Marně se ji snažil syn (nebo to byl vnuk? ) přerušit. Když skončila - vrátila se znovu na lůžko a zavrtala se zpátky do pokrývek.
Bjelke se tvářil jakoby nic, zato Leif po straně třikrát uplivl. Dobře jsem si toho povšiml. Alena z toho byla tumpachová. Stála v koutku a kulila oči. Dokonce byla tak překvapená, že ani po svém oblíbeném způsobu "nevystřelila od boku" exaktou za snímkem.
Bjelke konečně domluvil zaparkování auta na cestě rašeliništěm za benzínovou pumpou, dal správci nějaké peníze a měli jsme se k odchodu.
Nejprve jsme vyložili zavazadla, pak Bjelke zavezl Izu na místo a vrátil se k nám. Alena vyzvídala, co vlastně ta stará paní povídala, ale Bjelke jen mávl rukou. Byl jsem také zvědavý - zkrátka nedalo mi to, a tak jsem se při skládání stanů a balíků a lan a Aleniny výzbroje přitočil k Leifovi a nenápadně se zeptal:
"Poslyšte, Leife - co to . . . "
Leif znovu pro jistotu třikrát odplivl a stručně prohlásil:
"Vědma. Vyprávěla takovou starou pohádku."
"Jak to, pohádku? A proč zrovna nám?"
"Nevím. Ani já jí dobře nerozuměl. Nějací ohniví muži pod zemí v hlubinách a smrt slabých a kovář."
Bjelke si povšiml našeho rozhovoru a řekl:
"Případ pro Sörenssena, Jyrry. Pravá a nefalšovaná islandská báje ve 20. století. Musím ho sem poslat s magnetofonem."
Pak se zase sklonil k zavazadlům. Byla jich pěkná hromada na to, že jsme měli provést vlastně jen předběžný dvoudenní průzkum před vlastním sběrem hmyzu, ale starostlivý Bjelke by nás byl nejraději i tady opatřil stejným pohodlím jako v jeho bytě a Leif jen mlčky přikyvoval, když přidával do balíku ještě pomerančovou šťávu a ještě krabici broskví a pro jistotu ještě jednu konzervu sušeného hovězího a hledal dál, co by se hodilo.