"Nic takového," energicky oponoval McCoy, "připadám si daleko spíš jako dobrovolník z řad civilistů." Když se zabral do první lekce, Dysonová odešla z místnosti.
Ve strojovně vládly divné zvuky a divné pocity, nic neklapalo. Kirk procházel dutými prostorami a poslouchal, jak Enterprise naříká, nepravidelně oddechuje a pronikavě piští. Kdežto dříve se paluba jen neznatelně rozechvívala, nyní se raketový pohon projevoval přehnaně a nevyrovnaně. Intenzitou nadsvětelné rychlosti ho svrbívala chodidla. Haldy materiálu připraveného k instalaci narušovaly známé obrysy prostorů ve strojovně. Odhozené zbytky ze zničených dílů ležely stranou mezi věcmi, které se už nedají použít a zůstanou tam ležet, dokud se loď nedostane do doků. Kirk si téměř nepovšiml ostrého zápachu, který vydávala spálená izolace a kabely a který prostupoval všechny paluby lodi tak, že si již na něj zvykli všichni členové posádky.
"Beckere, kde je Scotty?"

"Máte dosud schopnost operovat s běžným lékařským vybavením. Lékařský počítač poskytuje kontrolu, která by vám objasnila, co děláte." Postřehla, že zaváhal. "Na druhé straně máte ovšem naprosto dobrý důvod k tomu, abyste jen odpočíval, četl si romány a procházel se v ústředních..."
"Kdy začnu?"
"Mohu vám spustit počítač třeba hned," odpověděla a přitom pečlivě potlačila úsměv. "Pak už bude jen na vás, jakým tempem budete postupovat." Protože McCoy naléhal, Dysonová ho zavedla do lékařské knihovny a ukázala mu program, který mu dopomůže k rekvalifikaci. "Vítám vás zpět do služby, pane doktore."

"To je možné,"

přisvědčila. "Ale může k tomu dojít i bleskově, jako když se otevřou dveře. Ten čas, než k tomu dojde, se často ztrácí. Vy se prostě vracíte tam, kde došlo k poranění hlavy."
"A co se mnou stane, zatímco budu čekat, až se ty dveře otevřou?" zeptal se McCoy. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou, což bylo předehrou k dalšímu přecházení po pokoji. "Kapitán Kirk řekl, že tato loď pobude ve vesmíru hodně dlouho."
Dysonová se zadumaně zahleděla na blikající světélka tkáňového regenerátoru. "Mohl byste zatím plnit lehké úkoly ošetřovatele."
"Já? Doktor z dávnověku?"

"Ano," odpověděla doktorka, "ale to neznamená, že se vám vrací paměť."
"Tohle mi budete muset vysvětlit, paní doktorko." V McCoyově hlase zaznívala zatrpklost. "Mé lékařské vzdělání je příliš zastaralé na to, abych pochopil to, co právě říkáte."
Nevšimla si toho, že se rozzlobil, a věřila, že se zase uklidní, až pochopí. "Znalosti se ukládají různým způsobem a na různých místech v mozku. Právě nyní vaše vědomé uvažování blokuje deklarativní paměť, intelektuální chápání konkrétního úkolu. Ale máte také zručnostní paměť. Váš mozek i bez vědomého ovládání dovede vyslat podnět ke známým tělesným pohybům, k těm, které jste mnohokrát opakoval. I když si vaše mysl nevzpomíná, pamatuje si vaše tělo."
"Falešný poplach," povzdechl McCoy. "Ale jak to přijde, jak si vzpomenu na to, co jsem zapomněl?"
"Neumím předpovědět "jak" o nic lépe než "kdy". Pokud se vaše paměť vrátí bez pomoci..."
"Chcete říci dříve, než se mi začnou v hlavě hrabat nějací psychotechnici z Flotily."
Nedovolila mu, aby jí unikl z instruktáže. "Jako roznětka může posloužit nějaká velmi triviální příhoda. Nějaký předmět nebo místo. Návrat minulých vzpomínek může vyvolat i pár slov. Zpočátku si třeba začnete vybavovat jen útržky scén, tváří a rozhovorů, ale postupně se vám tyto jednotlivosti začnou skládat do celků."
"To vypadá na dosti zdlouhavé léčení."

"Přesto to zkuste." Vyzvala ho, aby přistoupil k řídícímu panelu. "Tak do toho."
McCoy si stoupl k jednotce. "Ale jestli to rozbiju, sestra Chapelová mě už nadobro vypudí z lodní nemocnice." Pozoroval úhledné řady tlačítek na boku přístroje. "A co teď?"
"Zmáčkněte to první ve druhé řadě."
Uposlechl její pokyn, ale potom se mu prsty pohybovaly dál a dotýkaly se tlačítek v celé řadě. Přístroj oživl. Stáhl ruku zpět, jako by se spálil. "Co ksakru... je to tak správně?"

McCoy pokrčil rameny. "Nevím, co je to zač, ale když to začalo pískat, dotkl jsem se tlačítek."
"Ach tak," v hlase Dysonové zaznělo zklamání. Chvíli byla zticha. "A co dělá tenhle přístroj?" ukázala na kovově lesklou krabici vypínající se v koutě pokoje.
Zavrtěl hlavou. "Ať se propadnu, jestli to vím."
"Je to přenosná regenerační jednotka. Dokážete spustit cyklus tkáňové regenerace?"
"Samozřejmé nedokážu."

"Za málo."

McCoyův sarkasmus však nikdo neslyšel.
Otočil se, když za sebou uslyšel v chodbě lehký dusot kroků. Běžela tam rozcuchaná žena v modrém stejnokroji technické služby. V jedné ruce držela několik disků s daty a druhou zaměstnával hřebínek, jímž si projížděla neupravené vlasy. Podívala se na něj až v poslední chvíli, aby do něj nevrazila. "Propáníčka."
"Tajiri, máte zpoždění," řekl jí přísně McCoy, "honem do práce."
"Ano, pane doktore." Vykřikla to vážně a rychle zmizela za týmiž dveřmi jako předtím technik.
McCoy opět v chodbě osiřel a zamyšlené naslouchal tlumeným hlasům, které se za dveřmi ozývaly. Věděl, že by se ztišily a snad umlkly, kdyby vešel dovnitř. Ve válci to přívětivě zurčelo a McCoy se znovu podíval na záhadnou modrou tekutinu. Teprve potom mu došlo, že se předtím rukama dotkl řídícího panelu...
Zdravotní sestra odvysílala interkomem vzkaz doktorce Dysonové a ta se hned rozběhla na ambulantní oddělení. Nikdo v pokoji nebyl až na McCoye, ale ten se ze všech sil snažil vyplnit tuto prázdnotu tím, že přecházel z jednoho kouta do druhého. Hbitě posoudila McCoyovy fyzické příznaky: bledou kůži, rozrušení, zrychlený dech, ale žádné zjevné poranění. "Je vám něco?" zeptala se.
"Začínám si vzpomínat. Aspoň myslím... ale ještě nevím, jak..."
Dysonová přijala jeho sdělení s klidem. "Nijak se nesnažte. To vás ještě víc zmate. Dostanete sedativum..." Ihned přestal přecházet po pokoji, což doktorka po první zmínce o léku očekávala. "Tak a teď řekněte, nač si vzpomínáte."
"To je právě to," řekl a zoufale rozhodil paže. Činnost nyní po nohou převzaly jeho ruce. "U jedné z výzkumných laboratoří je takový vysoký válec..." Natáhl ruku směrem k zadní stěně a ve vzduchu načrtl obrysy válce.
"Stokalinový procesor?"

Z přístroje se rozezněl Uhuřin hlas. "Enterprise Falchionu. Máte opět vizuální. Udržujte dosavadní kurs a zrychlete plavbu k Wagnerově stanici."
"Falchion Enterprise. Rozumím."
Velitel i posádka křižníku ukázněně pozorovali panely přístrojů, každý na svém stanovišti. Jakoby lhostejně k tomu, jaké pozornosti se nyní těší, zařízení fungovalo stabilně a spolehlivě. Uplynula další půlhodina, než se ozval Chekov. "Tak mě nějak napadlo, že kdybychom měli svou vlastní loď, to by byla jiná, ale to by..." Zarazil se.
"...byla nuda," doplnila bez váhání Azizová.
Sulu znovu stiskl čelisti, ale nedovedl potlačit vlastní city ani jako velitel lodi. "Podsvětelná je vždycky nuda." A pak byli zase potichu.
McCoy si znovu ověřil, jakým způsobem to, co se odehrálo, popisuje lodní deník. Podle stručného popisu se dívá na komedii. Zdálo se, že řada hvězd, jež byly konkrétně pojmenovány, musí být dosti v oblibě. Podíval se zpátky na jeviště v tvaru déčka v rohu záznamní místnosti. Bylo větší, než kterýkoli trojrozměrný vjem, s nímž se kdy setkal. Na podiu stál muž se ženou a tiše spolu hovořili. Celkový dojem byl tak věrný, že dokud jim McCoy nepoložil otázku, myslel, že jsou to dva z příslušníků posádky. Naštěstí však tehdy právě nebyl v místnosti nikdo, a tím byl McCoy ušetřen trapného ponížení. Dvojice pokračovala v plytkém rozhovoru. McCoy znal většinu slov, která vyslovují, ale právě ta, jež nechápal, měla zřejmě klíčový smysl. Rozhovor mu připadal neuvěřitelně nudný, ale přesto dál poslouchal, protože neměl nic lepšího na práci.
Prázdný čas působil nepřirozeně ve srovnání s rušným programem v atlantském oddělení pro naléhavé případy. Ze všeho nejdříve dostal chuť k jídlu. V místní kavárně se podávalo jídlo zdarma, což bylo pravým požehnáním pro mladého hladového doktora. Jeho tělo však dlelo šťastně v současnosti a potřebu jídla odmítalo. Pak ho napadlo, že by měl spát, dokud to jde, ale tělo opět projevilo nesouhlas.
Nakonec McCoy ztratil trpělivost a snažil se v programu vyhledávat známé tituly, vesměs z klasické oblasti. Avšak počítač mu sděloval, že nejsou k dispozici pro "tematickou úpravu systému." Odolal nutkání omluvit se muži a ženě a vyšel z místnosti ven. Aniž se McCoy vědomě rozhodl, pojednou shledával, že směřuje k lodní nemocnici. Neměl sice žádný oficiální důvod, aby tam pobýval, ale aspoň lidé tam pracující nepátrali po tom, proč tam je.
Jakmile byl na palubě číslo pět, McCoy si dopřál ztratit se ve spleti léčebného komplexu. Potloukal se nazdařbůh po neznámých chodbách, které vypadaly jedna jako druhá, dokud nepronikl ke dvěma válcům z kouřového skla, táhnoucím se od paluby až ke stropu. Stály jako hlídky přede dveřmi vedoucími do laboratoře. Zvědavě nahlížel do interiéru jednotek, v nichž spletitou pavučinou zkumavek bez ustání kolovala modrá tekutina. Co to asi je? Jako by jeho nevědomost budila pohoršení, válce znenadání začaly pronikavě pískat. Jakmile McCoy uslyšel tento zvuk, rozjely se mu ruce po ovládacím panelu na zdi a prsty tiskl různá tlačítka. Pronikavý pískot ustal a kolotání tekutiny ve válcích se zpomalilo.
O několik sekund poté vyrazil ze sousední laboratoře technik. Spatřil McCoye a z hrdla se mu vydral bezděčný výdech. "Promiňte, pane," zvolal, "už se to nestane, čestné slovo."
McCoy byl příliš rozrušen, aby na to něco řekl. Jeho mlčení však jen zvyšovalo technikovy rozpaky. "Ani tentokrát by se mi to nestalo, jenže my teď sloužíme dvojité služby a já ji držím za Tajiri..." Příliš pozdě si uvědomil, že vyzradil cosi o nedbalosti další techničky.
"Nic se neděje," McCoy se pokoušel vzbuzovat dojem, že vládne autoritou nad člověkem, který není o mnoho starší než on... než byl on. "Všichni jsme přepracovaní. Tak jen dělejte, jak nejlíp to jde."
"Ano, pane," řekl mladík s úlevou i překvapením. "Děkuji vám, pane," řekl a zase se vrátil do své laboratoře.

Pokusil se vytáhnout obočí, ale bez úspěchu.
Azizová také vyskočila na nohy a rukama se bila v prsa. "Ne, jenom ne moje stroje. Posádka ať si klidně zahyne, ale strojům se nic nesmí stát!"
Sulu otevřel ústa, ale potom zavrtěl hlavou a zrozpačitěl. "Potřebujeme, aby někdo dělal McCoye. Já nemohu pokračovat, dokud McCoy nepronese projev o záchraně posádky."
Chekov přisvědčil kývnutím hlavy. "Dysonová dělá McCoye ze všech nejlíp. Možná že bychom mohli vyhlásit lékařskou pohotovost."
"Za dané situace by bylo projevem nevkusu žádat to od ní, řekla Azizová. Uchopila tabulku s daty a opět se dala do monitorování stále stejných motorových indikátorů.
Oba muži zavzdychali a vrátili se k technickým ovládačům Falchionu.
"Připravte se vypnout maskovací zařízení," nařídil Sulu, neboť chronometr začal během posledních sekund ověřovacího času blikat.
"Maskovací zařízení vypnuto." Chekov sledoval, jak na displeji senzoru roztančené vločky tají v jednotvárnou nerozlišenou čerň.

Vážení,

" naše mise se nesmí setkat s nezdarem," oznámil Sulu vážným tónem. Chekov s Azizovou zmateně přerušili výměnu názorů. "Osud této lodi a její posádky, osud celé této části vesmíru záleží na nás." Obrátil se k Chekovovi. "Vy jste můj technický důstojník. Je mi úplné jedno, jak to uděláte, ale senzory musí fungovat!" Sulu při tom sevřel čelisti způsobem, který všichni dobře znali. Zablesklo se na lepší pochopení.
"Jak si přejete, kapitáne," řekl Chekov a postavil se do pozoru. S tváře mu vymizelo rozrušení. "Mimochodem, řešení bude vyžadovat zvýšenou spotřebu energie, což vážně ohrozí bezpečnost této lodi i životy posádky."

"Koneckonců může být porouchaný."

"Maskovací zařízení stejně jako senzory jsou úplně v pořádku," ostře odsekla Azizová. Chekov zrudl ve tváři zlostí, a tak beze slov reagoval na její výrok.
"V tomhle jste stejný nováček jako já. Třeba není správně nastavena distribuce energie." Tímto obviněním se ji záměrně pokoušel podráždit.
Protože se schylovalo k hádce, Sulu začal tiše vrčet. Kdyby jim totiž rovnou nenakázal, aby se nepřeli, vzešlo by z toho jen větší dusno. Právě takhle to cítil i Kirk, když Spock a McCoy... Kormidelník se usmál. Často sledoval, jak se kapitánovi daří odpoutat pozornost svých důstojníků tím, že náhle přešel od jednoho tématu k druhému. S trochou přizpůsobení mohla podobná taktika zabrat i zde.

"Je to jako když plaveš v boršči," zvolal znechuceně Chekov. Na displeji navigačního panelu Falchionu vířil nejasný obláček červených částeček. Obzvlášť hustý shluk přímo uprostřed pak označoval, kde je Enterprise.
"Toto je maskovací systém raného typu." Na rozdíl od Chekova nebrala Azizová zkreslení údajů lodních senzorů jako osobní urážku, protože se to nijak nedotklo technického ovládání. "Nejspíš byl instalován při první technické výměně s Romulany."
"Potom však na tom kšeftu prodělali Klingoni," pobaveně poznamenal Sulu.
"Da a my teď také," podporučík si protíral oči.

Jestli už sestra

Chapelová dala mou postel pryč, přespím v nemocnici klidně na podlaze.
S rostoucí naléhavostí rychle vyklouzl z kabiny a pádil chodbami s nočním přítmím k turbovýtahu. Vstoupil do rozevřených dveří prázdné kabiny výtahu.
"Nemocnice," zvolal sebevědomě. To je ale pitomý způsob řízení výtahu. Když však mechanismus uposlechl jeho příkazu, pocítil větší důvěru.
Když se dostal do zdravotnického sektoru, s úlevou si oddechl. Navzdory znepokojivě pokročilé technice cítil, že ho konejší jinak známé zvuky a pachy. Procházel nemocničními odděleními a nikdo ze zdravotníků sloužících v noční směně se ho na nic neptal. Konečně našel tu malou místnůstku, kterou kdysi pro něj vyklidili. Postel tam dosud stála.
Vrhl se na přikrývku. V neosobním prostředí se mu napjaté svaly náhle uvolnily a díky únavě se záhy pohroužil do hlubokého spánku. O několik hodin později se mu začalo tělo poškubávat, jak se nadarmo pokoušelo uniknout mučivé noční můře. Ale neprobudil se.

Nakonec na to přišel.

Byl to pocit čekání. Měl pocit, že čeká, že se do kabiny vrátí ten, kdo tu opravdu bydlí. A ten pocit ho neopouštěl. Zdálo se mu, že při každém sebeslabším zvuku kroků někdo míří k jeho prahu a že při každém kovovém cvaknutí někdo otevírá dveře jeho kabiny. Po dvouhodinovém poležení na posteli někoho jiného McCoy vyskočil a zase se oblékl. Nakonec tu byla jen jediná odpověď. Ze všech míst na celé kosmické lodi je tu pro něj jen jediné minimálně nepohodlné místo: lodní nemocnice.

Dysonová ho však jemně zatlačila zpět do kabiny. "Ne, zpropitné ode mne dostanete vy: půjdete se hezky vyspat." Dveře mu zaklaply před nosem a doktorka byla pryč.
McCoy vzdychl a mužně se otočil, aby čelil čekající prázdnotě.
Chodil z jednoho konce na druhý, pohrával si s tlačítky, jež mu předvedla Dysonová, ale chudý repertoár knoflíků a barevných kontrolek ho záhy znudil. Zalil květiny, ale nedovedl se přimět k tomu, aby ze sebe stáhl šaty. Rád by poklidil ty papíry a pásky, ale neměl ponětí, kam je má uložit, a tak se spokojil tím, že kupičky jen úhledně urovnal.
Když tak vyčerpal veškerou možnou činnost, svlékl se a opatrně ulehl na nerozestlanou postel. Ačkoli byl unavený, spánek se mu vyhýbal. Jen silou vůle přemáhal pokušení převalovat se z boku na bok. Místo aby se cítil odpočatější, měl pocit, že se mu svaly naopak napínají. Začínal se ho zmocňovat neklid a nevěděl proč.

"Jak to mám vědět?" odpověděla se šelmovskou netečností Dysonová. "Nikdy jsem ještě nebyla pozvána do vaši kabiny."
McCoy prudce zrudl. Ale Dysonová klidně pokračovala ve výkladu, jak se zachází s osvětlením, s interkomem a se sonickou sprchou.
"To ode mne čekáte zpropitné jako pokojská?" Když vycházela z místnosti, doprovázel ji do chodby.

Co opravdu obzvlášť

přesvědčivě dokazovalo, že ztratil paměť, bylo to, že se díval na vlastní jméno na štítku, který jakživ předtím nespatřil.
Dysonová užila, kód k otevření dveří a chvíli věnovala výkladu, jak se s ním pracuje. Potom ho uvedla dovnitř. Zařízení připomínalo to, které viděl v kapitánové kabině. Vnější místnost sloužila jako studovna a měl v ní stolek, židle a police. Za sítěnou přepážkou pak měl menší prostor na spaní. Na rozdíl od Kirkovy kabiny tady panoval nepořádek. Po podlaze se válely kusy oděvu, na policích ležely nazdařbůh rozházené papíry a pásky. Četné rostliny hynuly.
"To jsem vždycky tak nepořádný?" zeptal se McCoy a s nechutí pozoroval změt.

"Víte, já jsem vyrostla na kosmické stanici Ztracenka, která není o moc větší než ta, kam plujeme nyní. A taky je na samém okraji území Federace. Chtěla jsem studovat medicínu a dostat se blíže k civilizaci. A když nejste moc bohatý, nabízí se vám jako dobré řešení nástup do služby v kosmické Flotile. Zaplatili mi výlohy na vzdělání výměnou za můj závazek deset let sloužit. Myslím, že to je pro mne výhodné."
"Takže jste se pustila do medicíny," řekl McCoy. "Ale přesto jste ještě dost daleko od civilizace."
"To je pravda," přiznala s lítostí. "Ale Enterprise má třeba větší knihovnu než Ztracenka, a tak určitý pokrok tu je." Pokynem ruky ho zastavila. "Zde je vaše kabina, pane."
Na dveřích si přečetl úhledně vyvedený nápis: Leonard McCoy
MUDr.

Obojí.

" Připadá mi to obojí stejně nepravděpodobné," připustil. "Než jsem se na téhle kosmické lodi probudil, příliš jsem o cestách do vesmíru nepřemýšlel."
"To bude tím, že jste pozemský červ," odpověděla bez uvažování. Vtom zpozorovala, že ho to asi zamrzelo. "Promiňte, nemyslela jsem to osobně. Já prostě od chvíle, kdy jsem začala žít ve vesmíru, mám pocit, že musí být něco exotického na tom, když někdo žije na Zemi." Zahnuli za roh do hlavní chodby a blížili se k turbovýtahu. Prošla dvojitými dveřmi a označila, kam se chtějí dostat.
"Pokračujte," vybídl ji po několika minutách, když vystoupili na palubu s důstojnickými kabinami.

Dysonová se usmála.

"V prvním roce se vždycky každý cítí neschopný. A občas se tak cítím i já, zvlášť když si poslechnu drtivý výklad některého zkušeného lékaře. Pár už jsem jich slyšela od té doby, co jsem nastoupila na Enterprise."
"Mé výklady?"
"Občas," připustila neuroložka. "Ale vždycky mi něco daly a nikdy mě neshazovaly."
Pojednou se zašklebil. "Na rozdíl od těch, které vám poskytuje jistý úřadující šéflékař?"
"Pst, ne tak nahlas," varovala ho, ale v koutcích úst jí to taky poškubávalo. "Copak chcete, aby mě vyprášili z Flotily?" Znovu ho uchopila za loket a trochu ho napřímila. "Tak jen dál, až na palubu číslo pět, pane doktore, za patnáct minut musím na vizitu."
"Dejte na chvíli pokoj s tím průvodcovstvím, doktorko Dysonová," řekl, když už s ní přestával držet krok. "A radši mi povězte, jak jste se sem dostala vy."
"Sem na Enterprise nebo sem ke kosmické Flotile?"

Dysonová ho jemně zatahala za loket.

"Nic si z toho nedělejte, tohle není vyhnání z ráje. Pojďte, ukážu vám vaši kabinu." Pak ho vedla úžasným bludištěm místností, které tvoří zdravotnický sektor a na každém kroku mu vysvětlovala, k čemu co na lodi slouží.
"Posloucháte mě vůbec?" zeptala se ho nakonec. Jeho mumlavé odpovědi reagující na její výklad působily dost roztržitě. McCoy se zastavil a otočil se tváří k ní. "Stal se ze mne dobrý doktor?"
"Ano," odpověděla pevným hlasem. "Jeden z nejlepších v celé kosmické Flotile."
"Bohu,díky." Opřel se zády o stěnu chodby a zkřížil ruce na prsou. "V tomhle posledním roce jsem totiž začal pochybovat, jestli se vůbec na medicínu hodím. Panebože, občas jsem se cítil tak hloupě. Ale dělal jsem to dál, protože jsem si nedovedl představit, co jiného bych v životě podnikal. Vždycky jsem si přál, aby se ze mne stal doktor, ale aby to byl dobrý doktor."

"Řekněme, že se vám odsunuly." Aniž si toho všimli, vstoupila do místnosti sestra Chapelová. "Ale vrátí se vám."
"Vy to říkáte nějak moc jistě, dámo."
"To říkám," řekla sestra. "Ale než k tomu dojde, budu muset pracovat pod vedením doktora Corteja. To vám, pane doktore, jednou nedaruju. A jestli vy, Diano, tohle někomu ocitujete, budete toho taky litovat. A teď se vy dva laskavě odsuňte z nemocnice. Už vás nechci ani vidět."
"Ale já tu přece žiju," protestoval McCoy.
"Už ne," řekla Chapelová a ukázala na dveře. "Právě jste byl propuštěn. Dostanete svou kabinu na lodi, kam se teď vrátíte. Já totiž tuhle postel potřebuji pro nějaký vážnější případ. Jděte."
Se svým předstíraným rozhorlením se obracela hlavně na McCoye, který zůstával stát jako přibitý.

Vy ho znáte?

" Jakpak se asi teď tváří? Je to... byl to... ten nejnesnesitelnější rozumbrada v druhém ročníku v Atlantě."
"Je to šéflékař soustavy, Argelius," odpověděla s potlačovaným smíchem.
Tentokrát se pro změnu vyděsil McCoy. "Šéflékař, proboha, já bych nikdy neřekl, že Andy vyléčí chřipku. A svěřit do jeho léčebné péče milióny lidí, to už vůbec ne."
"Nejspíš se v posledních dvaceti letech poněkud zdokonalil," nadhodila Dysonová.
"To jo, určitě." Náhle se zamračil a rozhlédl se po místnosti. "Kdežto já polovičku zařízení tady vůbec neznám. Na intenzivní péči je devět pacientů, ale já bych si netroufl k nim se vůbec přiblížit. Když by mi asistovala sestra Chapelová, snad bych zvládl tak leda pár ambulantních ošetření. Hromská práce! Tady na lodi vědí lapiduchové o medicíně víc než já. Jestli jsem tady vážně šéfoval, tak to znamená, že mi uniklo dvacet let lékařské vědy a praxe."

"Prosím vás, ušetřte mě laskavě dalších citových výlevů," požádal McCoy. "Budu se snažit přistupovat k této absurdní situaci co nejseriózněji, ale část mého já stále pátrá, kudy sejít ze scény. Povinnosti vyplývající z mé funkce šéflékaře. Když je budu hlasitě vyhlašovat, budu mít za sebou první rok služby."
Dysonová se na něj zamyšleně podívala. "Tak jak vám to šlo?"
Povzdechl si. "Jsem rád, že jsem stále u medicíny. Podle Andyho Gildstroma jsem moc hloupý zmatkář..." Odmlčel se. "Proč jste se tak podívala?"
"Jak podívala?" zeptala se nevinně.
Podezíravě přimhouřil oči. "Když jsem se zmínil o Gildstromovi, vypadala jste... zděšeně."
"Ale to je tím, že jsem se ještě nesetkala s tím, že by někdo doktoru Andersonu J. Gildstromovi říkal Andy."