Ještě lépe: zajdeme rovnou za profesorem!

Kapitola 3 - návštěva u profesora Sörenssena
Představoval jsem si vědce, který se proslavil po celém světě nálezy a překladem dosud neznámých zlomků severské islandské báje Eddy a písně o bohu Tuistovi, synu Země, a jeho synu Manovi, jako vousatého starce, zahrabaného do starých pergamenových listin a rukopisů. Tím více jsem byl překvapen, když jsem za dveřmi s malým mosazným štítkem "Přednosta katedry" nalezl poměrně mladého muže ve sportovním svetru s norským vzorem, osmahlého do bronzova a s černými brýlemi se širokou obroučkou na očích. Později jsem zjistil, že:

1) profesor Sörenssen přece jen není tak mladý, jak vypadá,
2 )brýle nosí, ačkoli je příliš nepotřebuje, aby vypadal přiměřeně svému skutečnému věku a úctě, kterou by měli studenti ke svému učiteli mít.

Po pravdě řečeno, nepodařilo se mu to asi docela, tím spíše, že na pracovním stole ležely mezi knihami, slovníky, psacím strojem a telefonem i součásti rozebraného lyžařského vázání, které se pan profesor právě usilovně snažit dát znovu šroubovákem dohromady. Jinak byla místnost - samozřejmě plná knih a květin - jako všude na Islandu vyhřívána ústředním topením z horkých pramenů. Mezi okny visela lidová řezba - bájný silák Gretti z islandské báje, a naproti ní fotografie Amundsena, slavného polárního badatele, opírajícího se o křídlo svého letadla.
Pozdravil mne dánsky "God dag!", ale pak si vzpomněl, kdo vlastně jsem (byl jsem doktorem Bjelkem telefonicky ohlášen), a spustil plynnou a čistou ruštinou. Byla to záminka k navázání přátelského a neoficiálního hovoru. Sörenssen mi vysvětlil, že právě ruština a polština byly pro něho branou k objevům nových zlomků staroislandské literatury, které se s výpravami Vikingů dostaly podivnými a záhadnými cestami na břehy Baltu a do severoruských přístavů. Pozn. red.
"Náš přítel Bjelke je přímo školským dokladem styků Islandu se slovanskými zeměmi, nemyslíte, pane redaktore?" poznamenal. "Nezapře, že některý z jeho předků byl Slovan světlé pleti - bjelyj, bílý – čímž se lišil od osmahlých severských bojovníků. Nejspíše se na ‚Ledovou zemi' u dostal z Jomborgu, slavného sídla Vikingů u ústí Odry, nedaleko dnešního Štětína. Jomborští Vikingové, to byli chlapi – mohl bych vám o nich vyprávět příběhy, že by vám vlasy vstávaly hrůzou nad těmi lamželezy berserky, jejichž síla a lhostejnost ke zraněním a bolestem vůbec byly v celém tehdejším světě příslovečné. Říká se, že berserkové se vrhali do boje ve zvláštním duševním stavu divoké zuřivosti, s pěnou u úst a s vlčím vytím. Po cestě poráželi stromy, kousali okraj štítu a bojovali, nedbajíce vlastních ran, dokud nepadli mrtvi ... Inu - náš milý Bjelke se jim už vůbec nepodobá - naštěstí. Museli to být dost nepříjemní společníci.
Nu - a tím se také vlastně dostáváme k příčině vaší návštěvy. Jules Verne v zájmu pravdivého vylíčení svého pobytu v naší vlasti zřejmě uvedl správné jméno Hanse Bjelkeho - ale nehodilo se mu, tak říkajíc, do krámu. Zní opravdu nevěrohodně, neislandsky, řekl bych. A tak se mu pak záměrně vyhýbal. Kdyby se byl dobrý a statečný Hans jmenoval Thorsson, Olafsson, Greiflund nebo nějak podobně, jistě by se jeho jméno ocitlo na stránkách románu častěji.
To jen tak mimochodem.
Ale vy chcete vědět něco o dopisu, který jsem asi před rokem dostal od doktora Bjelkeho a jeho pražského kolegy Kameníka, viďte? Byl jsem zpočátku nejen překvapen, ale i trochu rozzloben nad hloupým zdržováním od vážné práce. Toť se ví, že jsem kdysi jako kluk knihu Do středu Země četl, jenže tehdy mě ve snu nenapadlo, že se budu někdy zabývat runami, a tak jsem celé povídání o Saknussemově pergamenu jen tak přehlédl, vlastně spíše přeskočil, abych byl už co nejdříve u dobrodružství v nitru Země. To víte, kluci! Nu - a teď se mi za trest po třiceti letech Saknussemovo poselství vrátilo na stůl, pečlivě ofotografované z původního francouzského vydání nakladatele Hetzela.
Doktor Kameník totiž sáhl do kapsy hlouběji a zmíněná kniha přece jen putovala z antikvariátu ve Skořepce do jeho garsoniéry. Německé ani české vydání ilustraci nepřevzalo, ale pouze ne zcela přesně překreslilo. Kdyby byl doktor Kameník litoval "hříšně vyhozených" 150 Kčs za knihu, sběrateli velmi ceněnou, nebyli bychom možná nikdy došli k Díře svatého Patrika. Pozn. red.
Protože jsem chtěl doktoru Bjelkemu vyhovět - čím menší národ, tím více si jeho příslušníci po celém světě snaží pomoci - a také, upřímně řečeno, abych už měl celou záležitost z krku, sedl jsem si hned tentýž večer nad dopis obou lékařů, kteří se, jak se mi zdálo, zbytečně pletou do jazykovědy.
Runy na fotografické reprodukci byly přeházené a dokonale beze smyslu, což mne nijak zvláště nepřekvapilo. Pamatoval jsem si ještě, že šlo o jakýsi záhadný nápis, k jehož správnému sestavení bylo třeba značného důvtipu jak profesora, tak onoho mládence z Vernovy knihy.
Zajímavé bylo, že runy byly dokonale nakresleny, vlastně napsány, a to i s určitými dobovými zvláštnostmi a drobnostmi, týkajícími se sklonu a poměru jednotlivých částí písma i patek. Zvláště zřetelně bylo tuto přesnost poznat na zvětšeném podpisu Arna Saknussema, který jako by právě vyšel z pera islandského písaře oné úpadkové doby, kdy se naše původní literatura počínala kazit vpádem latiny, ovšem latiny barbarské, nemající nic společného s překrásným jazykem Ovidiovým a Vergilovým. Však ji také na Island přinesli nevzdělaní mniši, kteří se setkali jen s latinou církevních obřadů a jistě ani netušili, jak krásnou i libozvučnou řečí může být.
Písmo není mrtvými, jednou provždy danými značkami, ale, odvážím se říci, téměř živou bytostí, měnivou a podléhající vkusu doby. Není divu, že profesor Sörenssen na první pohled určil dobu, z níž pocházelo písmo, použité v knize Julesa Verna - takové vědomosti a znalosti jsou pro badatele ve staré literatuře všech národů předpokladem. Pozn. red.
Právě tak jako písmo, i jazyk konečně rozluštěného nápisu naprosto odpovídá ‚kuchyňské' latině Arna Saknussema. Nápis zní v původní podobě:
In Sneffels Yoculis craterem kem delibat
umbra Scartaris Julii intra calendas descende,
audax viator, et terrestre centrum attinges.
Kod feci. Arne Saknussem.
Přeloženo z tohoto nechutného odvaru církevní latiny:
Sestoupíš-li do toho kráteru Sneffelsu, který
políbí stín Skartarisu prvého července,
odvážný cestovateli, dospěješ středu Země.
Což jsem učinil. Arne Saknussem.
Islandský alchymista ze 16. století, jak vidíte, neslibuje právě málo - ale já už přece jen odrostl klukovským letům a více než obsah nápisu mě zajímala maličkost: poslední řádka latinského originálu, totiž kratičká věta o pouhých dvou slovech: ‚Kod feci'.
Zatahá to za uši a student ve škole by měl za tvar ‚kód' pětku jako dům, než by se vzpamatoval z překvapení - správný výraz je ‚Quod' - mne však v tom okamžiku napadlo, že jsem tenhle prazvláštní a obzvláště odporný barbarismus už někde četl. Hledal jsem chvíli v knihovně a po chvíli marného štrachání a přeřazování svazků jsem nalezl Zlomky díla Arna Saknussema, vydaného roku 1870, které se zachovaly i přes pronásledování tohoto podivínského alchymisty a přes spálení všech jeho knih svatou inkvizicí. Nu samozřejmě – řekl jsem si. Obvyklé alchymistické blábolení o ‚krvácejícím pelikánu', ‚bílém lvu' - velká slova, zahalující prostou skutečnost, že tingování zlata, změna obecných kovů v drahé, je nesmysl a podaří se leda v cyklotronech, bombardováním olova těžkými částicemi - a to Saknussem docela jistě nedovedl. Zato však zásadně používal všude, kam patřil správný výraz ‚quod', zrůdy ‚kód'.
A tak jsem mohl s klidným svědomím Bjelkemu napsat asi toto: ‚Nápis, kterého použil Jules Verne ve svém fantastickém románu Do středu Země, je psán písmem odpovídajícím době, ze které má pocházet, a to do posledních podrobností. Barbarská latina připisovaná romanopiscem Saknussemovi je až podivuhodně shodná s jeho skutečným literárním vyjadřováním včetně používání zvláštních, pouze pro Saknussema příznačných patvarů. Celkem lze říci, že Jules Verne s nesmírnou péčí prostudoval materiály, nežli se do knihy pustil, a zvládl je do posledních podrobností.'