Místo objednávky ze sebe vyklopil jakési zmatené povídání o islandském doktorovi, starém pergamenu s runami a klučičím spisovateli Vernovi. Když jsem koukala jako jelen - to já, panečku, dovedu! -, slitoval se. Že prý vidí, co mám práce, a že si dovolí na mne počkat po práci před Akademií. Nu, práce jsem měla opravdu nad hlavu. Jela jsem do Francie fotografovat celou řadu věcí, zejména slavnou Neuffeltovu sbírku motýlů pro velký atlas, připravovaný broukopravci z Akademie. Balila jsem si praktikábly, světla, elektronické blesky, fotoaparáty, desky, reflektory, šňůry, všechno raději pro jistotu do vaty, vatu do dřevité vlny, dřevitou vlnu do papíru, papír do krabice, krabice do beden - však to znáte! Chápete, že jsem na doktora Kameníka zapomněla jako na smrt, zůstala jsem tady až do šesti večer a doslova jsem vyjekla leknutím, když na mne vybafl. Čekal tu jak trpělivý milenec z filmu a hrdinsky potlačil vztek, že čeká už skoro dvě hodiny, ačkoli by mne byl, jak se dodatečně přiznal, nejraději roztrhl jak hada. Co dělat?
Musela jsem ho, chudáčka, nějak odškodnit, a tak jsem se nechala zatáhnout do Riviéry, to je taková kavárnička blízko Akademie, a trpělivě jsem ho vyslechla.