No - ono také o tom večeru není moc co vyprávět. Vlastně vůbec nic a to málo, co by snad přece k vyprávění bylo, patří jenom mně a Jiřímu. A konečně - proč bych vám to neřekla - vždyť je to jen taková hezká malá hloupost.
Chvíli jsme seděli a neříkali ani A,ani B. Pak Jiří povzdechl a povídá:
"Víte, Alenko - já si tu jeskyni neodpustím, už kvůli těm potvorám Leptoderinům. Vždyť by mě to do smrti mrzelo, takovou dálku se trmácet a nakonec před cílem utéci. Ale vás moc a moc prosím, zůstaňte zítra venku, tady... Vždyť tam stejně nemáte co fotografovat, v takové tmě, že ano? No ne? Viďte, že mi to uděláte kvůli?"
Než to proběhlo mým dlouhým vedením, udiveně jsem se zeptala:
"Propána pročpak, doktore? Vždyť jsem zvědavostí už dnes polomrtvá!"
"No víte," vrtěl se Jiří a poposedával na kamenu, asi ho tlačil, "on Bjelke je nakonec docela moudrý člověk a třeba tam opravdu něco škodlivého je. To víte, sopka, výpary, sirné plyny - co bych vám povídal . . . "
"Ale jděte, doktore," já na to, "a brabencům ty plyny neškodí?"
"Ježíšmarjá," zahořekoval Jirka, "kolikrát vám mám, Aleno, říkat, že to nejsou mravenci, ale brouci, a přestaňte už s těmi brabenci - vždyť je to přímo urážka vědy . . . a . . . a vůbec . . . "
Uraženě klepal okovaným podpatkem do balvanu, ale pak přece jen pokračoval: "To nic neznamená, že to braben . . . kruci, už to říkám po vás, chci říci, že to broukům neškodí. Ti mohou žít leckdes. Pod vodou, pod zemí, ve starých trouchnivějících houbách - a vy ne. Tak vidíte."
"Nebojte, doktore. Kde vydržíte vy, vydržím taky."
Jirkovi to vrtalo hlavou.
"Víte, Aleno, já bych byl moc nešťastný, kdyby se vám tam něco stalo ... Prosím vás, buďte rozumná ... "
Redaktore, mně bylo do breku, ale tak nějak hezky. Hned bych tam byla dala Jirkovi pod těmi chladnými hvězdami pusu. Víte, že se tam netřepotají jako u nás?
"Pane doktore medicíny Jiří Kameníku," odpověděla jsem stejně hrobově vážným hlasem, "já bych byla taky moc nešťastná, kdyby se vám tam něco stalo, a proto vás budu raději hlídat. Ono to bude bezpečnější."
Najednou sjel Jirka z balvanu jak ještěrka a stál přede mnou.
"Vážně, Aleno?"
"Vážně, Jirko!"
A potom zahučel Leif od vařiče
"Gulááááááš!"
A my šli ke stanu, škobrtajíce o kameny. Jen jsme se vzali za ruce jak Jeníček a Mařenka a zapomněli se včas pustit, takže mám podezření, že si toho Bjelke povšiml. Ostatně - asi nám to bylo vidět oběma na čele. Když potom naléval do koflíků čaj, třepl Jirku po rameni, mně pohladil ruku a řekl: "To je dobře, to je moc dobře ... " Dodnes nevím docela určitě, jak to myslel, ale začervenala jsem se jako patnáctiletá žába.