Je to komín spadající kolmo do hloubky a má cosi z mořské mušle. On totiž zní. Tiše, zvláštním zvukem, jako - jak bych vám to nejlépe řekl - ano: jako housle, ale pořád stejně. Jako jenom jedna struna. Člověk si to dlouho neuvědomí - ale za chvíli už třese hlavou, strká si prsty do uší, jestli mu v nich nezní - a pak se toho nemůže zbavit., Ať chce nebo nechce, poslouchá zpěv z propasti."
"To zní dost chmurně. Jak působila Díra svatého Patrika na vaše společníky, doktora Kameníka, doktora Bjelkeho a slečnu Alenu?"
"Na každého jinak. Doktor Kameník je zkušený jeskyňář, speleolog, a ačkoli byl v žulové jeskyni kráteru vyhaslé sopky poprvé, cítil se tu jako doma. Doktor Bjelke byl neklidný, pořád nás sháněl do houfu a čekal, kdy se co stane - a slečna Alena běhala pořád po všech koutech a fotografovala, dokud nebylo kouře z magnéziových pochodní tolik, že jsme se museli sklonit k zemi, abychom na sebe vůbec viděli."
"Jak dlouho jste byli v jeskyni, pane Thorgunne?"
"Asi pět hodin. Doktor Kameník sesbíral několik brouků - lezl za nimi po stěnách a na balvany, klopýtal přes trhliny - doktor Bjelke ho pořád volal zpátky a slečna Alena prosila, aby si dal pozor. A tehdy také doktor Kameník objevil první obraz ptáka. Byl vysoko, skoro u stropu jeskyně, téměř setřelý působením vlhkostí - ale prosím vás, redaktore, zeptejte se raději doktora Bjelkeho - já jsem nevěnoval ptáku moc pozornosti - hledal jsem taky pro doktora Kameníka brouky a staral se, aby se nikdo nepřibližoval zbytečně blízko Díře svatého Patrika."
"Ještě poslední otázku, pane Thorgunne: napadlo vás, že mezi nálezem obrazu ptáka a pochmurnou věštbou stařeny z chaty pod Sneffelsem může být nějaká souvislost?"
"Ne - na to přišel až doktor Bjelke."
Tento rozhovor se odehrával v malé kavárně na mořském břehu, s výhledem na záliv, kde roku 874 Ingolf Arnarsson se svými Vikingy vylodil první trámy na stavbu sídla v novém domově. Leif se chystal právě k nové cestě se skupinou glaciologů, badatelů v oboru ledovců a zalednění, na Vatna-Jökull. Měl málo času a hodně práce.
Každou chvíli nenápadně odhrnoval rukáv svého červenomodrozeleného svetru a sledoval ručičky hodinek. Nemohli jsme ho tedy zdržovat a po zachycení tohoto krátkého rozhovoru jsme se rozloučili. Leifa Thorgunna jsem od té doby neviděl. Často přemýšlím, kde právě je, který ledovec zlézá, kde praskají pod jeho okovanými botami žulové a čedičové úlomky skal okolo ledově chladných fjordů nebo na kterém horolezeckém cvičném terénu - Island byl teprve nedávno horolezci objeven jako pravý poklad dosud nezlezených stěn, komínů a skal - popouští lano, zajišťující bezpečnost zámožného cizince.
Když si představím dnešní a ostatně i zítřejší Island, malou republiku na malém ostrově, vybaví se mi vždycky právě on. Asi proto, že jsem ho z vyprávění účastníků výpravy tak dobře poznal. Pozn. red.