O tom, co mi říkal, už všechno víte, že? Prima, mohu si ušetřit dlouhé výklady. Zkrátka - slíbila jsem, že se v Amiensu poohlédnu po muzeu Julesa Verna, a když je najdu, vypátrám, jestli tam někde je zmínka o Vernově pobytu na Islandu kolem roku 1861. Doktor Kameník byl ohromný, přímo hořel nedočkavostí, koukala mu z očí, byl by mne asi viděl nejraději už zpátky s celou náručí zpráv. Potom mi vyprávěl o svých broucích a o cestách za nimi a o nemocnici a o svém islandském kamarádovi, choval se ke mně, jako bych byla světlo světové fotografie a dělala mu kdovíjakou milost, a samozřejmě vůbec nepozoroval, že jsem ho zrovna tam, u mramorového stolečku a nad hrnkem černého kafe, začala mít ráda. Až jsem se toho lekla - to víte, Jirka má už hodně šedivé spánky a na krku pomalu čtyřicítku -, ale pak jsem si na to zvykla a nelituji. Budeme se totiž za měsíc brát. To jste nevěděl?
Jirka měl ostatně moc velké štěstí, že jsem se do něho zakoukala - jinak bych si totiž na Vernovo muzeum rozhodně ani nevzpomněla. Nevěděla jsem, kam dříve skočit, a z celého Amiensu znám právě jen místnost preparátora městského muzea, kde jsem si rozložila své nádobíčko a od rána do noci fotografovala Neuffeltových 30 000 motýlů. V noci jsem vyvolávala zkušební snímky - to víte, barevná fotografie je mrška, stačí trochu snížené napětí v síti, světlo změní barevný tón, člověk si toho samozřejmě nevšimne a celý snímek je pak červený, jako politý rajskou omáčkou ...
Na Verna jsem si vyhradila pondělí, kdy je městské muzeum zavřeno a kdy jeho vrátný, preparátor i správce sbírek naprosto rozhodně odmítli zkazit si kvůli bláznivé fotografce svůj volný den. Muzeum je umístěno ve Vernově domě na nároží ulice Karla Duboise a bulváru Longueville. Upřímně řečeno - bydlet bych tu nechtěla ani za nic.
Měl ten Jules Verne divné nápady! Dům vypadá spíš jako hrad, má dokonce věž, koukající hezký kus nad obě patra, a v kulatém pokojíku téhle věže Jules Verne umístil svou pracovnu. Je zachována tak, jak prý vypadala za spisovatelova života - pěkně děkuji za takovou pracovnu! Podobá se nejspíš klášterní cele - židle, malinký halabala ohoblovaný stolek, lampa, kalamář - a to bude asi tak všecko.
V celém domě jsou umístěna díla Julesa Verna, fotografie autora, jeho rodiny i lodí, zvětšené ilustrace, které jako by z oka vypadly našemu filmu Vynález zkázy, předměty, k nimž měl Verne blízký vztah, a všechny knihy, jež o něm na světě vyšly. Taky čínské, japonské, turkmenské a jiné, psané všelijakými klikyháky, prý jsou o něm, jak mne ujistil stařičký správce muzea. Měl mít volno, ale přesto byl v muzeu, a když jsem zabušila na vrata, oprašoval zrovna modely svatých Michalů, I., II. a III. (tak se totiž, abyste rozuměl, jmenovaly Vernovy jachty). Napřed pouštěl hrůzu, chtěl se mne zbavit, ale když jsem se nedala, vpustil mne přece jen dovnitř. A když jsem mu řekla, že jsem z Československa, z Prahy, byl by mně snesl všechno možné.