Uf - milý redaktore - to byla práce! Asi nejtěžší za celý můj mladý život - ale nakonec jsem přece jen dědouška přesvědčila, že nechci velevzácný deník, poklad všech vernovských badatelů, ukrást ani zničit, ale jen jedno jediné místečko ofotografovat, a to ještě za jeho přísného dohledu. Cupital vedle mne, bojácně se ohlížel, jestli ho nikdo z představených nevidí a nebude-li mít ze svého odvážného činu nějakou patálii. Nu - všechno dobře dopadlo. Za chvíli jsme byli v hotelu, kde jsem byla ubytována. Naštěstí jsem si tam nechala svoji exaktu pro případ, kdybych přece jen utrhla chvilku na fotografování něčeho jiného než právě motýlů. Nu a to víte, fotografka! Táhla jsem s sebou celou spoustu všelijakých většinou zbytečných hejblat a mezi nimi také tzv. černý filtr, propouštějící jen neviditelné, infračervené paprsky, a vhodný film. Položila jsem deník na okno (dědoušek umíral hrůzou, že spadne z osmého patra dolů na ulici), našroubovala filtr a nadělala pro jistotu asi dvacet snímků toho vyškrábaného místa.
Když fotografování skončilo, přitiskl dědoušek deník k sobě jak deset let oplakávaného prvorozence a chystal se co nejrychleji se svým pokladem zmizet. Tak rychle jsem ho ovšem nepustila - nejdřív jsem se musela přesvědčit, že se snímky povedly, čili vyvolat film v improvizované temné komoře, kterou jsem bez vědomí hotelové správy zřídila v koupelně, abych mohla tu a tam vyvolat alespoň několik snímků ještě po návratu do hotelu z muzea, kde se na mne všichni zaměstnanci tak asi kolem páté hodiny začínali mračit jako čerti. Trvalo to skoro půl hodiny. V pokoji za dveřmi bylo ticho, neozval se ani hlásek. Že by děda utekl? myslela jsem si. Ale ne - když jsem konečně s vyvolaným a ustáleným filmem opustila svou koupelnovou temnou komoru, spal docela pokojně, zabořený do křesla ...