S ubývajícím měsícem vezměte kladiva
a odejděte k fjordu
z dosahu toho, který ková s ohnivými muži hluboko,
hlouběji, než pronikne Wotanův šíp.

Doslova si to samozřejmě nepamatuji, ale přibližně tenhle obsah to mělo. Sörenssena sem určitě pošlu - bude vyskakovat radostí až do stropu. Co tomu říkáš, Jyrry?"
Pokrčil jsem rameny. Co tomu mám říkat?
"Nerozumím ničemu, připadá mi to docela beze smyslu. Prosím tě, Bjelke, co to má být, ta Díra svatého Patrika?"
Teď zase pokrčil rameny pro změnu on.
"Nevím. Nikdy jsem o ní neslyšel."
Zarachotilo kamení - Alena s Leifem se vraceli. Zřejmě se při fotografování moc neunavili a hned na nás, zda prý půjdeme dál.
Odevzdaně jsme si hodili batohy na bolící ramena a vydali se na další pout k oběma vrcholům. Já nevím, jestli na to věříte, redaktore, ale my opravdu dostali druhý dech a cesta nám teď ubývala daleko rychleji. Slunce bylo ještě dost vysoko na obloze, když jsme dosáhli samého vrcholu jižního kužele; Skartarisu. Určitě se na to jméno pamatujete - objevilo se už přece v pergamenu Arna Saknussema. Jeho stín nám měl ukázat cestu do hlubin nitra Země, nebo alespoň k tajemství, které Jules Verne tak pečlivě skrýval. Zatím jsme ovšem měli jiné starosti - totiž dostat se před západem slunce dolů na dno kráteru a zařídit se na noc. Leif pořád brumlal svoje věčné "forüt, forüt", pobízel ke spěchu a nedopřál nám ani chvilku rozhlédnout se z vrcholu Skartarisu do vnitrozemí ostrova. Věřte, že ten pohled stál za to! Jeden hřbet za druhým jak stádo pravěkých zvířat se kupil až k obzoru, nahlíželi jsme do hlubokých údolí, prorvaných řekami. Tu a tam, jako rozstříknuty po černé školní tabuli žuly, byly rybářské vesničky s dřevěnými kostelíky a stuhami silnic.
Jistě víte, redaktore, jak se pozná mládí od stáří, a jestli ne, tak vám to povím: mladým je člověk do té doby, dokud je mu jedno, jde-li do schodů nebo ze schodů. A stáří začíná, když už je obojí stejná svízel. Podle téhle moudrostí jsme my, totiž alespoň Alenka, Bjelke a já, byli úplní Metuzalémové. Sestup byl mnohem horší než výstup, ačkoli balvanitá suť vnitřní stěny kráteru byla velmi podobná své sestřičce na zevní straně. Leif Thorgunn jako zkušený horský vůdce tohleto samozřejmě věděl a věděl také, že máme právě čas do západu slunce dosáhnout dna kráteru. Proto to jeho otravné "forüt, forüt".
Leif byl ostatně doopravdy skvělý - obíhal nás kolem dokola, na zvláště obtížných místech, kde jsme postupovali přes ledovcové jazyky, olizující vnitřní stěny kráteru, vystupoval pro každého z nás zvlášť, obětavě nesl nejméně polovinu nákladu, a ještě byl na dně kráteru, kam jsme se taktak doklopýtali, nejsvěžejší.
"Proboha, Leife," zasípal jsem, když jsem mohl nabrat mrazivého vzduchu a vydechnout bez tíhy batohu, "to jsi pro ty brouky chodil až sem?"
Leif, zapalující si dýmku, přikývl.
"S turisty?"
Zavrtění hlavou.
"No proto - už jsem myslel, že i sem chodí turisté psát svá ctěná jména do skal. Tak s kým?"
"Dvakrát. S geology. Pak jednou s jedním hvězdářem - hledal nejvýhodnější místo. Stavba nové hvězdárny. A párkrát sám. Jen tak. Zvědavost."
Ze zvědavosti osm hodin cesty tam a osm zpátky - hrůza!
"Co tě sem táhlo, Leife?"
Vytáhlý vytrvalec vážně a soustředěně rozbafal dýmku, až v lehkém šeru zazářila ohnivým světélkem na ostrém nose a jako ze žuly řezaných lícních kostech, a rozvážně odpověděl:
"Lidé se sem bojí chodit. Taková hloupá pověra to je. Tak jsem chtěl ukázat, že se není čeho bát. Nějaké Díry svatého Patrika."
Bjelke i já jsme zbystřili sluch.
"Cože - Díry svatého Patrika? Vždyť o ní něco říkala ta stařena dole!"
Teď se zase pro změnu podivil Leif.
"Opravdu? No - možná, já rozuměl každé páté slovo."
"A co se říká o té Díře svatého Patrika?"
Leif si posunul batoh, pohodlně se o něj opřel, zamyslel se a nakonec vysvětlil: prý je to vchod do pekla. Svatý Patrik, irský biskup, který také působil na Islandu, tam jednou uhodil v noci holí do země a země se otevřela.
Když stojí nad Dírou svatého Patrika ubývající měsíc, je prý slyšet rány kladiv a kvílení mučených duší. Jejich kletby se odrážejí od měsíce a padají zpět k zemi jako velké, černé kočky s ohnivýma očima. Takhle mu to vyprávěla jeho babička a zlobila se, když už jako kluk jednou utekl z domova a rovnou do Díry svatého Patrika. Říkala, že byl potrestán za svou darebnost, když potom onemocněl.
"No - tak takové jsou ty povídačky... ," dokončil Leif s omluvným pohledem, vyklepal dýmku a počal vybalovat stan a spací pytle.
Bjelke seděl nedaleko na kameni jako horský skřítek, hlavu opřenou do dlaní.
"Střezte se malých ptáků a ledových blesků, dříve než vás pohltí Díra svatého Patrika ... Bylo to tak nějak, že, Jyrry? Poslyš, Leife, kde jsi tady hledal brouky pro doktora Kameníka? Ty poslední - co všichni vypadali stejně, jako mravenci!"
"Zrovna tam, v Díře svatého Patrika. To jsem tu zrovna byl s hvězdářem a neměl jsem moc času," vysvětlil Leif, schovaný za stanovým plátnem. Alena zatím ze všech sil nafukovala mrňavou hustilkou gumovou podlážku. Bjelke seskočil z balvanu. Měl nervózní, neklidné pohyby, když mne uchopil za rameno.
"Jyrry - ty nejsi odtud. Nechápeš... ," mávl rukou, jako by něco zaháněl nebo se vzdával vysvětlení.
"Slečno Aleno, Leife - nechte toho. Vraťme se. Máme magnéziové pochodně a elektrické lampy - kolem půlnoci budeme u auta a ještě můžeme něco teplého vypít u hlídače pumpy!"
Alena nepochopila, co Bjelke míní: "Teplá káva bude za chvilinku, doktore! Pročpak takovou štrapáci kvůli hrnku bryndy?"
Leif se však zarazil, podepřel stanovou tyčku složenou z několika hliníkových trubek žulovými kameny a přistoupil k nám. Za chvíli jsme byli všichni v hloučku jako přízraky v šeru na nejpustším místě světa, s pochmurnou kulisou černých stěn, balvanů a okrouhlých ústí sopky, zívajících několik desítek metrů od nás.
Bjelke chvíli mlčel, pak si přejel dlaní čelo a řekl váhavě:
"Já vím - je to bláznivé, když já, lékař, psychiatr ... Ale prosím vás, nemyslete si, že jsem zbabělý, že se bojím tmy nebo strašidel nebo krákorání pomatených starých žen, to ne. Ty víš, Leife, že ne, viď?"
Leif snad ve tmě kývl - nepovšiml jsem si.
"Víte, Jyrry a slečno Aleno - obracím se na Leifa - je také Islanďan a má v krvi totéž co já, instinkt, který našim předkům umožňoval udržet se naživu i na nejnehostinnější půdě, jakou kdy lidé osídlili. Prosím tě, Leife, proč jsi - nyní opravdu - chodil sem, do kráteru, i když jsi nemusel, i když ti to maminka zakazovala?"
Thorgunn se zamyslel. "Protože jsem se tu bál ... ," řekl konečně.
"Ano - to jsem čekal," řekl tiše Bjelke, "bál ses. Tady se každý bojí - celé generace to mají zřejmě v sobě. Ale proč, Leife, proč, Jyrry? Lidé se bojí účelně, je to ochranný pud člověka, který ještě nedospěl tak daleko, aby se mohl nebezpečí postavit. Naši předkové se báli tmy - protože jim byla nebezpečná, plná zvířat s drápy a zuby, hadů a propastí - a my, bláhoví potomci na asfaltových silnicích s lampičkou v kapse, se jim vysmíváme. Báli se uhranutí, protože nevěděli, že nemoce přenášejí baktérie, báli se zlé ženy obcházející o polednách a zabíjející, protože nevěděli nic o úžehu. Jeho se, přátelé, báli v Díře svatého Patrika? Jeho se měli střežit muži s mocnými štíty, které neděsil boj ani mořská bouře, kteří se vysmívali smrti a stokrát ji přímo vyzývali? Co jsou malí ptáci a ledové blesky?"
"Žvást . . . ," vyjelo mi z pusy. Co dělat, zpátky už jsem to vzít nemohl, ale mrzelo mě to. Za tak znamenitý řečnický výkon si Bjelke zasloužil lepší obecenstvo. Celý se shrbil, na chvíli se odmlčel a potom mi řekl:
"Tak tedy - žvást. Možná, Jyrry. Nechme tedy pověr a psychologických rozborů. Věnujme se faktům - pro jistotu. Leif sem zašel poprvé jako chlapec - a potom byl nemocný. Je to tak, Leife?"