Nachlazení - víte, mně se to od samého počátku zdálo moc divné nachlazení. V předsíni Díry svatého Patrika nebyla žádná zvláštní zima, dokonce tam bylo tepleji než venku, v kráteru. To už je taková specialita jeskyní - v létě se tam příjemně zchladíte, a v zimě dokonce trochu ohřejete. Kromě toho jsme byli na Thorgunnovu radu oblečeni jako na severní točnu a vrchol všeho: nikdo z nás nekašlal ani si nestěžoval na bolesti na prsou a na takové ty věci, co většinou nachlazení doprovázejí. Nu ovšem, ani já, ani kolega Bjelke jsme se necítili oprávněni mluvit internistům do řemesla - ale jak říkám: od samého začátku nám to bylo hodně divné.
Bjelke musel vynaložit všechnu sílu a vytrvalost v těch čtyřech hodinách, co jsme jeli točitou silnicí kolem pobřeží od Stapi kolem Breidifjórdu a Faxa-fjórdu do Reykjavíku. Hlavním městem projel jak bouřka - ostatně bez překážek. Na ulicích byly jen kočky a několik opozdilých námořníků, kteří se zdrželi v hospodě, a ovšem skupinky pískajících a halekajících amerických boys, nevědoucích, co s časem a přebytkem konzervované a chewinggumové energie. No - a pak už jsme za chvilku byli v Hafnarfjórduru, propletli jsme se přístavem a zakotvili mezi obrovskými balvany, rozsetými po předměstské čtvrti, v Bjelkově vilce.
Leif zůstal doma v Reykjavíku. Cítil se docela dobře a slíbil, že se druhý den v Hafnarfjórduru ukáže.
Pamatuji se jen matně, co se s námi dělo. Vím, že mi Alena opírala hlavu o rameno, že nám Bjelkova maminka vařila něco hodně horkého a hodně sladkého - a pak jsme spali. Já s horečnými sny, v nichž se střídali zubatí žuloví ptáci s rozzlobenými stařenami a s hady runového písma, které jsem za nic nemohl přečíst. Potom se ve mně rozkývalo obrovité kyvadlo sem a tam, sem a tam, kyvy se pořád zvětšovaly, byly už velké jako svět a já se jim marně a zoufale bránil, cítil jsem, že budu rozdrcen, že se zřítím do Díry svatého Patrika a budu hořet jako magnéziová pochodeň, a zase sem a tam a sem a tam ...
Ráno nám všem bylo trochu lépe. Pobledlý Bjelke v rudém županu chodil jak milosrdná sestra z jednoho pokoje, kde ležela Alena, do druhého, kde jsem ležel já, a snažil se nás přesvědčit, abychom se z postelí ani nehnuli. To se ví, že marně. Doktora tak snadno v posteli neudržíš a Alena, nu, Alena prostě držela se mnou a vstala taky, ačkoli jsme se oba motali a přidržovali postelí jako vzájemně se podporující spolek stoletých.
V poledne už jsme zasedli k "válečné" radě, které se zúčastnil také Leif.
Přijel autobusem z Reykjavíku v dobré náladě a znamenité kondici. Také Bjelkemu se už vedlo docela dobře. Jen já s Alenou jsme ještě cítili na zádech hroznou tíhu a v údech slabost.
Prvním bodem byl nález podivuhodných ptáků. Nikdo z nás nedovedl vysvětlit ani jejich původ, ani techniku, jakou je jejich dávný tvůrce nacpal do žulové skály. Že se tak stalo před dost dlouhou dobou, možná před celou řadou staletí, nikdo z nás nepochyboval - zřetelně o tom svědčilo zvětralé okolí skály a oxidovaný povrch neznámého kovu.
Bjelke přinesl z knihovny velikánskou knihu o umění přírodních národů - nenašli jsme tam však nic, co by se alespoň zdaleka podobalo obrazům v jeskyni.
Bjelke uvažoval o otázce, proč prý zobrazení ptáci neměli oči. Pokud jsem si já pamatoval, oči měli - a také se mi nezdáli nijak zvlášť podivní svým peřím. Chvilku jsme si je malovali na kousky papíru a přeli se o skutečný tvar, až Alena dostala ohromný nápad - vyvolá filmy, na nichž jsou ptáci zachyceni, nebo alespoň jeden - a bude po starostech.
Přes Bjelkovy zdravotnické námitky zmizela hned se svým nádobíčkem v koupelně, hodila přes okno pokrývku (to byste nevěřili, jak jednoduše to zkušení fotografové se svým řemeslem dovedou) a nechala nás za dveřmi vykřikovat, kdy uplyne deset minut pro pobyt filmu ve vývojce a kdy další tři, abychom se na něj mohli podívat.
Bohužel, nepomohla nám. Odemkla, vyšla z koupelny a nesla v prstech mokrý a okapávající film - docela k nepotřebě zčernalý, skvrnitý, jen tu a tam s nezřetelnými stopami kresby.
"To jsem blázen," kroutila hlavou Alena. "To se mi jaktěživo nestalo! V koupelně je přece tma tmoucí, aparát mám tisíckrát vyzkoušený, film taky, a přece film vypadá zrovna tak, jako by byl osvětlený ... Není tam nějaké záhadné, čarodějné světlo, které svítí z Díry svatého Patrika skrze fotoaparáty, moudří páni doktoři? Nebo že by duchové vašich Vikingů pronásledovali všetečné fotografky?" obrátila se na Bjelkeho.
Zasmáli jsme se, Bjelke těšil Alenu, že se nic nestalo, že se do jeskyň tak jako tak vrátíme a můžeme fotografovat znovu, a Leif se šklebil a snažil se na zkaženém filmu rozeznat svou tvář. Najednou se Bjelke zarazil uprostřed věty, vykulil oči a vběhl do vedlejšího pokoje. Za chvíli byl zpátky, oblečený právě tak jako předešlého dne při návštěvě Sneffelsu.
"Leife - musím na pár hodin pryč. Pojedeš se mnou ?"
Vždy klidný a.lhostejný Leif jenom kývl.
To se ví, že jsme s Alenou protestovali, tahali oba za rukáv, ukazovali oknem, kde se za květináči a za sklem hrnuly provázky vody z šedivé oblohy. Marně. Pak už jsme se jen dívali, jak Bjelkova Iza rozstříkla hlubokou louži před domem a zmizela směrem k Reykjavíku.
Na rozloučenou nám Bjelke doporučil, abychom se s Alenou bavili co nejlépe, nevycházeli ven, nenamáhali se a neutírali jeho mamince nádobí, že by se urazila. Inu - samozřejmě že se neurazila, když jsme se jí motali kolem stolu s utěrkami, ačkoli naše dorozumívání bylo hodně svízelné. Stará paní uměla jen pár slov německy, my vůbec ne islandsky, a tak nezbylo, než aby nás bavila stejně jako jistě mnoho jiných hostí před námi: rodinným albem fotografií. Na zažloutlých obdélníčcích defilovali Bjelkův otec i děd, Vernův průvodce, strýcové i tety, vesměs rybáři, námořníci, lamači skal a lovci. Jen Bjelke sám (v albu byl co novorozeně, pasoucí hříbátka na bělostné kožišině, jako školák, student a konečně čerstvě promovaný doktor) se zpronevěřil rodovému zvyku - stal se lékařem. Tím byla zábava vyčerpána, stará paní si sedla proti nám do houpacího křesla a za chvíli dřímala - a my jsme následovali jejího příkladu, zvlášť když Alena pobledla a zřejmě se užuž hleděla dostat do svého pokoje a na kutě.
Nemohl jsem dlouho usnout - čekal jsem na Bjelkeho.