A abych nezapomněl svou řeč - brouci. Redaktore, těch pět druhů Leptoderinů z jeskyň kráteru Sneffels bylo další záhadou! Ze všech největší. Jenže tehdy jsme ještě nevěděli, že ty záhady patří k sobě.

- seznamujeme se s Alenou Královou
Za Alenou Královou jsem musel vyšplhat do čtvrtého patra dejvické novostavby Akademie věd. Je tam její království temných komor a fotografických přístrojů všech druhů a stáří, od zbrusu nových, blyštících se chrómem, až k dědečkům ze dřeva, s rohy pobitými mosazí.
Alena mi důvěrně prozradila, že právě tyhle má nejraději. Jinak jsem se dozvěděl, že chodí ráda na hokej, že miluje italské filmy a šlehačku a že je napjatá jako provázek (řekla doslova), protože si právě podala přihlášku do fotografické sekce Svazu výtvarných umělců a čeká, jak to dopadne.
Alena Králová pracuje už asi sedm let jako fotografka Akademie věd a Národního muzea. Určitě její snímky znáte - jsou to ty dokonale osvětlené krystaly, motýli a brouci, jimiž celá řada autorů vědeckých knih a článků doprovází své práce. Je mistrem dokumentární fotografie a v oboru snímků drobných hmyzů nemá pravděpodobně u nás rovnocenného soupeře, o soupeřce ani nemluvě. Výtvarné fotografie, portréty a krajiny provádí po nedělích (jako zažraný amatér - jak se vyjádřila).
Zkrátka - jméno Aleny Králové má dobrý zvuk, ale nijak nezpychla.
Je pořád stejně milým děvčetem, jako když před lety přišla poprvé do Akademie, vykulená a bojácná pomocná laborantka, rovnou z lavic odborné školy. Podle toho se také chová i mluví. Pozn. red.
Jirku - chci říci doktora Kameníka - jsem samozřejmě poznala v Muzeu, v oddělení broukopravců. No samozřejmě - myslím entomologů. Ale ono jim to jméno broukopravci, co jsem vymyslela, taky nevadí.
Poprosil mě tehdy, abych mu ofotografovala pro nějaký vědecký článek pár mrňousů, a když jsem se vykrucovala, že mám moc práce, tvářil se tak hrozně nešťastně, že jsem si jeho krabici s napíchanými poklady nakonec přece jen přidala k celé hromadě dalších a odvlekla ji do svého foto-brlohu. Když si pro snímky přišel, přinesl mi zmuchlanou kytičku fialek - bylo zrovna jaro - a mně byla milejší než bonboniéra se širokou mašlí, co dostávám za šutráky, promiňte, chtěla jsem říci za snímky minerálů, od docenta Maršálka.
Pak jsem pro doktora Kameníka fotografovala ještě několikráte – to už nosil krabice rovnou za mnou a vždycky absolvoval celé schodiště dvakrát, protože si docela pravidelně zapomínal dát podepsat propustku. Jednou, zrovna v největším zmatku a frmolu před mou cestou do Amiensu, se přihnal doktor Kameník do ateliéru, tentokráte bez Ferdů, jak říkám jeho brabencům, a on se hrozně zlobí a dokazuje, že to nejsou vůbec mravenci, tím méně brabenci, ale brouci.