Zkrátka, zůstali jsme oba na němčině, jakžtakž to nakonec šlo. Ptal jsem se ho, jak už se tak člověk každého cizince ptá, jak se mu líbí Praha, on na to zdvořile, že dobře - a já bych si byl za chvíli dal pár pohlavků, když jsem si uvědomil, že z ní viděl při čtyřiceti stupních horečky jen skleněný strop haly Hlavního nádraží!
Byl bych se namouduši nejraději propadl, tím spíš, že Bjelke je psychiatr a v jeho přítomnosti má člověk pořád dojem, že je vyšetřovaný, že se posuzuje jeho duševní stav, inteligence a já nevím, co všechno. Bjelke na to doslova vypadal - měl černé oči, v tváři byl snědý, spíš jako Ital než Seveřan, drobný, štíhlý - vůbec se nepodobal světlovlasým pihovatým obrům, jak jsem si alespoň já Islanďany vždycky představoval. Naštěstí jsme to brzy zamluvili. Všiml si totiž na stole krabice s mými brouky.