Doktor Kameník o cestě na jeviště událostí
Konečně jsme byli před Sneffelsem. Naštěstí jsme nemuseli od samého počátku podstupovat takové štrapáce jako profesor Lidenbrock a jeho nešťastný synovec. Právě naopak Bjelkovo auto, kterému majitel mazlivě říkal Iza, vyjelo bez zastávky a bez obtíží nejsvízelnější kus cesty - stoupání od čedičových stěn fjordu Stapi skoro až k samému úpatí Sneffelsu pod dva rozeklané hroty se sněhovými čepicemi, přetrvávajícími po celé léto až do nové zimy.
Točitá silnička se opírala tu a tam o valy z obrovských balvanů, jinde se zaryla do skály, zřejmě díky práci pyrotechniků, kteří ji kdysi vystříleli. Ze silnice byly nádherné pohledy na moře, pokryté nespočetnými skalisky a balvany, obklopenými prsteny sněhobílé pěny. Bjelke si nemohl odpustit vernovský efekt, který jsem ostatně s jistotou očekával. Zastavil auto, obrátil se k západu a ukázal rukou:
"Grónsko!"
Alena reagovala, jenže nevědomky, také přesně podle Verna:
"Grónsko? Vážně?"