Docela jsem zapomněl, že sedím s nemocným člověkem. Běhali jsme v myšlenkách po Evropě, z obrovské jeskyně Vjeternice v Hercegovině do Sedmihrad, pak do Balkánského krasu, do záhadných systémů jeskyň s kresbami pralidí v jižní Francii a zase zpátky do našeho Moravského krasu, na Macochu a nakonec i do největší československé propasti Barazdaláše na Slovensku. Asi to byla na Bjelkeho velká štrapáce. Dost pozdě jsem si povšiml, že je bledý a drží si nenápadně břicho - zkrátka, přehnali jsme to. Odvezl jsem ho na automobilu - tak totiž říkáme našim nemocničním tříkolovým vozíčkům pro nemocné - vlastnoručně na pokoj a nadával si, co mě to jen napadlo za hloupost. Byl jsem pak u milého kolegy v noci alespoň pětkrát. No - nic se nestalo - spal jako dudek. Kámen mi spadl ze srdce.
Za tři dny jsme ho propouštěli. Byl pod snědou pokožkou ještě trochu pobledlý, ale jinak v pořádku, rána zahojená, stehy odstraněné - zkrátka: prvotřídní pacient. Chtěl ještě stihnout alespoň kousek kongresu, a tak umluvil primáře, že ho propustil na revers o několik dní dříve. Zašel za mnou na sál, zrovna jsem se myl k operaci. Zůstal stát na prahu, děkoval mi a jakoby nic prohodil, že prý má doma na Islandu v Hafnarfjórduru - to je jméno, co? - přítele, známého průvodce po horách a po jeskyních, a že prý se u něho po nějakých broucích pro mne poptá. A byl tentam. Ani jsem mu nestačil říci, aby se neobtěžoval a že to nestojí za řeč.
Upřímně řečeno - nebral jsem ten slib moc vážně. Nemocní se většinou po operaci mohou uděkovat a pak vás nakonec na ulici ani nepoznají. Na to jsme ovšem zvyklí, nevadí nám to a také na žádné díky za svou práci nečekáme. Já se přece také neklaním až k zemi, když mi popelář odveze popelnici nebo metař zamete před domem; každý dělá, co dovede, a když je v něm kus cti, tak dělá svou práci, jak nejlépe umí. Ale co se nestalo: za měsíc, možná za dva, přišla ohromně šikovně převázaná a zapečetěná krabička s obalem plným známek a razítek. Z Islandu.
Obal se známkami mi hned vydrápl kolega Růžek, takto vášnivý filatelista, a na mne zbyla krabička. Rozhodně jsem vydělal. Byli tam uloženi krásně a odborně v jemných pilinách, trochu pokapaných kreozotem, nejbáječnější fešáci - několik maličkých, velevzácných Leptoderinů, sotva větších než mravenci, jeden Astagobius a nakonec až vespod zlatý hřeb všeho - dosud neznámá odrůda Speoplana, dokonce čtyři kusy, materiálu dost a dost k podrobné studii. Však také za měsíc nato vyšla, prosím, tady je časopis Entomologické společnosti, hned první stránka: "Úspěch českého sběratele!" To jsem, když dovolíte, já. A ten brouk na obrázku je Speoplanes giganteus var. Kam., tedy jako Kameník . . .
Bjelke se mi zkrátka odvděčil královsky. Naštěstí se mi podařilo ještě zachránit od Růžka papír s jeho zpáteční adresou a mohl jsem mu tedy nejen poděkovat, ale taky posílat všelijaké knihy o Československu, o Praze, jednou krásný dřevěný črpák s lidovou řezbou a jindy zase něco jiného. On mi oplácel knihami o Islandu, pantoflemi ze sobí kůže - mám je na nohou, jak račte vidět - nejvíce jsem ovšem vždycky čekal na malou dřevěnou krabičku s brouky. A musím říci, že nikdy ne dlouho. Leif Thorgunn, jak se jmenoval Bjelkův kamarád, byl tak horlivý sběratel, že jsem ho podezíral z obrácení na broučkařskou víru. Alespoň jednou měsíčně něco vyštrachal - ne sice už nové odrůdy, to by byla holá neskromnost něco takového chtít, ale přesto se moje sbírka potěšitelně množila, zajímalo se o ni Národní muzeum, přišel se podívat i sám pan profesor Obenberger, poklepal mi na rameno a řekl, že mám jeskynní Island zastoupený ze všech evropských sběratelů nejlépe a až prý zase ten dr. Bjelke dostane v Praze zápal slepého střeva, abych jej laskavě přenechal preparátoru Národního muzea. Snad prý to také dokáže odoperovat a Muzeum bude pak mít krásné přírůstky. Inu - to víte, že jsem to Bjelkemu hned napsal, ať vidí, že si přátelství dovedeme vážit.
Jednou jsem však zůstal nad krabičkou bezradně sedět. V pilinách byli jako téměř pokaždé, Leptoderini, celkem deset kousků - a už prostým okem jsem viděl, že jsou mezi nimi čtyři různé velikosti. Označení místa nálezu bylo však jen jedno: Sneffels. Tady něco nesouhlasilo. To prostě nemohla být pravda!
Za tři dny jsme ho propouštěli. Byl pod snědou pokožkou ještě trochu pobledlý, ale jinak v pořádku, rána zahojená, stehy odstraněné - zkrátka: prvotřídní pacient. Chtěl ještě stihnout alespoň kousek kongresu, a tak umluvil primáře, že ho propustil na revers o několik dní dříve. Zašel za mnou na sál, zrovna jsem se myl k operaci. Zůstal stát na prahu, děkoval mi a jakoby nic prohodil, že prý má doma na Islandu v Hafnarfjórduru - to je jméno, co? - přítele, známého průvodce po horách a po jeskyních, a že prý se u něho po nějakých broucích pro mne poptá. A byl tentam. Ani jsem mu nestačil říci, aby se neobtěžoval a že to nestojí za řeč.
Upřímně řečeno - nebral jsem ten slib moc vážně. Nemocní se většinou po operaci mohou uděkovat a pak vás nakonec na ulici ani nepoznají. Na to jsme ovšem zvyklí, nevadí nám to a také na žádné díky za svou práci nečekáme. Já se přece také neklaním až k zemi, když mi popelář odveze popelnici nebo metař zamete před domem; každý dělá, co dovede, a když je v něm kus cti, tak dělá svou práci, jak nejlépe umí. Ale co se nestalo: za měsíc, možná za dva, přišla ohromně šikovně převázaná a zapečetěná krabička s obalem plným známek a razítek. Z Islandu.
Obal se známkami mi hned vydrápl kolega Růžek, takto vášnivý filatelista, a na mne zbyla krabička. Rozhodně jsem vydělal. Byli tam uloženi krásně a odborně v jemných pilinách, trochu pokapaných kreozotem, nejbáječnější fešáci - několik maličkých, velevzácných Leptoderinů, sotva větších než mravenci, jeden Astagobius a nakonec až vespod zlatý hřeb všeho - dosud neznámá odrůda Speoplana, dokonce čtyři kusy, materiálu dost a dost k podrobné studii. Však také za měsíc nato vyšla, prosím, tady je časopis Entomologické společnosti, hned první stránka: "Úspěch českého sběratele!" To jsem, když dovolíte, já. A ten brouk na obrázku je Speoplanes giganteus var. Kam., tedy jako Kameník . . .
Bjelke se mi zkrátka odvděčil královsky. Naštěstí se mi podařilo ještě zachránit od Růžka papír s jeho zpáteční adresou a mohl jsem mu tedy nejen poděkovat, ale taky posílat všelijaké knihy o Československu, o Praze, jednou krásný dřevěný črpák s lidovou řezbou a jindy zase něco jiného. On mi oplácel knihami o Islandu, pantoflemi ze sobí kůže - mám je na nohou, jak račte vidět - nejvíce jsem ovšem vždycky čekal na malou dřevěnou krabičku s brouky. A musím říci, že nikdy ne dlouho. Leif Thorgunn, jak se jmenoval Bjelkův kamarád, byl tak horlivý sběratel, že jsem ho podezíral z obrácení na broučkařskou víru. Alespoň jednou měsíčně něco vyštrachal - ne sice už nové odrůdy, to by byla holá neskromnost něco takového chtít, ale přesto se moje sbírka potěšitelně množila, zajímalo se o ni Národní muzeum, přišel se podívat i sám pan profesor Obenberger, poklepal mi na rameno a řekl, že mám jeskynní Island zastoupený ze všech evropských sběratelů nejlépe a až prý zase ten dr. Bjelke dostane v Praze zápal slepého střeva, abych jej laskavě přenechal preparátoru Národního muzea. Snad prý to také dokáže odoperovat a Muzeum bude pak mít krásné přírůstky. Inu - to víte, že jsem to Bjelkemu hned napsal, ať vidí, že si přátelství dovedeme vážit.
Jednou jsem však zůstal nad krabičkou bezradně sedět. V pilinách byli jako téměř pokaždé, Leptoderini, celkem deset kousků - a už prostým okem jsem viděl, že jsou mezi nimi čtyři různé velikosti. Označení místa nálezu bylo však jen jedno: Sneffels. Tady něco nesouhlasilo. To prostě nemohla být pravda!
<< Home