PARUKÁŘKA

Sýkorka parukářka je okrasou našich jehličnatých lesů.
Není o nic větší než uhelníček, bývá často v jeho blízkosti
a podobá se mu způsobem života. Svrchu je šedohnědá a
vespod bělavá. Nápadná je její chocholka, kterou při roz-
čilení nebo při úleku načepýří. Přitom se ozývá jasným hla-
sem : tyrrr - tyrrr. Zpěv má nenápadný.
Parukářka je náš stálý a potulný pták a na podzim a v zi-
mějejednou z nejhojnějších členek sýkorčích hejn. Za potu-
lek jen zřídka navštíví také listnaté lesy.
Hnízdo si zakládá v polodutinách, v opuštěných vever-
čích, sojčích a stračích hnízdech i v zavěšených budkách.
Parukářka denně spotřebuje spoustu lesního hmyzu, jeho
kukel, larev a vajíček. Prohledá všechny smrkové větve a
obratně vybírá ukryté škůdce. Má ráda i semena stromů.
Je velmi zvědavá. Slétne s koruny stromu a odněkud s níz-
ké větve si prohlíží houbaře.
Na zem si však sedne jen zřídka.

UHELNÍČEK.

V jehličnatých lesích, hlavně ve smrčinách, najdeme
tento droboučký druh sýkorek, o mnoho menší než vrabec.
V týlu a na tváři je uhelníček bílý a také břicho má bělavé.
Uhelníček se mu říká pro uhlově černou barvu na temeni
hlavy.
S nesmírnou čilostí se pohybuje vysoko v korunách a ne-
ustále píská. Sbírá na stromech hmyz. Na podzim vybírá
semena ze šišekjehličnatých stromů. Přitom provádí hotovou
akrobacii i na nejtenčích větvičkách, podobně jako čížek na
olších a břízách. Na jaře uhelníček zpívá : dyvidy, dyvidy! Hnízdo má v dí-
rách na stromech i na zemi, dokonce i v myších dírách.
Mláďata vylétají z hnízda dost pozdě a už hodně veliká, velká jako staří.
Je to stálý pták a na podzim se potuluje v hejnech nejrůz-
nějších druhů sýkorek. Nedělá rozdílu mezi nížinami a ho-
rami. V lesích je velmi užitečný, protože chrání stromy před
mnoha škůdci. .

ŽLUNA ZELENÁ

Nesmíme si ji splést se žluvou, se kterou má podobné
jméno. Je velká asi jako holub, celkově zelená, nahoře na
hlavě červená. Má nápadně dlouhý a silný zobák, kterého
užívá jako dláta. Dlabe jím do stromů. Zpod kůry nebo
ze ztrouchnivělého dřeva si vytlouká hmyz,jeho vajíčka, larvy
a kukly. Má drápy přizpůsobené ke šplhání po kůře a rýdo-
vací pera ocasu tuhá a zašpičatělá, aby se o ně mohla opírat.
Usazuje se ve smíšených a v listnatých lesích, v parcích,
ve starých sadech i v alejích. Není však tak dobrý tesař
jako strakapúd a používá starých děr strakapúdů a datlů.
Hnízdo, kteréje dost hluboké, mívá vysoko ve kmeni. V do-
bě hnízdění někdy prudce bubnuje zobákem do suchého
dřeva a působí tím drnčivý zvuk. Když spatří člověka, scho-
vá se za strom a jen hlavou vykukuje, jako by si hrála na
schovávanou. Jestliže ji vyplašíme, odlétá v obloucích a hla-
sitě volá : gly, gly, gly. . .
Požírá různý hmyz, ale hlavně mravence. Proto často se-
dává na zemi. V zimě se dobývá do mraveniště a vyhrabává
v něm zobákem díry, až tam celá zaleze. Pochoutkou jsou
pro ni i olejnatá semena.

ŽLUVA

Přitáhne až v květnu z dalekých tropických krajů a dlouho
u nás nepobývá. Vychová mládata a už zase v srpnu po.
spíchá do jižní a východní Afriky. Je velká jako kos a až na
barvu ho trochu připomíná. Proto se jí také lidově říká "žlu.
tý kos...
Z tropů si žluva přinesla i pestré cizokrajné šaty. Je nád.
herně a nápadně zbarvena kanárkově žlutě, na křídlech čer.
ně. Samička a inlái.ata jsou zelenavě šedá. Je to pták nížin
a hnízdo si staví v podobě košíčku ňa krajních větvích vy.
sokých listnatých stromů. Košíček se ve větru k,ymácí a
houpá, ale nespadne, protože je pevně zavěšen ve vidlici
větví. Mladé žluvy se při této nedobrovolné vzdušné akro.
óacü pevně drží drápky.
- Žluva je užitečná a živí se hmyzem a bobulemi. Umí
krásně volat: didlijó, didlijó! S úžasem nasloucháme v lese
neznámé koncertní mistryni na Hétnu. Což teprve když se
nám podaří ji spatřit! Není to tak obtížné. Žluva se dá při.
vábit, když napodobíme její Hétnové hvízdání.
Zkrátka, cizokrajná Afričanka a přece naše domácí žluva
není jen tak obyčejný pták a přináší nám hned trojí radost:
krásu, zpěv a užitek.

VLAŠTOVKA

Ze všech volných ptáků má nejblíže k člověku a přidružila
se k němu svým celým životem. Původně hnízdila ve ska-
lách. Hnízdo si staví ve chlévech, na lampách, na zavěše-
ných prkýnkách ve stájích, v místnostech, chodbách a na
trámech. Hnízdo je jako půlka míče, svrchu otevřené, sle-
pené z bláta a zpevněné stébly. Uvnitř je měkce vystláno.
Větším městům se vlaštovky vyhýbají. Nejčastěji se usazují
na vesnicích a na samotách. Člověka se nebojí.
Vlaštovka má vršek těla kovově modrý, vespod je bílá.
Sameček má rezavější čelo a bradu. Nápadný je dlouhý
ocas, vidlicovitě vystřižený. Proto je vlaštovka bystrý a vytr-
valý letec. Má rozeklaný zobák, aby mohla v letu snadno
chytat hmyz. Vlaštovky vyhubí velkou spoustu much a tím
jsou neobyčejně užitečné.
Sedají na drátech a švitořivě zpívají. Za špatného počasí
sbírají hmyz na hladině rybníka. Před deštěm se sníží tlak
vzduchu a hmyz se snáší k zemi;kde hledá úkryt. Proto i vlaš-
tovky v té době létají nízko nad zemí.
Objevují se u nás v první polovině dubna, obyčejně přes
noc. Na podzim se houfují ve velikých hejnech a přespá-
vají v rákosí na rybníce. V září nebo v říjnu odtáhnou hro-
madně do rovníkové Afriky. Napřesrok se obyčejně vracejí
do loňského hnízda.

kostra

- zkostnatělá (osifikace = zkostnatění)
- dřeň  tvorba krvinek
- 5 oddílů páteře, altac + čepovec
- 12 párů žeber
- končetiny – hrabavé, skákavé, plovací, létací
- krkavčí kost (redukce)
- pánevní kosti srostlé
- klíční – chybí u kopytníků, šelem
- svalstvo
- kožní (mimické), kosterní, útrobní
- žvýkací
- bránice – hlavní dýchací sval + sv. mezižeberní
- NS
- přední mozek (kůra mozková) – zvrásnění
- mícha – končí v křížové oblasti
- Varolův most
- vazník – spojuje obě dvě hemisféry
- čtverohrbolí (střed. mozek) – zrak
- 12 párů mozkových nervů
- hormonální řízení – žlázy s vnitřní sekrecí
- smysly
- zrak – komorové oči, 2 víčka, akomodace čočky
- čich – jemný, rypák, chobot, ...
- sluch
- kostra
- zkostnatělá (osifikace = zkostnatění)
- dřeň  tvorba krvinek
- 5 oddílů páteře, altac + čepovec
- 12 párů žeber
- končetiny – hrabavé, skákavé, plovací, létací
- krkavčí kost (redukce)
- pánevní kosti srostlé
- klíční – chybí u kopytníků, šelem
- svalstvo
- kožní (mimické), kosterní, útrobní
- žvýkací
- bránice – hlavní dýchací sval + sv. mezižeberní
- NS
- přední mozek (kůra mozková) – zvrásnění
- mícha – končí v křížové oblasti
- Varolův most
- vazník – spojuje obě dvě hemisféry
- čtverohrbolí (střed. mozek) – zrak
- 12 párů mozkových nervů
- hormonální řízení – žlázy s vnitřní sekrecí
- smysly
- zrak – komorové oči, 2 víčka, akomodace čočky
- čich – jemný, rypák, chobot, ...
- sluch

fylogeneze

- z plazů (jura, křída)
• archeopteryx – v jurských usazeninách, ozubené čelisti, peří, ocas s páteří, křídla, pneumat. kostí
• hesperomis? – křída, v H2O, potápěli se (dnes potápníci)
- nejsou přímí předci ptáků, souběžné vývojové linie
1) podtřída Praptáci – vymřelí (Archeopteryx)
2) podtřída Praví ptáci
a) nadřád Běžci
b) nadřád Letci
Savci – třída
- nejvyspělejší teplokrevní obratlovci
- původně suchozemští (druhotně H2O, vzduch)
- vyvinuli se poč. druhohor z plazů
- největší rozvoj třetohory
- tělo
- hlava, krk, trup, ocas + 4 končetiny
- cm – 30 m
- kůže
- pokožka, škára, podkožní svalstvo
- srst = zrohovatělá kůže  tepelná izolace  stálá teplota těla
- podsada = krátká hustá srst
- pesíky = dlouhé chlupy s barvivem (štětiny, ostny, žíně, vousy)
- línání = výměna srsti
- rohovité útvary
- drápy, nehty, kopyta, krunýře
- rohy – duté, trvalé, rohovité? (kráva)
- parohy – dočasné, kostěné (srnec)
- kožní žlázy – potní, mazové, pachové, mléčné

rozmnožování

- gonochoristi
- páření = tok (tance, boje, ...)
- u –0- chybí kopulační orgán orgán
- u +0+ jen levý vaječník + vejcovod
- oplození vnitřní – kloaky na sebe, vstříknutí spermatu (v děloze tvorba skořápky, u vejcovodu bílek + papírová blána)
- bílek – ochraná funkce, z bílkovin
- rýhování zárodečných terčíků začíná ve vejcovodu  zastavení  pokračuje při zahřívání vajec
- ze zárodeč. terčíků  zárodek (kryt obaly)
- mláďata – na zobáku „vaječný zub“  prolomení skořápky
• krmivá (?) - holá, slepá (holub, dravci, pěvci)
• nekrmivá (?) – opeřená, vídí (běžci, hrabaví, vrubozubí)
- hnízdní parazitizmus – kukačka
- tah (migrace) – hl. hmyzožravý (vlaštovka, špaček, čáp, ...)
- ostatní stálí (vrabec, straka) nebo přelétaví (stehlík, zvonek)

CS

- velké srdce (20% hmotnosti), prává polovina –O2, levé +O2
- úplné přepážky  2S, 2K
- vysoký tlak, tep (400-600/min)
- DS
- nejvýkonější
- nozdry (v ozobí) – hltan – přůdučnice – průdušky – průdušinky – plíce
- plíce – malé, přirostlé, nerozpínají se, 5 p. vzdušných vaků – zlehčení, tepelná izolace, odpar vody, rezerva vzduchu
- jiný metabolismus dýchání – okysličení krve 2* (při vdechu i výdechu – za letu 3*)
- hlasové ústrojí
- nejdokonalejší u pěvců
- v rozdvojení průdušnice
- = chrupavky, vazy, svaly
- různé typy hlasů
- VS
- 2 ledviny – v prohlubni k. křížové  močovody  kloaka
- močový měchýř chybí
- Kenleova klička?
- moč = bílí povlak na trusu (kyselina močová)

žlázy

- s vnitřní sekrecí – silně vyvinuty  hormony  ovliv. metabol., rozmnožování, tahy ptáků, ...
- TS = zobák – jazyk – jícen – vole – žaludek – tenké a tlusté střevo – kloaka
- vole - bobtnání + zvlhčování potravy, zasoby potravy (dravci)
- žaludek – svalnatý ž. (mechanické spracování (písek)), žlaznatý ž. (chemické spracování)
- tenké, tlusté střevo (nerozlišené), 2 slepá střeva
- kloaka
- játra, žlučník, slinivka, slinné žlázy
- nejprimitivnější metabolismus, rychlé trávení  velká spotřeba potravy
- vývržky (chuchvalce) = nestravitelné zbytky

prsty

- = 4 (5. vymizel)
- 1 vzad, 3 vpřed
- datel, papoušci - 2+2
- sovy – „vratiprst“ (4. vpřed i vzad)
- svalstvo
- mohutné létající svalstvo = prsní sv.
- podkličkový sv.
- holěň, běhák – jen šlachy
- NS
- větší koncový mozek, mozeček (ústředí ???)
- stř. mozek – zrakové laloky
- smysly
• zrak
- nej. z obratlovců, po straně hlavy, barevný, 3 víčka
- dravci – 2 žluté skvrny
- sítnice – vějířek (pecten)  výživa oka
- oči nezávisle pohyblivé
- akomodace čočky
• sluch
- výborný (sovy), 3 části
- chybí boltec, 1 kůstka ve stř. ucho
- rovnovážné ústrojí
• čich – slabý
• chuť – slabá

Ptáci – třída

- 9000 druhů
- domestikace
- velikost cm – 2 m (pštros)
- stálá tepltota těla (41 – 44 °C)
- kůže
- suchá, bez žláz ????
- podkožní tuk tepelná izolace
- peří – z plazých šupin let, tepelný izolace
1) obrysové
a) krycí (hlava, svaly, trup)
b) letky (křídla)
c) rýdovací (ocas)
1) prachové
- barva – pigment + lom světla
- pelichání = výměna peří, 2*ročně
- zobák = čelisti potaženy zobovinou, bezzubé, různý tvar
- šupiny – jen na běhácích
- prsty s drápy
- kostra
- pneumatizace kostí = duté, se vzdušnými vaky
- pevná, lehká
- hřbetní štít (synsacrum) = srust posledních hrudních + bederních + ??? + kostrč. obratlů s pánví
- pygostyl (kostrční kost) = opora ocasních per
- krční obratle – 9-23  pohyblivost
- žebra – výbežky  zpevnění hrud. koše
- k. prsní (sternum) = hřeben kostí prsní – úpony hlavních létacíh svalů
- lopatka - úzká
- klíční k. – srůst  sanice(furcula)
- krkavčí k. – pod klíč. k., silná, dosedá na k. hrudní
- končetiny
- přední – křídla (redukce prstů)
- zadní – stehno (ukrytí)
- holeň = tibiotaurus – silná (lýtková – redukce)
- běhák – srůst nártních a zánártních kůstek
- poprvé kolenní kloub (čéžka)

ptáci

Stejný motiv měli nepochybně i ptáci. Příroda nefunguje tak, aby se nějaký živočich jen vznášel a dělal veletoče, vždycky je za tím nějaký hmotný, zištný důvod,“ konstatuje profesor Fejfar s úsměvem.

Prokrvená blána pterosaurů mohla mít to, co ptačí peří nemá, totiž nervové ovládání

DOKONALÁ ZKAMENĚLINA. Na zachovalém otisku ptakoještěra druhu Pterodactylus kochi je dobře vidět stavba jeho křídel. Letová blána byla napnuta na jediném prstu. Živočich byl velký přibližně jako dnešní kos.

pterosaur

Čím vším se létající ještěři živili? Podle profesora Fejfara se paleontologové shodují aspoň v tom, že život pterosaurů se točil kolem vody. Někteří lovili ryby, jak ukázaly i nálezy šupin v břiše fosilií, jiní - například pterodaustro s lebkou přes metr dlouhou a obloukovitou spodní čelistí se systémem flexibilních zoubků připomínajících kostice velryb - se zřejmě živil planktonem.
Aco vedlo pterosaury, že se zvedli ze země? „Zřejmě to byl hmyz, co je původně motivovalo se vznést. To, co létalo ve vzduchu a bylo jedlé, byl předtím jen hmyz.

Český pterosaurus

Pterosauři jsou v mnohém záhadou a zřejmě jí i nadále zůstanou. Na řadu otázek chybí odpověď, a je-li, není jednoznačná. Je to stále neuzavřený příběh, a v tom paleontologie připomíná detektivku, jak podotýká Oldřich Fejfar. Ukazuje to i případ objevení „českého“ pterosaura. V roce 1881 našli dělníci při stavbě choceňského tunelu drobný soubor dlouhých tenkých kostí. Nález tehdy označil paleontolog Antonín Frič za pozůstatky ptáka, nicméně o řadu let později americký badatel profesor Edwin Colbert zjistil, že jde o ojedinělý nález pterosaura v Českém masivu - byl to nejběžnější druh pterosaura jménem ornitocheirus, „ptačí ruka“, z doby svrchní křídy, zhruba před 90 miliony lety.

prst

Zachovali si totiž vyztužení prstu, něco, co se zdá na první pohled nešikovné - že totiž jejich nosná plocha, tedy křídlo, je vytvářeno jediným prstem, anatomicky čtvrtým prstem. Ostatní prsty „ruky“ se zredukovaly, čtvrtý prst se prodloužil a na něm byla napjatá blána, poměrně uzoučká a jemně osrstěná. A tato nosná blána, tak podobná jemnému pletivu netopýrů, se naprosto lišila od křídla ptačího. Otázka je, co bylo výhodnější. Z našeho dnešního pohledu, když víme, jak to všechno dopadlo, by se dalo říci, že ptačí křídlo je jaksi 'vymakanější' a lépe konstruované. Na druhé straně, a to jasně dokazuje stavba kostry ptáků, ptáci mají ovládání křídel jakoby silové, kdy jejich hlavním pohonem a pákovým mechanismem jsou prsní svaly, které nám tak chutnají třeba u kuřat. To pterosaurům v tomto objemu chybělo, avšak svalový nedostatek nahrazovali při letu blanami s nervovými čidly.
Tato blána byla extrémně zranitelná. Navíc pterosauři, zejména ti největší s velkým rozpětím křídel, museli mít značné problémy se startem, a o to těžší měli se svým nešikovným tělem, 'rozbitým deštníkem', logicky i přistání.“

„Polámaný deštník“ versus ptáci

A profesor Fejfar dále uvádí: „Ve svrchní juře, optimální době pro pterosaury, se začínají objevovat opeření plazi jiného typu, ptáci. Tyto organismy žily vedle sebe. Jedni se právě rodili, to byli archeopteryxové, praptáci, ti druzí, pterosaurové, skvělí plachtaři, už měli svůj boom za sebou. Konstrukce jejich těl byla diametrálně odlišná, protože ptáci mají nosnou plochu tvořenou pery, letkami a mají ocasní část kostry zakrnělou. Pterosauři museli působit značně komicky a nešikovně, proto jim leckteří paleontologové přezdívají „polámaný deštník“.

plachtaři

Byli rutinovanými, zázračnými plachtaři, přičemž jejich mozek sloužil jako počítač, který dokázal využít síly větru, proudů a podobně. Celá jejich letová soustava vsadila na stabilitu letu. Podobali se tak velkým mořským rackům či albatrosům, kteří, aniž pohnou křídlem, dokážou překonat větrné víry a bouře. Ale pterosauři zase postrádali manévrovatelnost drobných ptáků, té nikdy nedosáhli,“ říká profesor Fejfar.

Tyto

závěry nijak nepřekvapily českého paleontologa profesora Oldřicha Fejfara z Přírodovědecké fakulty UK. Poukázal mimo jiné i na dřívější výzkumy neuropaleontologů, kteří studovali mozky dávno vyhynulých organismů, například práci německé paleontoložky Tilly Edingerové. Ta již v roce 1929 publikovala studii Fosilní mozky.
„Prokrvená blána pterosaurů mohla mít to, co ptačí křídla nemají, totiž nervové ovládání. Díky tomu mohli pterosauři velice delikátním způsobem ovládat svůj let různými svalovými stahy a pozicí blány.

Mozky jako počítač

Výzkum potvrdil předchozí studie a to, že pterosauři měli mozek pozoruhodně podobný ptákům - například měli redukované čichové laloky a velké laloky optické. To naznačuje, že podobně jako u dnešních ptáků bylo i u pterosaurů zřejmě mnohem významnějším faktorem pro přežití vidět než cítit.
Avšak nejpřekvapivějším výsledkem analýz mozkové struktury bylo odhalení, že pterosauři měli výjimečně velké ty oblasti mozečku (cerebella), které se týkají rovnováhy a stability, takzvané flokulární laloky. Podle Witmera a jeho kolegů je právě v těchto mozkových oblastech skryto tajemství pterosaurů coby skvělých letců. Usuzují z toho, že tyto mozkové laloky pterosaurů zřejmě zpracovávaly obrovské množství dat z jejich citlivých blanitých křídel, a umožňovaly jim tak průběžně a podrobně mapovat síly, kterým byla křídla ve vzduchu vystavena.

Americký tým

vědců z univerzit v Ohiu a Texasu v čele s Lawrencem Witmerem zkoumal počítačovou tomografií mozky dvou vývojových druhů pterosaurů a své výsledky zveřejnil na sklonku minulého roku v časopise Nature. Vědci pochopitelně neměli k dispozici jejich mozky, nýbrž jen věrné otisky zkamenělé lebeční dutiny. Jedním ze zkoumaných druhů byl rhamphorhynchus, dlouhoocasý, zhruba jako racek veliký živočich ze svrchní jury (z doby před 163-144 miliony let), druhým byl modernější anhanguera, krátkoocasý ptakoještěr ze spodní křídy (stáří 144-97,5 milionu let).