"Za málo."

McCoyův sarkasmus však nikdo neslyšel.
Otočil se, když za sebou uslyšel v chodbě lehký dusot kroků. Běžela tam rozcuchaná žena v modrém stejnokroji technické služby. V jedné ruce držela několik disků s daty a druhou zaměstnával hřebínek, jímž si projížděla neupravené vlasy. Podívala se na něj až v poslední chvíli, aby do něj nevrazila. "Propáníčka."
"Tajiri, máte zpoždění," řekl jí přísně McCoy, "honem do práce."
"Ano, pane doktore." Vykřikla to vážně a rychle zmizela za týmiž dveřmi jako předtím technik.
McCoy opět v chodbě osiřel a zamyšlené naslouchal tlumeným hlasům, které se za dveřmi ozývaly. Věděl, že by se ztišily a snad umlkly, kdyby vešel dovnitř. Ve válci to přívětivě zurčelo a McCoy se znovu podíval na záhadnou modrou tekutinu. Teprve potom mu došlo, že se předtím rukama dotkl řídícího panelu...
Zdravotní sestra odvysílala interkomem vzkaz doktorce Dysonové a ta se hned rozběhla na ambulantní oddělení. Nikdo v pokoji nebyl až na McCoye, ale ten se ze všech sil snažil vyplnit tuto prázdnotu tím, že přecházel z jednoho kouta do druhého. Hbitě posoudila McCoyovy fyzické příznaky: bledou kůži, rozrušení, zrychlený dech, ale žádné zjevné poranění. "Je vám něco?" zeptala se.
"Začínám si vzpomínat. Aspoň myslím... ale ještě nevím, jak..."
Dysonová přijala jeho sdělení s klidem. "Nijak se nesnažte. To vás ještě víc zmate. Dostanete sedativum..." Ihned přestal přecházet po pokoji, což doktorka po první zmínce o léku očekávala. "Tak a teď řekněte, nač si vzpomínáte."
"To je právě to," řekl a zoufale rozhodil paže. Činnost nyní po nohou převzaly jeho ruce. "U jedné z výzkumných laboratoří je takový vysoký válec..." Natáhl ruku směrem k zadní stěně a ve vzduchu načrtl obrysy válce.
"Stokalinový procesor?"