No - ono také o tom večeru není moc co vyprávět. Vlastně vůbec nic a to málo, co by snad přece k vyprávění bylo, patří jenom mně a Jiřímu. A konečně - proč bych vám to neřekla - vždyť je to jen taková hezká malá hloupost.
Chvíli jsme seděli a neříkali ani A,ani B. Pak Jiří povzdechl a povídá:
"Víte, Alenko - já si tu jeskyni neodpustím, už kvůli těm potvorám Leptoderinům. Vždyť by mě to do smrti mrzelo, takovou dálku se trmácet a nakonec před cílem utéci. Ale vás moc a moc prosím, zůstaňte zítra venku, tady... Vždyť tam stejně nemáte co fotografovat, v takové tmě, že ano? No ne? Viďte, že mi to uděláte kvůli?"
Než to proběhlo mým dlouhým vedením, udiveně jsem se zeptala:
"Propána pročpak, doktore? Vždyť jsem zvědavostí už dnes polomrtvá!"
"No víte," vrtěl se Jiří a poposedával na kamenu, asi ho tlačil, "on Bjelke je nakonec docela moudrý člověk a třeba tam opravdu něco škodlivého je. To víte, sopka, výpary, sirné plyny - co bych vám povídal . . . "
"Ale jděte, doktore," já na to, "a brabencům ty plyny neškodí?"
"Ježíšmarjá," zahořekoval Jirka, "kolikrát vám mám, Aleno, říkat, že to nejsou mravenci, ale brouci, a přestaňte už s těmi brabenci - vždyť je to přímo urážka vědy . . . a . . . a vůbec . . . "
Uraženě klepal okovaným podpatkem do balvanu, ale pak přece jen pokračoval: "To nic neznamená, že to braben . . . kruci, už to říkám po vás, chci říci, že to broukům neškodí. Ti mohou žít leckdes. Pod vodou, pod zemí, ve starých trouchnivějících houbách - a vy ne. Tak vidíte."
"Nebojte, doktore. Kde vydržíte vy, vydržím taky."
Jirkovi to vrtalo hlavou.
"Víte, Aleno, já bych byl moc nešťastný, kdyby se vám tam něco stalo ... Prosím vás, buďte rozumná ... "
Redaktore, mně bylo do breku, ale tak nějak hezky. Hned bych tam byla dala Jirkovi pod těmi chladnými hvězdami pusu. Víte, že se tam netřepotají jako u nás?
"Pane doktore medicíny Jiří Kameníku," odpověděla jsem stejně hrobově vážným hlasem, "já bych byla taky moc nešťastná, kdyby se vám tam něco stalo, a proto vás budu raději hlídat. Ono to bude bezpečnější."
Najednou sjel Jirka z balvanu jak ještěrka a stál přede mnou.
"Vážně, Aleno?"
"Vážně, Jirko!"
A potom zahučel Leif od vařiče
"Gulááááááš!"
A my šli ke stanu, škobrtajíce o kameny. Jen jsme se vzali za ruce jak Jeníček a Mařenka a zapomněli se včas pustit, takže mám podezření, že si toho Bjelke povšiml. Ostatně - asi nám to bylo vidět oběma na čele. Když potom naléval do koflíků čaj, třepl Jirku po rameni, mně pohladil ruku a řekl: "To je dobře, to je moc dobře ... " Dodnes nevím docela určitě, jak to myslel, ale začervenala jsem se jako patnáctiletá žába.

"Geometrická úloha je tedy tak snadná, že ji pochopí nejen význačná fotografka," uklonil se Aleně, "a horský vůdce, ale dokonce i dva naprosto této vědy neznalí doktoři, kteří umějí na stará kolena sotva sečítat. Podle Saknussemova pergamenu se nachází vchod do středu Země v prodloužení spojnice: slunce - vrchol Skartarisu. Postačí tedy nalézt místo, z něhož je vidět dotyčný vrchol pod stejným úhlem a ve stejném směru jako 1. června v poledne sluníčko - a jsme doma! Snadné, že? Doufám, že to bude snadné i v praxi. Okamžik," v kuželu světla lampičky nastavoval stupnice, "a jde se! Podle sextantu by to mělo být někde asi tímhle směrem," řekl, když pohlédl okénky v posuvném rámečku na kolmém úhloměru k obloze.
Leif svítil na cestu silnou akumulátorovou lampou, kterou vyňal z batohu. Ne zbytečně - dno kráteru bylo plné balvanů, ostrých úlomků a na několika místech se propadalo do bezedných propastí vyhaslých sopečných komínů.
Alena doprovázela několik kroků před námi Leifa a Bjelke mi tiše řekl:
"Jyrry - uvědomuješ si, co to znamená, jestli do Sneffelsu skutečně paprsky slunce 1. června dopadají? Opět další potvrzení naší domněnky o Vernově návštěvě... "
Neodpověděl jsem. Bjelke se znovu díval sextantem a zavolal na Leifa a Alenu: "Dál už ne - víc doprava!"
Ustoupili jsme ke stěně, ohraničující strmým valem kráterovou rovinu. Bjelke, opřený o mohutný balvan, pozorně měřil a měřil. Konečně odtrhl sextant od oka, složil jej a strčil do kapsy.
"Jsme na místě - a kde je ta slavná Díra svatého Patrika?"
Leif si mimovolně sáhl na hrdlo, odkašlal a tiše řekl:
"Zrovna za vámi, doktore . . . "
Bjelke se pomalu otočil. Kužely našich svítilen jako na povel zamířily na nízký, polokruhový otvor, podobný starobylému klenutí, otevírajícímu se do skalní hradby.

Kapitola 10 - Alena Králová, aneb malá hezká mezihra
Cožpak dnes, redaktore, dnes už je mi hola hej, ale tehdy, fujtajxl!
Všechno bylo tajuplné a jako naschvál připravené nějakým šikovným spisovatelem - věštící stařena, výstražné sýčkování doktora Bjelkeho, skály černé jako bota a nakonec Díra svatého Patrika zrovna tam, kudy jsme chtěli vlézt do naší matičky Země přesně podle návodu pana Verna.
Nebylo nám moc do řeči. Bjelke mlčel, jenom jednoslabičně odpovídal na otázky, Leif zuřivě bafal z fajfky, vařil na lihovém vařiči konzervový guláš a čaj a vypadal, ozářený plaménkem, jako čert v civilu.
Stan byl postaven - poslyšte, tyhle lehoučké nylonové stany a spací pytle s kajčím peřím, to je vymoženost! No - a mně s Jiřím nezbylo na práci nic než sedět na balvanu a koukat na hvězdičky a na světélka letadel, přeletujících co chvíli po obloze. Island je totiž jednou z největších leteckých křižovatek na světě a jako by si všechny ty aeroplány daly rande zrovna nad Dírou svatého Patrika. Nějak sem nepatřily. Kdyby se byl na okraji kráteru pod Skartarisem objevil Viking s dlouhým kopím, mečem, štítem a volskými rohy na přilbě, zapadl by spíše do krajiny.
Ale já zase moc mluvím, viďte?

"Jak to víte?" vyskočil polekaně Leif.
"Před chvílí jste to říkal, pane Thorgunne!" uklidnila ho Alena.
"Ano, před chvílí jsi to říkal. Naposledy jsi tu byl s učencem, hvězdářem. Sbíral jsi brouky tady pro Jyrryho. A potom jsi ležel téměř měsíc v nemocnici. Souhlasí?"
"Ano, ale . . . ," počal vysvětlovat udiveně Leif.
"Já vím, já vím - nachladil ses. Hvězdář zůstal zdráv, viď?"
"No - ano! Ale ten nehledal brouky!" hájil se Leif a nedíval se na mne, jako by se styděl za doznání, že vlastně onemocněl kvůli mně.
"Ne - nehledal. Nebyl v Díře svatého Patrika, přesně řečeno. Ale můj dědeček v ní asi byl. Vím od svého otce, že právě v době po odjezdu Julesa Verna dlouho, dlouho churavěl. Nemohl pak už provázet cizince po horách ani pomáhat zeměměřičům. Žil ještě dost dlouho - jako udič tresek. Napichoval je za skřele na hák a zavěšoval do udírny ... "
"Tak už dost, Bjelke!" zarazil jsem ho. Nevěřil jsem svému sluchu. Vždycky klidný, rozvážný a usměvavý chlap - a teď vidí všude kolem sebe strašidla.
"Ostatně ani nevíš, zda skutečně o Díru svatého Patrika jde. Tady kolem je děr jak v ementálském sýru a mne kromě brouků zajímá jen jedna jediná - totiž ta, kterou něžný stín tohohle habána," ukázal jsem na vrchol Skartarisu, tyčící se nad námi jako černý prst proti nebi, posetému už hvězdami, "zítra v poledne políbí. Není sice zrovna prvního června, ale rok čekat nebudeme a o nějaký ten metřík snad nebude tak zle."
"Vidíš, máš pravdu - Jyrry," ožil Bjelke, "hned to zjistím."
"Jů," zaradovala se Alena, "vy přivoláte sluníčko? Prima, doktore, vy jste můj člověk!"
"To ne, bohužel," zasmál se Bjelke, "uděláme to docela jednoduše. Způsobem, na který už vlastně měl přijít ctihodný profesor Lidenbrock. "Tady," sáhl do kapsy a vytáhl kus papíru, "mám polohu slunce na obloze přesně v poledne 1. června. A tady," z druhé kapsy vytáhl cosi, co v šeru vypadalo jako vývrtka, "poctivý námořnický sextant, vypůjčený z lodního muzea v Reykjavíku. Ve fyzikálním ústavu mi sice velkoryse nabízeli daleko lepší instrumenty, plné čoček, stupnic a hodinových strojů, ale těm bych jednak nerozuměl a jednak byly těžké až hrůza. A k tomu bez panáčků!" doložil a posvítil kapesní lampičkou na malý, jemně cizelovaný mosazný nástroj v dlani. Byly to v podstatě dva úhloměry postavené kolmo na sebe. Ve vodorovném byl zasazen ozdobný kompas.