Když skončila a naše pochodně byly téměř spotřebovány, navrhl Jyrry, abychom se podívali alespoň kousek k ústí Díry svatého Patrika.
Přiznám se vám, redaktore, že jsem tam šel s nechutí, ale nemohl jsem samozřejmě před svými přáteli projevit bláhový strach z něčeho, co by byli jistě nazvali pověrou, nebo ještě hůře - zbabělostí. Leif šel opatrně v čele, aby nedošlo k neštěstí. Asi po sto padesáti krocích jeskyní, která se později zúžila v tunel, jsme došli ke komínu, otevírajícímu se na dně jeskyně. Spadal do hloubky kolmo, jeho ústí bylo jako vyhlazené, podobalo se mramoru a mně v tom okamžiku volky nevolky připomnělo hlazený mramor hrobek a katafalků.
Jyrry odstrkoval Alenu za sebe, opatrně přiklekl, pak si lehl na břicho a pokoušel se dohlédnout ve světle pochodně hlouběji do propasti.
Nedařilo se to ani jemu, ani nám, kteří jsme nakukovali za ním. Pochodeň příliš oslňovala a osvětlovala svým smavým, namodralým světlem spíše nás než nitro Díry Svatého Patrika. Leif vytáhl z opasku jednu z posledních pochodní, zapálil ji po celé délce a vhodil do propasti. Narážela na stěny, rozstřikovala chomáče jisker a konečně zůstala ležet na skalním výstupku několik desítek metrů pod námi. Teď jsme si mohli Díru svatého Patrika prohlédnout lépe.
Hladký byl toliko okraj, u kterého jsme stáli. Několik metrů hlouběji už vytvářela skála jakési schody, nepravidelné výstupky, které slibovaly možnost sice obtížného, ale přece jen proveditelného sestupu do hlubin.
Myslím, že jsme oba, já i Jyrry, osvětleni příšerným světlem z hlubin, používaných na jevištích divadel výhradně pro strašidla a bubáky, myslili na Julesa Verna. Komín odpovídal přesně popisu první etapy sestupu profesora Lidenbrocka se synovcem a Hansem do středu Země. Díra svatého Patrika byla skutečně ústím k tajemství podzemí, nikoli jen jedním z mnoha kráterů na dně Sneffelsu . . .
Záhy se měla naše domněnka potvrdit. Jyrry se chvíli tiše dohadoval s Leifem, pak si upevnil smyčku horolezeckého lana kolem těla a přesmekl se přes okraj propasti.
"Jiří, prosím tě, ne!" vykřikla slečna Alena, ale Jyrry už zmizel v hloubce, osvětlované ještě dohořívající pochodní hluboko pod ním. Vždy klidný Leif opatrně popouštěl lano, přehozené křížem přes rameno, opíral se pevně o žulové balvany a sledoval, zda se slabá nylonová nitka, na které viselo Jyrryho zdraví a možná i život, nedře o ostré okraje skal.
Jyrry ostatně nesestoupil příliš hluboko. Sotva bylo odvinuto několik málo metrů lana, ozval se jeho hlas, znásobený mohutnou ozvěnou, jako by mluvil současně ze všech koutů jeskyně:
"Haló, Bjelke, něco jsem našel! Ve skále jsou ostrým nástrojem vyryta písmena, vypadá to na runy, a jestli se moc nemýlím, tak je to vlastnoruční autogram Saknussemův. Ten, který jsme měli podle Verna hledat na balvanu nahoře. Co tomu říkáš?"
Neříkal jsem nic jiného, než aby se Jyrry co nejrychleji vrátil a abychom pokračovali v průzkumu, až se do Sneffelsu vrátíme lépe vybaveni.
"Počkej, tady je ještě něco," hlaholil hromový hlas z propasti. "Bjelke, člověče, našel jsem ještě jednoho ptáka. Visím zrovna před ním. Jenže tenhle je namalován - vlastně vytepán nebo co - rovnou zobákem dolů do Díry svatého Patrika. Jako by ukazoval cestu. A taky se mi zdá trochu menší. Hej, Leife, popusť ještě kousek! Pode mnou je nějaký skalní výstupek."
Lano sklouzlo o několik decimetrů dále a prohnulo se. Jyrry zřejmě stál na skále.
"Je to tady docela útulné," zavolal na nás. "Rozhodně přívětivější než ve Vjeternici nebo v Barazdaláši. Jen žádné brouky tady nevidím. Mám se pustit ještě dál ? Vypadá to celkem schůdné."
To už na mne bylo trochu mnoho. Vystrčil jsem hlavu až nad hlubinu a za pomoci slečny Aleny a kupodivu i Leifa, kterému se tak nepřipravené speleologické průzkumy přece jen taky zdály ztřeštěností, jsme přemluvili Jyrryho k návratu nahoru do jeskyně. Taktak jsme ještě dorazili k jejímu ústí, než nám vyhořela poslední pochodeň. Víte, redaktore, elektrické svítilny jsou znamenité na cestě po schodech domu, kde bydlíte, ale v terénu plném zrádných propastí, balvanů a kamenů, které se vám jako naschvál pletou do cesty, je přece jen lépe spoléhat se na staré osvědčené pochodně, jen trochu zmodernizované a zlepšené.
V díře svatého Patrika i v jeskyni se nám zdálo světlo pochodní přímo oslňujícím jasem. Když jsme však vyšli do odpoledního denního světla, třeba byla obloha nad kráterem Sneffelsu zatažena. hustými bílými mraky, mhouřili jsme oči jako poloslepá, nedávno narozená. koťata.
Byl jsem šťasten, že se nic nepřihodilo, slečna Alena švitořila jako ptáček a rozvíjela svoje domněnky o původu záhadných kreseb, Jyrry co chvíli zamilovaně nakukoval do zkumavky, kde měl v lihu několik vzácných, a upřímně řečeno, velmi nepůvabných broučků. Dokonce i Leif si pohvizdoval, když chystal naši přesnídávku, oběd a pravděpodobně už i večeři současně. V jeskyni jsme totiž na jídlo ani nepomyslili.
Toho večera jsme nedošli k jednotnému názoru, jak si vysvětlit nálezy prazvláštních obrazů. Podivné bylo, že unikly až dosud pozornosti. Chránilo je ovšem nenápadné a těžko přístupné umístění a snad i pověrčivost obyvatel. Kreslili jsme s Jyrrym plánek předsíně Díry svatého Patrika, na němž jsme po poradě s Leifem a slečnou Alenou zanesli i místa obrazů podivných opeřenců (vypadajících spíše jako "ochlupenci"), Saknussemova podpisu (jenž mohl být také vernovským vtipem nějakého návštěvníka, jak jsme si uvědomovali) i nálezů Jyrryho velevzácných Leptoderinů.
Druhý den jsme na stálé naléhání Jyrryho chtěli podniknout. podrobnější průzkum ústí Díry svatého Patrika a podle možnosti ofotografovat runový nápis i další obraz ve stěně skály. Uléhali jsme v nejlepší náladě - zato ráno se náš malý tábor podobal spíše nemocnici.
Slečna Alena měla nepochybně horečku, stěžovala si na bolesti v hlavě a v kloubech, podobné obtíže měl i Jyrry a ani já jsem se necítil ve své kůži. Na sestup do Díry svatého Patrika nebylo ani pomyšlení.
Jyrry naléhal, abychom si den odpočinuli. Tvrdil, ostatně právem, že nám potraviny bohatě stačí a že je hloupost trmácet se znovu až na vrchol Skartarisu a dolů k mému automobilu, můžeme-li zítra provést předběžný výzkum bez obtíží a bez námahy.
Měl samozřejmě pravdu. Ale mně neustále zněla v hlavě ta podivná, pochmurná rýmovánka, předpovídající, že "smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků ... " Za hodinu byl zkrátka stan složen, zavazadla sbalena a my jsme se vraceli po ledových polích a suti žulových balvanů zpět k okraji kráteru.
Tentokráte to byla horší a smutnější cesta. Alena nemohla nést ani své fotografické přístroje, Jyrry se sice přemáhal, ačkoli byl bledý a pokrytý potem, a statečně klopýtal dopředu, ale z jeho sípavého dechu by poznal i nelékař, že jde z posledních sil. Nakonec vypadal náš postup tak, že Leif přenášel téměř sám s mou, obávám se, málo vydatnou pomocí všechna zavazadla vždy o několik desítek metrů dál, pak se vracel, aby pomáhal Jyrrymu a slečně Aleně, pak znovu na sebe naložil část zavazadel a tak to šlo hlemýždím tempem kupředu. Během cesty jsme několikráte delší dobu odpočívali. Leif vždy vybalil vařič a kuchtil z rozehřátého ledu čaj.
K benzínové pumpě jsme došli dávno po hodině, kdy mělo zapadnout slunce - jenže my byli na Islandu a červená sluneční koule se kutálela po obzoru, aby zapadla jen na několik hodin až někdy kolem půlnoci.
Jyrry i Alena skleslí vyčerpaně na sedadla, já jsem jako v podivném snu spustil motor a zahříval ho, zatímco Leif nakládal zavazadla, když z kamenného domku vyšla nízkými dveřmi, podobnými spíše tunelu, naše známá stařena a dobelhala se k nám.
"Vrátili se stateční mužové se šípy a kladivy, viděli malé ptáky? Hřáli jste je v dlaních?" Nečekala na odpověď a rozesmála se drobným, stařecký m smíchem, který nám ještě zněl v uších, když jsem sjížděl serpentinami nad Budirem na silnici, vedoucí po západním pobřeží k Reykjavíku.

Kapitola 13 - Doktor Kameník o podivném nachlazení
Nevím, co vám doktor Bjelke o naší cestě z kráteru vyprávěl - ale jestli to líčil hodné zle, tak to, mezi námi, redaktore, bylo ještě o chlup horší.
Myslel jsem namouduši už nejméně stokrát, že nedojdu, že si sednu někam na nejbližší kámen a klidně a pohodlně zmrznu. Jen pohled na Alenu, bledou a plahočící se vrávoravě dopředu, mne posiloval. Vlastně ani ne posiloval, spíše zahanboval. Říkal jsem si: Ty, zkušený jeskyňář, chlap jako hora, a kvůli hloupému nachlazení se složíš jako slečinka ... Zkrátka, šlo se dál, hlavně díky Leifovi, protože Bjelkemu taky moc. do tance nebylo.