Z přístroje se rozezněl Uhuřin hlas. "Enterprise Falchionu. Máte opět vizuální. Udržujte dosavadní kurs a zrychlete plavbu k Wagnerově stanici."
"Falchion Enterprise. Rozumím."
Velitel i posádka křižníku ukázněně pozorovali panely přístrojů, každý na svém stanovišti. Jakoby lhostejně k tomu, jaké pozornosti se nyní těší, zařízení fungovalo stabilně a spolehlivě. Uplynula další půlhodina, než se ozval Chekov. "Tak mě nějak napadlo, že kdybychom měli svou vlastní loď, to by byla jiná, ale to by..." Zarazil se.
"...byla nuda," doplnila bez váhání Azizová.
Sulu znovu stiskl čelisti, ale nedovedl potlačit vlastní city ani jako velitel lodi. "Podsvětelná je vždycky nuda." A pak byli zase potichu.
McCoy si znovu ověřil, jakým způsobem to, co se odehrálo, popisuje lodní deník. Podle stručného popisu se dívá na komedii. Zdálo se, že řada hvězd, jež byly konkrétně pojmenovány, musí být dosti v oblibě. Podíval se zpátky na jeviště v tvaru déčka v rohu záznamní místnosti. Bylo větší, než kterýkoli trojrozměrný vjem, s nímž se kdy setkal. Na podiu stál muž se ženou a tiše spolu hovořili. Celkový dojem byl tak věrný, že dokud jim McCoy nepoložil otázku, myslel, že jsou to dva z příslušníků posádky. Naštěstí však tehdy právě nebyl v místnosti nikdo, a tím byl McCoy ušetřen trapného ponížení. Dvojice pokračovala v plytkém rozhovoru. McCoy znal většinu slov, která vyslovují, ale právě ta, jež nechápal, měla zřejmě klíčový smysl. Rozhovor mu připadal neuvěřitelně nudný, ale přesto dál poslouchal, protože neměl nic lepšího na práci.
Prázdný čas působil nepřirozeně ve srovnání s rušným programem v atlantském oddělení pro naléhavé případy. Ze všeho nejdříve dostal chuť k jídlu. V místní kavárně se podávalo jídlo zdarma, což bylo pravým požehnáním pro mladého hladového doktora. Jeho tělo však dlelo šťastně v současnosti a potřebu jídla odmítalo. Pak ho napadlo, že by měl spát, dokud to jde, ale tělo opět projevilo nesouhlas.
Nakonec McCoy ztratil trpělivost a snažil se v programu vyhledávat známé tituly, vesměs z klasické oblasti. Avšak počítač mu sděloval, že nejsou k dispozici pro "tematickou úpravu systému." Odolal nutkání omluvit se muži a ženě a vyšel z místnosti ven. Aniž se McCoy vědomě rozhodl, pojednou shledával, že směřuje k lodní nemocnici. Neměl sice žádný oficiální důvod, aby tam pobýval, ale aspoň lidé tam pracující nepátrali po tom, proč tam je.
Jakmile byl na palubě číslo pět, McCoy si dopřál ztratit se ve spleti léčebného komplexu. Potloukal se nazdařbůh po neznámých chodbách, které vypadaly jedna jako druhá, dokud nepronikl ke dvěma válcům z kouřového skla, táhnoucím se od paluby až ke stropu. Stály jako hlídky přede dveřmi vedoucími do laboratoře. Zvědavě nahlížel do interiéru jednotek, v nichž spletitou pavučinou zkumavek bez ustání kolovala modrá tekutina. Co to asi je? Jako by jeho nevědomost budila pohoršení, válce znenadání začaly pronikavě pískat. Jakmile McCoy uslyšel tento zvuk, rozjely se mu ruce po ovládacím panelu na zdi a prsty tiskl různá tlačítka. Pronikavý pískot ustal a kolotání tekutiny ve válcích se zpomalilo.
O několik sekund poté vyrazil ze sousední laboratoře technik. Spatřil McCoye a z hrdla se mu vydral bezděčný výdech. "Promiňte, pane," zvolal, "už se to nestane, čestné slovo."
McCoy byl příliš rozrušen, aby na to něco řekl. Jeho mlčení však jen zvyšovalo technikovy rozpaky. "Ani tentokrát by se mi to nestalo, jenže my teď sloužíme dvojité služby a já ji držím za Tajiri..." Příliš pozdě si uvědomil, že vyzradil cosi o nedbalosti další techničky.
"Nic se neděje," McCoy se pokoušel vzbuzovat dojem, že vládne autoritou nad člověkem, který není o mnoho starší než on... než byl on. "Všichni jsme přepracovaní. Tak jen dělejte, jak nejlíp to jde."
"Ano, pane," řekl mladík s úlevou i překvapením. "Děkuji vám, pane," řekl a zase se vrátil do své laboratoře.