Vem čert lékařku!

"Už mám po krk toho, dělat vám maroda. To pro vás nejsem ničím víc?" ptal se. "Jsem jen zajímavý lékařský případ?"
"Víte moc dobře, že nejste," zlostně odsekla Diana. Tentokrát se mu podívala zpříma do očí. "Mladý být můžete, ale rozhodně nejste zrovna nevinný."
"Ne," řekl rázným hlasem. "To tedy nejsem." Jeho ruce uvolnily stisk, ale rameno jí nepustil. Zavřela oči, jako by se chtěla zaštítit před jeho dotěrností, ale když k ní sklonil tvář, neodtáhla svou od ní.
"Pro kterého McCoye je to?" zeptal se, když skončil jejich polibek. "Pro mladého nebo pro starého?"
"Nejsem si jista." Přejela prsty po jeho tváři. "Vím jen, že tohle už chci hrozně dlouho."
"Takže starý pán si dosud uchoval trochu kouzla?" zasmál se tiše McCoy. "Ale políbit vás nikdy nezkoušel, viďte?"
Tělo se jí znovu napjalo a vytrhlo se mu z objetí. "Ne," řekla upjatě. "A až se vám vrátí paměť, celá tahle epizoda vás asi přivede do pěkných rozpaků. Nebo si třeba ani nevzpomenete, co se stalo. Přesto mi profesionální povinnost velí, abych vám k návratu paměti dopomohla. A jestli se mi to nepodaří, podaří se to někomu jinému."
"Diano..." pokusil se ji přitáhnout znovu k sobě.
Ustoupila z jeho dosahu. "Tak vidíte," pokračovala trochu zahořkle, "když se držím trochu dál od vás, není to jen etický problém, jde také o přežití osobnosti. Jednoho krásného dne, patrně už brzy, se vám paměť vrátí, a potom už pro mne ve vašem životě nebude místo."
"To není pravda."
Dysonová potřásla hlavou. "Pohlížíte na mne jako někdo jiný, ne jako vy sám. Pro šéflékaře McCoye jsem především pracovnicí jeho lékařského oddělení, čistě jen kolegyně z oboru. Nehledě na to, že jsem o několik hodnostních stupňů níž a mnohem mladší a nezkušenější. Věkový rozdíl je dvacet let. Nikdy nebudeme ničím víc než kolegy."
Pátral po způsobu, jímž by vyvrátil její slova, ale nic ho nenapadlo. "To mě mrzí."
"Ale nemrzí vás to ani z poloviny tak jako mě, pane doktore."
Do ticha, které se mezi nimi rozestřelo, vstoupil Spock. Jediný rychlý pohled po laboratoři stačil způsobit, že se obočí prvního důstojníka zvedlo. "Paní doktorko, upravte prosím, kalibraci na holografickém mikrosnímači."
Dysonová hbitě odvrátila zčervenalou tvář k nepřipravené aparatuře a horlivě začala pracovat s ovladači. Pokud jí tento postup trval déle než obvykle, zdálo se, že Spock se příliš hluboce zabral do vlastních technických příprav, než aby si toho všiml. Divoké elektronické šumy se postupně zklidňovaly pod jeho vedením v rytmický bzukot. Kontrolky se ukázněně rozblikaly do nekonečných cyklických taktů. Spock byl spokojen s výsledkem a dopřál si pohled směrem k McCoyovi.
Doktor se usadil v rohu laboratoře v místě nejvzdálenějším ode dveří. Ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu, aby se stal neviditelným.
Spock neměl nic proti McCoyově přítomnosti, jednoduše si ho nevšímal. Dysonové podal holografický čip. "Vzorky z řezu mozkovou tkání druhého druhu cizinců otevřely novou cestu ve výzkumu."
Na displeji snímače se objevil obraz, který z úst neuroložky vyloudil slabé zahvízdnutí. "Velmi podivné," přikývla, "nervové buňky v laloku levé mozkovny jsou podstatně hustší než v pravém."
McCoy se nahnul přes pult a natočil hlavu, aby viděl, ale nespatřil nic než jemně vyzařující mráček, rýsující se na displeji. Ještě méně pak jeho zvědavost uspokojilo to, že se Dysonová se Spockem dali do čistě technické debaty plné výrazů z molekulární neurobiologie. A čím náruživěji debatovali, tím byl McCoy neklidnější.
Když se ujistil, že se oba vědci zabrali do svého rozboru tak, že si ho nevšimnou, McCoy se tiše prosmykl celou laboratoří. Na potemnělém povrchu panelů s průsvitnými stěnami byly připevněny dlouhé filmové pásy. Bezděčně pozoroval řadu nejasných obrazů, až konečně jedna fotografie zvlášť upoutala jeho pozornost. Klapnutí tlačítka rázem probudilo světlý panel k životu a zachytilo snímek uříznuté hlavy. McCoy s velikým zájmem hleděl do rámečku a trochu se bavil, ale zároveň také čekal, až se rozhovor obou důstojníků zastaví. Ve vzniklé pauze pak položil otázku: "To tihle cizinci napadli loď?"
"Ano," odpověděl roztržitě Spock.
"Pak se tedy nedivím, že jsme na tom takhle špatně. Jsou to zatracené potvory. Ještě když jsem byl v Atlantě, objevovaly se mi v živých snech. A i tady na lodi už jsem měl pár ošklivých snů."
Spock i Dysonová se k němu obrátili. McCoye přivedla jejich náhlá pozornost do rozpaků, a tak začal omluvně koktat: "Promiňte, lituji, já jsem vás nechtěl přerušit."
"A co o těch cizincích víte?" zeptal se Spock a jeho dokonale ovládaný výraz neprozrazoval víc než mírnou zvědavost. McCoy pokrčil rameny. "Nu, rozhodně nic, co by mohlo napomoci výzkumu. Slyšel jsem o nich od jednoho pacienta na psychiatrii v Atlantě. Celé hodiny jsem naslouchal jednomu kosmickému vlkovi, který řečnil o tom, jak upadl do zajeti nějakých ohavných tvorů." Rukama mávl směrem k fotografiím. "Těchhle cizinců."
A protože Spock ho stále ještě napjatě sledoval, McCoy pokračoval: "Sagera vytáhli z trosek nákladní lodi. Byl napůl mrtvý hlady a hysterický. Ostatní členové posádky zůstali nezvěstní. To, že tam s ním nikdo nebyl, vysvětloval příliš mimozemskou povídačkou, která nejspíš nemohla být pravdivá. Pravděpodobněji se to dalo vysvětlit tím, že přežil poté, co se oddal lidojedství, a že z pocitu provinění zešílel." McCoy se trpce usmál, když si připomněl, jak ironická to byla situace.
"Lékaři, kteří ho ošetřovali, předpokládali, že si ty cizokrajné tvory vymyslel, aby se zbavil pocitu viny, a já jsem si to myslel také. Jenže jeho povídání bylo tak živé, že mi utkvělo v mysli dávno potom, co jsem se jeho případem přestal zabývat. Je to hrůza. Rád bych věděl, jak dlouho jim trvalo, než si uvědomili, že ten nešťastník je duševně zdravý."
Spock se zachmuřil. "Bohužel může být na psychiatrii ještě dnes." Natáhl se ke zdi pro interkom. "Kapitán Kirk se dostaví do lékařské laboratoře 3A." Potom Vulkánec zvedl nad stůl diktafon a pokynul McCoyovi, aby přistoupil blíž. "Pane doktore, povězte mi, nač si vzpomínáte z vyprávění toho pacienta."