Nakonec jsme balíky přece jen jakžtakž rozdělili - největší část si naložil na hřbet přes naše protesty Leif. Aleně zbyly jen fotografické přístroje a moje skleněná smrtička na brouky.
Vysvětlili jsme jí překotně, že vlastně nese nejvíce, protože s tím choulostivým harampádím rozhodně nesmí upadnout.
A pak jsme se už vydali na cestu k vytouženému místu, kde se měla rozřešit záhada VAI.
Byl jsem připraven na obtížný výstup, ale tohleto mně přece jen neměl Island dělat! Stoupali jsme po stovkách balvanů, vytahujíce jeden druhého a pomáhajíce si horskými holemi. Vrcholky, z auta zdánlivě na dosah ruky, byly za hodinu stejně daleko, ne-li ještě dál než na počátku cesty. To se nám alespoň zdálo. Bjelke měl zaťaté zuby, Aleně stály na čele krupičky potu, které nedokázal vysušit ani ledový vítr.
Leif samozřejmě mlčky šlapal jakoby nic a o sobě raději nemluvím. Konečně dal Leif znamení k odpočinku. Byli jsme právě na jakési široké skalní terase, na podloží, ze kterého se zdvihaly oba vrcholy Sneffelsu.
Výhled byl božský - ale já jsem z něho moc neměl. S rozkoší jsem se skulil na skálu porostlou lišejníkem, a shodil batoh z ramen. Kousek vedle mne funěl zničeně Bjelke. Kupodivu první se vzpamatovala Alena.
"Doktore, já tu cvaknu pár snímků - to si přece nemůžeme nechat ujít ...
Aha - zase se v tobě vzbudil zažraný nedělní amatér, řekl jsem si - ale konečně, proč ne ? Když máš chuť, fotografuj si!
Alena sesbírala svoje nádobíčko, Leif rytířsky vyskočil, popadl stativ a velký deskový přístroj, chvilku se o věci tahali a pak oba zmizeli za nejbližší skálou.
Bjelke se ke mně otočil, opřel se o loket a povídal:
"Ty, Jyrry, víš, co ta babka povídala?"
"Ještě ti to vrtá hlavou?" podivil jsem se.
"Vrtá. A řeknu ti hned proč. U nás na Islandu musíš přemýšlet trochu jinak než jinde v Evropě. My jsme žili skoro tisíc let jen pro sebe, malý, statečný kmen, který se povzbuzoval ve stálém, zoufalém boji o život a o chleba jen svými hrdinskými zpěvy. Asi jako staří Řekové - jenže ti měli zatraceně lehčí živobytí. Ty zpěvy, Jyrry, nikdo nezapisoval - nikdo totiž kromě nejvyšších kněží neuměl psát. Předávaly se z generace na generaci ústním podáním - zase ti musím připomenout Homéra. Než byly Ilias a Odyssea poprvé zapsány, byl už pan Homér pár set let pod drnem ... Nuže - ta stařenka prozpěvovala nějakou zmatenou říkanku - jenže místy to bylo staroislandsky. Sama tomu nemohla rozumět, jen poslechem se asi naučila slova od své matky nebo báby . Bylo to asi takhle:

Velcí muži s mocnými štíty a kladivy nezahynou,
ale smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků.
Střezte se malých ptáků a ledových blesků,
dříve než vás pohltí Díra svatého Patrika.