Myslím, že jsme oba, já i Jyrry, osvětleni příšerným světlem z hlubin, používaných na jevištích divadel výhradně pro strašidla a bubáky, myslili na Julesa Verna. Komín odpovídal přesně popisu první etapy sestupu profesora Lidenbrocka se synovcem a Hansem do středu Země. Díra svatého Patrika byla skutečně ústím k tajemství podzemí, nikoli jen jedním z mnoha kráterů na dně Sneffelsu . . .
Záhy se měla naše domněnka potvrdit. Jyrry se chvíli tiše dohadoval s Leifem, pak si upevnil smyčku horolezeckého lana kolem těla a přesmekl se přes okraj propasti.
"Jiří, prosím tě, ne!" vykřikla slečna Alena, ale Jyrry už zmizel v hloubce, osvětlované ještě dohořívající pochodní hluboko pod ním. Vždy klidný Leif opatrně popouštěl lano, přehozené křížem přes rameno, opíral se pevně o žulové balvany a sledoval, zda se slabá nylonová nitka, na které viselo Jyrryho zdraví a možná i život, nedře o ostré okraje skal.
Jyrry ostatně nesestoupil příliš hluboko. Sotva bylo odvinuto několik málo metrů lana, ozval se jeho hlas, znásobený mohutnou ozvěnou, jako by mluvil současně ze všech koutů jeskyně:
"Haló, Bjelke, něco jsem našel! Ve skále jsou ostrým nástrojem vyryta písmena, vypadá to na runy, a jestli se moc nemýlím, tak je to vlastnoruční autogram Saknussemův. Ten, který jsme měli podle Verna hledat na balvanu nahoře. Co tomu říkáš?"
Neříkal jsem nic jiného, než aby se Jyrry co nejrychleji vrátil a abychom pokračovali v průzkumu, až se do Sneffelsu vrátíme lépe vybaveni.