A protože jsem věděl předem, že se bude bránit, poukazovat na svou práci, na nedostatek lékařů chirurgického oddělení - zkrátka že budu mít těžkou práci s jeho získáním pro návštěvu své vlasti, snažil jsem se najít co nejvíce zajímavých důvodů, které by cestu podporovaly.
Kromě našeho přátelství, ovšem.
Nu a, vidíte, podařilo se. Ale to už se události samy přidaly na mou stranu. Jyrry zabral - ozval se v něm milovník všech záhad tím spíše, že právě chystal práci o islandském hmyzu z "vernovského" kráteru Sneffelsu, odkud mu můj starý kamarád Leif Thorgunn poslal ty podivuhodné mravence (nebo co to vlastně bylo). A mne, přirozeně, zajímala otázka Vernova pobytu na Islandu jako část historie mého rodu, až dosud jasná - teď však s velkým otazníkem. Chtěl jsem zjistit pravdu už proto, že dědeček Hans byl pro mého otce i pro mne jakýmsi vzorem chlapa, nebojácného, rvoucího se s přírodou i nepřízní osudu ne pro sebe, ale pro svou rodinu a sousedy v rybářské vesničce Lunduru.
Zahájili jsme tedy společně akci VAI - čili Verne a Island - , jak jsme ji mezi sebou položertem, polovážně říkali. A zahájili jsme ji podle výborného návrhu Jyrryho zdvořilým dopisem profesoru Sörenssenovi, vyučujícímu na reykjavícké univerzitě staroislandštině, jazykovědci, znalci run a islandské literární historie. Druhý den ráno se náš dopis vezl letadlem SAS do Reykjavíku a už za týden jsme měli odpověď.
O tom by vás už mohl lépe informovat sám dopis profesora Sörenssena. Je zařazen v Praze v archívu VAI - právě tehdy ho Jyrry založil s pečlivostí příznačnou pro všecky broučkaře . . . Anebo víte co?

27. července 1861 ! Právě včas, aby Verne nastoupil na loď a dostihl, utíkaje po dvou schodech ke studentskému bytu, sdílenému s manželkou Honorinou, narození svého prvého syna dne 3. srpna.
Doktor Bjelke, který se po všech událostech kolem Díry svatého Patrika stal na slovo vzatým znalcem díla i životopisu Julesa Verna, mi tyto závěry vesměs potvrdil. Pozn. red.
Vidíte tedy, že jsem měl plné právo přít se s Jyrrym třeba do krve - ovšem zdaleka jsem nevěděl, kam až nás celý malicherný spor kolem Vernova životopisu zavede.
Nechtěl jsem tedy nijak Jyrryho "vytrestat", ale naopak - léčit. Zjistil jsem totiž, díky tomu, že jsem lékařem duševních chorob, vážné příznaky vyčerpání svého pražského přítele. Jeho cévy začínaly, abych tak řekl, stárnout rychleji, než odpovídalo jeho skutečnému věku. Pil příliš mnoho černé kávy, příliš málo spal, užíval pořád všelijaké prášky - to víte, každý doktor je má vždycky po ruce, jednou proti spánku, podruhé pro spaní, proti bolesti hlavy, pro uklidnění ... Moderní věda přinesla s sebou kromě ohromných vymožeností i tuto neřest. Já si myslím, pane redaktore, že za sto let sice budou už vymýceny všechny hrozné, smrtelné choroby i tuberkulóza a rakovina, zato na jejich místo nastoupí jedna jediná: nemoc z přílišného užívání léků ...
Učinil jsem tedy diagnózu a zároveň návrh léčení: Jyrry musí alespoň na několik týdnů odpoutat mysl od svých lékařských starostí a pokud možno změnit prostředí. Jinak se z prvních varovných příznaků nespavosti, neklidu, chorobného třesu rukou a zapomnětlivosti vyvine zdlouhavá a obtížná choroba. Zjistil jsem tyto příznaky ostatně už při své první nedobrovolné návštěvě v nemocnici, kde se mne Jyrry ujal tak jako dosud nikdo nikdy v životě. Dovedu dobře rozlišit, kolik péče mi bylo věnováno jako lékaři a k tomu cizinci a kolik Jyrry přidal jako člověk člověku - a rozhodl jsem se, že mu jeho laskavost a dobrotu, kterou jsem ostatně viděl i u všech ostatních lékařů a sester, oplatím.
Ještě před druhou návštěvou vaší Prahy jsem jednal s ministrem školství naší malé republiky - je to náhodou můj přítel, také lékař - a odnesl si jeho závazný slib: jestliže přírodovědci reykjavícké univerzity zhodnotí Jyrryho práce o islandském jeskynním hmyzu jako cenný příspěvek k poznání naší vlasti, bude Jyrry pozván islandskou vládou prostřednictvím československých úřadů k několikatýdennímu, možná několikaměsíčnímu pobytu na Island s úkolem průzkumu jeskynních broučků.

Za rok, k podzimu, je dokončen román, který Julesa Verna proslavil - Pět neděl v balóně. Vzorem balónu doktora Fergussona, hrdiny knihy, byl Nadarův obrovský balón Géant, Gigant, chystající se právě na své první plavby.
Jules Verne také po zásluze přítele Nadara oslavil – nejsympatičtější postavou knihy Do Měsíce. Píše " ... Pařížan čilý, ducha stejně bystrého jako odvážného ... , jménem Michal Ardan". Není třeba mnoho důvtipu, abychom v přesmyčce odkryli - Nadara. Rytec Riou se i zde přidržel modelu a zachytil nám v ilustracích knihy Do Měsíce Nadarovu tvář, ne sice právě krásnou, ale poctivou a inteligentní.
Hlavním důkazem však byl francouzský nápis na zadní straně snímku, psaný drobným, stojatým písmem, jako by každé písmenko bylo vlajkovým stožárem. Zněl: "Statečnému Hansovi Bjelkemu za pomoc i záchranu života vděčný Jules Verne, 27. července 1861."

Jak vidíte, i osoba a jméno profesora souhlasí, jenže dotyčný Fridriksson nebyl, jak udává Verne, učitelem přírodních věd, ale zeměměřičství a najímal občas dědečka jako pomocníka vyměřovacích prací při trasování silnice z Reykjavíku kolem pobřeží, přes Lundur (kde dědeček bydlel) a Snoksdatur až do Staduru na severozápadním cípu ostrova. Kromě tohoto ústního podání - to, připouštím, mohlo vzniknout jako pověst a báchorka po přečtení Vernova románu, vydaného i u nás roku 1890, mám ovšem i důkazy nesporné. Prosím.
Doktor Bjelke přinesl z knihovny malé, plátěné desky. Byla v nich zachycena čtyřmi pásky lepenky fotografie mladého muže s výraznou bradou a kučeravými vlasy. Stál se založenýma rukama před prostým pozadím, tvořeným závěsem.
Fotografie byla stará, trochu vybledlá a její zvláštní hnědá barva i úprava na obdélníček vizitkového formátu tvrdého kartónu prozrazovala nepochybně minulé století. Bjelke snímek vyňal z desek a obrátil. Na zadní straně byla ozdobně vytištěna fotografova firma: Nadar. Ano, to byl přesvědčující důkaz! Snímek byl nesporně portrétem Julesa Verna, ba dokonce ještě více: byl zřejmě tou fotografií mladého Verna, podle které slavný ilustrátor jeho knih Riou vyryl jediný Vernův portrét, vyskytující se v jeho románech: postavu profesora Aronnaxe, hlavní osoby knihy Dvacet tisíc mil pod mořem. Fotograf Nadar, vlastním jménem Gaspard Félix Tournachon, "král fotografů a vzduchoplavců", byl věrným Vernovým přítelem, ba dokonce tento snílek a fantasta měl lví podíl na Vernově životním úspěchu. Neúspěšného mladého autora nevalných slátanin s příšernými názvy Zlomená stébla, Větrné zámky nebo Pán ze Šimpanzů totiž seznámil s větroplavbou na schůzkách v Kruhu vědeckého tisku v létě 1861.

Sneffels! Místo, odkud pocházely záhadné druhy Leptoderinů. Proto tedy mi to jméno bylo tak povědomé...

Kapitola 2 - doktor Bjelke nesouhlasí a počátek akce VAI
Aby čtenáři nezabloudili ve změti podivuhodných dobrodružství, která byla zahájena vlastně okamžikem, jímž končí minulý rozhovor s doktorem Kameníkem, rozhodl jsem se pokračovat částí výpovědi doktora Bjelkeho, přestože byla zachycena jako jedna z posledních a několik tisíc kilometrů od mládenecké malostranské garsoniéry "Jyrryho" Kameníka. Doktor Bjelke pochopil tuto souvislost, přečetl si překlad mého rozhovoru a navázal bezprostředně tam, kde jsem považoval za vhodné první zápis přerušit. Pozn. red.
Můj československý přítel doktor Jyrry Kameník se v několika bodech interview mýlí, vážený pane redaktore. Mohu to říci docela bez obalu už proto, vlastně právě proto, že je mým důvěrným přítelem. A takoví přece neberou ve zlém ani ostřejší výtky.
Především k té záležitosti s Vernovým románem a naší rodinou : Jyrry se domníval, že jsem ho chtěl, nevím proč, vytrestat, řekl vám dokonce, že jsem o něčem podobném mluvil. To je omyl. Tvrzení, že spisovatel Jules Verne nikdy osobně Island nenavštívil, pro mne bylo neobyčejně zajímavou novinkou. Nikdy jsem se blíže o Vernův životopis nezajímal - že se ovšem Jyrry mýlí, bylo zcela jisté. Můj otec mi velmi často vyprávěl o návštěvě jakéhosi spisovatele - jenže změnil jeho jméno na Vaarna, spíše odpovídající našemu jazyku -, který najal dědečka, příležitostného průvodce cizinců, občas lovce a rybáře, a hlavně chudičkého ubožáka, prostřednictvím profesora Fridrikssona z Reykjavíku.

A jestli jste byl tak vášnivým čtenářem vernovek jako já, pamatujete si jistě i na kresbu v pravém dolním rohu: právě tam statečný profesor Lidenbrock, Axel a věrný Hans plují mořem plamenů na proudu lávy a ještě na ně, na chudáky, otevírá chřtán nějaká pravěká potvora...
Vilímkovská obálka se Bjelkemu moc líbila, ale na knížku se nedočkavě nevrhl - až mne to trochu zklamalo po takové námaze a nejméně pěti protelefonovaných korunách. Požádal mne, abych se podíval do českého vydání, zda Verne opravdu neuvádí Hansovo příjmení. Uposlechl jsem. Ne - nikde nic. Všude jen Hans, Hans, Hans. Listoval jsem až ke stránce 59, kde Jules Verne popisuje seznámení průvodce Hanse, doporučeného profesorem přírodních věd v Reykjavíku, panem Fridrikssonem, s profesorem Lidenbrockem. Aha – tady:
" . . . Tento vážný, flegmatický a mlčenlivý muž jmenoval se Hans Bjelke ... ," píše Verne doslova.
Bjelke! Proto tedy!
Můj společník, jak se zdálo, znal Vernův román lépe než já a nechtěl se připravit o rozkoš z překvapení nad shodou jmen. Chtěl jsem mu už řádně - ovšem jen v legraci - vyhubovat, ale Bjelke byl vážný, jen oči mu snad jiskřily trochu více než jindy. Než jsem mohl spustit, ozval se sám:
"Víš, Jyrry, Vernův Hans Bjelke je totiž můj vlastní dědeček. Proto jsem tě chtěl trochu vytrestat. Nezlobíš se proto, viď že ne, Jyrry? A ještě na něco se můžeš podívat, cos včera nevěděl - na jméno kráteru, kterým románová trojice sestoupila do hlubin Země."
Rychle jsem listoval.

"Dobrá - tak tedy Arne Saknussem skryl do šifrovaného nápisu poselství, že všetečně vlezl nějakým kráterem do samého středu Země. Synovec profesora Lidenbrocka Axel a profesor pak taky vniknou po stopách Saknussemových do nitra Země z jakési islandské hory, když předem Verne popsal kraj i lid Islandu. Střed Země ovšem nenaleznou - ocitnou se zato v jakési obrovské dutině, setkají se s pravěkými zvířaty, dokonce i s jakýmsi pračlověkem, pasoucím stádo mastodontů, a po nešťastném založení podkopu jsou spláchnuti do jícnu sopky Vnitřním oceánem, který je poslušně vysadí kráterem Stromboli v Itálii zase na světlo boží. Zkrátka sci-fi podle všech pravidel."
"Co to je?!
"Promiň, sci-fi je okřídlená zkratka pro science fiction čili vědeckofantastický román."
"Aha. A poslouchej, Jyrry, to tam ten profesor se synovcem sestupovali docela sami?"
"Vidíš - máš pravdu! Nezdvořile jsem docela zapomněl na tvého krajana, kterého Verne přibásnil Lidenbrockovi i Axelovi jako strážného anděla - věčně klidného, věcného a statečného Hanse."
"Hanse... Jak se jmenoval příjmením? Nepamatuješ se?"
"Vůbec nijak. Prostě Hans. To už tak Verne často v románech jmenoval své postavy jen křestními jmény - Conseil z Dvaceti tisíc mil pod mořem, Dick z Pěti neděl v balóně a ještě jiné."
"Vidím, Jyrry, žes vynikající znalec Vernova díla - to asi, že jsi pořád ještě kluk, jak jsem už ostatně jako zkušený psychiatr zjistil. Proto jsi tak sympatický. Ale víš určitě, že se v tomhle případě nemýlíš?"
Nechápal jsem, proč to Bjelkeho tak zajímá, a spíše z legrace jsem se zeptal:
"Poslyš, Bjelke, nechceš, abych hned zítra Do středu Země koupil nebo vypůjčil?"
"Myslíš, že by to bylo možné, Jyrry?" otázal se můj spolubydlící s neočekávaným zájmem. Hrom do toho - teď jsem se do něčeho zapletl, ale národní hrdost byla v sázce! To by tak hrálo - nenajít v pražských knihovnách vernovku . . .
Druhého dne ráno jsem důvěřivě zavolal svého známého z Národní a Univerzitní knihovny s prosbou, aby mi knížku připravil. Za chvíli se ozval telefon s Jobovou zvěstí: dotyčná kniha není ani v Národní, ani v Městské knihovně. Jinak mohou nabídnout téměř všechny vernovky, ale právě Do středu Země, bohužel, ne... Hrom do toho - řekl jsem si podruhé - to budu před Bjelkem pěkně vypadat! A dal jsem se do toho. Obsadil jsem v pracovně primáře telefon a lovil. Za chvíli zabrala první ryba: antikvariát ve Skořepce měl na skladě původní vzácné francouzské Hetzelovo vydání Voyage au centre de la terre. Sám francouzsky až na trosky středoškolských vědomostí nemluvím a Bjelke, pokud vím, také ne - tak jsem zatím knihu pouze zamluvil. Stála 150 Kčs - má poklona! Naštěstí knihovna Náprstkova muzea měla právě to, co jsem hledal - německé lidové Weichertovo vydání Reise zum Mittelpunkt der Erde, sice bez obrázků, ale to přece nevadí. A do třetice mě zaslechl telefonovat sám primář a nabídl se, že prý mi knihu půjčí. Pokud se pamatuje, má ji docela určitě ještě z klukovských let doma. Opravdu měl - a tak jsem večer přinesl Bjelkemu vítězně obě vydání, české v červené a zlaté vazbě nakladatele Vilímka.
Znáte ji přece, redaktore, ne? Nad Tajemným hradem v Karpatech letí Roburův Albatros, kousek dál uhání balón Viktoria, doháněný Araby na koních, k Měsíci míří projektil předsedy dělového klubu Barbicana a dole, pod Zemí šelem, vrhá Nautilus kapitána Nema mohutné snopce paprsků na potápěče, bojujícího na život a na smrt s chobotnicí.