A přece musel mít Verne na palubě lodi dost a dost času, aby do svého deníku o tom všem zapsal alespoň několik slov.
Největší radost jsem ale měla z třetího objevu: poslední slovo záznamu skandinávské cesty na nové stránce bylo napsané jiným inkoustem než předchozí věty. Bylo to jasné i po stu let, i když už inkoust nebyl dávno černý, ale světlounce šedý. No - zkrátka jako sto let starý inkoust.
Slovo tedy Verne nepsal současně s celou větou, ale jindy, nejspíše až dodatečně při záznamech o malém Míšovi.
Připadala jsem si namouduši jak Sherlock Holmes. Popadla mne detektivní horečka. Najednou jsem si uvědomila, že poslední věta skandinávského deníku nebyla kdysi vůbec poslední, že text pokračoval na další stránce a možná i na několika stránkách, které ale byly vytrženy a zničeny ... Jules Verne pak dopsal již jen jediné slovo, zrovna jen aby věta neztratila smysl, a pokračoval v deníku dál.
Číslování stránek deníku šlo sice správně za sebou - to ovšem nic neznamenalo. Jistě je pořídil pečlivý knihovník až později, po spisovatelově smrti. Spíš to ještě potvrdilo mé černé podezření - sešit měl totiž 284 listy. Tohle zvláštní číslo mi nešlo z hlavy: proč právě 284? Proč ne 300? Nebo 250? Pak jsem si ovšem uvědomila, s jakou rozkoší užívají dodnes Francouzi tuctů, kop a vůbec rozličných složitých a zákeřných přepočítávání v každé jiné kromě ve slušné desítkové soustavě, a byla jsem doma. Sešit měl původně 288 listů, dva veletucty. Čtyři listy tedy chyběly!
Zadrž, holka, říkal mi rozum. Třeba se spletla před sto lety děvčata v knihárně, počítající listy. Možná že Verne vytrhl docela jiné stránky, třeba na ně udělal kaňku, kdo ví ? Doktor Kameník tě prostě zfanfrněl a ty vidíš záhady i tam, kde nejsou . . .