Tuesday, March 16, 2010

Kniha Slepých ptáků

Poslední rybářský parníček si odhoukal svůj povinný pozdrav, poslední autobus předrkotal po blízké silničce směrem od Eyrabakki, nejjižnějšího cípu ostrova k hlavnímu městu, poslední opozdilci se rozloučili hlučnými pozdravy. Pak už šplouchaly jen nedaleké vlny a do oken v pravidelných přestávkách padala záře otáčejícího se světla majáku na konci mola. Bjelke nepřišel.
Vzbudil mě až časně ráno - promočený, s rozcuchanými vlasy. Stál v prvním ranním rozbřesku před obdélníkem dveří jak zjevení, tiše, mlčky. Voda stékala po nepromokavé pláštěnce a trčela na podlahu. Nevšímal si toho.
S nepřítomným pohledem usedl do křesla a odložil na stolek, mezi matčino šití a vázu s čerstvými květinami, nějaký podivný přístroj - skříňku s ciferníkem, od níž vedl drát ke kovové hůlce, velké asi jako zkumavka.

"Velcí muži s mocnými štíty a kladivy nezahynou,
ale smrt skosí pasáky ovcí a lovce malých ptáků.
Střezte se malých ptáků . . . ,"

říkal spíše pro sebe a pořád koukal někam skrze mne. Vyskočil jsem z postele a oblékal honem župan.
"Proboha, co je s tebou? Kdes byl, Bjelke?"
"Ve Sneffelsu. V Díře svatého Patrika."
"Neblázni! Teď? V noci?"
"Ne - byli jsme tam s Leifem už večer - hned jsme se vrátili - byla to strašná cesta. Desetkrát jsem mohl spadnout já a alespoň třikrát Leif. Byli jsme k sobě připoutáni lanem . .. Ale Jyrry - rozumíš, já musel jít! Já už od včerejšího rána tušil a musil jsem to vědět - kvůli tobě a slečně Králové ... "
"Pořád nerozumím - co se vlastně stalo, Bjelke?"
"Nic - jen to, že velcí muži v kroužkových košilích, v pancířích a za silnými dřevěnými, kovem pobitými štíty nezahynuli - ale smrt skosila pasáky v hadrech. Jen to, že film v přístroji byl zkažen, Leif od první návštěvy v jeskyni nemocen a před několika měsíci znova. Že ty i Alenka a trochu i já, my všichni, kdo jsme se přiblížili těm podivným obrazům na stěně, jsme se nachladili! Nachladili! Nesmysl!"
Konečně ze sebe shodil mokrý plášť, popadl přístroj ležící na stole a strčil mi ho rovnou pod nos.
"Víš, co to je, Jyrry?"
"Nemám tušení."
"Tak já ti to povím. Geiger. Geiger-Müllerův počítač radioaktivních částic. Ano, nekoukej na mne tak vyjeveně. Ti půvabní, krásní a zvláštní ptáčkové září. Jsou radioaktivní, a to tak silné, že jen trochu delší pobyt v jejich blízkostí znamená smrt. Tak - a teď to víš."
Alena Králová o neuvěřitelné domněnce
Byla jsem z toho celá pryč - koukala jsem z Jirky na doktora Bjelkeho a zpátky jako na turnaji stolního tenisu a nevěděla jsem, o čem je vlastně řeč. Teprve za chvíli mi to spojenými silami vysvětlili - asi abych neječela, když mi Bjelke odebíral injekční stříkačkou ze žíly krev, zrovna tak jako Jiřímu a Leifovi. Jirka pak na oplátku píchl jeho.
Dozvěděla jsem se, že nejsem vlastně vůbec nachlazená, ale že mám nemoc ze záření, protože jsem se zrovna tak jako Jiří motala moc blízko těch ptačích ohav. Bjelke odběhl odevzdat zkumavky naší vyceděné krve do laboratoře hafnafjórdurské polikliniky k sestavení krevního obrazu čili spočítání bílých a červených krvinek. Říkal, že prý se podle toho pozná stupeň vážnosti onemocnění.
Nu - já jsem věděla i bez krevního obrazu, že mi toho moc není. Vlastně mi už bylo docela dobře, a když jsem to Bjelkemu řekla, odpověděl, že si to taky myslí a že mu spadl kámen ze srdce. Mohlo to prý dopadnout hodně špatně, kdybychom se byli kolem těch protivných obrázků pohybovali kapánek déle. Dohodli jsme se s Jirkou, že obrazy ptáků asi objevili staří obyvatelé Islandu, snad pohanští kněží, druidové, poznali jejich účinky a využívali je ke svým záměrům. Jirka přišel na to, že například celodenní modlitbičky k obrazu v žule určitě stály kajícníka život - zejména byl-li to pasák ovcí, a ne rytíř, Viking, obrněný jako konzerva a tím alespoň trochu chráněný proti účinkům zhoubných paprsků. Nález pak upadl v zapomenutí, snad s příchodem křesťanství, a udržel se jen v ústním podání ságy, pověsti, krákorané babkou pod Sneffelsem.
"Slíbil jsi poslat ke Sneffelsu profesora Sörenssena, Bjelke!" připomněl Jirka.
Bjelke si proti svému zvyku zapálil cigaretu z balíčku, který ležel už kdovíjak dlouho nepoužívaný na kuřáckém stolku.
"Slíbil - Jyrry. Ale nepošlu. Přemýšleli jsme o tom s Leifem po celou zpáteční cestu dnes v noci. Podívej, Jyrry - ty jsi komunista, viď? Já vím - mluvili jsme o tom u tebe, v Praze. Já jsem tehdy řekl, že komunista nejsem a byl jsem ti velmi vděčný, žes mě nepřesvědčoval, nehádal jsi se se mnou a nepřestali jsme být přáteli. Pamatuju se jako dnes, co jsi mi tehdy řekl: komunismus není vývozní zboží, Bjelke. Ten si musíte udělat vlastníma rukama u vás doma ... Řekl jsi to tak, viď?"
Jirka kývl, ale mlčel.
"Já jsem o tom hodně uvažoval - i když jsme si třeba povídali o Vernovi a broucích. Praha, vaše země a ty, Jyrry, hodně pošramotily mou víru ve spásné tradice našeho národa, kterých se prý musíme držet a pokud možno z nich vždy a všude vycházet. Víš, Jyrry, my jsme země tradic. Náš sněm, Althing, zasedá pod širým nebem zrovna tak jako před tisícem let, náš prezident, stejně vázaný tradicí neúřaduje v Reykjavíku, kde je bezmála polovina obyvatelstva republiky, ale ve vesničce Bessastadiru, tak malé, že ji skoro ani na mapě nenajdeš - a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Naše tradice, naše zvyky, národní sebevědomí a hrdost nás uchránily tisíc let.

Labels: