"Ale Jyrry, přece bych netvrdil něco, co dojista nevím. Přesvědčím tě, když ti tolik leží na srdci vernovské bádání. Ale napřed mi řekni: četl jsi vlastně Do středu Země?"
Ověřil jsem si také tvrzení doktora Kameníka o pobytu Julesa Verna na Islandu. Nevěděli o něm ani životopisci francouzští (M. Allotte de la Fuye: Jules Verne, sa Vie, son Oeuvre; Bastard George: Jules Verne aj.), němečtí (J. J. Honneger: Jules Verne; Gerda Schmokel: Die Belebheit des Stills in der Darstellungsart Jules Verne), ba ani čeští, např. J. M. Mařatka (Neznámý Jules Verne). Nic dalšího nepřineslo ani hledání ve velkých naučných slovnících všeobecných a literárních, ačkoli jsme s Kamilem Lhotákem prošli i Encyklopedii Britannicu, Velkou sovětskou encyklopedii, Larousse Universelle atd. Všechny prameny se shodovaly na tomto pořadí cest Vernova života:
1859 - cesta do Skotska a návštěva Londýna.
1861 - cesta do Skandinávie s přítelem Hignardem, návštěva Dánska a Norska. Z této cesty se Verne rychle vrátil právě k narození svého prvního syna.
Další cestu podnikl Jules Verne do Spojených států teprve roku 1866, a to na palubě největšího námořního obra své doby, lodi Great Eastern, proslavené položením transatlantického kabelu z Irska do Ameriky.
Až do konce života pak Verne podnikal jen kratší plavby svými jachtami Sv. Michal I., II. a III., většinou po Středozemním moři. O Islandu ani slovo. Měl tedy doktor Kameník nepochybně právo nedůvěřovat tvrzení doktora Bjelkeho, třebaže proneseného s naprostou jistotou. Pozn. red.
"Samozřejmě - to je otázka! A nejen četl, my jsme ji s Pepkem, mým dlouholetým kamarádem, úplně prožívali. Úsloví "Ó důvtipný Saknusseme!" se stalo téměř naším heslem a říkali jsme si je a prstem na čele při každé možné i nemožné příležitosti!"
Bjelke upil drobný doušek kávy, nemohl si zvyknout na strašlivé dávky, kterými se soustavně otravujeme my doktoři v Praze, blýskl moudrýma tmavýma očima a požádal mne:
"Prosím tě, Jyrry, mohl bys mi osvěžit paměť? Víš - jen tak docela kratičkým obsahem."
"Beze všeho. Poslouchej : hamburský vědec, profesor Lidenbrock, nalezne v jakési staré knize útržek pergamenu, popsaný staroislandským písmem, runami. Pergamen je podepsán jménem slavného islandského učence 16. století, Arna Saknussema. Byl vůbec, někdo takový?"
"Ovšem!" ujistil mě Bjelke. "Je to historická osoba, opravdu žil a naše děti se o něm ve škole učí."

Je třeba vysvětlit, proč "Jyrry" Kameník říká doktoru Bjelkemu zásadně příjmením: Bjelke se totiž jmenuje křestním jménem Gudmundur, což doktoru Kameníkovi připadalo trochu dlouhé a málo srdečné - doktor Bjelke si zase nepřál, aby byl oslovován "Gude", "Dure", nebo dokonce "Mundure", a tak zůstalo při "Bjelkem". Styk obou přátel tím není samozřejmě méně srdečný.
Nepřel jsem se - ale vrtalo mi to hlavou. Verne, můj oblíbený spisovatel, a na Islandu ? Nikdy jsem o tom nečetl ani neslyšel. Bjelke však už nepokračoval o tomto předmětu. Díval se, jak se Praha rozsvěcuje, jak se světélka odrážejí ve Vltavě a tříští se na jezech, poslouchal zpěv ptáků ve stromech kolem a mlčel. Byl to moc krásný večer, redaktore, jeden z nejhezčích, jaké nám Praha připravila.Na Island a Verna jsem však nezapomněl. Druhý den měl Bjelke schůzku s techniky Chirany, kde vyrobili ten přístroj, takže jsem mohl po práci zajít do Univerzitní knihovny a s gustem se tam v čítárně poštrachat ve všech životopisech slavného francouzského snílka. Samozřejmě že jsem se nemýlil: Jules Verne nikdy na Islandu nebyl. Navštívil sice všelijaké země, ale ostrov s mrazivým názvem Ledová země nikdy, a vůbec už ne před románem Do středu Země, před rokem 1864.
Bjelke přijal mou zprávu o literárněhistorickém průzkumu s úsměvem.

Objal jsem ho, jako by to byla také měkká duše slovanská, a ne Islanďan, ale nevadilo mu to. Naopak - měl radost, že mě vidí a že si můžeme popovídat více než v dopisech, létajících dost často z Prahy na Island a zpátky. Tentokrát přijel přímo do Prahy - na psychiatrické klinice Karlovy univerzity prý vyvinuli nějakou mašinu na zjišťování mozkových poruch, zlepšený elektroencefalograf, a islandské ministerstvo zdravotnictví poslalo Bjelkeho, aby se na přístroj podíval, vyzkoušel ho, naučil se s ním zacházet, a bude-li vyhovovat, aby jej pro kliniku v Reykjavíku koupil. Celkem tu měl pobýt asi dva měsíce.
Hotelový pokoj, který Bjelkemu přidělil Čedok, jsme hned telefonicky odřekli, odstěhoval jsem se na gauč a začali jsme bydlet spolu. Jako každý pořádný starý mládenec jsem měl doma nějaký ten kastrol, vývrtku, hrnky na čaj a popelníčky. Nic jiného jsme nepotřebovali. Bjelke byl spokojený a já měl před sebou celé dva měsíce ve společnosti skvělého člověka. Asi tři dny nato jsme seděli vpodvečer na terase petřínského Nebozínku. Bylo jaro, Strahovská zahrada kvetla, Praha pod námi ležela v šeru, jen věže koukaly z té lehké mlhy od Vltavy - věřte mi, redaktore, tohle chytí za srdce i rodilého Pražáka, který je už vůči takovým pohledům otrlý, a tím spíš cizince. Bjelke, ačkoli viděl Londýn, Řím, Paříž a další města celé Evropy, byl dojat. Nemohl se vynadívat a já mu, samozřejmě, nebránil, i když mi začala být pořádná zima. Jemu ne - to víte, Islanďan! V důvěrném rozhovoru jsem mu pak poděkoval, doopravdy a od srdce, za jeho přátelství i za dárky. Mávl jen rukou. Že prý se mohu ne jemu, ale jeho vlasti snadno odvděčit. Ať prý napíši knihu o kavernikolním, tedy jeskynním islandském, hmyzu, až uznám, že už mám dost srovnávacího materiálu. Bjelke se pak postará o její vydání v Reykjavíku - a budeme vyrovnáni. Nabízel mi zkrátka další laskavost.
Samozřejmě že jsem odmítl. Necítil jsem se na takový úkol přece jen dost připravený, a hlavně mi to nepřipadalo poctivé.
"Kdepak! To bych byl jako Jules Verne, který jaktěživ na Islandu nebyl a napsal o něm celou knihu - Do středu Země."
Bjelke mávl rukou. "Ale Jyrry," říkal mi totiž křestním jménem, jenže "Jiří" nedovedl vyslovit a říká mi dodnes "Jyrry", "ty se pořád jenom podceňuješ. Komplexy - já vím, vždyť jsem psychiatr. A s tím Vernem také nemáš pravdu. Na Islandu byl, vím to docela určitě."

Ach tak, vy nerozumíte, redaktore: Nu, tak tedy několika slovy lekci z entomologie. To přece alespoň víte, že brouk neroste jako dítě, že se svléká a mění, ale jak je jednou dospělým klackem, nenaroste již ani o chlup. Potkáte-li tedy někde na mezi dva černé broučky, jednoho většího a druhého trochu menšího, vězte, že si nevyšel na procházku táta se synem, ale že se náhodou potkaly dva docela odlišné druhy, třeba stejného rodu, ale přece jen ne pokrevní příbuzní. My rozlišujeme druhy podle každého milimetru, u těch prcků i podle půl milimetru, a nikdy se nezmýlíme. Což o to, proč by nemohlo žít vedle sebe několik druhů broučků, lišících se velikostí - opravdu, proč ne? Ovšem, redaktore, a to je podstatné: nikdy ne Leptoderinů! V každé jeskyni žije jen jeden, nejvýše - a to už je výjimka - dva druhy. Tři nikde na světě. Můžete mi věřit, broučkařím pod zemí už pomalu dvacet let.
Možností bylo několik. Bud se neznámý přítel a dobrodinec Thorgunn spletl a sesypal do jedné krabičky nálezy z několika míst, nebo byl ten "Sneffels" - bůhví co to bylo zač, to jsem tehdy ještě nevěděl - docela zvláštním místem, kde neplatí entomologické zákony. Pak bych byl ovšem na stopě objevu ještě významnějšího než Speoplanes giganteus var. Kam.
Na třetí možnost, že to totiž vůbec nejsou druhy, ale něco dočista jiného, jsem tehdy nepomyslel ani ve snu. Omlouvá mne, že na to nepomysleli ani mládenci z Entomologické společnosti, kterým jsem broučky ukázal, aniž jsem ovšem prozradil, odkud je mám. To už je tak trochu opatrnost bláznů, kteří se domnívají být na stopě objevu . . .
Vrchol byl, když za nějakou dobu přišel zase "Sneffels" se čtyřmi Leptoderiny - tři byli příslušníky druhů z první zásilky, zato čtvrtý dalším, velikostí se lišícím druhem, celkem tedy už pátým.
Toť se ví, že jsem se chystal hned napsat kolegovi Bjelkemu, popsat mu celou historii a požádat o prověření místa nálezu i bližší údaje. Než jsem se však k tomu pro práci a všelijaké záležitosti dostal, zazvonil mi jednoho večera u dveří bytu - sám Bjelke.

Docela jsem zapomněl, že sedím s nemocným člověkem. Běhali jsme v myšlenkách po Evropě, z obrovské jeskyně Vjeternice v Hercegovině do Sedmihrad, pak do Balkánského krasu, do záhadných systémů jeskyň s kresbami pralidí v jižní Francii a zase zpátky do našeho Moravského krasu, na Macochu a nakonec i do největší československé propasti Barazdaláše na Slovensku. Asi to byla na Bjelkeho velká štrapáce. Dost pozdě jsem si povšiml, že je bledý a drží si nenápadně břicho - zkrátka, přehnali jsme to. Odvezl jsem ho na automobilu - tak totiž říkáme našim nemocničním tříkolovým vozíčkům pro nemocné - vlastnoručně na pokoj a nadával si, co mě to jen napadlo za hloupost. Byl jsem pak u milého kolegy v noci alespoň pětkrát. No - nic se nestalo - spal jako dudek. Kámen mi spadl ze srdce.
Za tři dny jsme ho propouštěli. Byl pod snědou pokožkou ještě trochu pobledlý, ale jinak v pořádku, rána zahojená, stehy odstraněné - zkrátka: prvotřídní pacient. Chtěl ještě stihnout alespoň kousek kongresu, a tak umluvil primáře, že ho propustil na revers o několik dní dříve. Zašel za mnou na sál, zrovna jsem se myl k operaci. Zůstal stát na prahu, děkoval mi a jakoby nic prohodil, že prý má doma na Islandu v Hafnarfjórduru - to je jméno, co? - přítele, známého průvodce po horách a po jeskyních, a že prý se u něho po nějakých broucích pro mne poptá. A byl tentam. Ani jsem mu nestačil říci, aby se neobtěžoval a že to nestojí za řeč.
Upřímně řečeno - nebral jsem ten slib moc vážně. Nemocní se většinou po operaci mohou uděkovat a pak vás nakonec na ulici ani nepoznají. Na to jsme ovšem zvyklí, nevadí nám to a také na žádné díky za svou práci nečekáme. Já se přece také neklaním až k zemi, když mi popelář odveze popelnici nebo metař zamete před domem; každý dělá, co dovede, a když je v něm kus cti, tak dělá svou práci, jak nejlépe umí. Ale co se nestalo: za měsíc, možná za dva, přišla ohromně šikovně převázaná a zapečetěná krabička s obalem plným známek a razítek. Z Islandu.
Obal se známkami mi hned vydrápl kolega Růžek, takto vášnivý filatelista, a na mne zbyla krabička. Rozhodně jsem vydělal. Byli tam uloženi krásně a odborně v jemných pilinách, trochu pokapaných kreozotem, nejbáječnější fešáci - několik maličkých, velevzácných Leptoderinů, sotva větších než mravenci, jeden Astagobius a nakonec až vespod zlatý hřeb všeho - dosud neznámá odrůda Speoplana, dokonce čtyři kusy, materiálu dost a dost k podrobné studii. Však také za měsíc nato vyšla, prosím, tady je časopis Entomologické společnosti, hned první stránka: "Úspěch českého sběratele!" To jsem, když dovolíte, já. A ten brouk na obrázku je Speoplanes giganteus var. Kam., tedy jako Kameník . . .
Bjelke se mi zkrátka odvděčil královsky. Naštěstí se mi podařilo ještě zachránit od Růžka papír s jeho zpáteční adresou a mohl jsem mu tedy nejen poděkovat, ale taky posílat všelijaké knihy o Československu, o Praze, jednou krásný dřevěný črpák s lidovou řezbou a jindy zase něco jiného. On mi oplácel knihami o Islandu, pantoflemi ze sobí kůže - mám je na nohou, jak račte vidět - nejvíce jsem ovšem vždycky čekal na malou dřevěnou krabičku s brouky. A musím říci, že nikdy ne dlouho. Leif Thorgunn, jak se jmenoval Bjelkův kamarád, byl tak horlivý sběratel, že jsem ho podezíral z obrácení na broučkařskou víru. Alespoň jednou měsíčně něco vyštrachal - ne sice už nové odrůdy, to by byla holá neskromnost něco takového chtít, ale přesto se moje sbírka potěšitelně množila, zajímalo se o ni Národní muzeum, přišel se podívat i sám pan profesor Obenberger, poklepal mi na rameno a řekl, že mám jeskynní Island zastoupený ze všech evropských sběratelů nejlépe a až prý zase ten dr. Bjelke dostane v Praze zápal slepého střeva, abych jej laskavě přenechal preparátoru Národního muzea. Snad prý to také dokáže odoperovat a Muzeum bude pak mít krásné přírůstky. Inu - to víte, že jsem to Bjelkemu hned napsal, ať vidí, že si přátelství dovedeme vážit.
Jednou jsem však zůstal nad krabičkou bezradně sedět. V pilinách byli jako téměř pokaždé, Leptoderini, celkem deset kousků - a už prostým okem jsem viděl, že jsou mezi nimi čtyři různé velikosti. Označení místa nálezu bylo však jen jedno: Sneffels. Tady něco nesouhlasilo. To prostě nemohla být pravda!

Nakonec jsem tedy zůstal u svých Leptoderinů, jeskynních brouků. Není jich moc - jen asi 500 druhů - a to byste nevěřil, jak jsou zajímaví! Kam se na ně hrabou krasci a roháči a tesaříci a vůbec všechna entomologická "esa"! To se ví, krasavci to nejsou, taky žádní obři - největší, ten se ke všemu jmenuje "giganteus" čili obrovský, má rovných osm milimetrů, ale komu se nelíbí, ať je nesbírá. Mně se líbí.
No - a pan kolega Bjelke si povšiml krabice, kde jsem zrovna měl nové přírůstky z letního pobytu v Itálii, z jeskyní na Cima Mandriola, připravené k určování. Spadl mi kámen ze srdce, že jsem měl o čem mluvit, a tak jsem mu o nich povídal tolik, jako bych chtěl krabici prodat. Totiž o nich - o nich moc ne - co taky můžeme laikovi povídat o broucích, když je pro něj jeden jako druhý a jeden šerednější než druhý, nohatý, skoro bílý - ale o svých loveckých zážitcích. To je povídání na celé týdny.

To víte, každý máme nějakého koníčka. Já už od studentských let vášnivě broučkařím. Napřed jsme sbírali s Pepkem - to byl jeden spolužák, dneska dělá ředitele fabriky někde na Slovensku - všechno, co v Roztokách a Selci na šesti nohách lezlo, šplhalo a běhalo. Postupem času jsem zjistil, že těch půl miliónu dosud popsaných broučích druhů nesesbírám, ani kdybych žil tisíc let, a za pár let nato, tak asi kolem doktorátu, jsem se vzdal naděje i na sedm tisíc druhů, které žijí u nás. Člověče redaktore, vždyť já jen za tou potvorou Helophorem, dlouhým ani ne půl milimetru, chodil celý týden a mohl jsem se přitom ke všemu utopit!
Na tomto místě popisoval doktor Kameník zajímavé příhody ze své sběratelské praxe. Vzhledem k tomu, že nemají bezprostřední vztah k našemu tématu, bylo třeba část interview vypustit. Pozn. red.

Zkrátka, zůstali jsme oba na němčině, jakžtakž to nakonec šlo. Ptal jsem se ho, jak už se tak člověk každého cizince ptá, jak se mu líbí Praha, on na to zdvořile, že dobře - a já bych si byl za chvíli dal pár pohlavků, když jsem si uvědomil, že z ní viděl při čtyřiceti stupních horečky jen skleněný strop haly Hlavního nádraží!
Byl bych se namouduši nejraději propadl, tím spíš, že Bjelke je psychiatr a v jeho přítomnosti má člověk pořád dojem, že je vyšetřovaný, že se posuzuje jeho duševní stav, inteligence a já nevím, co všechno. Bjelke na to doslova vypadal - měl černé oči, v tváři byl snědý, spíš jako Ital než Seveřan, drobný, štíhlý - vůbec se nepodobal světlovlasým pihovatým obrům, jak jsem si alespoň já Islanďany vždycky představoval. Naštěstí jsme to brzy zamluvili. Všiml si totiž na stole krabice s mými brouky.

Fotografické dokumentace se ujal s neobyčejnou ochotou a nadšením Vratislav Tachezy - většina snímků, pokud není uvedeno jinak, vděčí za svůj vznik jemu.
Tím jsem, doufám, učinil všem povinnostem zadost a dovolte mi skončit trochu upraveným čínským příslovím:
Veškeré klady tohoto příběhu připište těm, kteří jej prožili, veškeré nedostatky autorovi, jenž se nedokázal svým vyprávěním přiblížit poutavosti skutečného života.
V Praze, leden - srpen 1962
Kapitola 1 - Začíná doktor Kameník
Hned na samý začátek napište, redaktore, že náhody jsou nesmysl. Totiž - náhodou vám může spadnout na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.
Proč vám to říkám ? Četl jsem asi před čtrnácti dny v nějakých novinách, už nevím, jestli to byly Times nebo Observer, ale anglické byly určitě, článek vašeho novinářského kolegy. O mně. To víte, zajímalo mě to, člověk se o sobě rád něco dozví - musí to mít ovšem přinejmenším hlavu a patu. Tenhle článek je neměl. Říkali mi tam "rytíř náhody" . . .
Prosím vás, redaktore, jaký já jsem rytíř, a hlavně jaká náhoda? Vůbec žádná - a to tedy určitě napište a třikrát podtrhněte!
Vlastně ani moje seznámení s doktorem Bjelkem nebylo náhodné. Projížděl Prahou cestou na vědecký kongres psychiatrů do Vídně, sušil si pěkně zastaralý zánět slepého střeva, o kterém samozřejmě jako lékař věděl, ale říkal si, zase jako každý doktor, že to ještě nějak vydrží, no, a v Praze ho vynesli z vagónu na nosítkách a šup k nám do nemocnice. Že mu slepé střevo prasklo, nebylo nic divného - když jsem mu ho za dvě hodiny vyoperoval, bylo jako hadřík a prasknout prostě muselo, rozumíte? A že jsem to byl zrovna já ? Inu, kdo jiný by to taky mohl v sobotu večer být? Mladší kolegové jezdí po chatách, tancují tenhleten, jak se to jmenuje, madison a twist - a Kameník slouží, až se z něho kouří. No to nic! Co bych taky dělal ? V nemocnici bývá v noci klid, něco přečtu, hodně toho promyslím, a když přijde pacient a potřebuje to, zaoperuji si pěkně s klidem a beze spěchu, jak to mám rád. Uznejte - jaká náhoda?
Upřímně řečeno, moc radosti jsem z nového pacienta neměl. Doktoři jsou vůbec nejhorší pacienti pod sluncem, neposlouchají, utíkají z postele, mají moc svých rozumů a vlastních návrhů na léčení, které se vždycky naprosto liší od mého názoru - zkrátka, jsme nejšťastnější, když se doktorskému pacientovi píše propouštěcí lístek a když se za ním slavnostně zavřou vrata nemocnice. A Bjelke byl nejen doktor, ale ke všemu cizinec, Islanďan. Nikdy v životě jsem dříve neviděl živého Islanďana ani zdálky, natož zevnitř, na operačním stole, ale to nic neměnilo na trémě, kterou vždycky v těchto případech mám. To víte - záleží nám na dobré pověsti české doktořiny, koukáme všechno udělat co nejlépe, mrzí nás každý oprýskaný hrníček na čaj, proháníme sestry i uklízečky, aby pan zahraniční host viděl, co všechno u nás dovedeme ... co bych vám povídal!
Doktor Bjelke se choval, toť se ví, první dny po operaci docela mírně jako všichni ostatní, hezky pil čaj a při každém pootočení si trochu hekl, ale už ve středu večer se přišoural za mnou do lékařského pokoje. Bylo vidět, že se nudí. Napřed jsem ho chtěl hromsky zahnat zpátky na pokoj, pak mi ho zase bylo líto, usadil jsem ho do lenošky, obložil svými polštáři a sám jsem si sedl na postel v neblahé předtuše, jak asi bude naše rozmluva vypadat. Islandsky ani dánsky jsme se totiž ve škole neučili.
"How are you, doctor?" zeptal jsem se ho, jak se mu vede.
Odpověděl, že prý "Well … " tedy jako dobře, ale hned jak to řekl, věděl jsem, že se anglicky nedomluvíme. Vyslovoval angličtinu krásně, jako při cvičení výslovnosti ve škole - a to je vždycky příznak moc malých znalostí. Anglicky se musí kvákat, jako s horkým bramborem v puse - ale promiňte, redaktore, já odbočil.

Myslite tiež na fakt, že digitálne fotoaparáty majú malé oneskorenie zobrazeného obrazu. Vďaka kontrole okom budete mať asi desatinu sekundy predstih.
Foťte oveľa viac, ako veľa
No a foťte veľa. Keď nafotíte sto fotiek, počítajte zhruba s jednou, že sa trochu podarí.


Nevydarené na prvý pohľad odlíšite aj na malom LCD - vtáctvo vôbec nie je na zábere. Také bez váhania zmažte. Tie, čo na LCD vyzerajú k svetu zmažete až v počítači - tu pre neostrosť, tam pre zlú expozíciu, každopádne poriadne snímky získate len náhodou a tú treba posmeľovať k akcii práve kvantitou.

Niektorí fotografi sa dívajú na takéto fotenie naslepo dosť pohŕdavo. Spravidla majú nedigitálny fotoaparát a sú hrdí, že vedia správne vystihnúť okamih, kým my, s digitálnymi fotoaparátmi "musíme" fotiť stovky záberov za sebou naslepo. A že to potom už ani nie je fotenie.
Nič si z toho nerobte. Ak sa niekto chce chvastať, že odfotí čo chce na prvý pokus, nech sa z toho teší.
Mrknite aj do kníh
A posledný tip: Ak chcete vtáky nasnímať viac, ako len dobre, odporúčam vám pred začiatkom fotenia najskôr nahliadnuť do kníh o tých vtákoch, ktoré práve idete fotiť.

Znalosť toho, kde žijú, čo im chutí a aké majú zvyky vám veľmi pomôže nielen pri príprave pochúťky, na ktorú ich budete lákať, ale aj pri voľbe vhodného miesta.

Pozerajte sa obidvoma očami

Nedívajte sa len cez hľadáčik fotoaparátu. Skontrolujte cezeň kompozíciu a potom už pozerajte na scénu druhým okom.
To je výhodné preto, že okom vidíte oveľa širší uhol záberu, než cez hľadáčik. Tak uvidíte, že vták prilieta. Stlačíte vďaka tomu spúšť skôr, než bude v zornom poli fotoaparátu. Kým sa fotoaparát spamätá z toho, že má fotiť, vták akurát ide...


...odletieť.

Osemstotina sekundy. Veľmi nešťastné pozadie úplne likviduje vtáka - zobáčik je celkom stratený...


...retušou sa mu síce dá pomôcť, ale keďže kontúry vtáka v pohybe nie sú ostré, dokonalá retuš je prakticky nemožná, vždy bude cítiť, že obrázok je manipulovaný... Na ostrý záber letiaceho vtáka je aj tisícina sekundy málo.

V zime však naozaj nebýva jednoduché zachytiť aj veľmi rýchle akcie celkom ostro. Z desiatich sa vám možno (trochu) podarí jedna a aj to som tuším zobral príliš optimisticky.


Dvestopäťdesiatina sekundy. Letiaci vták už bude neostrý, sediaci bude ostrý, ak sa aj kmítko príliš nehýbe.

Ostrenie
Ak viete, že fotiť sa bude krmítko, môže byť účinné, ak si vopred nastavíte (a overíte, či je ostrosť v poriadku!!!) manuálne zaostrenie. Zrýchli sa tým reakcia fotoaparátu a odpadnú fotky, kedy aparát síce automaticky zaostril, ale celkom zle.

Tu je neostrosť spôsobená nielen aparátom. Pripočítala sa k tomu aj nerovnosť skla práve na sýkorke.
Z čoho usudzujem na neostrosť skla? Niektoré veci sú horizontálne zdvojené a to len v ľavej časti záberu. Škoda ho.

Foťte veľa a naslepo
Nedá sa nič robiť. Fotenie sekundových akcií veľmi často dopadne takto:


Vták drzo odletí zo záberu skôr, než má. Takýchto záberov nafotíte celé desiatky, nič si z toho nerobte. Zmažete ich.

Foťte sekvenčne
Ak váš fotoaparát umožňuje fotenie rýchlych, za sebou nasledujúcich záberov, využite ho. Nepoužívajte však "štúdiu pohybu", či ako nazývajú niektorí výrobcovia možnosť, kedy aparát v mimoriadne hustých intervaloch fotí sekvenciu maličkých fotiek, ktoré sú však umiestnené na jednom obrázku. Tento režim naozaj je iba štúdiou pohybu - fotky bývajú dosť nekvalitné. Stlačte spúšť ihneď, ako sa vták blíži ku krmítku - áno, je to fotenie úplne naslepo. Pri rýchlosti dnešných digitálnych aparátov sa však nedá veľmi čakať na "vhodnú situáciu".

Můj dík, samozřejmě, patří především přímým účastníkům "dobrodružství století", jak příhody expedice nedávno nazval deník New York Herald Tribune - dr. Kameníkovi, jeho společníku dr. Bjelkemu, lékaři polikliniky v Hafnarfjórduru (dalo mi mnoho práce, než jsem se tomuhle jménu řádně naučil nazpaměť), fotografce Aleně Králové a horskému vůdci Leifu Thorgunnovi, bez něhož by se pravděpodobně z kráteru Sneffiels nevrátil nikdo, aby vyprávěl své zážitky.
Literárního historika jsem nemusel hledat daleko. Obšírnými znalostmi díla Julesa Verna - o něhož mi šlo zejména - přispěl malíř Kamil Lhoták. Ujal se též ilustrování knihy podle snímků a údajů doktora Kameníka a Aleny Králové, kteří také dodali potřebný dokumentární, vysvětlující materiál.

Svetlo a expozičný čas

Malé vtáky sa pohybujú neuveriteľne rýchlo.
Akcie na týchto snímkach trvali tak asi sekundu, výnimočne tri. Vták zasadol, zobol, odletel. Pri práci s plným zoomom a tak rýchlo sa pohybujúce objekty vôbec netreba skúšať fotiť, ak expozičný čas klesne pod stodvadsaťpätinu sekundy. Lepšie ak budete fotiť päťstotinou, či ešte kratším časom - ak sa dá. Na to ale potrebujete veľa svetla. V zime na to musí aspoň čiastočne svietiť slnko. Ak je za mrakom, expozičný čas bude pod stotinou sekundy a počítajte odpad 200 záberov na jeden možno použiteľný. V lete problém so svetlom nie je, ak nechcete fotiť práve v prítmí lesa...

Pokud se zpráva týká problémů osídlení planet živými bytostmi a ostatních otázek astrobiologie, získal jsem vždy ochotného a neúnavného informátora v docentu Holubovi, přednostovi astrobiologické laboratoře Československé akademie věd. Jeho rozsáhlé vědomosti o dějinách průzkumu planet a o teoriích tohoto zbrusu nového oboru mi umožnily obejít se bez obtěžování dalších vědeckých pracovníků.
Kapitána-šéfpilota transatlantického "convairu" pravidelné linky Kodaň-Tokio, Sigurdssona, jednoho z nejzasloužilejších letců společnosti Scandinavian Airlines System, se mi bohužel nepodařilo dostihnout osobně, ačkoli jeho svědectví bylo pro úplný popis všech událostí velmi důležité. Vyhověl však mé prosbě a vylíčil své zážitky s "létajícím talířem" v obšírném dopise, jehož doslovný překlad je zařazen.

Křesťanství se šířilo pro svůj feudální ráz „shora“ , za přímé podpory vládnoucí společenské vrstvy. Knížata měla zájem na likvidaci pohanství jakožto ideologické nadstavby odumírající rodové společnosti, a už proto podporovala křesťanství, tím spíše, že pomáhalo upevňovat její moc.
Křesťanství k nám přicházelo jednak ze západu, z říše východofranské, jednak z východu – říše byzantské. Poněvadž pronikání křesťanství z francké říše bylo spojeno s úsilím východofranckých králů o ovládnutí Velké Moravy a V. Morava měla čilé obchodní a kulturní styky s východní oblastí, požádal r. 862 velkomoravský kníže Rastislav byzantského císaře Michala III. o vyslání slovanské mise. Jejím úkolem nebylo uvedení křesťanství do země dosud pohanské, neboť křesťanství bylo na Velké Moravě v době Rastislava už rozšířeno. Šlo hlavně o upevnění církevní organizace a šíření vzdělanosti na našem území. R. 863 došlo k vyslání byzantského dvorského učence Konstantina (přijal klášterní jméno Cyril) a jeho bratra Metoděje na Velkou Moravu.