Objal jsem ho, jako by to byla také měkká duše slovanská, a ne Islanďan, ale nevadilo mu to. Naopak - měl radost, že mě vidí a že si můžeme popovídat více než v dopisech, létajících dost často z Prahy na Island a zpátky. Tentokrát přijel přímo do Prahy - na psychiatrické klinice Karlovy univerzity prý vyvinuli nějakou mašinu na zjišťování mozkových poruch, zlepšený elektroencefalograf, a islandské ministerstvo zdravotnictví poslalo Bjelkeho, aby se na přístroj podíval, vyzkoušel ho, naučil se s ním zacházet, a bude-li vyhovovat, aby jej pro kliniku v Reykjavíku koupil. Celkem tu měl pobýt asi dva měsíce.
Hotelový pokoj, který Bjelkemu přidělil Čedok, jsme hned telefonicky odřekli, odstěhoval jsem se na gauč a začali jsme bydlet spolu. Jako každý pořádný starý mládenec jsem měl doma nějaký ten kastrol, vývrtku, hrnky na čaj a popelníčky. Nic jiného jsme nepotřebovali. Bjelke byl spokojený a já měl před sebou celé dva měsíce ve společnosti skvělého člověka. Asi tři dny nato jsme seděli vpodvečer na terase petřínského Nebozínku. Bylo jaro, Strahovská zahrada kvetla, Praha pod námi ležela v šeru, jen věže koukaly z té lehké mlhy od Vltavy - věřte mi, redaktore, tohle chytí za srdce i rodilého Pražáka, který je už vůči takovým pohledům otrlý, a tím spíš cizince. Bjelke, ačkoli viděl Londýn, Řím, Paříž a další města celé Evropy, byl dojat. Nemohl se vynadívat a já mu, samozřejmě, nebránil, i když mi začala být pořádná zima. Jemu ne - to víte, Islanďan! V důvěrném rozhovoru jsem mu pak poděkoval, doopravdy a od srdce, za jeho přátelství i za dárky. Mávl jen rukou. Že prý se mohu ne jemu, ale jeho vlasti snadno odvděčit. Ať prý napíši knihu o kavernikolním, tedy jeskynním islandském, hmyzu, až uznám, že už mám dost srovnávacího materiálu. Bjelke se pak postará o její vydání v Reykjavíku - a budeme vyrovnáni. Nabízel mi zkrátka další laskavost.
Samozřejmě že jsem odmítl. Necítil jsem se na takový úkol přece jen dost připravený, a hlavně mi to nepřipadalo poctivé.
"Kdepak! To bych byl jako Jules Verne, který jaktěživ na Islandu nebyl a napsal o něm celou knihu - Do středu Země."
Bjelke mávl rukou. "Ale Jyrry," říkal mi totiž křestním jménem, jenže "Jiří" nedovedl vyslovit a říká mi dodnes "Jyrry", "ty se pořád jenom podceňuješ. Komplexy - já vím, vždyť jsem psychiatr. A s tím Vernem také nemáš pravdu. Na Islandu byl, vím to docela určitě."