Vrhla jsem se napřed na Vernův podrobný životopis na jedné z nástěnných tabulí. Ne - tady Island nebyl. Jen Amerika, Dánsko a Norsko, o nichž mi už říkal Jirka.
Vysvětlila jsem dědouškovi, o co mi jde. Vrtěl hlavou, že prý je to zbytečné hledání - Island pan Verne jaktěživ nenavštívil, a to je škoda, říkal. Mohl prý napsat ještě krásnější romány než Do středu Země a Zlatou sopku. Abych byla úplně ubezpečena, že mluví pravdu, ukáže mi skvost, nepřístupný náhodným návštěvníkům a turistům. Někam odcupital a za chvíli přinesl pořádnou knihu, vázanou ve vepřovici, s otřelou vazbou a trochu zohýbanými rohy. Byl to vlastnoručně psaný Vernův deník, který založil roku 1855 a pokračoval v něm až do své smrti.
Dědeček opatrně špičkami prstů nalistoval rok 1861, letopočet Vernovy cesty do Skandinávie. Četli jsme spolu. Ano - zde to bylo. Řádky hezkého, výrazného rukopisu, jen tak nahozené poznámky, kterým autor nepochybně rozuměl, ale které mu asi také vybavovaly celou řadu zážitků a zkušeností.
Několik vět o Dánsku, o Kodani, o setkání s nějakým starým známým jménem Trappe na nábřeží u převozního parníku do Švédska, pak Stockholm, jeho okolí, obdiv nad nejmodernější parní pilou v lesích u Borklandu, dokonce náčrt legračního parního stroje - veleobra, převyšujícího i budovu pily. Pak poznámky končily. Další řádky byly už z doby po narození syna Michala, ke kterému krkavčí táta Verne taktak přijel včas.
"Tak vidíte!" litoval mě dědeček. "Ale já jsem vám to přece, slečinko, hned říkal. Kdepak pan Jules a Island… To bych o tom přece musel něco vědět."
"Poslyšte, pane správce," zarazila jsem honem starouška, chystajícího se zase odnést knihu někam do skrýše, "buďte tak moc hodný, ukažte mi ještě jednou tu stránku, kterou jsme prohlíželi naposledy."