Diana Dysonová

Diana Dysonová si mohla vymyslet aspoň tři dobré důvody, proč by se měla před McCoyovou kabinou zastavit. Znepokojovalo ji pomyšlení, že si musí sama najít omluvu pro to, co dělá. Tyto předběžné a neochotné úvahy o sobě rázem zmizely, jakmile se ocitla uvnitř. Jak očekávala, McCoy byl zahloubán do lékařského studia. Nečekala však, že bude mít na sobě dosud své civilní šaty. Dysonová zděšeně hleděla na jeho obnošený svetr.
"Proč ještě nejste připraven?"
McCoy odvrátil pozornost od displeje počítače. "Připraven nač?"
"Na smuteční mši. Začínají za deset minut."
McCoyovy oči se opět vnořily do displeje. "Ach tak, něco jsem o nich ráno slyšel, ale já tam přece jít nemusím, že ne?"
"Proboha, vždyť jste vyšší důstojník!" Rychle proběhla kolem jeho stolku do ložnice a otevřela dveře skříně ve zdi. "A to nemluvím o tom, že jste podepsal posmrtné osvědčení všech členů posádky, kteří padli během prvního útoku." Rukama zuřivě tápala po místnůstce.
"Hm," McCoy vypnul počítač stisknutím tlačítka. "To tedy znamená, že jít musím."
Dysonová se opět vynořila zezadu. V ruce držela košili z měkké, oslnivě modré tkaniny se zlatými prýmky. "Tady máte, oblečte se."
McCoy se tvářil, jako by nabízela nějakou zvířecí zdechlinu.
"A pospěšte si!"
Vstal, pomalu narovnal svou štíhlou postavu a potom se prohnul v zádech, aby ulevil páteři. "Škoda, že si má záda nemyslí, že je jim třiadvacet." Na rtech Dysonové se jasně zračila netrpělivost. McCoy zhluboka vzdychl, že ho tak beze slov popohání, ale svlékl si svetr a odhodil jej. "Safra, tady je ale zima." Přehnaně se otřásl, vzal jí z rukou důstojnickou košili a snažil se přetáhnout si ji přes hlavu.
"Ne, takhle ne," stáhla mu ji Dysonová zpátky a rozepla přední část. Pak mu ji zase podala.
"Já pohřby nenávidím," McCoy provlékl ruce rukávy, jednu po druhé, a potom si začal pracné košili zapínat. "Jakživ jsem neviděl důvod, proč se mám skoro hodinu dobrovolně dělat sklíčeným a nešťastným. A když kápnete na nějakého nadšeného kazatele, zabere vám to třeba dvě hodiny." Když jeho prsty dospěly až ke krku, začaly neobratně tápat. "Zatracený límeček. Víte určitě, že je to má velikost?"
"Byl byste laskavě už zticha?"
McCoy byl ohromen náhlým výpadem.
"Jednou z prvních obětí byla žena, která se mnou bydlela. Tenhle pohřeb rozhodně pro mne znamená víc než nějakou formalitu."
"Lituji." Stále ještě se mu nepodařilo úplně se zapnout.
"Ne, vy ani trochu nelitujete. Vy jste jen prostě zdvořilý." Odstrčila mu ruce od límečku a hbitě mu zapnula košili. "Víte, z vašeho oddělení padli čtyři členové ošetřovatelského týmu."
Dysonová udělala pár kroků dozadu a kontrolovala, jak McCoy vypadá. "A vy jste osobně vybral jednoho každého z nich: Hoffmana, Russellovou, Wallace, Clarka. Vzpomeňte si na ta jména, až je bude kapitán číst. Buďte rád, že pro ně nemůžete truchlit, protože ten muž, který byl šéflékařem, skoro plakal, když se dověděl, že zahynuli."
Zdeptaný výraz na McCoyově tváři ji přiměl, aby svou tirádu ukončila. Dotkla se bodavého pocitu provinění. "Tak už pojďte, nebo přijdeme pozdě."
Následoval ji bez protestů.