Kapitánův lodní deník. Datum 5321.12:

Jsme už méně než den cesty k Wagnerově stanici, ale i teď, kdy se již blížíme k přístavním dokům, nejsem ještě schopen vysvětlit útoky, které poškodily mou loď.

Na obzoru se táhlo hvězdné panorama. Jemným svitem ozařovaly vše pod nimi, dávaly stromům vrhat stíny a uhlazovat trávu v hebce sametovou přikrývku. S mírným rytmem šustilo v lehkém vánku listí.
McCoy ležel na zádech s rukama pod hlavou a obdivoval svůj pečlivě vypočtený výhled. Nízké dveře zakrývaly dolní okraj obrazu a nízko položené vrbové větve mu stínily horní část rámu. Hlubiny vesmíru se čarovně proměnily v noční oblohu. Teď nepotřeboval nic víc než stéblo trávy, které by žvýkal. Odolal pokušení utrhnout zelený stonek.
"Kdyby se tak hvězdy zastavily v pohybu, bezmála bych uvěřil, že tahle zahrada je v Georgii."
Dysonová, která seděla na lavičce u kmene stromu, se lehce zachvěla. "Hvězdy se musí pohybovat," prohlásila, "protože když se nepohybují, znamená to, že došly zásoby energie na stanici."
McCoy zhluboka zavzdychal, neboť se mu zřítil křehký sen. Vstal a pohlédl na ni. "Nikdy se nepočítalo s tím, že lidé budou žít ve vesmíru. Ničí jim to duši."
"Mé duši je docela dobře, doktore," řekla trochu drsně Dysonová.
Zavrtěl hlavou. "Tohle Zemi nenahradí." McCoy mávl rukou směrem k bujné zeleni. "Umělý vánek a recyklovaná voda. V celé téhle mizérii žádný hmyz."
"Vám se stýská po hmyzu?" skepticky se podivila.
"O to nejde," odpověděl úkrokem McCoy, "není to prostě skutečné."
Dysonová lhostejně pokrčila rameny. "Chcete říct, že vám chybí Země. Hurikány, tornáda, zemětřesení, záplavy, sucho..." Zarazila, ještě než její vzrušení přerostlo v hněv. "Vypadá to, že je to všechno životu nebezpečné."
"Ale taky moc krásné," McCoy se zvolna postavil na nohy a mimoděk oprašoval z kalhot a svetru neexistující prach. "Taková divoká krása, kterou na svých vypiplaných trávníčcích nenajdete. Zde se musí život ošetřovat, aby rostl, ochraňovat a přikrmovat. Na Zemi život jednoduše výbušně tryská z každičkého čtverečního milimetru vzduchu i půdy."
Tyto poslední tóny vábivé selanky působivě narušilo tlumené pískání lodního interkomu a ze zahrádky se opět stala část paluby určené pro rekreaci.
"Spock doktorce Dysonové."
McCoy ji vzal za ruku a stáhl jí tak, že se nachýlila k svým nohám. "Potřebujete někoho lepšího."
"Tak dobře. Ale vy panu Spockovi řeknete, že stávkuji." Dysonová odstrčila stranou listnatou větev, a odhalila interkom, elegantně umístěný v dutině vrbového kmene. Palcem stiskla tlačítko a odpověděla: "Zde Dysonová."
Z přístroje zazněla stroze formulovaná slova prvního důstojníka: "Analýzy buněčného obrazu neurologické tkáně vzorek 21 alfa skončí za deset čárka dvě desetiny minuty. Výsledky posoudíme v lékařské laboratoři 3A." Aniž čekal na odpověď, vypnul spojení.
"Co se stane, až skončíte se vzorkem 21 alfa?" ptal se McCoy, který ji dosud držel za ruku, když spolu šli po cestě vědoucí k turbovýtahu.
Vytrhla se mu ze sevření. "Potom budeme rozbírat vzorky 21 od beta do gama."
"To všechno zní až k smrti otravně." Zahnuli za roh do uličky ze syntetického zdiva. Místo keřů, stromů a výčnělků skal se tu už objevily známé tvary a barvy podlahy a stěn lodi. Otevřely se dveře turbovýtahu v rámu vyzdobeném bizarním břečťanovým mřížovím. "A co vlastně hledáte?"
"Klid a mír," odpověděla Uhura, která vystupovala z turbovýtahu, právě když oba doktoři do něho vstupovali. "Jestli se uvidíte s kapitánem Kirkem, řekněte mu, že jsem na palubě číslo dvacet osm."