Můj průvodce trošku pokrčil rameny, ale stránku přece jen opatrně nalistoval. Ano - tady bylo něco v nepořádku! Především tohle: Jules Verne, alespoň jak mi ho jeho obdivovatel Jirka vylíčil, byl duch jasný, vědecký, pečlivý - taky jeho deník byl přímo vzorem přehlednosti a pečlivé snahy o pořádek a vůbec všeho, co například mně chybí. A přesto kapitola o prvním synkovi, plná něžných slůvek a plánů, co všechno se špuntem podnikne, začínala sice na samostatné stránce, ale až na druhé řádce. Nad ní bylo ještě napsáno jedno jediné slovo, končící vyprávění o Skandinávii. Copak nešlo nacpat do poslední řádky předchozí stránky? řekla jsem si. Ne - nešlo. Nezbylo tam místo - ovšem nechtělo se mi zase věřit, že by Jules Verne, který jako spisovatel musel přece znamenitě ovládat počítání písmen svého rukopisu - už kvůli honoráři, který se, jak známo, dodnes vypočítává, podle počtu písmenek -, nedokázal dopsat větu zároveň se stránkou?
To za prvé.
Za druhé v deníku nebylo ani slovíčko o očekávaném přírůstku v rodině a také o zpáteční cestě mlčel jako hrob - popis Skandinávie končil parní pilou u Borklandu a puntík.

Vrhla jsem se napřed na Vernův podrobný životopis na jedné z nástěnných tabulí. Ne - tady Island nebyl. Jen Amerika, Dánsko a Norsko, o nichž mi už říkal Jirka.
Vysvětlila jsem dědouškovi, o co mi jde. Vrtěl hlavou, že prý je to zbytečné hledání - Island pan Verne jaktěživ nenavštívil, a to je škoda, říkal. Mohl prý napsat ještě krásnější romány než Do středu Země a Zlatou sopku. Abych byla úplně ubezpečena, že mluví pravdu, ukáže mi skvost, nepřístupný náhodným návštěvníkům a turistům. Někam odcupital a za chvíli přinesl pořádnou knihu, vázanou ve vepřovici, s otřelou vazbou a trochu zohýbanými rohy. Byl to vlastnoručně psaný Vernův deník, který založil roku 1855 a pokračoval v něm až do své smrti.
Dědeček opatrně špičkami prstů nalistoval rok 1861, letopočet Vernovy cesty do Skandinávie. Četli jsme spolu. Ano - zde to bylo. Řádky hezkého, výrazného rukopisu, jen tak nahozené poznámky, kterým autor nepochybně rozuměl, ale které mu asi také vybavovaly celou řadu zážitků a zkušeností.
Několik vět o Dánsku, o Kodani, o setkání s nějakým starým známým jménem Trappe na nábřeží u převozního parníku do Švédska, pak Stockholm, jeho okolí, obdiv nad nejmodernější parní pilou v lesích u Borklandu, dokonce náčrt legračního parního stroje - veleobra, převyšujícího i budovu pily. Pak poznámky končily. Další řádky byly už z doby po narození syna Michala, ke kterému krkavčí táta Verne taktak přijel včas.
"Tak vidíte!" litoval mě dědeček. "Ale já jsem vám to přece, slečinko, hned říkal. Kdepak pan Jules a Island… To bych o tom přece musel něco vědět."
"Poslyšte, pane správce," zarazila jsem honem starouška, chystajícího se zase odnést knihu někam do skrýše, "buďte tak moc hodný, ukažte mi ještě jednou tu stránku, kterou jsme prohlíželi naposledy."

O tom, co mi říkal, už všechno víte, že? Prima, mohu si ušetřit dlouhé výklady. Zkrátka - slíbila jsem, že se v Amiensu poohlédnu po muzeu Julesa Verna, a když je najdu, vypátrám, jestli tam někde je zmínka o Vernově pobytu na Islandu kolem roku 1861. Doktor Kameník byl ohromný, přímo hořel nedočkavostí, koukala mu z očí, byl by mne asi viděl nejraději už zpátky s celou náručí zpráv. Potom mi vyprávěl o svých broucích a o cestách za nimi a o nemocnici a o svém islandském kamarádovi, choval se ke mně, jako bych byla světlo světové fotografie a dělala mu kdovíjakou milost, a samozřejmě vůbec nepozoroval, že jsem ho zrovna tam, u mramorového stolečku a nad hrnkem černého kafe, začala mít ráda. Až jsem se toho lekla - to víte, Jirka má už hodně šedivé spánky a na krku pomalu čtyřicítku -, ale pak jsem si na to zvykla a nelituji. Budeme se totiž za měsíc brát. To jste nevěděl?
Jirka měl ostatně moc velké štěstí, že jsem se do něho zakoukala - jinak bych si totiž na Vernovo muzeum rozhodně ani nevzpomněla. Nevěděla jsem, kam dříve skočit, a z celého Amiensu znám právě jen místnost preparátora městského muzea, kde jsem si rozložila své nádobíčko a od rána do noci fotografovala Neuffeltových 30 000 motýlů. V noci jsem vyvolávala zkušební snímky - to víte, barevná fotografie je mrška, stačí trochu snížené napětí v síti, světlo změní barevný tón, člověk si toho samozřejmě nevšimne a celý snímek je pak červený, jako politý rajskou omáčkou ...
Na Verna jsem si vyhradila pondělí, kdy je městské muzeum zavřeno a kdy jeho vrátný, preparátor i správce sbírek naprosto rozhodně odmítli zkazit si kvůli bláznivé fotografce svůj volný den. Muzeum je umístěno ve Vernově domě na nároží ulice Karla Duboise a bulváru Longueville. Upřímně řečeno - bydlet bych tu nechtěla ani za nic.
Měl ten Jules Verne divné nápady! Dům vypadá spíš jako hrad, má dokonce věž, koukající hezký kus nad obě patra, a v kulatém pokojíku téhle věže Jules Verne umístil svou pracovnu. Je zachována tak, jak prý vypadala za spisovatelova života - pěkně děkuji za takovou pracovnu! Podobá se nejspíš klášterní cele - židle, malinký halabala ohoblovaný stolek, lampa, kalamář - a to bude asi tak všecko.
V celém domě jsou umístěna díla Julesa Verna, fotografie autora, jeho rodiny i lodí, zvětšené ilustrace, které jako by z oka vypadly našemu filmu Vynález zkázy, předměty, k nimž měl Verne blízký vztah, a všechny knihy, jež o něm na světě vyšly. Taky čínské, japonské, turkmenské a jiné, psané všelijakými klikyháky, prý jsou o něm, jak mne ujistil stařičký správce muzea. Měl mít volno, ale přesto byl v muzeu, a když jsem zabušila na vrata, oprašoval zrovna modely svatých Michalů, I., II. a III. (tak se totiž, abyste rozuměl, jmenovaly Vernovy jachty). Napřed pouštěl hrůzu, chtěl se mne zbavit, ale když jsem se nedala, vpustil mne přece jen dovnitř. A když jsem mu řekla, že jsem z Československa, z Prahy, byl by mně snesl všechno možné.

Místo objednávky ze sebe vyklopil jakési zmatené povídání o islandském doktorovi, starém pergamenu s runami a klučičím spisovateli Vernovi. Když jsem koukala jako jelen - to já, panečku, dovedu! -, slitoval se. Že prý vidí, co mám práce, a že si dovolí na mne počkat po práci před Akademií. Nu, práce jsem měla opravdu nad hlavu. Jela jsem do Francie fotografovat celou řadu věcí, zejména slavnou Neuffeltovu sbírku motýlů pro velký atlas, připravovaný broukopravci z Akademie. Balila jsem si praktikábly, světla, elektronické blesky, fotoaparáty, desky, reflektory, šňůry, všechno raději pro jistotu do vaty, vatu do dřevité vlny, dřevitou vlnu do papíru, papír do krabice, krabice do beden - však to znáte! Chápete, že jsem na doktora Kameníka zapomněla jako na smrt, zůstala jsem tady až do šesti večer a doslova jsem vyjekla leknutím, když na mne vybafl. Čekal tu jak trpělivý milenec z filmu a hrdinsky potlačil vztek, že čeká už skoro dvě hodiny, ačkoli by mne byl, jak se dodatečně přiznal, nejraději roztrhl jak hada. Co dělat?
Musela jsem ho, chudáčka, nějak odškodnit, a tak jsem se nechala zatáhnout do Riviéry, to je taková kavárnička blízko Akademie, a trpělivě jsem ho vyslechla.

A abych nezapomněl svou řeč - brouci. Redaktore, těch pět druhů Leptoderinů z jeskyň kráteru Sneffels bylo další záhadou! Ze všech největší. Jenže tehdy jsme ještě nevěděli, že ty záhady patří k sobě.

- seznamujeme se s Alenou Královou
Za Alenou Královou jsem musel vyšplhat do čtvrtého patra dejvické novostavby Akademie věd. Je tam její království temných komor a fotografických přístrojů všech druhů a stáří, od zbrusu nových, blyštících se chrómem, až k dědečkům ze dřeva, s rohy pobitými mosazí.
Alena mi důvěrně prozradila, že právě tyhle má nejraději. Jinak jsem se dozvěděl, že chodí ráda na hokej, že miluje italské filmy a šlehačku a že je napjatá jako provázek (řekla doslova), protože si právě podala přihlášku do fotografické sekce Svazu výtvarných umělců a čeká, jak to dopadne.
Alena Králová pracuje už asi sedm let jako fotografka Akademie věd a Národního muzea. Určitě její snímky znáte - jsou to ty dokonale osvětlené krystaly, motýli a brouci, jimiž celá řada autorů vědeckých knih a článků doprovází své práce. Je mistrem dokumentární fotografie a v oboru snímků drobných hmyzů nemá pravděpodobně u nás rovnocenného soupeře, o soupeřce ani nemluvě. Výtvarné fotografie, portréty a krajiny provádí po nedělích (jako zažraný amatér - jak se vyjádřila).
Zkrátka - jméno Aleny Králové má dobrý zvuk, ale nijak nezpychla.
Je pořád stejně milým děvčetem, jako když před lety přišla poprvé do Akademie, vykulená a bojácná pomocná laborantka, rovnou z lavic odborné školy. Podle toho se také chová i mluví. Pozn. red.
Jirku - chci říci doktora Kameníka - jsem samozřejmě poznala v Muzeu, v oddělení broukopravců. No samozřejmě - myslím entomologů. Ale ono jim to jméno broukopravci, co jsem vymyslela, taky nevadí.
Poprosil mě tehdy, abych mu ofotografovala pro nějaký vědecký článek pár mrňousů, a když jsem se vykrucovala, že mám moc práce, tvářil se tak hrozně nešťastně, že jsem si jeho krabici s napíchanými poklady nakonec přece jen přidala k celé hromadě dalších a odvlekla ji do svého foto-brlohu. Když si pro snímky přišel, přinesl mi zmuchlanou kytičku fialek - bylo zrovna jaro - a mně byla milejší než bonboniéra se širokou mašlí, co dostávám za šutráky, promiňte, chtěla jsem říci za snímky minerálů, od docenta Maršálka.
Pak jsem pro doktora Kameníka fotografovala ještě několikráte – to už nosil krabice rovnou za mnou a vždycky absolvoval celé schodiště dvakrát, protože si docela pravidelně zapomínal dát podepsat propustku. Jednou, zrovna v největším zmatku a frmolu před mou cestou do Amiensu, se přihnal doktor Kameník do ateliéru, tentokráte bez Ferdů, jak říkám jeho brabencům, a on se hrozně zlobí a dokazuje, že to nejsou vůbec mravenci, tím méně brabenci, ale brouci.

"Poslyš, Jyrry, všimni si, jak dokonale popsal islandskou přírodu i zvyky, když líčí cestu profesora Lidenbrocka z Reykjavíku k Sneffelsu ... "
A za chvíli:
"Ty, Bjelke - jsou ty islandské výrazy správné?"
"Dokonale!"
"Hmmm ... "
Zkrátka, než uhodila půlnoc, byli jsme oba svatosvatě přesvědčeni, že Verne opravdu na Islandu byl - a to nejen kvůli rodinným památkám Bjelkovým, ale i vzhledem k románu, a co více, že našel Saknussemův rukopis. Pochopte, že je možné připravit celé hromady materiálu k románu, prostudovat hory knih, ale spisovatel, který je smluvně zavázán dodat několik desítek knih, jako byl Verne, celé dva svazky ročně, nebude ztrácet vzácný čas hledáním patek na islandských runách a zvláštních způsobů latinského vyjadřování dokonale neznámého alchymisty. To by bylo za vlasy přitažené a nepodobá se to ostatně ani způsobu Vernovy práce na ostatních románech, kde fantazie, ovšem geniální, často zaskakuje za skutečné výsledky vědy.
Připustíme-li, že naše domněnky byly správné, pak jsme došli ke dvěma docela novým zapletencům, které čekaly na rozmotání, jeden spojený s druhým: jestli vůbec Jules Verne svůj islandský pobyt tajil - a druhý, závažnější - proč ho ke všem čertům tajil?
To jsme z knih vyčíst nemohli. Bjelke tvrdil, že se životopisy Julese Verna většinou nestydatě opisovaly z jedné knihy do druhé a že není vyloučena náhoda: první životopisec prý prostě na Vernův islandský pobyt zapomněl, a tak se nakonec nedostal ani do žádné další knihy. Považoval to za nejpřirozenější vysvětlení - ale mně se to pořád nezdálo. Především proto, že by tak důležitý okamžik Vernova života asi badatelům neunikl, tím spíš, že se Island vyskytuje ještě v jeho dalších románech, například ve Zlaté sopce, a pak i z úcty k české knize J. M. Janatky, pracujícího s původním, nepřevzatým materiálem. Nezbývalo než provést. pátrání přímo ve Francii. Dobrák Bjelke se nabízel, že se tam tedy vypraví za pár měsíců o své dovolené, já tam měl také namířeno za broučky, ale až bude naděje nějaké nalézt, tedy v létě - a my byli hrozně netrpěliví. Naštěstí se nám podařilo získat informace dříve, než jsme doufali.

Co myslíte, redaktore, kolik lidí se v ospalém Amiensu minulého století zabývalo staroislandskými runami a norskými králi? Jestli jeden za sto let, tak je to moc. Občané se spokojili uctivým pokukováním po svazku ve staré poctivé vepřovici s měděnými rohy, posázenými barevnými sklíčky, snad dokonce i nakoukli na jednu dvě stránky - ale kdo se vydrží dlouho dívat na znaménka, kterým vůbec nerozumí?
Zkrátka Verne, všetečka a všudybyl, měl trochu štěstí a buď mezi stránkami, nebo - a to nejspíše, tam bývají opravdu skrýše všelijakých vzácností - ze hřbetu vytřepal skutečný Saknussemův rukopis. Toť se ví, že mu rozuměl, s odpuštěním, P ozjako koza petrželi, ale zato měl romantickou povahu a řekl si: Však on mně to jednou někdo přečte a přeloží . . . Neprohloupil.
Tuto naši, abych tak řekl, pracovní domněnku podpořil profesor Sörenssen ještě potvrzením naprosté shody Vernova záhadného nápisu s jeho pravděpodobnou podobou, kdyby byl skutečně Saknussemem napsán . . .
Ten večer jsme leželi s Bjelkem, on na posteli, já na gauči, on s německým, já s českým překladem vernovky, a četli a četli. Občas jsme prohodili větu nebo zapálili cigaretu, asi dvakrát jsem uvařil kafe. Bjelke kupodivu výjimečně nehartusil, dokonce proti svému zvyku trochu upil, ač byl už pozdní večer.