místem, kde neplatí entomologické zákony. Pak bych byl ovšem na stopě objevu ještě významnějšího než Speoplanes giganteus var. Kam.
Na třetí možnost, že to totiž vůbec nejsou druhy, ale něco dočista jiného, jsem tehdy nepomyslel ani ve snu. Omlouvá mne, že na to nepomysleli ani mládenci z Entomologické společnosti, kterým jsem broučky ukázal, aniž jsem ovšem prozradil, odkud je mám. To už je tak trochu opatrnost bláznů, kteří se domnívají být na stopě objevu . . .
Vrchol byl, když za nějakou dobu přišel zase "Sneffels" se čtyřmi Leptoderiny - tři byli příslušníky druhů z první zásilky, zato čtvrtý dalším, velikostí se lišícím druhem, celkem tedy už pátým.
Toť se ví, že jsem se chystal hned napsat kolegovi Bjelkemu, popsat mu celou historii a požádat o prověření místa nálezu i bližší údaje. Než jsem se však k tomu pro práci a všelijaké záležitosti dostal, zazvonil mi jednoho večera u dveří bytu - sám Bjelke.

2007-10-21T04:14:00.000-07:00

Docela jsem zapomněl, že sedím s nemocným člověkem. Běhali jsme v myšlenkách po Evropě, z obrovské jeskyně Vjeternice v Hercegovině do Sedmihrad, pak do Balkánského krasu, do záhadných systémů jeskyň s kresbami pralidí v jižní Francii a zase zpátky do našeho Moravského krasu, na Macochu a nakonec i do největší československé propasti Barazdaláše na Slovensku. Asi to byla na Bjelkeho velká štrapáce. Dost pozdě jsem si povšiml, že je bledý a drží si nenápadně břicho - zkrátka, přehnali jsme to. Odvezl jsem ho na automobilu - tak totiž říkáme našim nemocničním tříkolovým vozíčkům pro nemocné - vlastnoručně na pokoj a nadával si, co mě to jen napadlo za hloupost. Byl jsem pak u milého kolegy v noci alespoň pětkrát. No - nic se nestalo - spal jako dudek. Kámen mi spadl ze srdce.
Za tři dny jsme ho propouštěli. Byl pod snědou pokožkou ještě trochu pobledlý, ale jinak v pořádku, rána zahojená, stehy odstraněné - zkrátka: prvotřídní pacient. Chtěl ještě stihnout alespoň kousek kongresu, a tak umluvil primáře, že ho propustil na revers o několik dní dříve. Zašel za mnou na sál, zrovna jsem se myl k operaci. Zůstal stát na prahu, děkoval mi a jakoby nic prohodil, že prý má doma na Islandu v Hafnarfjórduru - to je jméno, co? - přítele, známého průvodce po horách a po jeskyních, a že prý se u něho po nějakých broucích pro mne poptá. A byl tentam. Ani jsem mu nestačil říci, aby se neobtěžoval a že to nestojí za řeč.
Upřímně řečeno - nebral jsem ten slib moc vážně. Nemocní se většinou po operaci mohou uděkovat a pak vás nakonec na ulici ani nepoznají. Na to jsme ovšem zvyklí, nevadí nám to a také na žádné díky za svou práci nečekáme. Já se přece také neklaním až k zemi, když mi popelář odveze popelnici nebo metař zamete před domem; každý dělá, co dovede, a když je v něm kus cti, tak dělá svou práci, jak nejlépe umí. Ale co se nestalo: za měsíc, možná za dva, přišla ohromně šikovně převázaná a zapečetěná krabička s obalem plným známek a razítek. Z Islandu.
Obal se známkami mi hned vydrápl kolega Růžek, takto vášnivý filatelista, a na mne zbyla krabička. Rozhodně jsem vydělal. Byli tam uloženi krásně a odborně v jemných pilinách, trochu pokapaných kreozotem, nejbáječnější fešáci - několik maličkých, velevzácných Leptoderinů, sotva větších než mravenci, jeden Astagobius a nakonec až vespod zlatý hřeb všeho - dosud neznámá odrůda Speoplana, dokonce čtyři kusy, materiálu dost a dost k podrobné studii. Však také za měsíc nato vyšla, prosím, tady je časopis Entomologické společnosti, hned první stránka: "Úspěch českého sběratele!" To jsem, když dovolíte, já. A ten brouk na obrázku je Speoplanes giganteus var. Kam., tedy jako Kameník . . .
Bjelke se mi zkrátka odvděčil královsky. Naštěstí se mi podařilo ještě zachránit od Růžka papír s jeho zpáteční adresou a mohl jsem mu tedy nejen poděkovat, ale taky posílat všelijaké knihy o Československu, o Praze, jednou krásný dřevěný črpák s lidovou řezbou a jindy zase něco jiného. On mi oplácel knihami o Islandu, pantoflemi ze sobí kůže - mám je na nohou, jak račte vidět - nejvíce jsem ovšem vždycky čekal na malou dřevěnou krabičku s brouky. A musím říci, že nikdy ne dlouho. Leif Thorgunn, jak se jmenoval Bjelkův kamarád, byl tak horlivý sběratel, že jsem ho podezíral z obrácení na broučkařskou víru. Alespoň jednou měsíčně něco vyštrachal - ne sice už nové odrůdy, to by byla holá neskromnost něco takového chtít, ale přesto se moje sbírka potěšitelně množila, zajímalo se o ni Národní muzeum, přišel se podívat i sám pan profesor Obenberger, poklepal mi na rameno a řekl, že mám jeskynní Island zastoupený ze všech evropských sběratelů nejlépe a až prý zase ten dr. Bjelke dostane v Praze zápal slepého střeva, abych jej laskavě přenechal preparátoru Národního muzea. Snad prý to také dokáže odoperovat a Muzeum bude pak mít krásné přírůstky. Inu - to víte, že jsem to Bjelkemu hned napsal, ať vidí, že si přátelství dovedeme vážit.
Jednou jsem však zůstal nad krabičkou bezradně sedět. V pilinách byli jako téměř pokaždé, Leptoderini, celkem deset kousků - a už prostým okem jsem viděl, že jsou mezi nimi čtyři různé velikosti. Označení místa nálezu bylo však jen jedno: Sneffels. Tady něco nesouhlasilo. To prostě nemohla být pravda!

2007-10-19T04:16:00.000-07:00

Nakonec jsem tedy zůstal u svých Leptoderinů, jeskynních brouků. Není jich moc - jen asi 500 druhů - a to byste nevěřil, jak jsou zajímaví! Kam se na ně hrabou krasci a roháči a tesaříci a vůbec všechna entomologická "esa"! To se ví, krasavci to nejsou, taky žádní obři - největší, ten se ke všemu jmenuje "giganteus" čili obrovský, má rovných osm milimetrů, ale komu se nelíbí, ať je nesbírá. Mně se líbí.
No - a pan kolega Bjelke si povšiml krabice, kde jsem zrovna měl nové přírůstky z letního pobytu v Itálii, z jeskyní na Cima Mandriola, připravené k určování. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem měl o čem mluvit, a tak jsem mu o nich povídal tolik, jako bych chtěl krabici prodat. Totiž o nich - o nich moc ne - co taky můžeme laikovi povídat o broucích, když je pro něj jeden jako druhý a jeden šerednější než druhý, nohatý, skoro bílý - ale o svých loveckých zážitcích. To je povídání na celé týdny.

2007-10-17T00:55:00.000-07:00

To víte, každý máme nějakého koníčka. Já už od studentských let vášnivě broučkařím. Napřed jsme sbírali s Pepkem - to byl jeden spolužák, dneska dělá ředitele fabriky někde na Slovensku - všechno, co v Roztokách a Selci na šesti nohách lezlo, šplhalo a běhalo. Postupem času jsem zjistil, že těch půl miliónu dosud popsaných broučích druhů nesesbírám, ani kdybych žil tisíc let, a za pár let nato, tak asi kolem doktorátu, jsem se vzdal naděje i na sedm tisíc druhů, které žijí u nás. Člověče redaktore, vždyť já jen za tou potvorou Helophorem, dlouhým ani ne půl milimetru, chodil celý týden a mohl jsem se přitom ke všemu utopit!
Na tomto místě popisoval doktor Kameník zajímavé příhody ze své sběratelské praxe. Vzhledem k tomu, že nemají bezprostřední vztah k našemu tématu, bylo třeba část interview vypustit. Pozn. red.

2007-10-15T23:38:00.000-07:00

Zkrátka, zůstali jsme oba na němčině, jakžtakž to nakonec šlo. Ptal jsem se ho, jak už se tak člověk každého cizince ptá, jak se mu líbí Praha, on na to zdvořile, že dobře - a já bych si byl za chvíli dal pár pohlavků, když jsem si uvědomil, že z ní viděl při čtyřiceti stupních horečky jen skleněný strop haly Hlavního nádraží!
Byl bych se namouduši nejraději propadl, tím spíš, že Bjelke je psychiatr a v jeho přítomnosti má člověk pořád dojem, že je vyšetřovaný, že se posuzuje jeho duševní stav, inteligence a já nevím, co všechno. Bjelke na to doslova vypadal - měl černé oči, v tváři byl snědý, spíš jako Ital než Seveřan, drobný, štíhlý - vůbec se nepodobal světlovlasým pihovatým obrům, jak jsem si alespoň já Islanďany vždycky představoval. Naštěstí jsme to brzy zamluvili. Všiml si totiž na stole krabice s mými brouky.

2007-10-15T00:48:00.000-07:00

Fotografické dokumentace se ujal s neobyčejnou ochotou a nadšením Vratislav Tachezy - většina snímků, pokud není uvedeno jinak, vděčí za svůj vznik jemu.
Tím jsem, doufám, učinil všem povinnostem zadost a dovolte mi skončit trochu upraveným čínským příslovím:
Veškeré klady tohoto příběhu připište těm, kteří jej prožili, veškeré nedostatky autorovi, jenž se nedokázal svým vyprávěním přiblížit poutavosti skutečného života.
V Praze, leden - srpen 1962
Kapitola 1 - Začíná doktor Kameník
Hned na samý začátek napište, redaktore, že náhody jsou nesmysl. Totiž - náhodou vám může spadnout na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.
Proč vám to říkám ? Četl jsem asi před čtrnácti dny v nějakých novinách, už nevím, jestli to byly Times nebo Observer, ale anglické byly určitě, článek vašeho novinářského kolegy. O mně. To víte, zajímalo mě to, člověk se o sobě rád něco dozví - musí to mít ovšem přinejmenším hlavu a patu. Tenhle článek je neměl. Říkali mi tam "rytíř náhody" . . .
Prosím vás, redaktore, jaký já jsem rytíř, a hlavně jaká náhoda? Vůbec žádná - a to tedy určitě napište a třikrát podtrhněte!
Vlastně ani moje seznámení s doktorem Bjelkem nebylo náhodné. Projížděl Prahou cestou na vědecký kongres psychiatrů do Vídně, sušil si pěkně zastaralý zánět slepého střeva, o kterém samozřejmě jako lékař věděl, ale říkal si, zase jako každý doktor, že to ještě nějak vydrží, no, a v Praze ho vynesli z vagónu na nosítkách a šup k nám do nemocnice. Že mu slepé střevo prasklo, nebylo nic divného - když jsem mu ho za dvě hodiny vyoperoval, bylo jako hadřík a prasknout prostě muselo, rozumíte? A že jsem to byl zrovna já ? Inu, kdo jiný by to taky mohl v sobotu večer být? Mladší kolegové jezdí po chatách, tancují tenhleten, jak se to jmenuje, madison a twist - a Kameník slouží, až se z něho kouří. No to nic! Co bych taky dělal ? V nemocnici bývá v noci klid, něco přečtu, hodně toho promyslím, a když přijde pacient a potřebuje to, zaoperuji si pěkně s klidem a beze spěchu, jak to mám rád. Uznejte - jaká náhoda?
Upřímně řečeno, moc radosti jsem z nového pacienta neměl. Doktoři jsou vůbec nejhorší pacienti pod sluncem, neposlouchají, utíkají z postele, mají moc svých rozumů a vlastních návrhů na léčení, které se vždycky naprosto liší od mého názoru - zkrátka, jsme nejšťastnější, když se doktorskému pacientovi píše propouštěcí lístek a když se za ním slavnostně zavřou vrata nemocnice. A Bjelke byl nejen doktor, ale ke všemu cizinec, Islanďan. Nikdy v životě jsem dříve neviděl živého Islanďana ani zdálky, natož zevnitř, na operačním stole, ale to nic neměnilo na trémě, kterou vždycky v těchto případech mám. To víte - záleží nám na dobré pověsti české doktořiny, koukáme všechno udělat co nejlépe, mrzí nás každý oprýskaný hrníček na čaj, proháníme sestry i uklízečky, aby pan zahraniční host viděl, co všechno u nás dovedeme ... co bych vám povídal!
Doktor Bjelke se choval, toť se ví, první dny po operaci docela mírně jako všichni ostatní, hezky pil čaj a při každém pootočení si trochu hekl, ale už ve středu večer se přišoural za mnou do lékařského pokoje. Bylo vidět, že se nudí. Napřed jsem ho chtěl hromsky zahnat zpátky na pokoj, pak mi ho zase bylo líto, usadil jsem ho do lenošky, obložil svými polštáři a sám jsem si sedl na postel v neblahé předtuše, jak asi bude naše rozmluva vypadat. Islandsky ani dánsky jsme se totiž ve škole neučili.
"How are you, doctor?" zeptal jsem se ho, jak se mu vede.
Odpověděl, že prý "Well … " tedy jako dobře, ale hned jak to řekl, věděl jsem, že se anglicky nedomluvíme. Vyslovoval angličtinu krásně, jako při cvičení výslovnosti ve škole - a to je vždycky příznak moc malých znalostí. Anglicky se musí kvákat, jako s horkým bramborem v puse - ale promiňte, redaktore, já odbočil.

2007-10-12T00:40:00.000-07:00

Myslite tiež na fakt, že digitálne fotoaparáty majú malé oneskorenie zobrazeného obrazu. Vďaka kontrole okom budete mať asi desatinu sekundy predstih.
Foťte oveľa viac, ako veľa
No a foťte veľa. Keď nafotíte sto fotiek, počítajte zhruba s jednou, že sa trochu podarí.

Nevydarené na prvý pohľad odlíšite aj na malom LCD - vtáctvo vôbec nie je na zábere. Také bez váhania zmažte. Tie, čo na LCD vyzerajú k svetu zmažete až v počítači - tu pre neostrosť, tam pre zlú expozíciu, každopádne poriadne snímky získate len náhodou a tú treba posmeľovať k akcii práve kvantitou.

Niektorí fotografi sa dívajú na takéto fotenie naslepo dosť pohŕdavo. Spravidla majú nedigitálny fotoaparát a sú hrdí, že vedia správne vystihnúť okamih, kým my, s digitálnymi fotoaparátmi "musíme" fotiť stovky záberov za sebou naslepo. A že to potom už ani nie je fotenie.
Nič si z toho nerobte. Ak sa niekto chce chvastať, že odfotí čo chce na prvý pokus, nech sa z toho teší.
Mrknite aj do kníh
A posledný tip: Ak chcete vtáky nasnímať viac, ako len dobre, odporúčam vám pred začiatkom fotenia najskôr nahliadnuť do kníh o tých vtákoch, ktoré práve idete fotiť.

Znalosť toho, kde žijú, čo im chutí a aké majú zvyky vám veľmi pomôže nielen pri príprave pochúťky, na ktorú ich budete lákať, ale aj pri voľbe vhodného miesta.

Pozerajte sa obidvoma očami

2007-10-10T00:59:00.000-07:00

Nedívajte sa len cez hľadáčik fotoaparátu. Skontrolujte cezeň kompozíciu a potom už pozerajte na scénu druhým okom.
To je výhodné preto, že okom vidíte oveľa širší uhol záberu, než cez hľadáčik. Tak uvidíte, že vták prilieta. Stlačíte vďaka tomu spúšť skôr, než bude v zornom poli fotoaparátu. Kým sa fotoaparát spamätá z toho, že má fotiť, vták akurát ide...

...odletieť.

2007-10-08T23:29:00.000-07:00

Osemstotina sekundy. Veľmi nešťastné pozadie úplne likviduje vtáka - zobáčik je celkom stratený...

...retušou sa mu síce dá pomôcť, ale keďže kontúry vtáka v pohybe nie sú ostré, dokonalá retuš je prakticky nemožná, vždy bude cítiť, že obrázok je manipulovaný... Na ostrý záber letiaceho vtáka je aj tisícina sekundy málo.

V zime však naozaj nebýva jednoduché zachytiť aj veľmi rýchle akcie celkom ostro. Z desiatich sa vám možno (trochu) podarí jedna a aj to som tuším zobral príliš optimisticky.

Dvestopäťdesiatina sekundy. Letiaci vták už bude neostrý, sediaci bude ostrý, ak sa aj kmítko príliš nehýbe.

Ostrenie
Ak viete, že fotiť sa bude krmítko, môže byť účinné, ak si vopred nastavíte (a overíte, či je ostrosť v poriadku!!!) manuálne zaostrenie. Zrýchli sa tým reakcia fotoaparátu a odpadnú fotky, kedy aparát síce automaticky zaostril, ale celkom zle.

Tu je neostrosť spôsobená nielen aparátom. Pripočítala sa k tomu aj nerovnosť skla práve na sýkorke.
Z čoho usudzujem na neostrosť skla? Niektoré veci sú horizontálne zdvojené a to len v ľavej časti záberu. Škoda ho.

Foťte veľa a naslepo
Nedá sa nič robiť. Fotenie sekundových akcií veľmi často dopadne takto:

Vták drzo odletí zo záberu skôr, než má. Takýchto záberov nafotíte celé desiatky, nič si z toho nerobte. Zmažete ich.

Foťte sekvenčne
Ak váš fotoaparát umožňuje fotenie rýchlych, za sebou nasledujúcich záberov, využite ho. Nepoužívajte však "štúdiu pohybu", či ako nazývajú niektorí výrobcovia možnosť, kedy aparát v mimoriadne hustých intervaloch fotí sekvenciu maličkých fotiek, ktoré sú však umiestnené na jednom obrázku. Tento režim naozaj je iba štúdiou pohybu - fotky bývajú dosť nekvalitné. Stlačte spúšť ihneď, ako sa vták blíži ku krmítku - áno, je to fotenie úplne naslepo. Pri rýchlosti dnešných digitálnych aparátov sa však nedá veľmi čakať na "vhodnú situáciu".

2007-10-07T01:22:00.000-07:00

Můj dík, samozřejmě, patří především přímým účastníkům "dobrodružství století", jak příhody expedice nedávno nazval deník New York Herald Tribune - dr. Kameníkovi, jeho společníku dr. Bjelkemu, lékaři polikliniky v Hafnarfjórduru (dalo mi mnoho práce, než jsem se tomuhle jménu řádně naučil nazpaměť), fotografce Aleně Králové a horskému vůdci Leifu Thorgunnovi, bez něhož by se pravděpodobně z kráteru Sneffiels nevrátil nikdo, aby vyprávěl své zážitky.
Literárního historika jsem nemusel hledat daleko. Obšírnými znalostmi díla Julesa Verna - o něhož mi šlo zejména - přispěl malíř Kamil Lhoták. Ujal se též ilustrování knihy podle snímků a údajů doktora Kameníka a Aleny Králové, kteří také dodali potřebný dokumentární, vysvětlující materiál.

Svetlo a expozičný čas

2007-10-03T00:47:00.000-07:00

Malé vtáky sa pohybujú neuveriteľne rýchlo.
Akcie na týchto snímkach trvali tak asi sekundu, výnimočne tri. Vták zasadol, zobol, odletel. Pri práci s plným zoomom a tak rýchlo sa pohybujúce objekty vôbec netreba skúšať fotiť, ak expozičný čas klesne pod stodvadsaťpätinu sekundy. Lepšie ak budete fotiť päťstotinou, či ešte kratším časom - ak sa dá. Na to ale potrebujete veľa svetla. V zime na to musí aspoň čiastočne svietiť slnko. Ak je za mrakom, expozičný čas bude pod stotinou sekundy a počítajte odpad 200 záberov na jeden možno použiteľný. V lete problém so svetlom nie je, ak nechcete fotiť práve v prítmí lesa...

2007-10-02T01:08:00.001-07:00

Pokud se zpráva týká problémů osídlení planet živými bytostmi a ostatních otázek astrobiologie, získal jsem vždy ochotného a neúnavného informátora v docentu Holubovi, přednostovi astrobiologické laboratoře Československé akademie věd. Jeho rozsáhlé vědomosti o dějinách průzkumu planet a o teoriích tohoto zbrusu nového oboru mi umožnily obejít se bez obtěžování dalších vědeckých pracovníků.
Kapitána-šéfpilota transatlantického "convairu" pravidelné linky Kodaň-Tokio, Sigurdssona, jednoho z nejzasloužilejších letců společnosti Scandinavian Airlines System, se mi bohužel nepodařilo dostihnout osobně, ačkoli jeho svědectví bylo pro úplný popis všech událostí velmi důležité. Vyhověl však mé prosbě a vylíčil své zážitky s "létajícím talířem" v obšírném dopise, jehož doslovný překlad je zařazen.

2007-10-02T01:08:00.000-07:00

Křesťanství se šířilo pro svůj feudální ráz „shora“ , za přímé podpory vládnoucí společenské vrstvy. Knížata měla zájem na likvidaci pohanství jakožto ideologické nadstavby odumírající rodové společnosti, a už proto podporovala křesťanství, tím spíše, že pomáhalo upevňovat její moc.
Křesťanství k nám přicházelo jednak ze západu, z říše východofranské, jednak z východu – říše byzantské. Poněvadž pronikání křesťanství z francké říše bylo spojeno s úsilím východofranckých králů o ovládnutí Velké Moravy a V. Morava měla čilé obchodní a kulturní styky s východní oblastí, požádal r. 862 velkomoravský kníže Rastislav byzantského císaře Michala III. o vyslání slovanské mise. Jejím úkolem nebylo uvedení křesťanství do země dosud pohanské, neboť křesťanství bylo na Velké Moravě v době Rastislava už rozšířeno. Šlo hlavně o upevnění církevní organizace a šíření vzdělanosti na našem území. R. 863 došlo k vyslání byzantského dvorského učence Konstantina (přijal klášterní jméno Cyril) a jeho bratra Metoděje na Velkou Moravu.

Pozadie

2007-09-30T04:39:00.000-07:00

Čím viac vám na kvalite fotiek záleží, tým viac si dajte záležať na vhodnom pozadí fotiek. Nie, že nafotíte taký chaos, ako ja na týchto ukážkach.

Mne fotky sýkoriek nestoja za to, aby som niekde premrzol a zo stanovišťa, v ktorom som fotil bolo pozadie ideálnou ukážkou toho, ako pozadie nemá vyzerať. Konáriky tvoria zložitú a chaotickú štruktúru, na pozadí ktorej sa sýkorka celkom stratí. Hĺbka ostrosti nie je až tak malá, aby pozadie celkom poprela.

Potom, čo som sa dobre ukryl, sýkorky sa odhodlali prejsť do fázy odberu zrniečok.

Tu už pozadie ruší o niečo menej, aj tak však tmavý strom "konkuruje" chvostu vtáka.

Nevýhodou je, že je to snímané proti oblohe. Tak sa fotí zle. Na zábere je vysoký kontrast a aparát má tendenciu fotky exponovať tak, aby nebo nebolo prepálené. Preto popredie je dosť tmavé. Ak chcete dobré fotky, nájdite si zhruba rovnako tmavé pozadie, ako popredie, alebo trochu tmavšie. Malo by byť buď celkom neostré vďaka hĺbke ostrosti, alebo aspoň minimálne členité, aby vtáčik bol dobre vidieť.

2007-09-29T03:34:00.000-07:00

Na tomto zábere vidieť zvislé pásiky na pozadí vľavo - tie sú spôsobené nerovnosťou skla.

Aj tu, najsilnejšie je to na pozadí v oblasti chvostu.

Tieto zábery sú zbavené farebnej aberácie retušou, no v skutočnosti vyzerali takto:

Farby som zosilnil, aby lepšie vynikli zelené a fialové artefakty, ktoré sú spôsobené lomom svetla cez dvojité nekvalitné sklo okna. Plus objektívom.

Zoom
Pravdepodobne sa nevyhnete foteniu aj s digitálnym zoomom. Nebojte sa toho - interpolácia vo fotoaparáte prebieha ešte pred kompresiou fotky do JPG. Zväčší sa síce neostrosť, ale inak sa k vtáčikom priblížiť nedá...

Ak hovorím o zoome, mám na mysli tak zhruba 8× a viac. Vtáčiky u nás sú maličké a aj na 3, či 4 metre by ste s bežným trojnásobným zoomom nenafotili nič príliš použiteľné.

2007-09-28T02:25:00.001-07:00

Pohodlne si sadnite, alebo ľahnite, aby ste mali aparát pevne v rukách, budete používať silný zoom. Ak máte statív, hodí sa.

Čakanie bude jedným z pracovných nástrojov...
Pozor na fotky cez sklo
Fotiť cez dvojité valcované sklo okna je veľmi nepríjemná aktivita, pretože bežné sklo je krivé a na fotkách to bude veľmi vidieť. Ak chcete kvalitu, okno pootvorte a foťte priamo. Kto dá prednosť teplu pred kvalitou obrazu, pripraví sa na silnú farebnú aberáciu a neostrosť, ktorú do obrazu môže vniesť sklo okna spolu so silným zoomom.

2007-09-28T02:25:00.000-07:00

Když jsem před několika hodinami seděl u svého stolu, zatímco skučící vítr vrhal na sklo sníh a v sousedním pokoji spal William, dosáhl jsem v tomto líčení svých zážitků okamžiku, kdy je běžné napsat jedno obyčejné slovo: Konec. Chtěl jsem pak najít Kerris a dát si s ní kávu, než se vrátíme do našeho bytu. Ale jako v mnoha oblastech života, ať už je řeč o civilizacích nebo jednotlivcích, prostě není možné prohlásit: „Dospěli jsme na konec,“ jako by za tím bodem všechno přestalo existovat.
Pochopil jsem to ani ne před půl hodinou, když do mé kanceláře vpadl Sam Dymes se slovy: „Hele, nerad tě takhle přepadám, Davide, ale podívej se na tohle…“ Ukázal mi zprávu z Výzkumného ústavu bezdrátové komunikace, v níž stálo, že zachytili nějaké nevysvětlitelné – a nedešifrovatelné – rádiové signály, které jsou nesmírně silné. V době, kdy píšu tato slova, pořád vidím Sama, jak rozrušeně chodí sem a tam a opakuje podrobnosti Kerris: že vysílání má původ na druhé straně planety; že vedle něho nejlepší naše vysílače vypadají asi jako plechový megafon; že už chystá vyslání expedice, která by měla najít zdroj tohoto záhadného vysílání…

Jak fotit sýkorky a jiné ptactvo

2007-09-26T12:01:00.000-07:00

Fotiť vtáčiky nie je vôbec ľahká práca. Bez silného zoomu a dobrého svetla nepočítajte s vydarenými fotkami. A aj s kvalitným technickým vybavením to chce ešte hodne, ale naozaj hodne veľkú pamäť a ešte o pár mega väčšie šťastie.
Článok píšem v zime a preto sa týka sýkoriek. Rady sa však týkajú aj iného vtáctva foteného v prírode.
Odkiaľ fotiť?
Taká sýkorka sa bojí. Nerada vidí vo svojej blízkosti nejakých tvorov s aparátmi. Preto začiatok akcie bude vyzerať, ako na poľovačke - nájdite si vhodné miesto, z ktorého vás veľmi nebude vidieť a vy budete mať primeraný výhľad.
V prírode je zima, takže najskôr si overte u známych, či nemajú vhodné podmienky na fotenie priamo v teple za oknom.

2007-09-24T00:52:00.000-07:00

Nemusím snad ani podotýkat, že jsem do jednotlivých vyprávění nezasahoval jinak. než drobnými jazykovými a slohovými úpravami, v těchto případech obvyklými. Snažil jsem se zachovat i zvláštní styl a ráz řeči každého z vyprávěčů.
Je mou příjemnou povinností poděkovat všem, kdo umožnili tento seriál jedenatřiceti článků a dokumentů odpovědně sestavit, především profesoru Sörenssenovi, vedoucímu katedry staroislandského jazyka v Reykjavíku. Jsem mu zavázán nejen jako novinář, ale i jako host za nesmírně laskavé a přátelské přijetí, kterého se mi dostalo jak v jeho pracovně, tak i v domově.

2007-09-22T13:02:00.000-07:00

Praha (Až na jednu jedinou výjimku)

Příkaz šéfredaktora; abych v našem časopisu vylíčil osudy a zážitky výpravy doktora Kameníka, mne uvedl do značných rozpaků. Především proto, že o ní byly v posledních týdnech a měsících napsány stovky a možná tisíce článků a zpráv, rozhlas i televize přinesly dlouhé a podrobné relace. Pokud vím, bude dokonce do našich kin v nejbližší době uveden i film, sestříhaný ze záběrů pořízených kameramany zpravodajského filmu. Moje zdráhání bylo tím pochopitelnější, že vědní obory, k jejichž rozvoji podivuhodná cesta čtyř badatelů přispěla, nijak nesouvisí s povoláním novináře. Jen vzácná laskavost a ochota dr. Kameníka mi dodala odvahy pokusit se o přikázaný úkol a v několika kapitolách souvisle vylíčit nejen zážitky výpravy, ale i vše podstatné, co jí předcházelo. Abych se vyhnul možným nepřesnostem, vyřešil jsem úkol s vědomím vedení časopisu šalamounsky: nahrál jsem totiž na magnetofonový pásek vyprávění všech, kteří měli k výpravě nějaký vztah a mohli podat vysvětlení k obzvláště pozoruhodným nebo téměř neuvěřitelným bodům zpráv, přetřásaných v těchto dnech odborným a vědeckým tiskem. Přidal jsem své poznámky a vysvětlivky jen tam, kde to bylo podle mého názoru nutné, zejména kde moje laskavé "oběti" ve vzrušeném vyprávění používaly zcela nesrozumitelných výrazů, přístupných jen s pomocí naučného slovníku.

2007-09-21T01:07:00.000-07:00

Bratr byl obžalován, a za jeho advokáta byl Františkem Antonínem Šporkem angažován universitní profesor Václav Neumann z Puchholzu, autor četných pojednání, pověřovaný významnými úkoly státoprávními i ústavními, týkajícími se nejenom Českého království, ale i celé říše. Což byla na první pohled výborná volba, leč v posledku osudová, neboť zanedlouho nato ho hrabě Špork urazil pochybnostmi, že mu pan advokát neodevzdal všechny bratrovy peníze a šperky. Následovala Šporkova žaloba na právního zástupce, kterého si on sám najal, aby hájil jeho bratra. Advokát styky se svým mandantem (tedy mladším Šporkovým bratrem, obžalovaným, který mezitím uprchl do Saska) nepřerušil, naopak, přijal jeho nabídku, že zaplatí, bude-li nad ním zrušena kuratela a zastaveno soudní stíhání. Lze pochybovat, že by se nám podařilo vysvětlit alespoň částečně, oč ve všech těch sporech šlo, takže zůstaneme u konstatování, že náš František Antonín Špork měl za svého povedeného bratra platit a platit a platit, ale buď nemohl. nebo nechtěl platit tak rychle, jak se požadovalo, a tak poprvé pocítil, jak chutná exekuční akce, podložená policejně-vojenskou mocí: Do jeho zámku v Lysé nad Labem vtrhlo pětadvacet husarů, kteří se přes veškeré protesty stáhli teprve tehdy, když se vykázal kvitancí o zaplacení příslušné sumy několika desítek tisíc zlatých. Trápení Františka Antonína tím však neskončilo, protože advokátu Neumannovi se podařil husarský kousek: jeho klient byl zproštěn kurately.
Ten se vrátil do Heřmanova Městce naplněn ještě větší záští k manželce a k staršímu bratrovi, jehož hospodaření mu tu nesmělo nic připomínat - dal proto ihned zničit všechno, co tu František Antonín stačil za krátkou dobu pořídit: zahradu se zahradnickým domkem i nový nábytek v zámku. Na oslavu takto vydařeného návratu uspořádal pitku, při níž "se jako prase vyválel v kaluži a piva a bratřil se se špatnou selskou chátrou." Za vším zlým viděl mladší bratr Špork prsty svého staršího bratra, zatímco starší bratr Špork obviňoval ze všech svých trampot advokáta Neumanna. Nemohl mu přijít na jméno. Ačkoli bylo okolí bylo prošpikováno špicly a donašeči, pustil si pusu na špacír a prohlásil před svědky, že ten šelma Neumann si zasluhuje oprátku a já odměním každého, kdo mu uřeže nos a uši. Advokátovi se to samozřejmě doneslo, a Neumann se rozhodl vyvolat z toho aféru náramného rozsahu a dosahu. Vznesl žalobu pro vyhrožování vražedným útokem (kterému ani sám nevěřil). Soud rozhodl, že hrabě se musí očistit přísahou, že nic takového nikdy nepronesl, a to ve svatovítské katedrále. Nakonec to vskutku odpřísáhl, jenomže mezitím uplynulo zhruba dvacet let. Dvacet let soudů, procesů, žalob a obhajob. Neumann vytušil ve Šporkovi a jeho sudičské vášni slepici snášející zlatá vejce.

2007-09-12T00:00:00.000-07:00

Jedním z největších nepřátel Františka Antonína Šporka (tedy kromě žirečských jezuitů) byl kancléř František Ferdinand Kinský. Špork mu vyčítal zaujatost v několika svých sporech, jež rozhodoval a jež se týkaly jeho dluhů. Když Kinský onemocněl - prý velice vážně - napsal mu Špork dopis (údajně "silný"), v němž mu vyčetl, že mu ubližuje, když věří nesvědomitému prokurátorovi a vyzval ho k projevu účinné lítosti, protože jeho, tedy Kinského těžkou nemoc nezpůsobilo ani tak stáří, ani tělesná slabost, ale - potlačování neviny. Pan kancléř se následkem toho dopisu naštval natolik, že vstal z lože a rychle se uzdravil. Procesy se rozjelo naplno, a byly to procesy z mnoha četných, všecky ty soudy prorostly Šporkovým životem a strávily velké množství jeho energie, a zaplnily stovky stran jeho korespondence. Do všeho se ještě zapletl jeho mladší bratr, což byl člověk duševně nemocný, psychopat se sklony k sadismu, který zavraždil svého štolbu a pokusil se otrávil i svoji ženu. Po dalším pokusu o vraždu (komorníka) začal vyhrožovat svému bratrovi a manželce, že je dá též zavraždit a jejich majetek zapálit.

2007-09-11T01:51:00.000-07:00

Proti byli jezuité. Kus skály (tedy podle nich) patřil Žirči, přesněji: jejich poddanskému sedlákovi. S čímž patres nesouhlasili, tedy aby se tam cokoli budovalo, a vyvolali inkviziční řízení, které nařídilo práce na sochách zastavit. František Antonín Špork si stěžoval: "Nesmím pěti Gloria in excelsis, neboť ti, co sídlí v údolí, mě vytlačují z vrchu. Komu nejde k srdci, že ta krásná díla zůstávají nedokončena?"
Samozřejmě ne všechny sochy které vznikly v Novém lese u Kusu, byly svaté. Mezi krajně podezřelé nutno bylo počítat sochu ďábelského notáře. Špork mu dal jméno Ficli-Pucli. Bylo to zosobnění soudního pletichářství. Aniž jezuité na vlastní oči tuto karikaturu viděli, tak velice jim vadila. Z břicha pekelného notáře vylézají tři ďáblové - dva s kozlími hlavami a jeden spíš komický čertovský zjev s parohy a oslíma ušima. Notář vyvaloval na diváka oči za cvikrem a nastavoval mu knihu s nápisem, znamenajícím "zákonně i nezákonně" a vystihujícím způsoby, které by byl notář ochoten uplatnit tím, že otočí stránky. K tomu mu nabízel kalamář se dvěma brky ohyzdný čert, vynořující se ze šlehajících plamenů mezi notářovými kozlími kopyty, ovinutými hady; druhou rukou přidržoval na soklu sochy dvě masky, symboly přetvářky. Na podstavci se skvěl německý nápis "Hohl dich der Teufel!" Po česku "Čert tě vem!" Což neplatilo ani tak jezuitům, jako spíš jednomu advokátovi. On ho Špork neměl rád. On mu ležel v žaludku.

2007-09-09T23:20:00.000-07:00

Braunův Betlém v Novém lese u Kuksu - Maří Magdalena jako poustevnice
Sem, milí křesťané jděte,
chci vám, div povědíti,
co se stalo v Čechách hleďte,
nyní chci vyjeviti,
nachyl, kdo jen můžeš, uši,
s divem poslechnout přísluší.
Tuhletu písničku dal vytisknout František Antonín Špork. Celým titulem se jmenovala Žalostně radostiplné historické zprávy, jak byly čarodějnice v Segedinu v Uhrách zvláště duchovně povzbudivým způsobem zkoušeny, mučeny a popraveny. Což nám právem připadá jako ironie. Namířená proti černým sousedům. Proti jezuitům. Vypráví se v ní o tom, jak v Uhrách čistí zemi od čarodějnic, které vyznaly, že by se nebyly mohly shromažďovat, kdyby byl na příslušném místě včas vztyčen kříž. Tím se naráželo na slib jezuitského představeného v Žirči (v sousedství Kuksu) vybudovat nad Žirčem obdobu vídeňské Kalvárie, kvůli čemuž požádal proto hraběte Šporka o směnu kusu lesa na hranicích obou panství za pozemek na Labi. Jezuité si ovšem na Šporkův souhlas nepočkali a nechali pořídit několik soch a tři kříže a začali budovat cestu, která vedla k plánovanému poutnímu místu ze žirečské strany. Potom však jezuitský představený zemřel a práce se zastavily. U jezuitů. U souseda nikoli. Pan Špork začal ve stejné době stavět Betlém. Vlastně - on ne. Začal mu ho Matyáš Bernard Braun. Narození Krista s velkým andělem, mimoto devět menších andělů na nebi i s klenbou z oblaků, v basreliéfu Ježíšek, Maria a Josef spolu se sedmi pastýři; rovněž na nebi v oblačné klenbě čtyři menší andělé, dohromady 26 figur, se vší kamenosochařskou a lamačskou prací činí vše dohromady 550 zlatých. Svatí tři králové se všemi svými sloužícími, koňmi a velbloudy (také celé a poloviční figury) představují dohromady 23 kusy. (Není nadto, když umělec umí počítat.) Za nějaký čas, když přijel Braun opět do Kuksu, byla už v Novém lese v pískovcové skále vyhloubena sluj a celek doplněn o dalšího klečícího pastýře, k tomu jeden kus hraběcího erbu, vše dohromady za 180 zlatých. Dnes věhlasné sochařské dílo, součást národní kulturní památky.
Leč nechybělo mnoho a žádná národní kulturní památka nebyla. Neměla být vůbec postavena.

je FAJN BYT MUZEM

2007-09-09T01:35:00.000-07:00

>1. Muzes byt zaroven inteligentni a krasny.
>
>2. Tve telefonaty jsou do 30 sekund ukonceny.
>
>3. Pro 5-ti denni dovolenou ti staci jeden kufr.
>
>4. Nemusis sledovat sexualni zivot svych pratel.
>
>5. Muzes si sam otevrit sklenice s marmeladou.
>
>6. Stali znami te nelituji, kdyz trochu priberes.
>
>7. Tvuj zadek nikdy nehraje roli u prijimaciho pohovoru.
>
>8. Vsechny tve orgasmy jsou prave.
>
>9. Tvuj pivni pupek te nedela neviditelneho pro druhe pohlavi.
>
>10. Nemusis tahat vsude s sebou tasku plnou zbytecnosti.
>
> 11. Nikdy necistis WC.
>
>12. Vysprchovat a oblect se zvladas do 10-ti minut.
>
>13. Kdyz te nekdo zapomene pozvat na vecirek je stejne jako driv tvuj
>pritel.
>
>14. Tve spodni pradlo stoji jen 60 Kc.
>
>15. Od hlavy dolu se rozhodne holit nemusis.
>
>16. Nikoho nezajima, ze jsi jeste ve 34 letech svobodny.
>
>17. Vsechny barvy tveho obliceje jsou originalni.
>
>18. Tri pary bot rozhodne staci.
>
>19. Banan muzes snist kdekoli si umanes.
>
>20. Muzes rikat co chces, protoze ti je jedno co si o tobe ostatni
>mysli.
>
>21. Predehra je dobrovolna.
>
>22. Nikdo neprerusi sprosty vtip , kdyz vstoupis do mistnosti.
>
>23. Opravar tveho vozu ti sdeli pravdu.
>
>24. Nezajima te jestli nekdo zpozoroval tvuj novy uces.
>
>25. Mas porad stejnou naladu.
>
>26. Znas minimalne 20 zpusobu jak otevrit flasku od piva.
>
>27. Stejna prace - vice penez.
>
>28. Je fuk jak sedis, tve roztazene nohy nikomu nevadi.
>
>29. Dalkovy ovladac patri jen tobe ....pouze tobe.
>
>30. Nikdo se ti nediva na prsa, kdyz se s tebou bavi.
>
>31. Porno se toci presne podle tvych predstav a pozadavku.
>
>32. Nemit nejakou osobu rad, nevylucuje s ni mit dobry sex.
>
>33. Co je to vlastne celulitida ???!!!!!!!!!!!
>
>34. Sanci mit sex ti nikdy neprekazi spatna nalada.
>
>35. To zes prisel na party ve stejnych kalhotach jako nekolik dalsich
>kolegu jen vyjadruje tvou nalezitost k tymu.
>
>36. Jedna rolicka WC papiru ti vydrzi deset dni.

Olympic - Pták rosomák

2007-09-06T13:54:00.000-07:00

D G C G D
Bůh mi seslal ránu, pa-da-da, pa-da-da, pa-da-da, da-da, pa-dá,
G C G D
mé klíče jsou v pánu, pa-da-da, pa-da-da, pa-da-da, da-da, pa-dá.
C G C G
Nemohu, nemohu dál, nemohu, nemohu dál,
C G D
nemohu do domu, hrůza mi hrdlo svírá.
C G C G
Nemohu, nemohu dál, nemohu, nemohu dál,
C G D
velkejma očima na mě pták Rosomák zírá.
C G C G
Šok z tebe pomalu mám, šok z tebe pomalu mám,
C G D
moc na mě nemrkej, ty ptáku Rosomáku.

Pták se kolem toulá, pa-da-da, pa-da-da, pa-da-da, da-da, pa-dá,
klíče v ruce žmoulá, pa-da-da, pa-da-da, pa-da-da, da-da, pa-dá.
Nemohu, nemohu dál, nemohu, nemohu dál,
nemohu do domu, hrůza mi hrdlo svírá.
Nemohu, nemohu dál, nemohu, nemohu dál,
velkejma očima na mě pták Rosomák zírá.
Šok z tebe pomalu mám, šok z tebe pomalu mám,
G D
moc na mě nemrkej, ty ptáku Rosomáku,
G D G D G D
Rosomáku, Rosomáku, Rosomáku.

Malinkého ptáčka

2007-09-02T02:36:00.000-07:00

E

Jednou jsem v lese ptáčka zabil,

H7 E

malinkého ptáčka,

hajný se za to na me zlobil

H7 A

malinkého ptáčka měl

E

když z lesa domu šel

pod kamenem našel

H7 E

malinkého ptáčka.

Jednou jsem v lese ptáčka zabil,

malinkého ptáčka

hajný se za to na mě zlobil,

malinkého ptáčka měl

pod kamenem ho našel

našel pod kamenem

malinkého ptáčka.

2007-09-01T06:50:00.000-07:00

CD: Karel Plihal - Kralici, ptaci a hvezdy

01. Kralici, ptaci a hvezdy [0:01:26.05]
02. Z minula [0:02:31.65]
03. Muj pritel Yetti [0:02:07.40]
04. K vode [0:01:39.07]
05. Rada se miluje [0:02:44.35]
06. Dopis [0:02:07.23]
07. Ticha je voda [0:01:40.57]
08. Fotka [0:01:09.35]
09. Sopka [0:01:56.70]
10. Prosim te holka [0:01:52.25]
11. Pred bouri [0:01:51.13]
12. Lasko ma [0:02:23.32]
13. Vosa [0:01:09.05]
14. Mozna [0:02:01.60]
15. Lelek [0:01:29.55]
16. Pisen [0:01:30.48]
17. Podzimni [0:02:31.20]
18. Tri andele [0:02:18.15]
19. Kde jsou [0:02:08.67]
20. Kralici, ptaci a hvezdy [0:01:19.00]

2007-08-30T00:10:00.000-07:00

Ami Ami/G F#mi75-
Na pustém pobřeží je moře bez viny
Ami Ami/G F#mi75-
Jak malý zbitý pes líže rány krajiny
Ami E F Dmi
Jak pozdní lítost pár křídel zašumí
Ami
A letí...

Kupte si vzpomínky v tom krámku s vizemi
Před deštěm vlaštovky prý letí při zemi
To jsou jen pohádky pro radost milenců
A děti...

Emi
Pro všechny pokorné
F
A ochočený čas
Ami F
Pro věčnost nevděčnou tu v nás
Emi
Pro všechny pozorné
F
A střípky něžných váz
Emi
Když křídla rozpřáhnou
F
A letí...

Ami F Ami G Ami G Ami G Emi G Emi G

Ami G Ami G
Kraj, odkud odletěli ptáci usíná
Emi G Emi G
Kraj, odkud odletěli ptáci vzpomíná
Ami G Ami G
Po moři běží černá vlna za vlnou
Emi7 G Emi7
Kraj, odkud odletěli ptáci pojednou
G Ami G Ami C D G Ami G Ami C D G Ami
už není... už není... už není...

Slepičí polévka

2007-08-28T00:20:00.000-07:00

------------------------

Potřeby:
-------------
175 g slepičího masa
2 mrkve
1 peržel
kousek celeru
1/2 cibule
60 g nudlí
celý pepř
sůl
petržel
25 g sterilovaného hrášku

Postup:
--------------
Omyté a očištěné slepičí maso zalijeme studenou vodou a necháme zvolna vařit. Pak zmírnéme příkon tepla, abychom snížili var na minimum.
Přidáme nakrájenou cibuli, sůl, pepř a zvolna necháme pod pokličkou vařit. Nejlépe v tlakovém hrnci. Když je slepice poloměkká, přidáme očištěnou zeleninu.
Vaříme tak dlouho až jsou maso i zelenina měkké. Slepici z vývaru vyjmeme a maso nakrájíme na kostičky. Vývar ze slepice a zeleniny přelejeme přes cedník a znovu přivedeme k varu.
Zavaříme připravené nudle. Když jsou těstoviny uvařené, přidáme hrášek a nadrobno nakrájené maso ze slepice. Podle chuti přisolíme a přidáme petržel.

Ptačí nářečí

2007-08-26T02:18:00.000-07:00

G D
Ten, kdo zná a umí ptačí nářečí,
G
tak tomu klidně každej sadař dosvědčí,
G7 C D D7 G
jak je krásný chodit v sadě sám, ó, já to znám.

Poslouchal jsem jednou kosa v neděli,
jak se k sobě měli, když tu seděli,
on a ona, jinak jeden pár, ó, v očích žár.

Ref:
A potom druhej den, prej tam co je ten kmen,
stála sama jako v mrákotách,
a srdce jako zvon a příčinou byl on,
že jí právě někam s jinou plách.

Člověk by se neubránil dojetí,
vo čem hloupej kosák nemá ponětí,
proto bejvám v sadě vždycky sám, ó já to znám.

Ref:
A potom ...

Člověk by se neubránil dojetí,
vo čem hloupej kosák nemá ponětí,
proto bejvám v sadě vždycky sám, ó já to znám.
+ óóóó, já to znám, óóóó, já to znám, ... (dó ztracena)

2007-08-25T01:20:00.000-07:00

Zatím se lidé dověděli, jak době bude v novém městě, přicházejí a chtějí býti také bydlet v novém městě. Peithetairos je zahání. Stavba je dokončena a Peithetairos oznamuje poselkyni bohů Iridě, že je už konec vládě bohů olympských. Hrozí jim, že na ně pošle orly, jestliže bohové ještě budou lidi obtěžovati. Mezi lidmi nastane veliké hnutí, kdekdo by chtěl do ptačí říše. Bohové vyšlou prostředníky, aby vyjednávali o smír mezi říší ptačí a bohy. Zeus postoupí ptákům žezlo a Peithetairovi dá za manželku Basileu, svou to moc královskou. Komedie končí slavnostním průvodem a zásnubní písní.

Obsah:

2007-08-23T00:22:00.000-07:00

Athénští občané Peithertairos a Euelpides se ubírají do oblačné říše ptáků, kde doufají, že najdou klid. Na zemi pro stálé soudy byl jim život už nesnesitelný. Jdou za Tereem, manželem Athéňanky Prokny, jenž je nyní v podobě dudka vládcem ptáků. Dudek přijde na jeviště sice v lidské podobě, ale se zobákem a s chocholem na hlavě. Na jeho dotaz mu oba praví, že hledají město, kde prý by měli od daní a od úřadů pokoj. On jako pták prý jistě zná takoové město, kde by byli zváni jenom na hostiny, nebo aby takové město ve vzduchu vystavěl. Dudek přijímá s radostí tento nápad a svolává všechno ptactvo. Když ptactvo zví, že dudek jednal s lidmi, rozhněvají se na dudka, že je oklamal, a hrozí, že příště lidi roztrhají. Dojde však k příměří. Peithetairos dokazuje ptákům, že byli kdysi králi, že jim náleží vláda na zemí i ovzduším, a chtějí-li dojíti zase bývalé slávy a moci, ať prý vystaví veliké město. Pak prý bohové musí ptákům odevzdati svou moc a lidé budou muset ctíti místo bohů ptáky. Ptáci přijímají tyto návrhy a zároveň oba muže mezi sebe. Oběma narostou křídla. Poté se dají oba do práce. Zakládají v ptačí řiš město.

HÝL

2007-08-22T00:28:00.000-07:00

Starého dobráka hýla není těžké přivábit ani chytit. Proto
se říká: věšet hejly na nos, což znamená klamat. Mít hejla na
nose je už zase něco jiného, to souvisí s hýlovou červenou
barvou. Hýl je o něco větší a silnější než vrabec. Sameček
má červené hrdlo i hrud, šedomodrá záda barvy máku a
černou hlavu. Samičkám chybí červená pírka.
Hýl má silný zobák a živí se semeny stromů, jeřabinami,
ptačím zobem i hmyzem, kterým krmí také mláďata. Hnízdo
si zakládá v smrkových houštinách horských lesů, ale na pod-
zim se stahuje do nížin. Naši hýlové jsou stálí. Na pod-
zim k nim přibudou ještě ti, kteří odtáhli ze severu před sil- ,
nými mrazy.
Zpěv má tichý a nenápadný. Vedle toho se po celý rok
projevuje a dorozumívá smutným hvízdáním. Když pečuje
o své hnízdo, zůstává ukryt v lesích. Ale i jinak se celý rok
chová skromně a tiše.
Snáší se se všemi ptáky a při své důvěřivosti se dá snadno
přilákat, když napodobímejeho hvízdání. V zajetí bývá ten-
hle tichý tvor dobrácký a milý.

DUDEK

2007-08-21T00:40:00.000-07:00

Jméno má podle svého hlasu. Na jaře v blízkosti hnízda
stále opakuje: du - du - du. Je větší než kos. Tělo má
oranžově hnědé, křídla a ocas černé s bílými páskami. Veli-
kou chocholku na hlavě vztyčuje, jen když je rozčilen, vy-
plašen nebo v nebezpečí. Zobák má dlouhý a mírně zahnu-
tý. Při letu jako by se dudek nejistě kymácel.
Obývá nížiny a pahorkatiny v blízkosti vlhkých luk.
Protože nenachází dost vhodných míst k hnízdění, pomalu
u nás mizí. V Čechách je už vzácný. Udržuje se hlavně na
jižní Moravě a na Slovensku. Hnízdo si staví v dutinách
stromů, nejraději v dutých vrbách, ale také v hromadách
kamení nebo mezi kameny v hrázích. Mláďata v prvních
dnech života vystřikují v nebezpečí páchnoucí tekutinu.
Dudek si sbírá na zemi větší hmyz, červy, brouky a cvrč-
ky. Je dost plachý a s člověkem se nesblížil. Přilétá k nám
v dubnu a táhne v září nebo v říjnu do rovníkové Afriky.

DROZD

2007-08-19T14:11:00.000-07:00

Hned jak k nám v březnu přiletí ze severní Afriky a z jižní
Evropy, dá se do zpěvu. Je to jeden z našich nejlepších zpě.
váků. Sedí na vršku smrku a zpívá tak silně, jako by na
někoho pokřikoval. Jeho zpév zainívá ještě dlouho za tmy.
` V letu a při úleku se ozývá ostrým : cip, cip.
Svrchuje hnědý aje štíhlejší než kos. Mezi lesy si nevybírá
a zvyká si také na zahrady a parky, třebas i uprostřed měst.
Velké hnízdo má skryto ve vidlicích větví při kmeni stromu.
Je to jen tvrdá miska, vylepená drtí ze dřeva a hlíny.
Jeho potravou je hmyz, slimáci, červi, ale i bobule bezu,
hlohu a jeřabin. Nejčastěji ho vidíme, jak čiperně hopsá
dlouhými skoky po zemi a pátrá, co by kde sezobl.
Na podzim táhne v hejnech, často společně se svými pří.
buznými kvíčalami. Při lovu kvíčal se bohužel postřílí
i mnoho chráněných drozdů. Drozdi nás opouštějí v září
a v říjnu. V klecích se chovají zřídka, protože vyžadují dost
pece.

DLASK

2007-08-19T01:44:00.000-07:00

Poznáme ho podle zobáku. Žádný jiný z našich ptáků
jeho velikosti nemá tak silný a pevný zobák. Však jej také
potřebuje, když rozlouskává pecky třešní, střemchy a nej-
rúznějších jiných plodů. Vybírá si z nich jádra.
Kde najdeme pod stromem spoustu rozdrcených pecek,
tam asi byli na návštěvě dlaskové. Přilétají na stromy v celých
rodinách a škoda pak už stojí za to. Ti mlsouni dužinu je-
nom rozklovou a nesežerou.
Dlask je větší a hranatější než vrabec a dost pestrý. Ve
svém chování není ničím nápadný: Hnízdo si s oblibou za-
kládá vysoko v korunách listnatých stromů v lesích nebo
v parcích. Na podzim se rodiny starých s mladými vydávají
na toulky daleko široko a hledají potravu. V zimě u nás
zůstávají.
Dlask tiše vrže a cvrčí, ale jeho pěveckému vystoupení
chybí ještě mnoho do krásy. Jinak se po celý rok ozývá dost
ostrým hlasem: ciks, ciks.

2007-08-16T23:22:00.000-07:00

Vedle hmyzu má rád i semena a dělá si z nich zásoby ve

skulinách, úžlabinách nebo pod kůrou. Na stromě nebo i na
zemi si rozlouskává oříšky. Má trhavý let a nejraději jenom
přelétá se stromu na strom. Na podzim a v zimě bývá v hej.
nech se sýkorami. Často ho vidíme na krmítkách, jak hně-
vivě odhání ostatní ptáky.

BRHLÍK

2007-08-14T00:22:00.000-07:00

Tohoto hlučného a hašteřivého lesního obyvatele si nesple.
teme se žádným jiným. Brhlík má velmi nápadné zbarvení.
Svrchuje šedomodrý a vespod oranžový, přes oko má černou
pásku. Je velký asi jako vrabec, ale zavalitější. Má dlouhý
a silný zobák a kratičký ocas. Na rozdíl od šoupálka šplhá
po kmenech stromů všemi směry a jediný z našich ptáků i
hlavou dolů.
Živí se hmyzem, jeho larvami a kuklami. Aby se k nim
dostal, dlabe do kůry zobákem. Přitom se hlučně ozývá:
cit - cit, virr - virr nebo tvet- tvet. Na jaře volá kolem
hnízda: hyje - hyje, aby upozornil ostatní ptáky, že má
svůj revír jenom pro sebe.- Když mu člověk odpovídá hvíz.
dáním, zlostně se čepýří. Používá starých opuštěných hnízd
strakapúdů a žlun. Dutinu ve stromě si přizpůsobí a otvor
si zalepí na potřebnou velikost hlínou, rozmělněnou slina.
mi. Hnízdí v listnatých nebo smíšených lesích, v parcích
a v zahradách.

2007-08-12T04:45:00.000-07:00

"Ale to je v pořádku, pane doktore. Ukázalo se, že jste docela zajímavý případ." Nakrátko se objevil její jemný úsměv. "Buďte jen rád, že o vás nenapíšu článek do lékařského časopisu."
Udělal lítostivou grimasu. "Připadám si, jako bych se probudil po nějakém flámu. Po takovém, že se dohadujete, že jste si to moc hezky užila, protože si nemůžete vzpomenout, co se dělo."
Po odmlce trochu rozpačitě pokračoval. "A pokud jsem prováděl nějaké blázniviny, nikdo mi o nich nic neprozradil."
Pokrčila rameny. "Ta mlha zapomnění je trošku hustší, ale většinou jste se věnoval svým studiím. Dotáhl jste třetího ročníku na medicíně."
"Proboha," zaúpěl McCoy. "Po letech mé první prázdniny a já je promarním tím, že se mořím nad skripty pro mediky. Taková škoda."
Dysonová se kradmo podívala ke dveřím. " Jestli mě omluvíte, pane doktore, mám spoustu práce..."
"Dobrá, paní doktorko. Můžete jít."
"Děkuji vám, pane," řekla a odkvapila.
McCoy si pobaveně povšiml toho, jak od něho spěchala. Je to ještě trochu zelenáč, ale v medicíně slibný talent.
A dal se zase do práce.

Vypnul displej

2007-08-10T13:46:00.000-07:00

a obrátil se k neuroložce. "Posaďte se, paní doktorko."
"Děkuji vám, řekla," ale ani se nehnula. "Nemám mnoho času, pane."
McCoy se nad její netrpělivostí trochu zakabonil. "Pan Spock bude ještě pár dní v lodní nemocnici. Kdybych byl na vašem místě, využil bych toho klidů a tolik bych se nehonil."
"Ano, pane."
"To nebyl návrh, to byl rozkaz," řekl stroze. "Já nejsem tak choulostivý jako Cortejo." Odměnou mu byl nedobrovolný úsměv Dysonové. Kdyby se jen chtěla trochu uvolnit. "Sestra Chapelová mi sděluje, že jste jí během mé prodloužené dovolené velmi pomáhala. Bohužel vám nemohu, poděkovat za nic - konkrétního..."

2007-08-10T00:39:00.000-07:00

"Je někde ve výzkumném oddělení," nejasně odtušila Chapelová. "Pracuje s Frazerem na definitivní verzi zprávy o výzkumu Krkavců."
"Já tu nejsem čtrnáct dní a tady se všechno sype pod rukama." McCoy vložil disketu do terminálu počítače. "Spock si ukradne do svého technického výzkumu polovinu personálu, Gonzalo mi zkazí celou dávku stokalinu..." Když opět zvedl hlavu, Chapelová byla již u dveří. "Najděte mi doktorku Dysonovou a hned ji sem pošlete," zakřičet na ni.
Uplynuly téměř dvě hodiny, než na dveřích bzučák ohlásil hosta. "Vstupte," zvolal roztržitě McCoy.
Přes práh se přenesla žena oděná v modrém stejnokroji technického. "Přál jste si mě vidět, pane?"
McCoy jí pokynul, aby šla dál, ale očima se stále bořil do počítače. "Není divu, že tu syntézu Gonzalo zmrvil. On totiž ve službě zaskakoval za Tajiri. Ještě štěstí, že máme toho kluka u kosmické Flotily. Jako civilista by zatraceně dobře padělal."

2007-08-08T14:07:00.001-07:00

Chapelová začala klást další na novou hromadu. "Výpis propuštěných pacientů, celkový přehled diagnóz, záznam jedna, celkový přehled diagnóz, záznam dva." poslední disketu mu podala rovnou do ruky. "Vy jste v tomhle." A potom pokračovala jako předtím. "Celkový přehled diagnóz, záznam tři. Inventář dodaný do lékařské laboratoře. Zápisy o údržbě lékařského zařízení." S hlučným mlasknutím zvěstovala, že už je to všechno. "Vítáme vás zpět, pane doktore."
"Kéž bych nebyl odjížděl." Prohlížel si štítek na disketě, kterou dostal do ruky. " Někde se mluví o amnézii. Kde je sakra doktorka Dysonová? Už celé dopoledne se ji snažím chytit."

2007-08-08T14:07:00.000-07:00

Okamžitě jsem padl na jedno koleno. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem dva gardisty v černých uniformách, jak po nás střílejí z automatických zbraní. Mariňák, který nám kryl záda, to odskákal nejhůř. Jeho mrtvé tělo leželo v chodbě obličejem dolů. Stiskl jsem spoušť svého samopalu a pokropil jsem je několika dávkami. Projektily, které se odchýlily, vytrhaly v oblacích bílého prachu kusy sádry ze stěn.
Když jsem zamrkal, abych dostal prach z očí, uviděl jsem oba muže zhroucené na podlaze.
„Pohyb!“ zvolal mariňák vepředu a rozběhl se do chodby. My jsme ho následovali.
V dalším okamžiku vrazil do haly. Přímo před sebou jsem spatřil postavy v černých uniformách za narychlo zbudovanou barikádou z převrácených stolů, kartoték a skříní. Zvláštní však bylo, že byli na stejné straně barikády jako my, ne na druhé, jak se dalo čekat.

2007-08-06T00:13:00.000-07:00

"To mi připomíná, že budeš vyznamenán jako lodní nemotora. Na celé lodi nedošlo k úrazu pro takovou nepozornost..."
"Já to věděl! Tohohle se už jakživ nezbavím."
"Jen počkej, až na tebe přijde Spock." Kapitán se zasmál, když viděl, jak McCoy vadne. Vulkánec dovede být docela sžíravý, když se mu dá příležitost. Kirk pečlivě zabalil starožitnou zbraň a balíček si odnášel pod paží. "Až s tím budeš hotov, zastav se u mne v kabině."
"Můžeš čekat, že přijdu tak za měsíc," zavzdychal McCoy, když Kirk opouštěl kancelář.
Pár sekund na to se otevřely dveře a vstoupila Christine Chapelová. V rukou nesla ještě další záznamy. Nevšímala si varovného vrčení a McCoyovi podrobně popisovala, co na které disketě je, dříve než je přidala na hromadu. "Denní rozpisy služeb. Souhrn chirurgických operací. Přehled ambulantních pacientů. Zpráva o pacientech na intenzivní péči..."
"A to se tím Cortejo vůbec nezabýval?" vykřikl McCoy, když se ta hromada začala povážlivě naklánět.

2007-08-04T13:23:00.000-07:00

"Já to jen tak oťukávám," Kirk odstranil poslední vrstvu obalu. Podíval se na obsah balíčku. "Kostro!"
Doktor se zeširoka ušklíbl nad přítelovou reakcí. "Chtěl jsem ti to dát dřív, ale to víš, jedno přes druhé..."
Kirk vytáhl na světlo tyrellský nůž a s radostí si prohlížel, jak se na čepel modrozeleně leskne. "Ty ses pro něj vrátil!" Náhlý nápad ho znovu obrátil k doktorovi. "Kolik jsi musel zaplatit?"
"Do toho ti nic není," řekl pevně McCoy. A hned dodal: "Já si ten rozdíl vyrovnám se Spockem."
Nůž se otočil ve vzduchu, na okamžik tam zůstal a potom padl dolů. Rukojeť s bezpečným plácnutím přistála v Kirkově dlani. "Jen se mi nepořež;" bručel McCoy, který už uvažoval o tom, kolik práce ještě musí vykonat. "Mám i tak práce nad hlavu."

2007-08-02T13:47:00.000-07:00

"Kostro..."
"No, Jime," odpověděl roztržitě McCoy, který zkoumal příliš dlouhý seznam požadavků, ležící na jeho počítači. Vedle bylo na hromádce úděsné množství záznamů lékařských hlášení. Úřadující šéflékař Cortejo projevoval jen malý zájem o všednější povinnosti doprovázející jeho dočasné jmenování do vyšší funkce.
"Už jsi někdy uvažoval o tom, že odejdeš ze služby?" zeptal se Kirk s nucenou nedbalostí a prohlížel si přitom obal zásilky, na které bylo nadepsáno jeho jméno.
Zděšený McCoy zvedl hlavu od terminálu počítače. "Nemá to snad být nepříliš taktní náznak, že by tvůj šéflékař měl jít do penze?"
"Ne, to vůbec ne." Kirkovy prsty zlomily pečeť a začaly stahovat z balíčku papír. "Jen jsem si myslel, že by se ti třeba víc líbilo otevřít si doma soukromou ordinaci, na malém městě..."
"Ale já mám přeci ordinaci tady, Jime," řekl McCoy se záhadným úsměvem. "U posádky téhle kosmické lodi. Kromě toho jsem chirurg - a to zatraceně dobrý - a někde v zapadákově bych asi moc příležitostí dělat chirurgii neměl. Nemluvě už o tom, že tu používám lepší vědecké laboratoře, než bych našel někde v Georgii."

2007-08-01T23:45:00.000-07:00

"Tak tys tu operaci dokončoval," řekl tiše Kirk.
"Ale proč vlastně operoval Cortejo?" Chtěl vědět McCoy a zase se tvářil tak poplašeně. "Je to snad dobrý chirurg, ale s Vulkánci přece nemá tolik zkušeností, aby mohl zvládnout tak složitou operaci. Takovouhle se přece nezačíná."
Lékař vrtěl hlavou, jako by chtěl ze sebe setřást matoucí mlhu. "Já si dokonce nevzpomínám ani na to, jak jsem vešel na sál..." McCoy náhle vypadal naprosto zděšeně. "Jime, řekni, přece jsem nešel operovat ožralý? To by se nedalo ničím omluvit, ani..." Naráz se zarazil. "Ničím," opakoval smutným hlasem.
"Žádné strachy, Kostro," Kirk s rozkoší vyslovoval jeho přezdívku. "Tys vůbec nebyl opilý, jen jsi prostě chodil ve spaní." Usmíval se tomu, že to McCoy nechápe. "A nad skleničkou Červené novy ti povím všechny podrobnosti. Můžeme se napít na Spockovo zdraví."
A na památku jednoho civilisty, Leonarda McCoye, který při plnění povinností přišel o život.

McCoy

2007-07-30T23:44:00.000-07:00

si rukou protřel oči a zamyšleně se mračil. Po několika sekundách zvedl hlavu a podíval se Kirkovi do očí. Vrásky mu zvýrazňoval zmatek. "A jak se vlastně stal Spockovi ten úraz? Při tom útoku ho přece neporanili..." McCoy upřel svůj pohled dovnitř a pokračoval, jako by spíše mluvil sám se sebou. "Byl u mne v kabině, pořád něco povídal o paměťových okruzích a o čipech. A já jsem přitom do sebe lil tu příšernou Červenou novu."
"A nač si vzpomínáš pak?" neléhal Kirk.
"Na operační sál..." Už jsem si myslel, že je po Spockovi, když mu ruply játra." McCoy hovořil s jistou námahou. "Musel jsem potom dělat náramné šití, abych tu tkáň slátal."

2007-07-29T23:47:00.000-07:00

Když se z operačního sálu vynořili oba lékaři, Kirk rázoval po lodní nemocnici sem a tam. Cortejo odešel s vážným výrazem a beze slova. McCoy se unaveně opřel o stěnu a nevšímal si přívalu kapitánových dotazů. Přímo k zblázněni soustředěně svlékal chirurgické rukavice. Potom si odepnul přezky operační zástěry a uvolnil si ji u krku. Narovnal se v zádech. A teprve potom McCoy promluvil.
"Je mimo bezprostřední nebezpečí."
"Co to znamená?" ptal se Kirk, v němž se střetávala úleva s obavami.
"To znamená, že když se podaří zabránit pooperačním komplikacím, bude na tom Spock prostě fajn." McCoy si mnul zátylek. "Ta zatracená bláznivě propletená fyziologie! Tohle je vulkánské a tamto zase lidské. Pokaždé, když jsem něco rozebral, měl jsem strach, že už ho zpátky nesložím."
Uplynul okamžik, než na kapitána s plnou silou dolehl smysl těchto slov. "Kostro?" zašeptal, potom popadl chirurga za ramena a zatřásl jím. "Kostro!"
"Dej mi pokoj, Jime," podrážděně zavrčel McCoy. "Už jsem ti říkal, že ti nic konkrétnějšího nemůžu říct. Pamatuj, máš před sebou unaveného chlapa. Celou dobu jsem byl na sále..." Tvář se mu stáhla, jako by bolestí.
"A co se tam stalo?" vyptával se Kirk.