Nachlazení - víte, mně se to od samého počátku zdálo moc divné nachlazení. V předsíni Díry svatého Patrika nebyla žádná zvláštní zima, dokonce tam bylo tepleji než venku, v kráteru. To už je taková specialita jeskyní - v létě se tam příjemně zchladíte, a v zimě dokonce trochu ohřejete. Kromě toho jsme byli na Thorgunnovu radu oblečeni jako na severní točnu a vrchol všeho: nikdo z nás nekašlal ani si nestěžoval na bolesti na prsou a na takové ty věci, co většinou nachlazení doprovázejí. Nu ovšem, ani já, ani kolega Bjelke jsme se necítili oprávněni mluvit internistům do řemesla - ale jak říkám: od samého začátku nám to bylo hodně divné.
Bjelke musel vynaložit všechnu sílu a vytrvalost v těch čtyřech hodinách, co jsme jeli točitou silnicí kolem pobřeží od Stapi kolem Breidifjórdu a Faxa-fjórdu do Reykjavíku. Hlavním městem projel jak bouřka - ostatně bez překážek. Na ulicích byly jen kočky a několik opozdilých námořníků, kteří se zdrželi v hospodě, a ovšem skupinky pískajících a halekajících amerických boys, nevědoucích, co s časem a přebytkem konzervované a chewinggumové energie. No - a pak už jsme za chvilku byli v Hafnarfjórduru, propletli jsme se přístavem a zakotvili mezi obrovskými balvany, rozsetými po předměstské čtvrti, v Bjelkově vilce.
Leif zůstal doma v Reykjavíku. Cítil se docela dobře a slíbil, že se druhý den v Hafnarfjórduru ukáže.