Poněkud pravděpodobněji zněla myšlenka, vyslovená slečnou Královou, že totiž Verne, vylákán podvrženým pergamenem, napsaným nějakým vtipálkem, nebo třeba i pergamenem pravým, skutečně odjel na Island, prohledal Sneffels a... nenalezl zhola nic. Z obavy před výsměchem přátel nikdy o svém dobrodružství nevyprávěl a písemná svědectví o něm zničil. Snad proto, aby se mu nesmáli ani jeho dědicové a potomci.
Nebudu vás, milý pane redaktore, zdržovat psychologickým rozborem, kterým jsem naprosto zavrhl i tuto možnost na základě podrobného studia Vernova života z knih, sehnaných v pražských knihovnách i antikvariátech nesmírně zaujatým Jyrrym. Zkrátka - jednou z charakteristických známek Vernovy povahy byl sklon k výsměchu sobě samému. Verne nikdy nevynechal příležitost pobavit přátele na svůj účet. Převlékal se rád do rozličných maškarních kostýmů, hrál směšné figurky, a hlavně ani jeden jediný svůj zážitek, v němž hrál komickou úlohu, neopomněl zaznamenat v některé z povídek - tak třeba i své nezdařené první a poslední lovecké dobrodružství z jediného dne, který za celý svůj život věnoval honu a jehož obětí byl roku 1859 v Pikardii - prostřelený četnický klobouk . . . Snad byla tato povahová vlastnost jakousi obranou proti možnému posměchu - Verne totiž trpěl křečovitým stahováním poloviny obličeje, a takové obranné reakce se zejména v mládí velmi snadno osvojují - kdo ví ? Rozhodně vás nebudu unavovat svým psychiatrickým povídáním. Zkrátka, slečna Králová se také mýlila.