Nakonec jsem tedy zůstal u svých Leptoderinů, jeskynních brouků. Není jich moc - jen asi 500 druhů - a to byste nevěřil, jak jsou zajímaví! Kam se na ně hrabou krasci a roháči a tesaříci a vůbec všechna entomologická "esa"! To se ví, krasavci to nejsou, taky žádní obři - největší, ten se ke všemu jmenuje "giganteus" čili obrovský, má rovných osm milimetrů, ale komu se nelíbí, ať je nesbírá. Mně se líbí.
No - a pan kolega Bjelke si povšiml krabice, kde jsem zrovna měl nové přírůstky z letního pobytu v Itálii, z jeskyní na Cima Mandriola, připravené k určování. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem měl o čem mluvit, a tak jsem mu o nich povídal tolik, jako bych chtěl krabici prodat. Totiž o nich - o nich moc ne - co taky můžeme laikovi povídat o broucích, když je pro něj jeden jako druhý a jeden šerednější než druhý, nohatý, skoro bílý - ale o svých loveckých zážitcích. To je povídání na celé týdny.