Zde se však slova,

tak slabě a odtažitě znějící jejich sluchu, nezastavovala. Šířila se dál, za zdi této kaple, do všech koutů lodi a ke každému, kdo musel zůstat na stráži. Byl smutek znát i na těchto tvářích, na něž odtud není vidět? Kirk stál na stupínku sám a nebyl s to utěšit se vlastním konejšivým proslovem.
Jeho hlas umlkl. Skončil jsem? ptat se sám sebe Kirk. Podíval se na povrch stolku na stupínku a pomalu četl jména padlých. Některá z nich, nyní nahlas předčítaná, vyloudila tlumené výkřiky někoho, kdo se až nyní dovídal a smrti.
Na konci tohoto příliš dlouhého seznamu si Kirk dopřál chvíli k osobnímu zamyšlení. V tiché modlitbě sklonil hlavu a snažil se rozvzpomenout se na ty mrtvé a evokovat obličeje těch, kdo již tu nejsou. Zjistil však, že se modlí za ty, kteří tu jsou s ním, aby mohli žít dál.