Pro jistotu jsem však přesto požádala hodného dědečka, vedena okamžitým nápadem, aby mi laskavě našel ještě Vernovy spisy o době strávené před svatbou na námluvách v Amiensu. Usmála jsem se na něj za to co nejsvůdněji, aby náhodou neztratil trpělivost a nevyprovodil mne ze dveří. Pomohlo to. Za chvíli jsme se už dívali na stránku popsanou samými Honorinami. Honorina se vyskytovala v každé větě alespoň dvakrát a Jules Verne, budoucí geniální a světoznámý spisovatel, horoval o své vyvolené stejně hloupými a otřepanými větami jako každý jiný zamilovaný chlapec.
Ale počkat! Tady, na okraji stránky, bylo něco pečlivě odstraněno tvrdou gumou nebo vyškrábáno nožíkem. Právě přes ono místo běžela další Honorina, tentokrát pro změnu "velmi krásná v bílých šatech".
Možná že jsem si to jen namlouvala, ale i tenhle inkoust se mi zdál jiné barvy a dočista podobný onomu, jímž Verne připsal poslední slovo ke svému skandinávskému deníku. Upozornila jsem dědouška na vyškrábané místo. Posunul si brejle na čelo a strčil nos skorem až k papíru, ale písmo bylo skutečně odstraněno dokonale - jen drsný povrch prozrazoval dávný zásah. Ani já jsem nebyla šťastnější. Co dělat, řekla jsem si - musíš, děvče, vynaložit všechnu roztomilost a diplomacii . . .