Můj průvodce trošku pokrčil rameny, ale stránku přece jen opatrně nalistoval. Ano - tady bylo něco v nepořádku! Především tohle: Jules Verne, alespoň jak mi ho jeho obdivovatel Jirka vylíčil, byl duch jasný, vědecký, pečlivý - taky jeho deník byl přímo vzorem přehlednosti a pečlivé snahy o pořádek a vůbec všeho, co například mně chybí. A přesto kapitola o prvním synkovi, plná něžných slůvek a plánů, co všechno se špuntem podnikne, začínala sice na samostatné stránce, ale až na druhé řádce. Nad ní bylo ještě napsáno jedno jediné slovo, končící vyprávění o Skandinávii. Copak nešlo nacpat do poslední řádky předchozí stránky? řekla jsem si. Ne - nešlo. Nezbylo tam místo - ovšem nechtělo se mi zase věřit, že by Jules Verne, který jako spisovatel musel přece znamenitě ovládat počítání písmen svého rukopisu - už kvůli honoráři, který se, jak známo, dodnes vypočítává, podle počtu písmenek -, nedokázal dopsat větu zároveň se stránkou?
To za prvé.
Za druhé v deníku nebylo ani slovíčko o očekávaném přírůstku v rodině a také o zpáteční cestě mlčel jako hrob - popis Skandinávie končil parní pilou u Borklandu a puntík.