Co myslíte, redaktore, kolik lidí se v ospalém Amiensu minulého století zabývalo staroislandskými runami a norskými králi? Jestli jeden za sto let, tak je to moc. Občané se spokojili uctivým pokukováním po svazku ve staré poctivé vepřovici s měděnými rohy, posázenými barevnými sklíčky, snad dokonce i nakoukli na jednu dvě stránky - ale kdo se vydrží dlouho dívat na znaménka, kterým vůbec nerozumí?
Zkrátka Verne, všetečka a všudybyl, měl trochu štěstí a buď mezi stránkami, nebo - a to nejspíše, tam bývají opravdu skrýše všelijakých vzácností - ze hřbetu vytřepal skutečný Saknussemův rukopis. Toť se ví, že mu rozuměl, s odpuštěním, P ozjako koza petrželi, ale zato měl romantickou povahu a řekl si: Však on mně to jednou někdo přečte a přeloží . . . Neprohloupil.
Tuto naši, abych tak řekl, pracovní domněnku podpořil profesor Sörenssen ještě potvrzením naprosté shody Vernova záhadného nápisu s jeho pravděpodobnou podobou, kdyby byl skutečně Saknussemem napsán . . .
Ten večer jsme leželi s Bjelkem, on na posteli, já na gauči, on s německým, já s českým překladem vernovky, a četli a četli. Občas jsme prohodili větu nebo zapálili cigaretu, asi dvakrát jsem uvařil kafe. Bjelke kupodivu výjimečně nehartusil, dokonce proti svému zvyku trochu upil, ač byl už pozdní večer.