Ach tak, vy nerozumíte, redaktore: Nu, tak tedy několika slovy lekci z entomologie. To přece alespoň víte, že brouk neroste jako dítě, že se svléká a mění, ale jak je jednou dospělým klackem, nenaroste již ani o chlup. Potkáte-li tedy někde na mezi dva černé broučky, jednoho většího a druhého trochu menšího, vězte, že si nevyšel na procházku táta se synem, ale že se náhodou potkaly dva docela odlišné druhy, třeba stejného rodu, ale přece jen ne pokrevní příbuzní. My rozlišujeme druhy podle každého milimetru, u těch prcků i podle půl milimetru, a nikdy se nezmýlíme. Což o to, proč by nemohlo žít vedle sebe několik druhů broučků, lišících se velikostí - opravdu, proč ne? Ovšem, redaktore, a to je podstatné: nikdy ne Leptoderinů! V každé jeskyni žije jen jeden, nejvýše - a to už je výjimka - dva druhy. Tři nikde na světě. Můžete mi věřit, broučkařím pod zemí už pomalu dvacet let.
Možností bylo několik. Bud se neznámý přítel a dobrodinec Thorgunn spletl a sesypal do jedné krabičky nálezy z několika míst, nebo byl ten "Sneffels" - bůhví co to bylo zač, to jsem tehdy ještě nevěděl - docela zvláštním místem, kde neplatí entomologické zákony. Pak bych byl ovšem na stopě objevu ještě významnějšího než Speoplanes giganteus var. Kam.
Na třetí možnost, že to totiž vůbec nejsou druhy, ale něco dočista jiného, jsem tehdy nepomyslel ani ve snu. Omlouvá mne, že na to nepomysleli ani mládenci z Entomologické společnosti, kterým jsem broučky ukázal, aniž jsem ovšem prozradil, odkud je mám. To už je tak trochu opatrnost bláznů, kteří se domnívají být na stopě objevu . . .
Vrchol byl, když za nějakou dobu přišel zase "Sneffels" se čtyřmi Leptoderiny - tři byli příslušníky druhů z první zásilky, zato čtvrtý dalším, velikostí se lišícím druhem, celkem tedy už pátým.
Toť se ví, že jsem se chystal hned napsat kolegovi Bjelkemu, popsat mu celou historii a požádat o prověření místa nálezu i bližší údaje. Než jsem se však k tomu pro práci a všelijaké záležitosti dostal, zazvonil mi jednoho večera u dveří bytu - sám Bjelke.