"Geometrická úloha je tedy tak snadná, že ji pochopí nejen význačná fotografka," uklonil se Aleně, "a horský vůdce, ale dokonce i dva naprosto této vědy neznalí doktoři, kteří umějí na stará kolena sotva sečítat. Podle Saknussemova pergamenu se nachází vchod do středu Země v prodloužení spojnice: slunce - vrchol Skartarisu. Postačí tedy nalézt místo, z něhož je vidět dotyčný vrchol pod stejným úhlem a ve stejném směru jako 1. června v poledne sluníčko - a jsme doma! Snadné, že? Doufám, že to bude snadné i v praxi. Okamžik," v kuželu světla lampičky nastavoval stupnice, "a jde se! Podle sextantu by to mělo být někde asi tímhle směrem," řekl, když pohlédl okénky v posuvném rámečku na kolmém úhloměru k obloze.
Leif svítil na cestu silnou akumulátorovou lampou, kterou vyňal z batohu. Ne zbytečně - dno kráteru bylo plné balvanů, ostrých úlomků a na několika místech se propadalo do bezedných propastí vyhaslých sopečných komínů.
Alena doprovázela několik kroků před námi Leifa a Bjelke mi tiše řekl:
"Jyrry - uvědomuješ si, co to znamená, jestli do Sneffelsu skutečně paprsky slunce 1. června dopadají? Opět další potvrzení naší domněnky o Vernově návštěvě... "
Neodpověděl jsem. Bjelke se znovu díval sextantem a zavolal na Leifa a Alenu: "Dál už ne - víc doprava!"
Ustoupili jsme ke stěně, ohraničující strmým valem kráterovou rovinu. Bjelke, opřený o mohutný balvan, pozorně měřil a měřil. Konečně odtrhl sextant od oka, složil jej a strčil do kapsy.
"Jsme na místě - a kde je ta slavná Díra svatého Patrika?"
Leif si mimovolně sáhl na hrdlo, odkašlal a tiše řekl:
"Zrovna za vámi, doktore . . . "
Bjelke se pomalu otočil. Kužely našich svítilen jako na povel zamířily na nízký, polokruhový otvor, podobný starobylému klenutí, otevírajícímu se do skalní hradby.

Kapitola 10 - Alena Králová, aneb malá hezká mezihra
Cožpak dnes, redaktore, dnes už je mi hola hej, ale tehdy, fujtajxl!
Všechno bylo tajuplné a jako naschvál připravené nějakým šikovným spisovatelem - věštící stařena, výstražné sýčkování doktora Bjelkeho, skály černé jako bota a nakonec Díra svatého Patrika zrovna tam, kudy jsme chtěli vlézt do naší matičky Země přesně podle návodu pana Verna.
Nebylo nám moc do řeči. Bjelke mlčel, jenom jednoslabičně odpovídal na otázky, Leif zuřivě bafal z fajfky, vařil na lihovém vařiči konzervový guláš a čaj a vypadal, ozářený plaménkem, jako čert v civilu.
Stan byl postaven - poslyšte, tyhle lehoučké nylonové stany a spací pytle s kajčím peřím, to je vymoženost! No - a mně s Jiřím nezbylo na práci nic než sedět na balvanu a koukat na hvězdičky a na světélka letadel, přeletujících co chvíli po obloze. Island je totiž jednou z největších leteckých křižovatek na světě a jako by si všechny ty aeroplány daly rande zrovna nad Dírou svatého Patrika. Nějak sem nepatřily. Kdyby se byl na okraji kráteru pod Skartarisem objevil Viking s dlouhým kopím, mečem, štítem a volskými rohy na přilbě, zapadl by spíše do krajiny.
Ale já zase moc mluvím, viďte?