Fotografické dokumentace se ujal s neobyčejnou ochotou a nadšením Vratislav Tachezy - většina snímků, pokud není uvedeno jinak, vděčí za svůj vznik jemu.
Tím jsem, doufám, učinil všem povinnostem zadost a dovolte mi skončit trochu upraveným čínským příslovím:
Veškeré klady tohoto příběhu připište těm, kteří jej prožili, veškeré nedostatky autorovi, jenž se nedokázal svým vyprávěním přiblížit poutavosti skutečného života.
V Praze, leden - srpen 1962
Kapitola 1 - Začíná doktor Kameník
Hned na samý začátek napište, redaktore, že náhody jsou nesmysl. Totiž - náhodou vám může spadnout na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.
Proč vám to říkám ? Četl jsem asi před čtrnácti dny v nějakých novinách, už nevím, jestli to byly Times nebo Observer, ale anglické byly určitě, článek vašeho novinářského kolegy. O mně. To víte, zajímalo mě to, člověk se o sobě rád něco dozví - musí to mít ovšem přinejmenším hlavu a patu. Tenhle článek je neměl. Říkali mi tam "rytíř náhody" . . .
Prosím vás, redaktore, jaký já jsem rytíř, a hlavně jaká náhoda? Vůbec žádná - a to tedy určitě napište a třikrát podtrhněte!
Vlastně ani moje seznámení s doktorem Bjelkem nebylo náhodné. Projížděl Prahou cestou na vědecký kongres psychiatrů do Vídně, sušil si pěkně zastaralý zánět slepého střeva, o kterém samozřejmě jako lékař věděl, ale říkal si, zase jako každý doktor, že to ještě nějak vydrží, no, a v Praze ho vynesli z vagónu na nosítkách a šup k nám do nemocnice. Že mu slepé střevo prasklo, nebylo nic divného - když jsem mu ho za dvě hodiny vyoperoval, bylo jako hadřík a prasknout prostě muselo, rozumíte? A že jsem to byl zrovna já ? Inu, kdo jiný by to taky mohl v sobotu večer být? Mladší kolegové jezdí po chatách, tancují tenhleten, jak se to jmenuje, madison a twist - a Kameník slouží, až se z něho kouří. No to nic! Co bych taky dělal ? V nemocnici bývá v noci klid, něco přečtu, hodně toho promyslím, a když přijde pacient a potřebuje to, zaoperuji si pěkně s klidem a beze spěchu, jak to mám rád. Uznejte - jaká náhoda?
Upřímně řečeno, moc radosti jsem z nového pacienta neměl. Doktoři jsou vůbec nejhorší pacienti pod sluncem, neposlouchají, utíkají z postele, mají moc svých rozumů a vlastních návrhů na léčení, které se vždycky naprosto liší od mého názoru - zkrátka, jsme nejšťastnější, když se doktorskému pacientovi píše propouštěcí lístek a když se za ním slavnostně zavřou vrata nemocnice. A Bjelke byl nejen doktor, ale ke všemu cizinec, Islanďan. Nikdy v životě jsem dříve neviděl živého Islanďana ani zdálky, natož zevnitř, na operačním stole, ale to nic neměnilo na trémě, kterou vždycky v těchto případech mám. To víte - záleží nám na dobré pověsti české doktořiny, koukáme všechno udělat co nejlépe, mrzí nás každý oprýskaný hrníček na čaj, proháníme sestry i uklízečky, aby pan zahraniční host viděl, co všechno u nás dovedeme ... co bych vám povídal!
Doktor Bjelke se choval, toť se ví, první dny po operaci docela mírně jako všichni ostatní, hezky pil čaj a při každém pootočení si trochu hekl, ale už ve středu večer se přišoural za mnou do lékařského pokoje. Bylo vidět, že se nudí. Napřed jsem ho chtěl hromsky zahnat zpátky na pokoj, pak mi ho zase bylo líto, usadil jsem ho do lenošky, obložil svými polštáři a sám jsem si sedl na postel v neblahé předtuše, jak asi bude naše rozmluva vypadat. Islandsky ani dánsky jsme se totiž ve škole neučili.
"How are you, doctor?" zeptal jsem se ho, jak se mu vede.
Odpověděl, že prý "Well … " tedy jako dobře, ale hned jak to řekl, věděl jsem, že se anglicky nedomluvíme. Vyslovoval angličtinu krásně, jako při cvičení výslovnosti ve škole - a to je vždycky příznak moc malých znalostí. Anglicky se musí kvákat, jako s horkým bramborem v puse - ale promiňte, redaktore, já odbočil.