"Ne." Olizovala drobečky křupky z prstů. "Jste na této lodi jedním z mála lidí, kteří nemají před kapitánem Kirkem posvátnou hrůzu. Když s ním v něčem nesouhlasíte, začnete povykovat. Dokonce povykujete i na pana Spocka, což nedělá vůbec nikdo.
McCoy se zarazil uprostřed křoupání. "To snad nemyslíte vážně?"
"Vaše konflikty na Enterprise nabyly mýtických rozměrů," řekla zlomyslně. "Posádka si vede průběžně seznam urážek, kterých jste se vůči němu za léta dopustil. Nikdo jiný by se neodvážil říkat mu něco takového, ale někdy stačí přečíst si ten seznam a vědecké oddělení se hned cítí lépe. Chekov vám to odpřísáhne."
"Chekov?"

Dysonová se zatvářila potměšile. "Ovšem ne tolika slovy. Nebylo by ostatně obratné napadat schopnosti úřadujícího šéflékaře."
"V tomhle to tu není jiné než ve špitále," vzdechl si McCoy. "A tohle byl také jeden z důvodů, proč jsem si chtěl zřídit samostatnou lékařskou ordinaci. Z byrokracie se líhne to nejhorší v mé povaze. Můj školitel tomu říkal nedostatečná úcta k autoritě. Já jsem tomu říkal... Ale nezáleží na tom, jak jsem tomu říkal já. Rozhodně to však nezlepšovalo mé vztahy na pracovišti." Postřehl, že se neuroložka tváří pobaveně. "A během těch let jsem se v tomhletom nijak nepolepšil, viďte, že ne?"

Jednu podal Dysonové a druhou si nechal pro sebe. "I když by se mi moc líbilo věřit, že jste přišla jen proto, abyste se potěšila mou společností, obávám se, že jste tu úředně a s lékařským záměrem." Zkoumavě se díval na křupku.
"Jsem tu s lékařským záměrem, ale spíš neúředně," řekla a bez váhání se do své zakousla. "Váš fyzický stav je výtečný, takže vás škrtáme ze seznamu pacientů. Pokud jde o amnézii, nejsem psycholožka, a tak nevím, jestli vám mohu být moc užitečná. Kapitán Kirk však soudí, že vystupuji u lůžek nemocných lépe než doktor Cortejo."
"To že opravdu řekl?" zeptal se McCoy a zkušebně okusoval okraj své křupky.

Nenechala ho domluvit.

"Jestli vám budu muset říkat Leonarde, potom vy mi nebudete moci říkat paní doktorko. To bych se cítila jako stařenka. Jmenuju se Diana."
K jejímu údivu se McCoy začervenal."Teda stařenka docela jistě nejste." Zakryl své momentální rozpaky tím, že dopil víno. "Je to určitě špatný ročník. Mám štěstí, že jsem jej propásl."
Pod poličkou s lihovinami otevřel zásuvku. "Nevím, co tady všechno je." Vytáhl ven stříbrné pouzdro a snažil se rozluštit neznámá písmena vyrytá na jeho povrchu.
"To je starožitnost," řekla Dysonová, "lahůdka z Brellianu IV."
McCoy otevřel pouzdro a prohlížel si bílé křupky uvnitř.

"Safra," zaklel, když postřehl bolestný výraz na tváři doktorky Dysonové. "Nesmím se divit, že mi nikdo nechce dělat společnost. Já jsem se opravdu nepokoušel být morbidní. Myslím si, že v určitém smyslu je pro ostatní ta má ztráta paměti horší než pro mne. Mně je dobře. To jen svět okolo mne se změnil a vy neustále pozorujete na mně ten rozdíl. Tak mi, prosím, odpusťte mé pokusy žertovat, jsou skutečně nevkusné."
"Jen se neomlouvejte." Roztáhla koutky úst k úsměvu. "Leda za to víno. Je příšerné." A s nechutí si prohlížela obsah sklenky.
McCoy se ušklíbl. "Paní doktorko, vy..."

Přikývl a usadil se proti ní. "Když mám na mysli sebe, mluvím za Leonarda McCoye, který studuje lékařství v prvním ročníku a kterému je třiadvacet. Vlivem nešťastného zhroucení časoprostorového kontinua jsem byl vymrštěn budoucností do neznámých končin a již nikdy se nevrátím do svého milovaného domova. Pokud jde o McCoye, který slouží jako lékař u kosmické Flotily, začínám o něm uvažovat s láskou jako o blízkém příbuzném, řekněme jako o blízkém příbuzném, řekněme jako o oblíbeném strýčkovi."
Zvedl sklenku k přípitku. "Na strýčka Kostru McCoye, ať odpočívá v pokoji."

Přijde žena do kuchyně a vidí svého muže s plácačkou na mouchy.

"Co děláš?" ptá se.

Muž odpoví: "Zabíjím mouchy..."


"No a už jsi nějaké zabil? "

"Jo. 3 samce a 2 samičky."

Žena se překvapeně ptá: "A jak prosím tě poznáš rozdíl mezi samcem a samičkou?"

Muž odpoví: "3 seděli na sklenici s pivem a 2 na telefonním sluchátku ............."




Pěkný den !!!!!

On naopak vstal od svého stolu a hluboce se uklonil. "A jaké pití z baru potěší mou dámu?"
"Víno," objednala si a pokynula rukou. "Ta nejlepší láhev, která je po ruce."
"Nejen nejlepší," řekl a přistoupil ke skříňce ve zdi, "ale jediná láhev. Zatím jsem neměl mnoho příležitostí dělat v kabině hostitele. Jak jsem už povídal, vrchní velení s sebou nese osamělost."
"Ale to jste nepovídal."
"Nu, hodlal jsem to povědět za pár minut." Uchopil láhev a prohlížel si vinětu. Tenhle ročník si náhodou pamatuju, ale stejně ty, na které si vzpomínám, patří všechny mezi archívní a dobře uleželé." Vytáhl korkovou zátku a nalil. "Zdá se, že starší McCoy si mnohem víc potrpěl na těžký alkohol. Aspoň tady ta zásobička tomu nasvědčuje. Možná to používal k léčebným účelům. Budu předpokládat i tu lepší možnost." McCoy držel v rovnovážné poloze malý podnos se dvěma plnými sklenkami a obratně jej přenášel k doktorce.
"Stále o sobě mluvíte jako o někom jiném," poznamenala Dysonová, když mu z ruky brala sklenku.

Přerušil ji. "Prosím vás, nemohla byste mi raději říkat Lene nebo třeba Leonarde? Už mě to opravdu začíná unavovat, že kdekdo dělá poklony, jen se někde objevím."
"Cože?" nevěřícně se ozvala Dysonová.
"No, vážně, je to tak," s přehnaným znechucením prohlásil, "a vy jen potvrzujete to, jak tahle mánie zachvátila celou loď. Stojíte tady skoro v pozoru a chystáte se co nejslušnější formou uprchnout ode mne jen proto, že doktor McCoy je vyšší důstojník. To je ten důvod, nebo mě prostě nemáte ráda..."
"Máte to opravdu těžké," oplácela mu škádlivě.
"To tedy ano. Tak si sedněte a napijte se se mnou. A já vám budu vyprávět, jak se očima mladého civilisty jeví smutný osud vyššího důstojníka." Přes lehký tón měl v očích skutečnou touhu.
"Tak dobrá... Leonarde." Usadila se na židli.

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

McCoy se snažil upamatovat, od čeho pochází to bzučení, které právě slyšel. Buď to byl zvonek u dveří do kabiny nebo interkom. Natáhl ruku a stiskl tlačítko interkomu. Rozsvítila se kontrolka. Za námahu byl odměněn zapraskáním volného spojení.
"Hydroponie."
"Zde doktor McCoy," řekl sebevědomě.
"Ano, pane, zde Nelson."
Znovu se ozvalo to bzučení. "Nic, to nic, Nelsone." McCoy přerušil spojení. "Pojďte dál."
Otevřely se dveře a vstoupila Diana Dysonová. Neuroložka překročila práh, aby mohly dveře za ní zapadnout, a pak se zastavila. "Máme tu čisto," zvolala a rozhlížela se po kabině. V místnosti nezbyla už ani stopa po dřívějším nepořádku, zmizely i uschlé květiny. Také na stolku, u něhož seděl McCoy, již neležely haldy papíru. Na desce byla otevřena jen jedna kniha.
"Nemusíte se tomu tak strašně divit," vrčel McCoy: "Nezodpovídám za toho zmatkáře, který tu bydlel přede mnou. Já jsem náhodou ohromně pořádný člověk."
"Jste také velmi zaneprázdněný člověk," poznamenala Dysonová. Kniha se týkala lékařství a na displeji počítače bylo anatomické vyobrazení. "Přijdu později." Otočila se k odchodu.
"Ne, prosím vás, počkejte." McCoy vypnul obraz na počítači a zavřel knihu. Trochu se protáhl.
"Dneska večer jsem se tím zabýval až moc a co nevidět se mi zavaří mozek. Navíc jsem už skoro na konci toho ošetřovatelského kursu. A to si zajisté zaslouží nějak oslavit." Usmíval se, ale v hlase mu zazníval trpký tón.
"Doktore McCoyi..."

"Za těchto okolností si ovšem nejsem jist, zda vaše dovolení platí," oponoval Spock. Zkřížil si paže na prsou. "Nedisponujete plně svými mentálními možnostmi."
"Ale já se nemohu znovu k těmto možnostem dostat, jestli nepřijdeme na příčinu mého výpadku."
"Zajímavé filozofické dilema," zamyšlené prohodil Spock. McCoy se na okamžik začal bát, že Vulkánec bude dále hloubat o složitostech tohoto dilematu, ale první důstojník se obrátil zpět k displeji. "Naneštěstí mé zkušenosti ve službě vážně oslabily mé etické postoje. V zájmu účinnosti tedy přijímám vaše dovolení."

"A ten papír, který jsem spálil, byl v této várce zpráv?"
"Pravděpodobně," dohadoval se Spock. "Počítači? vydat seznam položek korespondence pro doktora Leonarda McCoy. Všechny dokumenty z posledního souboru. Datum 5289.1. Autorizační kód 23.10.B." Podíval se na McCoye. "Protože si nepamatujete svůj počítačový kód, dovoluji si využít jej za vás. Z etického hlediska, však dobře nemohu zkoumat obsah vaší korespondence."
"Máte mé dovolení," řekl McCoy, "koneckonců mě znáte líp než já sám sebe."

McCoy

vzal do ruky rukopis a zkoumal jeho první stránku. "Nic mi to neříká."
Spock kývl hlavou. "Však jste se jich ani nedotkl."
"Hm, mám dojem, že jsem za sebou spálil mosty," zavzdychal McCoy. "Třeba se nikdy nedovíme, co na té stránce bylo."
"Nemusí to být nezbytné, doktore." Spock si sedl k počítači.
Když se rozsvítila obrazovka, přeskočil běžné seznamy pokrmů a hbitě se pustil do operačního systému. Na jeho doteky počítač nabídl příval kryptických symbolů. "Naštěstí zůstávají stopy po vaší činnosti v počítači. Podle těchto záznamů se vaše poslední práce s počítačem týkala zpráv o pitvě těch, kdo na nás zaútočili a byly zkoumáni poručíkem Frazerem. Z tohoto rozboru tu však není záznam." Prsty vyťukal další klávesy. "Vaše nejčerstvější záznamy se týkaly posledního spojení s kosmickou základnou číslo 11."

"To je tedy vážně proti předpisům," řekl přísně Spock, když spolu zkoumali tmavé šmouhy na povrchu podnosu.
"Moc na mne nekoukejte," bránil se McCoy. "Já přece tady nebydlím."
První důstojník promnul mezi prsty jemný popel. "Nejspíš papír, na který se píšou údaje, a ne víc než jediný list." Vrátil se zpět ke stolku a hrábl do povrchu rukopisů. "Přes vaše nelogické lpění na byrokratickém pořizováni opisů postupujete v souladu s předpisy, když zacházíte s papíry. Často si děláte na stole pořádek. Proto tyto materiály nejspíš představují běžnou nedávnou dávku."

"Jaké barvy, pane Holmesi?" vydechl McCoy.
"Šedé," odpověděl Spock. Klidně sledoval McCoyův užaslý výraz a pak pokračoval: "Aspoň tu barvu jste měl na sobě, když jsem vstoupil do vaší kabiny. Stál jsem tady." Udělal několik kroků, až se dostal do středu vnější části kabiny. Odtamtud se zadíval na druhou část, sloužící jako ložnice. "Postel nebyla ustlaná a prostěradla byla dosud zmuchlaná. Prospal jste tedy část dne, ale při mém příchodu jste stál u stolu." Posuňkem naznačil McCoyovi, kam si má stoupnout. "A v ruce jste měl pití."
Vulkánec zavřel oči a zamyšleně zůstal stát. "Bylo cítit alkohol... a kouř." Otevřel víčka. "Ano, kouř. To je zajímavé. Při útoku nebyly paluby poškozeny požárem."
"V ložnici jsem našel trochu popele," vzpomínal si McCoy a šel ke kovovému podnosu u postele.

"To je právě dobře,"

řekl pochvalně Spock. "Při úklidu byste třeba odstranil cenné stopy." Zastavil se u dveří a zkoumal celou místnost před sebou.
"Vy mluvíte, jako byste řešil nějakou záhadnou vraždu, pane Spocku. Jenže ta mrtvola jsem já."
"No, na mrtvolu toho napovídáte dost," podotkl Spock. Pokročil vpřed a přitom se pečlivě vyhnul hromádce šatstva na podlaze. "Lékařský plášť. Obyčejně se převlékáte v lodní nemocnici, ale asi jste byl na převlékání příliš unaven. Po zvláště dlouhé práci na sále jste asi ze všeho nejdříve šel pod sprchu. Potom jste se převlékl do čistého."

"Ani vlastně nevím, co hledám" řekl McCoy, když se ubírali k jeho kabině.
"To já také ne, doktore. Ale i vaše takzvané citové chování je založeno na logickém vztahu příčiny a následku. Následek známe. Celý případ může osvětlit rekonstrukce vašeho jednání v té době." U dveří doktorovy kabiny se Spock zastavil.
Na třetí pokus McCoy vložil do dveří správný bezpečnostní kód. Místnost zůstala v tom stavu, v jakém ji opustil. "Neuklidil jsem tu," mumlal na omluvu. Krucinál, vždyť tohle ani není můj nepořádek.

"Kde podle všech logických dedukcí jste nejspíš měl spát. Jenže když já jsem vešel do vaší kabiny, už jste byl nějakou dobu vzhůru," řekl Spock. "A právě tam ve vaší kabině může být klíč k tomu, co se s vámi stalo."
Vložil si do úst poslední zelený lístek, vstal od stolu a odnesl tác ke stěně na místo, kam se odkládalo nádobí. McCoy ho následoval a měl co dělat, aby stačil rychlému tempu, jímž první důstojník opouštěl jídelnu a šel chodbou k turbovýtahu.
"Paluba číslo pět," řekl Spock. Mlčky stáli vedle sebe, dokud se turbovýtah nezastavil.

Před životem, řekl bych. Podle sestry Chapelové jsem byl po dlouhých operačních hodinách vyčerpaný a navíc deprimovaný vysokým počtem ztrát na životech."
"To však sotva vysvětluje tak krajní reakci." Spock spojil ruce a prsty se mu navzájem lehce dotýkaly. "Znám velmi dobře vaše myšlení, doktore McCoy, a vím, že by se nepoddalo tak běžnému stresu. Kdepak, vás muselo zasáhnout něco zcela mimořádného."
"Nebyl čas. Pokud můžeme posoudit, odklopýtal jsem z lodní nemocnice rovnou do své kabiny."