Myslím, že jsme oba, já i Jyrry, osvětleni příšerným světlem z hlubin, používaných na jevištích divadel výhradně pro strašidla a bubáky, myslili na Julesa Verna. Komín odpovídal přesně popisu první etapy sestupu profesora Lidenbrocka se synovcem a Hansem do středu Země. Díra svatého Patrika byla skutečně ústím k tajemství podzemí, nikoli jen jedním z mnoha kráterů na dně Sneffelsu . . .
Záhy se měla naše domněnka potvrdit. Jyrry se chvíli tiše dohadoval s Leifem, pak si upevnil smyčku horolezeckého lana kolem těla a přesmekl se přes okraj propasti.
"Jiří, prosím tě, ne!" vykřikla slečna Alena, ale Jyrry už zmizel v hloubce, osvětlované ještě dohořívající pochodní hluboko pod ním. Vždy klidný Leif opatrně popouštěl lano, přehozené křížem přes rameno, opíral se pevně o žulové balvany a sledoval, zda se slabá nylonová nitka, na které viselo Jyrryho zdraví a možná i život, nedře o ostré okraje skal.
Jyrry ostatně nesestoupil příliš hluboko. Sotva bylo odvinuto několik málo metrů lana, ozval se jeho hlas, znásobený mohutnou ozvěnou, jako by mluvil současně ze všech koutů jeskyně:
"Haló, Bjelke, něco jsem našel! Ve skále jsou ostrým nástrojem vyryta písmena, vypadá to na runy, a jestli se moc nemýlím, tak je to vlastnoruční autogram Saknussemův. Ten, který jsme měli podle Verna hledat na balvanu nahoře. Co tomu říkáš?"
Neříkal jsem nic jiného, než aby se Jyrry co nejrychleji vrátil a abychom pokračovali v průzkumu, až se do Sneffelsu vrátíme lépe vybaveni.

Kapitola 12 - Setkání doktora Bjelkeho se slepými ptáky
Ano - první nález, první obraz ptáka... Máte pravdu. Tím to vlastně všechno začalo. Musím říkat "obraz ptáka" - nebyla to totiž kresba, malba ani vypouklý, do stěny vtesaný reliéf. Jyrry to zkoumal podrobně, přestože jsem ho prosil, aby se raději věnoval svým broukům. A slova stařeny: " . . . střezte se malých ptáků a ledových blesků . . . " mi zněla stále v uších. Jak už vám říkal Leif, obraz ptáka byl umístěn pozoruhodně - až u samého stropu jednoho kouta jeskyně, vlastně v úhlu, který svíral strop a stěna předsíně Díry svatého Patrika.
Jyrry oškrabal nožem mazlavý povlak všelijakého nánosu, chvíli se ve skále rýpal a pak nás všecky svolával na ten div. Museli jsme se střídat po jednom - právě před obrazem byl totiž balvan tak trochu v podobě vajíčka, na jehož hrotu mohl balancovat nejvýše jeden z nás.
Jyrry objevil, že obraz je vlastně tvořen pásem jakéhosi téměř bílého kovu se slabý m nádechem žluté barvy, vloženým do skály zvláštním, nepochopitelným způsobem. Vypadalo to trochu jako naše lidové dřevěné nádoby, na nichž jsou předem vyvrtané otvory vylity roztaveným cínem. Jenže tenhle kov naprosto vzdoroval Jyrryho noži, a byl tedy tvrdý nejméně jako železo. Jyrry konečně s pokrčením ramen sestoupil a uvolnil mi místo. V oslňujícím světle magnéziové pochodně, přidržované do výše Leifem, jsem poprvé uviděl znamení, které se mělo stát příznačným pro celé naše dobrodružství, a zároveň jsem hned na první pohled poznal, že tohoto ptáka nevytvořily ruce islandských obyvatel.
Víte, redaktore, nejsem odborníkem na islandské lidové umění a ani se jím nechci stát, ale právě tak jako vy i já poznám nebo, chcete-li, vycítím styl a ráz tvorby svého národa ať už v literatuře, v soše nebo v lidovém výrobku. Naše islandské umění je strohé, jako tesané ze žuly, bez ozdob. bez příkras. Obraz, který jsme měli před sebou - jistě ho ukážete čtenářům ve své knize -, byl však pravým opakem. Připomínal spíše orientální umění plné ornamentů, zákrutů a ozdobných arabesek. Důležitější však bylo něco, čeho si Jyrry nevšiml: pták, kterého zpodobňoval podivný pás kovu vtepaný nebo nějakým jiným způsobem vpravený do souvislé žulové skály, byl zobrazením docela zvláštního druhu živočicha. Přes poměrně podrobné zpodobení všech částí těla neměl například oči, jeho čelisti - byly to skutečně čelisti, ne zobák - se zdály vyzbrojeny řadou drobných zoubků a také opeření se málo podobalo opeření kteréhokoli ptáka, známého z přírodopisu.
Podrobně jsem si obrázek prohlédnout nemohl. Na balvan se už škrabala slečna Alena, přidělila nám všem úkoly světlonošů a v příštích několika minutách fotografovala podivuhodný znak (tehdy jsem se domníval, že by to mohl být znak nebo jakési znamení) ze všech stran, nejprve v souvislosti s okolní skálou a pak i jeho jednotlivé podrobnosti.

Je to komín spadající kolmo do hloubky a má cosi z mořské mušle. On totiž zní. Tiše, zvláštním zvukem, jako - jak bych vám to nejlépe řekl - ano: jako housle, ale pořád stejně. Jako jenom jedna struna. Člověk si to dlouho neuvědomí - ale za chvíli už třese hlavou, strká si prsty do uší, jestli mu v nich nezní - a pak se toho nemůže zbavit., Ať chce nebo nechce, poslouchá zpěv z propasti."
"To zní dost chmurně. Jak působila Díra svatého Patrika na vaše společníky, doktora Kameníka, doktora Bjelkeho a slečnu Alenu?"
"Na každého jinak. Doktor Kameník je zkušený jeskyňář, speleolog, a ačkoli byl v žulové jeskyni kráteru vyhaslé sopky poprvé, cítil se tu jako doma. Doktor Bjelke byl neklidný, pořád nás sháněl do houfu a čekal, kdy se co stane - a slečna Alena běhala pořád po všech koutech a fotografovala, dokud nebylo kouře z magnéziových pochodní tolik, že jsme se museli sklonit k zemi, abychom na sebe vůbec viděli."
"Jak dlouho jste byli v jeskyni, pane Thorgunne?"
"Asi pět hodin. Doktor Kameník sesbíral několik brouků - lezl za nimi po stěnách a na balvany, klopýtal přes trhliny - doktor Bjelke ho pořád volal zpátky a slečna Alena prosila, aby si dal pozor. A tehdy také doktor Kameník objevil první obraz ptáka. Byl vysoko, skoro u stropu jeskyně, téměř setřelý působením vlhkostí - ale prosím vás, redaktore, zeptejte se raději doktora Bjelkeho - já jsem nevěnoval ptáku moc pozornosti - hledal jsem taky pro doktora Kameníka brouky a staral se, aby se nikdo nepřibližoval zbytečně blízko Díře svatého Patrika."
"Ještě poslední otázku, pane Thorgunne: napadlo vás, že mezi nálezem obrazu ptáka a pochmurnou věštbou stařeny z chaty pod Sneffelsem může být nějaká souvislost?"
"Ne - na to přišel až doktor Bjelke."
Tento rozhovor se odehrával v malé kavárně na mořském břehu, s výhledem na záliv, kde roku 874 Ingolf Arnarsson se svými Vikingy vylodil první trámy na stavbu sídla v novém domově. Leif se chystal právě k nové cestě se skupinou glaciologů, badatelů v oboru ledovců a zalednění, na Vatna-Jökull. Měl málo času a hodně práce.
Každou chvíli nenápadně odhrnoval rukáv svého červenomodrozeleného svetru a sledoval ručičky hodinek. Nemohli jsme ho tedy zdržovat a po zachycení tohoto krátkého rozhovoru jsme se rozloučili. Leifa Thorgunna jsem od té doby neviděl. Často přemýšlím, kde právě je, který ledovec zlézá, kde praskají pod jeho okovanými botami žulové a čedičové úlomky skal okolo ledově chladných fjordů nebo na kterém horolezeckém cvičném terénu - Island byl teprve nedávno horolezci objeven jako pravý poklad dosud nezlezených stěn, komínů a skal - popouští lano, zajišťující bezpečnost zámožného cizince.
Když si představím dnešní a ostatně i zítřejší Island, malou republiku na malém ostrově, vybaví se mi vždycky právě on. Asi proto, že jsem ho z vyprávění účastníků výpravy tak dobře poznal. Pozn. red.

No, a potom už jsme královsky spali, pěkně v teplíčku kajčích pytlů. Ráno nás samozřejmě vzbudil Leif - už se ráchal v nějaké louži dešťové vody v prohlubni skal. Stan jsme nechali stát - dnes jsme chtěli provést jen první předběžný průzkum nedaleko ústí jeskyně, a tak jsme s sebou vzali jen magnéziové pochodně, polní láhve s čajem, nějaké sušenky a jednu nebo dvě konzervy. Já si nesla přes rameno flexaretu a v brašně exaktu s barevným filmem. To byl tedy Jiří docela vedle, že nebudu fotit, to se uvidí!
Jirka chvíli pobíhal po dně kráteru a prohlížel balvany. Hledal začáteční písmena Saknussemova jména, která tu - podle Verna - měla být někde vryta do skály. Za chvíli toho nechal, dokonale otrávený stálým pokřikováním Bjelkeho a Leifa, kteří se za ním točili jak korouhvičky a hlídali, aby nezmizel v některém komínu.
Konečně jsme vyrazili.
Těsně před Dírou svatého Patrika se Bjelke zastavil:
"Teď už opravdu naposledy, přátelé. Jdeme dovnitř, nebo ne? Nemohu se zbavit nepříjemného pocitu ... Samozřejmě, nemůžeme se průzkumu vzdát, ale snad by bylo lépe podniknout jej, až budeme lépe zajištěni. Jyrry, ty jsi zkušený jeskyňář, Leife," obracel se od jednoho ke druhému.
Jirka si hrál se svým entomologickým nářadíčkem na brabence – ne promiňte, právě ten večer jsem se rozhodla, že už ho nikdy nebudu zlobit - na brouky, Leif stáčel do smotku tenké, ale velmi pevné nylonové horolezecké lano. Nesli jsme je jen tak pro všecky případy - Leif už nám vylíčil předsíň Díry svatého Patrika jako rozměrnou jeskyni, vlastně jakýsi dóm, na jehož druhém konci ústí do hlubin kolmý, neprozkoumaný komín. Tak daleko jsme se nechtěli pouštět - dnešek měl být věnován lovu Leptoderinů a prohlídce dómu.
Doktor Bjelke ještě chvilku čekal - nikdo se neozval. Pokynul hlavou.
"Dobrá - jdeme!"
Leif vykročil jako první se svým obvyklým "Forüt!"
Za pár vteřin jsme vstoupili do Díry svatého Patrika.

Kapitola 11 - Leif Thorgunn je velmi stručný
Mlčenlivý Leif není typem řečníka, a tak jeho vyprávění bylo vždy plodem vzájemné spolupráce. Jeho svědectví nejsou proto podána formou plynulého vyprávění, ale tak, jak skutečně vypadala - jako interview, provedený s laskavou pomocí doktora Bjelkeho v úloze tlumočníka. Pozn. red.
"Buďte tak laskav, pane Thorgunne, popište našim čtenářům Díru svatého Patrika. Myslím, že jste k tomu nejpovolanější. Navštívil jste ji několikrát, že?"
"Ano - asi šestkrát nebo sedmkrát."
"Je to nějak obzvláště tísnivý pocit?"
"Ne - docela jako v každé jiné jeskyni ... ledaže ... "
"Dopovězte, prosím, pane Thorgunne!"
"Ledaže snad - víte, redaktore, nejsem pověrčivý, ale Díra svatého Patrika v pozadí vstupní jeskyně působí trochu děsivě.

No - ono také o tom večeru není moc co vyprávět. Vlastně vůbec nic a to málo, co by snad přece k vyprávění bylo, patří jenom mně a Jiřímu. A konečně - proč bych vám to neřekla - vždyť je to jen taková hezká malá hloupost.
Chvíli jsme seděli a neříkali ani A,ani B. Pak Jiří povzdechl a povídá:
"Víte, Alenko - já si tu jeskyni neodpustím, už kvůli těm potvorám Leptoderinům. Vždyť by mě to do smrti mrzelo, takovou dálku se trmácet a nakonec před cílem utéci. Ale vás moc a moc prosím, zůstaňte zítra venku, tady... Vždyť tam stejně nemáte co fotografovat, v takové tmě, že ano? No ne? Viďte, že mi to uděláte kvůli?"
Než to proběhlo mým dlouhým vedením, udiveně jsem se zeptala:
"Propána pročpak, doktore? Vždyť jsem zvědavostí už dnes polomrtvá!"
"No víte," vrtěl se Jiří a poposedával na kamenu, asi ho tlačil, "on Bjelke je nakonec docela moudrý člověk a třeba tam opravdu něco škodlivého je. To víte, sopka, výpary, sirné plyny - co bych vám povídal . . . "
"Ale jděte, doktore," já na to, "a brabencům ty plyny neškodí?"
"Ježíšmarjá," zahořekoval Jirka, "kolikrát vám mám, Aleno, říkat, že to nejsou mravenci, ale brouci, a přestaňte už s těmi brabenci - vždyť je to přímo urážka vědy . . . a . . . a vůbec . . . "
Uraženě klepal okovaným podpatkem do balvanu, ale pak přece jen pokračoval: "To nic neznamená, že to braben . . . kruci, už to říkám po vás, chci říci, že to broukům neškodí. Ti mohou žít leckdes. Pod vodou, pod zemí, ve starých trouchnivějících houbách - a vy ne. Tak vidíte."
"Nebojte, doktore. Kde vydržíte vy, vydržím taky."
Jirkovi to vrtalo hlavou.
"Víte, Aleno, já bych byl moc nešťastný, kdyby se vám tam něco stalo ... Prosím vás, buďte rozumná ... "
Redaktore, mně bylo do breku, ale tak nějak hezky. Hned bych tam byla dala Jirkovi pod těmi chladnými hvězdami pusu. Víte, že se tam netřepotají jako u nás?
"Pane doktore medicíny Jiří Kameníku," odpověděla jsem stejně hrobově vážným hlasem, "já bych byla taky moc nešťastná, kdyby se vám tam něco stalo, a proto vás budu raději hlídat. Ono to bude bezpečnější."
Najednou sjel Jirka z balvanu jak ještěrka a stál přede mnou.
"Vážně, Aleno?"
"Vážně, Jirko!"
A potom zahučel Leif od vařiče
"Gulááááááš!"
A my šli ke stanu, škobrtajíce o kameny. Jen jsme se vzali za ruce jak Jeníček a Mařenka a zapomněli se včas pustit, takže mám podezření, že si toho Bjelke povšiml. Ostatně - asi nám to bylo vidět oběma na čele. Když potom naléval do koflíků čaj, třepl Jirku po rameni, mně pohladil ruku a řekl: "To je dobře, to je moc dobře ... " Dodnes nevím docela určitě, jak to myslel, ale začervenala jsem se jako patnáctiletá žába.