A jestli jste byl tak vášnivým čtenářem vernovek jako já, pamatujete si jistě i na kresbu v pravém dolním rohu: právě tam statečný profesor Lidenbrock, Axel a věrný Hans plují mořem plamenů na proudu lávy a ještě na ně, na chudáky, otevírá chřtán nějaká pravěká potvora...
Vilímkovská obálka se Bjelkemu moc líbila, ale na knížku se nedočkavě nevrhl - až mne to trochu zklamalo po takové námaze a nejméně pěti protelefonovaných korunách. Požádal mne, abych se podíval do českého vydání, zda Verne opravdu neuvádí Hansovo příjmení. Uposlechl jsem. Ne - nikde nic. Všude jen Hans, Hans, Hans. Listoval jsem až ke stránce 59, kde Jules Verne popisuje seznámení průvodce Hanse, doporučeného profesorem přírodních věd v Reykjavíku, panem Fridrikssonem, s profesorem Lidenbrockem. Aha – tady:
" . . . Tento vážný, flegmatický a mlčenlivý muž jmenoval se Hans Bjelke ... ," píše Verne doslova.
Bjelke! Proto tedy!
Můj společník, jak se zdálo, znal Vernův román lépe než já a nechtěl se připravit o rozkoš z překvapení nad shodou jmen. Chtěl jsem mu už řádně - ovšem jen v legraci - vyhubovat, ale Bjelke byl vážný, jen oči mu snad jiskřily trochu více než jindy. Než jsem mohl spustit, ozval se sám:
"Víš, Jyrry, Vernův Hans Bjelke je totiž můj vlastní dědeček. Proto jsem tě chtěl trochu vytrestat. Nezlobíš se proto, viď že ne, Jyrry? A ještě na něco se můžeš podívat, cos včera nevěděl - na jméno kráteru, kterým románová trojice sestoupila do hlubin Země."
Rychle jsem listoval.