Udržujte kurs,

pane Leslie. Plný raketový pohon," nařídil Kirk.
"Provedu, kapitáne," odpověděl kormidelník.
Podporučík Benusová studovala navigační souřadnice. "Na Wagnerovu stanici se dostaneme za jednu hodinu třináct minut."
Kirkovy prsty nepokojně bubnovaly na opěradlo velitelského křesla. Při službě na můstku se vždy všechno točilo mezi příslušníky vybrané skupiny, a tak kapitán znal aspoň od vidění všechny tváře těch, kdo tam sloužili. Na Falchionu mu však najednou odpluli ti nejlepší a nejznámější z jeho výběru.
Pohlédl vlevo i vpravo a zamračil se na prázdný prostor před sebou. McCoy i Spock se často chovali, jako by na každém boku jeho velitelského křesla bylo úřední místo, které musí zaplnit. Jejich nepřítomnost způsobovala, že změny na můstku těžce nesl. "Frazere, pojďte sem."
"Pane?" marťanský vědec zvedl hlavu od svého biopřístroje.
"Chci se ještě zeptat na něco, co se týká Krkavců." Kirk pokynul Frazerovi, aby si stoupl nalevo od velitelského křesla.

McCoy se díval

, jak Vulkánec vystupuje po nízkých schůdcích na stupínek v přenosové kabině. "To je docela možné, ale nemůžete mi říkat, že jsem někdy dobrovolně prolézal tímto mixérem."
Na doktorova slova Spock reagoval jen vítězným úsměvem. "Ve skutečnosti jste přenos používal," řekl Spock, jakmile stanuli na místech určených pro přenos. "Nikdo vás ovšem nemohl nikdy podezírat z toho, že byste tím byl nadšen."
"Jsem rád, když se dovídám, že jsem ve stáří nepřišel o zdravý rozum," mručel McCoy a zakrátko se proměnil ve spršku paprsků.
Poručík Palmerová si položila ruku k uchu. "Kapitáne, pan Scott hlásí, že se již přenesli na Falchion poslední členové výsadku."
Kirk posunkem dal najevo, že bere na vědomí slova spojového důstojníka. "Tak to by bylo, Sulu. Od téhle chvíle zahajujeme radiové utajení."
"Ano, pane, Falchion konec." Za několik sekund se obraz klingonského křižníku na obrazovce můstku vytratil do nicoty.
Poručík Kyle kontroloval přístroje na ovládacím panelu technického oddělení. "Všechny senzorové údaje o Falchionu jsou už pryč, pane. Funguje maskovací clona.".

To strkáte lidi

" do takovéhohle ďábelského aparátu?" McCoy se zastavil na prahu přenosové místnosti. Na stupínku, kde předtím stála Uhura, už nebyl nikdo. S dávkou dopravních kontejnerů se Uhura rozpustila ve třpytivém oblaku. S vyděšeným výrazem se McCoy díval na šéfinženýra, který zařizoval jejich přenos.
"Nekoukejte na mě, jako bych byl Jack Rozparovač," řekl nakvašeně Scotty. "Na této straně od kosmické základny číslo pět máme nejvyšší koeficient bezpečnosti." Šéfinženýr narovnal páky na řídícím panelu a další tři členové posádky se postavili na místa, odkud budou přeneseni.
McCoy o krok ustoupil, když se opět vyprázdnila kabina za pronikavého pištění přenosového zařízení.
Spock si s tabulkou v ruce odškrtl další tři jména ze seznamu a znovu si překontroloval přehled výstroje. Pak, teprve pak zvedl hlavu. McCoy se od vchodu nehnul. "Teď je řada na vás, abyste se nalodil na Falchion. Zaujměte místo na stupínku v přenosové kabině." A protože McCoy se nijak nehrnul dovnitř, ba dokonce spíše projevoval neochotu a vzpurnost, Spock to řekl dost důrazným tónem.
Doktor tedy na Spockův rozkaz začal pochodovat, ale udělal jen pár kroků. "Jste si jist, že je to bezpečné?" zeptal se Spocka.
"Jistě," řekl netrpělivě Spock, ale v posledním okamžiku se zarazil a neodsekl tak, jak původně zamýšlel. "Posledních dvacet let přineslo vysokou spolehlivost a technickou vyspělost v přepravě. Jen zřidkakdy to funguje špatně."

Dysonová

se ještě více zachumlala do své róby. "Naše pouť ještě neskončila."
"Nu ano, a až skončí, může se celá záležitost stát čistě akademickou. Můj pochroumaný mozeček bude putovat uvnitř nějakého modrého..." Když se Dysonová odvrátila, odmlčel se. "Promiňte."
Pokrčila rameny, ale ještě se na něj zpříma nepodívala. McCoyovy oči si prohlížely křivku jejích zad. Slabé světlo v kabině propůjčovalo jejím hnědým vlasům zlatou svatozář. "Snad bych měl už jít," řekl náhle.
"Prosím vás, nechoďte." Otočila se. "Ještě ne. I já bych mohla využít vaší společnosti." Pokynula rukou do prázdného prostoru. "Dosud jsem si nezvykla pobývat tu sama."
McCoy se smíchem roztřásl. "Diano, vy budete mít mnohem víc společnosti, než chcete, jestli tu pobudu ještě déle."
"Ach" na lících se jí objevil bledý ruměnec. "A to jsem si myslela, že jste džentlmen."
"Proto jsem vám nabízel, že odejdu." Neodpověděla, a tak McCoy pokračoval: "Odejdu nyní... jestli si to přejete." Když to ticho trvalo, opustil místo u dveří a vzal jí do náruče.
Po dlouhém polibku se odtáhl, ale ona ho nenechala odejít. Jednou rukou jí hladil vzhůru obrácený obličej. "Diano, já..."
"Ne, prosím, ne." Položila mu na rty prst, aby zarazila jeho slova. "Neříkej nic... dokud se nevrátíš." Usmála se, aby svá slova zbavila ostří. "Potom budeme mít na povídání času dost."
Sehnul se nad ni a znovu ji políbil.

Ze zadní části kabiny vyšla Diana Dysonová. Teplé záhyby dlouhé silné róby halily její tělo a vlasy jí volně splývaly na ramena. Na tváři se jí zračily stopy únavy, ale v očích jí zářilo ovládané napětí. "Lene, teď už byste měl spát."
"A vy také."
"Ne, já nemohu usnout." Dysonová se dotkla neposlušné kadeře za uchem. "Zítřek vás znervózňuje?"
"Koho, mě?" McCoy si otřel dlaně o kalhoty. "Jsem hloupě vyděšený. Srdce mi tluče tak hlasitě, že sotva slyším vlastní myšlenky."
"Rozmyslel jste si to?"
McCoy na okamžik přemýšlel o té otázce. "Ne, musím jít. Utkvěly mi útržky toho, co Sager vykládal o držení se na povrchu. Ty věty ani slova neměla valný smysl a stále ještě nemají, ale mohlo by to být užitečné."
Jemně vyslovované obavy teď zaměnila klinickou břitkostí. "Lene, musíte si uvědomit, že tyto znalosti byly součástí vašeho nutkání uniknout. Neutíkal jste jen před skutečností, že se vaše manželka znovu provdala. Snažil jste se získat informace, které byly důležité pro bezpečnost této lodi."
"Dobrá." Zkřížil paže. "Snad tomu tak bylo, ale já přece stále trpím amnézií."

Poněkud znepokojen

Uhuřiným otupělým výrazem, Spock zkoušku ukončil. "Je toho mnohem víc, co bych rád věděl. ale není dost času na to, abych navodil zevrubnou orientaci. Lidé mají jen omezenou schopnost přijímat nové informace."
"Amen," souhlasil McCoy a protíral si zarudlé oči: V hlavě mu vířily podrobnosti, které do něho v posledních hodinách vtloukl Spock.
Spock vložil záznam do terminálu počítače. "Do 07,00 hodin máte vy a poručík Uhura volno. Doporučuji vám, abyste čas využili k spánku." Otočil se směrem k displeji počítače a okamžitě se pohroužil do jeho údajů.
McCoy čekal, až se spolu s Uhurou dostanou bezpečně daleko ven do chodby, a pak promluvil: "Diana si asi dělala legraci, když povídala o mém zápasu se Spockem. Než s ním, radši se pustím do křížku s bengálským tygrem."
Uhura odpověděla lahodným smíchem, který se rozezněl sešeřelou chodbou. "Byl to vyrovnaný boj, pane doktore." Znovu se zasmála, když viděla, jak se mu na tváři setkaly city v podivné směsici. "Berte to jako poklonu."
Rozešli se na páté palubě. McCoy přešel kolem dveří své kabiny, ale nezastavil se, dokud se nedostal na palubu číslo šest. Lehce zaťukal na dveře. Tak tiché klepání mohl slyšet jen ten, kdo dosud nespí.
Otevřely se dveře a McCoy vešel.

Poručík Uhura

se usmála doktorově zděšení nad navrženým scénářem, ale bylo jasné, že Spock očekává odpověď.
McCoy se zamyslel a zamračil. "Tak bych šel k zarážce, kde se spojují ventilační roury. Jednou jsem se propracoval tak hluboko, že jsem své zajetí oddálil o několik minut. Snažil bych se spojit s Falchionem." Zatočil ciferníkem na komunikátoru a ukázal Spockovi, jak by to udělal. "S trochou štěstí by mě pan, Sulu přenesl na palubu, ještě než by si mě Krkavci snědli k večeři."
Spock souhlasně přikývl. "A kdyby vás přece jen zajali?" McCoy zase položil komunikátor zpět na stůl stojící mezi nimi. "Jsem lékař, pane Spocku. Příští krok by byl pro mne snadný."
Vulkánec pozvedl obočí. "To je drastický postup."
"Mám dost živou představivost, pane. Když jsem si vyslechl Segerovo vyprávění, dal bych přednost uniknout co nejrychleji."
Uhura nesouhlasně zavrtěla hlavou. "To říkáte teď, ale až skutečně budete stát před nebezpečím, není to tak lehké se vzdát." Pohlédla stranou na Spocka a čekala, že první důstojník utrousí nějakou poznámku týkající se nelogičnosti lidských citů. Místo toho Spock kývl na souhlas.

Spock

"...Tvor ochromuje svou oběť pouhým škrábnutím svých pařátů. Potom jí rozdrtí vršek lebky zobákem a vytažený, ještě čerstvý mozek celý zhltne, jako když se vyloupne jádro z ořechu. Tělo slouží za potravu..."

V tom okamžiku přestal Spock zaznamenávat McCoyovo vyprávění, neboť věděl, že lidé v zasedacím sále reagují na jeho výklad spíše citově. Šéfinženýr Scott byl o odstín bledší než jindy. Uhuře se hrůzou rozvíraly tmavé oči. McCoyův popis ohromil i Frazera a doktorku Dysonovou.
Kapitán Kirk, který předsedal v čele stolu, naslouchal až do odmlčení klidně. "McCoyi, říkal jste, že ten člověk nebyl duševně zdráv..."
"Řekl jsem že jsme si mysleli, že není duševně zdráv," opravil ho McCoy. "Ale to bylo tím, že popisoval cizí tvory, které nikdy předtím neviděl. Protože však ti tvorové existují, je možné, že mluvil pravdu."
Kirk neochotně kývl hlavou. To, co až dosud slyšel, se mu nelíbilo. "A s kterým z těch dvou druhů jsme se tedy setkali?"
"Existuje jen jeden druh," řekl klidně Spock a znovu spustil záznam.
"Jakmile tvor mozek spolkne, začíná jeho metamorfóza, podobně jako je tomu s housenkou bez kukly. Barva kůže se mění ze zelena na modrou a porost hlavy tmavne. Až skončí přeměna, začne hovořit hlasem své oběti."
"Tomu nevěřím," vykřikl Scotty. "Ten chlap nejspíš chytil kosmické šílenství!"
"Ne, teoreticky to možné je," řekl vzrušeně Frazer. Původní zděšení u něho záhy začala přemáhat badatelská zvídavost. "Popsané fyziologické změny znamenají podstatný zásah do biochemické skladby organismu. Zelení Krkavci - larvální stádium - mají v lebeční spodině orgán, který sytí tělo aminokyselinami. Mohl by začít produkovat DNA z mozku oběti. Tak by se okopírovaly všechny staré spoje a přitom by zároveň vznikl zcela nový mozek."
Dysonová byla také vzrušená. "Neobvyklá koncentrace neuronů v levé mozkové komoře by mohla vytvářet jakousi prázdnou disketu očekávající informace. Jakmile se uvede v činnost, mozková tkáň postupně opět nabude normální hustoty buněk."
"Výsledkem toho jsou dva oddělené mozky," vrátil se k svému výkladu Frazer. "Normálně by to nefungovalo, ale zde ano, pokud si tvor uchovává ovládáni sekundární paměti. Z místa, kde se mozek dělí na dva, působí svazek neuronů, který patrně působí jako jakýsi přepínač mezi oběma částmi."
Kirk poslouchal teorii a neříkal nic. Za tři roky ve vesmíru se naučil zdravé úctě k fantastice, ale podíval se na svého prvního důstojníka, jestli i on s tím souhlasí.
Spock s myšlenkou vyslovil souhlas. "Tento proces by mohl vysvětlit mnoho událostí, které jsme prožili. Zatím tu ovšem jde jen o předpoklad...."
"Pokračujte, Spocku," netrpělivě nařídil Kirk.
Vulkánec se nedal popohánět. Své teorizování zahájil v příslušné pozici, svraštil brvy, opřel se lokty o stůl a ruce si natáhl před sebe, "Je možné, že se klingonská posádka, která hlídkovala v obzvláště izolovaném vesmírném sektoru, stala obětí Krkavců. Jestliže je správná teorie mozkové absorpce, měli by ti tvorové takové znalosti, že by zvládli dolétnout s ukořistěným křižníkem do frennijského prostoru..."
"Kde vyměnili velmi nápadnou klingonskou válečnou loď za neutrální obchodní plavidlo a čekali, až jim do pasti spadne další projíždějící loď," řekl Kirk.
"Jako krab poustevník."
Kapitán se překvapeně zatočil na otáčecím křesle. "Co to je, poručíku Uhuro?"
"Krab poustevník roste a přitom se pohybuje z jedné mořské lastury do druhé, protože hledá větší domeček," vysvětlovala Uhura.
Spock pozvedl obočí a spokojeně se zamyslel. "Je to zajímavá obdoba s dramatickými důsledky, pokud ustavičné hledání větší lodi znamená také růst."
"Ale první útok na Enterprise selhal," namítal proti tomuto dodatečnému výkladu nejistě Scotty. "Všichni tvorové zahynuli. Tak odkud se vzal ten křižník a další lodi?"
"A jak věděli, že jsme tam my?" Kirk se snažil vystihnou, proč cítí narůstající znepokojení... "Hrome!" Udeřil pěstí do konferenčního stolu. "Saucy Lady. Zachytili jsme z nákladní lodi jen identifikační signál, který předávala po frenijském volání o pomoc. Kapitán řekl, že jeho loď neplula blízko obchodní, ale jestli lhal, jestli jeho loď plula na pomoc Selessanovi..."
"Potom ve skutečnosti mluvíme s kapitánem Neilem v krkavčí podobě a nyní se již třeba posádka jeho lodi zmocnila Wagnerovy obchodní stanice," doplnil Spock. Obrátil se k šéfinženýrovi. "S největší pravděpodobností se k tomu takhle dostala i ta letadlová loď se svými stíhačkami."
"No jo, a právě tam se zrovna řítíme," upozornil Scotty.
"Musíme se jim postavit," rozhodně odpověděl Kirk. "Každá loď, která zajede do doků na stanici, bude vystavena nebezpečí napadení. Krkavci se mohli roztáhnout po celém tomhle sektoru." Pohledem přejížděl po důstojnících sedících kolem stolu. V myšlenkách mu začínal zrát plán.
"Až se jim nosič nebude zpátky ozývat, Krkavci na stanici se budou chystat na to, že tam připluje Enterprise. Ale Falchiona čekat nebude. Taky jej neuvidí díky klingonské maskovací cloně. A v tom je náš plán. Enterprise bude sloužit jako návnada, na kterou soustředí palbu i pozornost, kterou tím odvrátí od Falchiona.Ten se přiblíží, z jeho paluby se na stanici přenese výsadek a ovládne spoje i doky." Při těchto slovech Kirk již v duchu vybíral, komu svěří tyto úkoly.
"A když se to výsadku nepodaří?" zeptal se Spock.
"Pak musí Falchion stanici zničit," odpověděl bez váhání Kirk.
Spock kývl, že souhlasí a chápe. Pokud pociťoval lítost nad navrhovaným zničením staveb architektky T'Rall, nedal ji najevo. "Kapitáne, já..."
"Ano pane Spocku, " řekl Kirk. "Vás jsem si vybral do výsadku jako prvního." Potom se podíval na Uhuru. "Na tuhle akci beru jen dobrovolníky."
Uhura odpověděla na jeho vážný pohled širokým úsměvem. Bez váhání svým hrdelním tónem řekla: "Kapitáne, už se těším na pobyt na břehu."
"No, to se hodí, aspoň si konečně protáhneme nohy," souhlasil vlídně Scotty.
"Vy ne, pane Scotte." Kirk předešel možné šéfinženýrovy protesty. "Enterprise a její motory budou potřebovat dohled. A můstek také."
Spockova štíhlá postava ztuhla. "Kapitáne, když jsme byli posledně v doku na kosmické základně, admirál Bollesová důrazně nařídila, že už se nesmíte zúčastňovat takových výsadků."
"Ano, jestli to přežiju, může mě za to postihnout, a když padnu, už mi její výtky neublíží." Kirkova grimasa nijak nepůsobila na Vulkáncův kamenný výraz ve tváři.
"Jime, vy nesmíte odejít. V sázce je mnohem víc než vaše smrt. Jestli je naše teorie o povaze těchto cizinců správná, nemůžeme riskovat, abyste upadl do jejich zajetí. Nepřítel by získal znalosti kapitána lodi Federace."
"A co můj první důstojník?" zeptal se Kirk.
"Existují určité technické postupy ve vulkánském ovládání myšlenek, které by mou mysl účinně znehodnotily."
Mezi oběma důstojníky nastalo měření vůle beze slov a za několik sekund skončilo. Kirk kratičce zamžikal očima a uznal, že Spockovy argumenty jsou pravdivé. "Budete také potřebovat jednotku zvláštního nasazení. Vezměte si málo lidí, aby vás neodhalili. Když se tam v tichosti přikradete, prospěje to věci víc než síla phaserů."
Od chvíle, kdy skončil zvukový záznam jeho výkladu, McCoy se ozval poprvé. "Kapitáne, je tu velká možnost, že na obchodní stanici dosud žiji lidé. Vojenské, osoby tam byly pravděpodobně pro své znalosti povražděny, ale civilisté byli nejspíše jen ochromeni a uloženi... pro použití v budoucnu. Budou potřebovat lékařskou pomoc a protilátku proti intoxikaci, kterou připravil Frazer."
"Správná připomínka, Kostro," roztržitě prohodil Kirk. Zmýlil se. Takováhle starost byla typická pro jeho šéflékaře a Kirk na okamžik doufal, že... ale McCoy sebou trochu trhl, když slyšel přezdívku. "Děkuji vám, pane doktore, vyžádám si dobrovolníky do lékařského týmu."
"To nebude nutné, kapitáne." Lékař přejel jazykem po suchých rtech. "Hlásím se jako dobrovolník do ošetřovatelské skupiny."
"Lene!" vykřikla Dysonová. "To přece nemyslíte vážně. Vždyť jste ještě nikdy nevstoupil na půdu nějaké kolonie ve vesmíru." Obrátila se na kapitána. "Měla bych mnohem vhodnější volbu. Znám chod stanice ve vesmíru a..."
McCoy zatvrzele vrtěl hlavou. "V této chvíli tu působím jako váš odborník na Krkavce. Nemůžete mě tu nechat. Ostatně na Enterprise nebude větší bezpečí. Když se výsadek nezdaří, cizí tvorové stejně hned zničí vaši loď."
Spock se vmísil do debaty na straně Dysonové. "Pane doktore, mám úplný zvukový záznam toho, co o věci víte. Vaše přítomnost se nevyžaduje."
"Máte úplný záznam toho, nač jsem si zatím vzpomněl," odporoval McCoy, "ale to vůbec neříká nic o tom, nač si třeba později ještě vzpomenu, nemůžete si dovolit riskovat to, že vám budou chybět nějaké podrobnosti o jejich chování." Otočil se ke kapitánovi. "A každý tvor, který se nakrmí mým mozkem, nejspíše bude trpět mou amnézií, takže si nemusíte dělat starosti, že bych vyzradil tajemství Federace."
"Souhlasíte s tím, doktorko Dysonová?" zeptal se Kirk. Dysonová chvilku mlčela a potom neochotné svolila. "Určité to tvrdit nemohu... ale je to možné."
Spock byl už ochotnější. "Za těchto okolností by bylo logické jmenovat doktora McCoye do výsadku. V současné době toho patrně ví o naší technice nejméně ze všech příslušníků posádky."
Kirk se automaticky připravoval na to, že McCoy si to nedá líbit a vybuchne, ale k tomu nedošlo. Tenhle muž bez komentáře přijal Spockovo hodnocení. Kirka opět zamrzelo, že tu nemá přítele, a překvapilo ho, jak silně ho bodlo u srdce. City však nechával stranou, "Doktore McCoyi, doprovodíte výsadek."
Vstal od konferenčního stolu a tím uzavřel jednání. "Za dvanáct hodin budeme u Wagnerovy stanice. Zaujměte stanoviště."
McCoy potěžkával úhledně sbalenou lékařskou brašnu, kterou mu podala sestra Chapelová. "Jak jste věděla..."
"Dejme tomu, že jsem měla předtuchu." Rázné zavřela okovaná dvířka skříně ve stěně. "Předtuchu založenou na dlouhodobých zkušenostech s doktory vůbec a s vámi zvlášť."
"Ale já jsem nečekal, že se dobrovolně přihlásím do výsadku," namítal McCoy. Chapelová si s Dysonovou vyměnily vědoucí pohledy, jež jen zvýšily jeho zármutek. "Od kdy kosmická Flotila najímá lékaře s pudem pro sebezničení?" Otevřel brašnu a začal třídit její obsah. "Není divu, že jsem se, stal šéflékařem. Povýšili mě za to, že jsem měl hodně ztrát na životech,"
"To není pravda," opravovala ho Chapelová, jež mířila z kanceláře ven. "Nastoupil jste po doktoru Boyceovi, který teď šťastně tráví čas jako penzista."
"To je tedy člověk, který si to uměl dobře načasovat," křikl za sestrou McCoy. Dokončil prohlídku brašny a zavřel ji.
"To vy jste se rozhodl, že půjdete." Dysonová se opřela o hranu stolu v kanceláři a pozorovala, jak si k opasku připíná a zase odpíná těžký vak a hledá přitom dokonalou rovnováhu.
McCoy přisvědčil. "Ano, ale nehodláte se snažit o to, abyste mi to rozmluvila?"
"A bylo by to k něčemu?" zeptala se ho.
Při tomto projevu odstupu se mu zúžily oči. "Ne, asi ne, ale stejně bych rád, aby se o to někdo pokusil."
Znovu se otevřely dveře vedoucí do kanceláře šéflékaře. Do místnosti vstoupil doktor Cortejo a při pohledu na lidi, kteří tam nepatřili, se zarazil. Byl zřejmě podrážděn jejich přítomností, ale jen letmo naznačil, že toto podráždění skrývá. "Doktorko Dysonová, protože jste byla převelena do výzkumného oddělení, není nutno, abyste se hlásila v lodní nemocnici."
Odskočila od stolu. "Ne, pane, byla jsem..."
Cortejo na vysvětlení nečekal. "A protože už nejste v činné službě, doktore McCoyi, je tu vaše přítomnost zbytečná." McCoy zkřivil tvář na projev okamžitého nesouhlasu. Obličej mu zrudl hněvem.
"Právě naopak, doktore Cortejo." Za zády úřadujícího šéflékaře zazněl přísný hlas prvního důstojníka Spocka. "Zbytečná je tu vaše přítomnost." Spock vešel do kanceláře a na stůl položil hromádku zvukových záznamů. "Doktor McCoy a já máme před odjezdem hodně práce a vaše kancelář se nám k tomu výtečně hodí."
Sklonil se nad interkom. "Poručík Uhura a jednotka zvláštního nasazení se budou hlásit k poradě v kanceláři doktora McCoye."
Když se Vulkánec znovu rozhlédl, Cortejo i Dysonová už byli pryč.
Šest hodin nato podal Spock McCoyovi komunikátor. "Oddělili vás od výsadku. Který spojovací kanál byste použil, abyste se s ním opět spojil?"
"Nepoužil bych jej," opatrně řekl McCoy. Už přede dvěma hodinami z kanceláře odešla jednotka zvláštního nasazení a on si připadal jako opožděný student, který je po škole. "Spojení by prozradilo naše postavení." Pohybem zápěstí doktor sňal kryt. "Ale aktivizoval bych spojovou sít, aby mě mohli lidé z výsadku vystopovat."
"A co když jsou všichni už mrtví až na vás. Co byste dělal dál?"
"Myslím jako kromě modlení?"

Vem čert lékařku!

"Už mám po krk toho, dělat vám maroda. To pro vás nejsem ničím víc?" ptal se. "Jsem jen zajímavý lékařský případ?"
"Víte moc dobře, že nejste," zlostně odsekla Diana. Tentokrát se mu podívala zpříma do očí. "Mladý být můžete, ale rozhodně nejste zrovna nevinný."
"Ne," řekl rázným hlasem. "To tedy nejsem." Jeho ruce uvolnily stisk, ale rameno jí nepustil. Zavřela oči, jako by se chtěla zaštítit před jeho dotěrností, ale když k ní sklonil tvář, neodtáhla svou od ní.
"Pro kterého McCoye je to?" zeptal se, když skončil jejich polibek. "Pro mladého nebo pro starého?"
"Nejsem si jista." Přejela prsty po jeho tváři. "Vím jen, že tohle už chci hrozně dlouho."
"Takže starý pán si dosud uchoval trochu kouzla?" zasmál se tiše McCoy. "Ale políbit vás nikdy nezkoušel, viďte?"
Tělo se jí znovu napjalo a vytrhlo se mu z objetí. "Ne," řekla upjatě. "A až se vám vrátí paměť, celá tahle epizoda vás asi přivede do pěkných rozpaků. Nebo si třeba ani nevzpomenete, co se stalo. Přesto mi profesionální povinnost velí, abych vám k návratu paměti dopomohla. A jestli se mi to nepodaří, podaří se to někomu jinému."
"Diano..." pokusil se ji přitáhnout znovu k sobě.
Ustoupila z jeho dosahu. "Tak vidíte," pokračovala trochu zahořkle, "když se držím trochu dál od vás, není to jen etický problém, jde také o přežití osobnosti. Jednoho krásného dne, patrně už brzy, se vám paměť vrátí, a potom už pro mne ve vašem životě nebude místo."
"To není pravda."
Dysonová potřásla hlavou. "Pohlížíte na mne jako někdo jiný, ne jako vy sám. Pro šéflékaře McCoye jsem především pracovnicí jeho lékařského oddělení, čistě jen kolegyně z oboru. Nehledě na to, že jsem o několik hodnostních stupňů níž a mnohem mladší a nezkušenější. Věkový rozdíl je dvacet let. Nikdy nebudeme ničím víc než kolegy."
Pátral po způsobu, jímž by vyvrátil její slova, ale nic ho nenapadlo. "To mě mrzí."
"Ale nemrzí vás to ani z poloviny tak jako mě, pane doktore."
Do ticha, které se mezi nimi rozestřelo, vstoupil Spock. Jediný rychlý pohled po laboratoři stačil způsobit, že se obočí prvního důstojníka zvedlo. "Paní doktorko, upravte prosím, kalibraci na holografickém mikrosnímači."
Dysonová hbitě odvrátila zčervenalou tvář k nepřipravené aparatuře a horlivě začala pracovat s ovladači. Pokud jí tento postup trval déle než obvykle, zdálo se, že Spock se příliš hluboce zabral do vlastních technických příprav, než aby si toho všiml. Divoké elektronické šumy se postupně zklidňovaly pod jeho vedením v rytmický bzukot. Kontrolky se ukázněně rozblikaly do nekonečných cyklických taktů. Spock byl spokojen s výsledkem a dopřál si pohled směrem k McCoyovi.
Doktor se usadil v rohu laboratoře v místě nejvzdálenějším ode dveří. Ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu, aby se stal neviditelným.
Spock neměl nic proti McCoyově přítomnosti, jednoduše si ho nevšímal. Dysonové podal holografický čip. "Vzorky z řezu mozkovou tkání druhého druhu cizinců otevřely novou cestu ve výzkumu."
Na displeji snímače se objevil obraz, který z úst neuroložky vyloudil slabé zahvízdnutí. "Velmi podivné," přikývla, "nervové buňky v laloku levé mozkovny jsou podstatně hustší než v pravém."
McCoy se nahnul přes pult a natočil hlavu, aby viděl, ale nespatřil nic než jemně vyzařující mráček, rýsující se na displeji. Ještě méně pak jeho zvědavost uspokojilo to, že se Dysonová se Spockem dali do čistě technické debaty plné výrazů z molekulární neurobiologie. A čím náruživěji debatovali, tím byl McCoy neklidnější.
Když se ujistil, že se oba vědci zabrali do svého rozboru tak, že si ho nevšimnou, McCoy se tiše prosmykl celou laboratoří. Na potemnělém povrchu panelů s průsvitnými stěnami byly připevněny dlouhé filmové pásy. Bezděčně pozoroval řadu nejasných obrazů, až konečně jedna fotografie zvlášť upoutala jeho pozornost. Klapnutí tlačítka rázem probudilo světlý panel k životu a zachytilo snímek uříznuté hlavy. McCoy s velikým zájmem hleděl do rámečku a trochu se bavil, ale zároveň také čekal, až se rozhovor obou důstojníků zastaví. Ve vzniklé pauze pak položil otázku: "To tihle cizinci napadli loď?"
"Ano," odpověděl roztržitě Spock.
"Pak se tedy nedivím, že jsme na tom takhle špatně. Jsou to zatracené potvory. Ještě když jsem byl v Atlantě, objevovaly se mi v živých snech. A i tady na lodi už jsem měl pár ošklivých snů."
Spock i Dysonová se k němu obrátili. McCoye přivedla jejich náhlá pozornost do rozpaků, a tak začal omluvně koktat: "Promiňte, lituji, já jsem vás nechtěl přerušit."
"A co o těch cizincích víte?" zeptal se Spock a jeho dokonale ovládaný výraz neprozrazoval víc než mírnou zvědavost. McCoy pokrčil rameny. "Nu, rozhodně nic, co by mohlo napomoci výzkumu. Slyšel jsem o nich od jednoho pacienta na psychiatrii v Atlantě. Celé hodiny jsem naslouchal jednomu kosmickému vlkovi, který řečnil o tom, jak upadl do zajeti nějakých ohavných tvorů." Rukama mávl směrem k fotografiím. "Těchhle cizinců."
A protože Spock ho stále ještě napjatě sledoval, McCoy pokračoval: "Sagera vytáhli z trosek nákladní lodi. Byl napůl mrtvý hlady a hysterický. Ostatní členové posádky zůstali nezvěstní. To, že tam s ním nikdo nebyl, vysvětloval příliš mimozemskou povídačkou, která nejspíš nemohla být pravdivá. Pravděpodobněji se to dalo vysvětlit tím, že přežil poté, co se oddal lidojedství, a že z pocitu provinění zešílel." McCoy se trpce usmál, když si připomněl, jak ironická to byla situace.
"Lékaři, kteří ho ošetřovali, předpokládali, že si ty cizokrajné tvory vymyslel, aby se zbavil pocitu viny, a já jsem si to myslel také. Jenže jeho povídání bylo tak živé, že mi utkvělo v mysli dávno potom, co jsem se jeho případem přestal zabývat. Je to hrůza. Rád bych věděl, jak dlouho jim trvalo, než si uvědomili, že ten nešťastník je duševně zdravý."
Spock se zachmuřil. "Bohužel může být na psychiatrii ještě dnes." Natáhl se ke zdi pro interkom. "Kapitán Kirk se dostaví do lékařské laboratoře 3A." Potom Vulkánec zvedl nad stůl diktafon a pokynul McCoyovi, aby přistoupil blíž. "Pane doktore, povězte mi, nač si vzpomínáte z vyprávění toho pacienta."

McCoy

McCoy si lámal hlavu nad Uhuřinými slovy, zatímco spolu s Dysonovou chvátal do horního prostoru. Dysonové zřejmě připadal legrační. "Co je na palubě číslo dvacet osm?"
Při jeho otázce úsměv Dysonové pohasl. "Žádná paluba dvacet osm není, Lene."
"Aha, ale jak to mám vědět?" vrčel a odvracel před jejím pátravým zrakem hlavu. "Trpím amnézií, paní doktorko, a tak se ode mne nečeká, že si budu takovéhle podrobnosti pamatovat."
"Ale vy se ani moc nenamáháte, že ne?"
Dveře turbovýtahu se otevřely na palubě číslo sedm a učinily přítrž jejímu obviňování.
Mlčky kráčeli k lékařské laboratoři. Byla prázdná a tmavá, ale když překročili práh, rozsvítilo se stropní osvětlení a vrhlo tlumenou záři na dlouhé nízké pulty, stojící uprostřed.
McCoy promluvil první. "To nařídil kapitán, že máte své mimoslužební hodiny trávit zkoumáním mé duše? Nebo se snažíte došplhat k povýšení?"
Dysonová nevěnovala pozornost jeho břitkému sarkasmu. Popošla dál, kontrolovala si, zda zvládne okolní zařízení a zvykala své oči na blikání barevných kontrolních světel na panelech přístrojů. "Tohle je lékařská věc, týkající se jednoho příslušníka posádky a já jsem lodní lékařka. Co si myslíte, že mám dělat?"
"Já si myslím, že mi máte pomoci, abych se dostal z téhle lodi!" křikl za ní.
Otočila se tváří k němu, "Lene, přece se tomu takhle nesmíte poddávat. Musíte s tím blokováním paměti trochu bojovat."
"Vždyť sakra bojuju!" Sevřel čelisti a snažil se potlačit vztek. Když se znovu ozval, působil již klidněji. "Diano, musím svůj život znovu prožít, musím to tentokrát udělat správně." Přistoupil k ní blíž a důtklivě vykládal: "S penzí od kosmické Flotily se mohu vrátit na Zemi a doma si zřídím vlastní ordinaci, jak jsem to vždycky plánoval. Starý doktor McCoy kdesi cestou přišel o svůj sen, přišel o svou rodinu. Ale já nechci, aby to potkalo mě."
"Nemůžete se rozdrobit na kousíčky a přitom si uchovat duševní rovnováhu," zasténala Dysonová. "Jste přece jeden člověk, ne dva. A ten člověk je dobrý a skvělý chirurg. Všichni muži a ženy na této lodi by vám svěřili život. Snad jste se dal k Flotile proto, abyste unikl svým chybám, ale stal jste se součástí lodi Enterprise stejně jako Kirk a pan Spock. To všechno nesmíte odvrhnout. A ani vám nebude dovoleno to odvrhnout."
"Tak jsem prostě dočasná výchylka, jako když se poškodí buňky. Nebylo to fascinující studovat mladého Lena McCoye? Ale teď je na čase zastrčit ho zpět tam, odkud přišel. Nechte ho snít v ochabujících vzpomínkách vašeho posvátného šéflékaře." Vzal ji za rameno. "Tak tohle opravdu chcete?"
Sklopila oči a přerušila kontakt. "Ano, musí to tak být." Pěstmi se mu opřela o prsa, ale on ji nepustil. "Pusťte mě, Lene," žadonila. "Ztrácím veškerou objektivitu jako lékařka..."

Kapitánův lodní deník. Datum 5321.12:

Jsme už méně než den cesty k Wagnerově stanici, ale i teď, kdy se již blížíme k přístavním dokům, nejsem ještě schopen vysvětlit útoky, které poškodily mou loď.

Na obzoru se táhlo hvězdné panorama. Jemným svitem ozařovaly vše pod nimi, dávaly stromům vrhat stíny a uhlazovat trávu v hebce sametovou přikrývku. S mírným rytmem šustilo v lehkém vánku listí.
McCoy ležel na zádech s rukama pod hlavou a obdivoval svůj pečlivě vypočtený výhled. Nízké dveře zakrývaly dolní okraj obrazu a nízko položené vrbové větve mu stínily horní část rámu. Hlubiny vesmíru se čarovně proměnily v noční oblohu. Teď nepotřeboval nic víc než stéblo trávy, které by žvýkal. Odolal pokušení utrhnout zelený stonek.
"Kdyby se tak hvězdy zastavily v pohybu, bezmála bych uvěřil, že tahle zahrada je v Georgii."
Dysonová, která seděla na lavičce u kmene stromu, se lehce zachvěla. "Hvězdy se musí pohybovat," prohlásila, "protože když se nepohybují, znamená to, že došly zásoby energie na stanici."
McCoy zhluboka zavzdychal, neboť se mu zřítil křehký sen. Vstal a pohlédl na ni. "Nikdy se nepočítalo s tím, že lidé budou žít ve vesmíru. Ničí jim to duši."
"Mé duši je docela dobře, doktore," řekla trochu drsně Dysonová.
Zavrtěl hlavou. "Tohle Zemi nenahradí." McCoy mávl rukou směrem k bujné zeleni. "Umělý vánek a recyklovaná voda. V celé téhle mizérii žádný hmyz."
"Vám se stýská po hmyzu?" skepticky se podivila.
"O to nejde," odpověděl úkrokem McCoy, "není to prostě skutečné."
Dysonová lhostejně pokrčila rameny. "Chcete říct, že vám chybí Země. Hurikány, tornáda, zemětřesení, záplavy, sucho..." Zarazila, ještě než její vzrušení přerostlo v hněv. "Vypadá to, že je to všechno životu nebezpečné."
"Ale taky moc krásné," McCoy se zvolna postavil na nohy a mimoděk oprašoval z kalhot a svetru neexistující prach. "Taková divoká krása, kterou na svých vypiplaných trávníčcích nenajdete. Zde se musí život ošetřovat, aby rostl, ochraňovat a přikrmovat. Na Zemi život jednoduše výbušně tryská z každičkého čtverečního milimetru vzduchu i půdy."
Tyto poslední tóny vábivé selanky působivě narušilo tlumené pískání lodního interkomu a ze zahrádky se opět stala část paluby určené pro rekreaci.
"Spock doktorce Dysonové."
McCoy ji vzal za ruku a stáhl jí tak, že se nachýlila k svým nohám. "Potřebujete někoho lepšího."
"Tak dobře. Ale vy panu Spockovi řeknete, že stávkuji." Dysonová odstrčila stranou listnatou větev, a odhalila interkom, elegantně umístěný v dutině vrbového kmene. Palcem stiskla tlačítko a odpověděla: "Zde Dysonová."
Z přístroje zazněla stroze formulovaná slova prvního důstojníka: "Analýzy buněčného obrazu neurologické tkáně vzorek 21 alfa skončí za deset čárka dvě desetiny minuty. Výsledky posoudíme v lékařské laboratoři 3A." Aniž čekal na odpověď, vypnul spojení.
"Co se stane, až skončíte se vzorkem 21 alfa?" ptal se McCoy, který ji dosud držel za ruku, když spolu šli po cestě vědoucí k turbovýtahu.
Vytrhla se mu ze sevření. "Potom budeme rozbírat vzorky 21 od beta do gama."
"To všechno zní až k smrti otravně." Zahnuli za roh do uličky ze syntetického zdiva. Místo keřů, stromů a výčnělků skal se tu už objevily známé tvary a barvy podlahy a stěn lodi. Otevřely se dveře turbovýtahu v rámu vyzdobeném bizarním břečťanovým mřížovím. "A co vlastně hledáte?"
"Klid a mír," odpověděla Uhura, která vystupovala z turbovýtahu, právě když oba doktoři do něho vstupovali. "Jestli se uvidíte s kapitánem Kirkem, řekněte mu, že jsem na palubě číslo dvacet osm."

Zde se však slova,

tak slabě a odtažitě znějící jejich sluchu, nezastavovala. Šířila se dál, za zdi této kaple, do všech koutů lodi a ke každému, kdo musel zůstat na stráži. Byl smutek znát i na těchto tvářích, na něž odtud není vidět? Kirk stál na stupínku sám a nebyl s to utěšit se vlastním konejšivým proslovem.
Jeho hlas umlkl. Skončil jsem? ptat se sám sebe Kirk. Podíval se na povrch stolku na stupínku a pomalu četl jména padlých. Některá z nich, nyní nahlas předčítaná, vyloudila tlumené výkřiky někoho, kdo se až nyní dovídal a smrti.
Na konci tohoto příliš dlouhého seznamu si Kirk dopřál chvíli k osobnímu zamyšlení. V tiché modlitbě sklonil hlavu a snažil se rozvzpomenout se na ty mrtvé a evokovat obličeje těch, kdo již tu nejsou. Zjistil však, že se modlí za ty, kteří tu jsou s ním, aby mohli žít dál.

Kaple byla jen větší prázdná síň, na jejímž konci stál jakýsi stupínek. Protože si kosmická Flotila nepřála urazit žádnou víru nebo náboženství - a její příslušníci patřili k nanejvýš rozmanitým vyznáním - konstruktéři lodi vybudovali pustý prostor bez charakteristických detailů, který neměl k žádné konkrétní víře vztah. Neozdobené stěny kaple působily velebně a slavnostně jen při oněch vzácných příležitostech, kdy se v nich shromáždili příslušníci posádky.
Na stupínku vzpřímeně stál Kirk a čekal, až opozdilci zaplní volná místa v zástupu. Na dlouhých nízkých lavicích, postavených uprostřed kaple, již nezbylo ani místečko volné. Většina členů posádky lemovala zdi, k nimž stála zády. Přes velikou účast nebyl v kapli o mnoho větší šum než ten, který způsobovala pohybující se těla. Kapitán měl za povinnost toto, mlčení narušit proslovem, v němž najde útěšná a povzbudivá slova pro přátele a druhy padlých. Kapitánům se netrpělo, aby měli trému. Kirk si uhlazoval seznam jmen, která musí přečíst, a přitom si do tenkých listů papíru utíral vlhkost z dlaní. Kvůli bojovému poplachu byla vzpomínková tryzna odložena již dvakrát a pokaždé se seznam rozrostl.
Kirk volně těkal pohledem na kapli a v duchu se usilovně snažil zformulovat to, co během tryzny řekne. Pozoroval, jak se lidé ze strojovny srazili těsně k sobě, aby se do jejich středu vešel i Montgomery Scott. Postrčili ho na místo na lavici a rozesadili se po stranách. Na Scottově tváři bylo vidět vyčerpání, jež se snoubilo se zármutkem. Scotty si neuvědomoval, jak výrazně ochranného ducha inspiruje.
Naopak příslušníci Spockova vědeckého oddělení se porůznu rozptýlili v davu. Jejich oddělení nepůsobilo navenek tak semknutě, ale ve skutečnosti měli stejně hlubokou soudržnost jako lidé ze strojovny. Vulkánec působil na myšlení vědců, zatímco city zůstávaly ryze mimoslužební záležitostí. Avšak Spock byl přítomný, aby vzdal mrtvým poctu. Uprostřed lidí stál vysoký a přísný, ale nebyl jedním z nich.
Ticho v kapli se trochu změnilo a bylo znát, že by tryzna už měla začít. Kirk otevřel ústa a řekl první slova. Nemohl je slyšet, ale před ním, rozestavění muži a ženy napjatě poslouchali. Zatímco na jedné straně vyjadřoval jejich výraz smutku a hlasitě jej formuloval, na druhé straně v duchu pozoroval tváře, které se k němu obracely. Některé, třeba Uhuru, bylo snadné dojmout k slzám, když se otevřeně a bez ostychu hlásila k láskyplnému vztahu, který chovala vůči padlým. Jiní s obtížemi a pracné zápasili s nutkáním plakat, zatímco kapitánův hlas konejšivě vyjadřoval, že sdílí jejich bolest.