Kaple byla jen větší prázdná síň, na jejímž konci stál jakýsi stupínek. Protože si kosmická Flotila nepřála urazit žádnou víru nebo náboženství - a její příslušníci patřili k nanejvýš rozmanitým vyznáním - konstruktéři lodi vybudovali pustý prostor bez charakteristických detailů, který neměl k žádné konkrétní víře vztah. Neozdobené stěny kaple působily velebně a slavnostně jen při oněch vzácných příležitostech, kdy se v nich shromáždili příslušníci posádky.
Na stupínku vzpřímeně stál Kirk a čekal, až opozdilci zaplní volná místa v zástupu. Na dlouhých nízkých lavicích, postavených uprostřed kaple, již nezbylo ani místečko volné. Většina členů posádky lemovala zdi, k nimž stála zády. Přes velikou účast nebyl v kapli o mnoho větší šum než ten, který způsobovala pohybující se těla. Kapitán měl za povinnost toto, mlčení narušit proslovem, v němž najde útěšná a povzbudivá slova pro přátele a druhy padlých. Kapitánům se netrpělo, aby měli trému. Kirk si uhlazoval seznam jmen, která musí přečíst, a přitom si do tenkých listů papíru utíral vlhkost z dlaní. Kvůli bojovému poplachu byla vzpomínková tryzna odložena již dvakrát a pokaždé se seznam rozrostl.
Kirk volně těkal pohledem na kapli a v duchu se usilovně snažil zformulovat to, co během tryzny řekne. Pozoroval, jak se lidé ze strojovny srazili těsně k sobě, aby se do jejich středu vešel i Montgomery Scott. Postrčili ho na místo na lavici a rozesadili se po stranách. Na Scottově tváři bylo vidět vyčerpání, jež se snoubilo se zármutkem. Scotty si neuvědomoval, jak výrazně ochranného ducha inspiruje.
Naopak příslušníci Spockova vědeckého oddělení se porůznu rozptýlili v davu. Jejich oddělení nepůsobilo navenek tak semknutě, ale ve skutečnosti měli stejně hlubokou soudržnost jako lidé ze strojovny. Vulkánec působil na myšlení vědců, zatímco city zůstávaly ryze mimoslužební záležitostí. Avšak Spock byl přítomný, aby vzdal mrtvým poctu. Uprostřed lidí stál vysoký a přísný, ale nebyl jedním z nich.
Ticho v kapli se trochu změnilo a bylo znát, že by tryzna už měla začít. Kirk otevřel ústa a řekl první slova. Nemohl je slyšet, ale před ním, rozestavění muži a ženy napjatě poslouchali. Zatímco na jedné straně vyjadřoval jejich výraz smutku a hlasitě jej formuloval, na druhé straně v duchu pozoroval tváře, které se k němu obracely. Některé, třeba Uhuru, bylo snadné dojmout k slzám, když se otevřeně a bez ostychu hlásila k láskyplnému vztahu, který chovala vůči padlým. Jiní s obtížemi a pracné zápasili s nutkáním plakat, zatímco kapitánův hlas konejšivě vyjadřoval, že sdílí jejich bolest.