"Tohle je první důstojník na naší lodi, pan Spock," řekl Kirk lehkým tónem, ačkoli uvnitř nemohl potlačit bodavé zklamání. McCoy nedal příliš najevo svůj úžas. "Dobrý den." Rukou se chabě pokusil vyjet kupředu, ale zdálo se mu, že Spockovo kamenné vzezření vylučuje tak lidský posuněk, jakým je podání ruky. Poněkud na rozpacích, McCoy sevřel ruce za zády a nervózně se zakolébal na špičkách nohou. "Promiňte mi všechny společenské neomalenosti, ale nikdy předtím jsem se s Vulkáncem nesetkal."
Spock bezvýrazně přikývl. "Nemusíte se omlouvat. Už jsem se naučil přizpůsobit se lidským společenským konvencím."
"Opravdu," chabě pípl McCoy. Pohlédl stranou na Kirka, jako by volal o pomoc, ale kapitán se jen usmíval.

S náležitou obřadností pak kapitán zavedl zvědavého McCoye ke spojům a představil ho poručíkovi Uhuře. "Tak tohle je ten hlas, který vás povolával do lodní nemocnice."
"Koneckonců se mi tedy povedlo přijít správným směrem," řekl McCoy, podal jí ruku a přitom se lehce dvorně uklonil. Přijala jeho poklonu s půvabným úsměvem a jen Kirk byl s to postřehnout, jak usilovně předstírá formální zdvořilost.
Zatímco Uhura upoutávala doktorovu pozornost výkladem o hyperprostorovém přenosu zpráv, Kirk pokynul Spockovi, ať jde blíž. Až do této chvíle stál první důstojník bez hnutí u svých počítačů. Na kapitánův pokyn tiše vstal a přistoupil k malému hloučku. Oba důstojníci beze slov dospěli k rychlému pochopení situace. Vulkáncova náhlá přítomnost mohla oživit paměť McCoye.
Když se McCoy otáčel, nedalo se pochybovat o tom, že střetnutí může být šokující. Jenže doktor neprojevil, že by se se Spockem znal, jen užasl.

"Žádné potíže nám nepůsobíte," uklidňoval ho Kirk. "Měli jsme jen starosti, když jste neodpovídal na lodní interkom."
"Slyšel jsem to... Nedovedl jsem ovšem přijít na to, jak se odpovídá." McCoy se znovu smutně zadíval na dveře turbovýtahu. Ani jak se přiměje tenhle těžkopádný krám, aby fungoval." Proti své vůli se Kirk usmál. "Postarám se o to, abyste získal důkladný přehled o všem na Enterprise, abyste se už podruhé neztratil." Sledoval, jak se McCoyovi oči opět stáčejí k hlavní obrazovce, jako kouzlem přitahované jejím černým sametovým povrchem. "Přál byste si trochu prohlédnout si můstek, doktore?"

"Buďte bez obav, hned seženu bezpečnostní síly, aby vám ukázaly cestu." Kirk se záměrně snažil působit věcně. Stranou Uhura něco tiše šeptala do interkomu.
"Pěkně vám děkuji." Pozornost McCoye se soustředila na Kirkovu tvář. "Vzpomínám si na vás."
Kirk trochu ožil, ale vzápětí zase posmutněl, když McCoy pokračoval: "Byl jste na nemocničním oddělení, když jsem se probral. Musíte být kapitán Kirk." A podal mu ruku na pozdrav.
Kapitán obřadně potřásl rukou svému lodnímu šéflékaři. McCoy si nadále uvědomoval, že ho sleduje posádka, a tak se nervózně porozhlédl a rychlým pohledem přejel po neznámých obličejích. "Nechtěl jsem působit potíže. Vlastně jsem se ztratil, když jsem se snažil uhnout trochu stranou během toho zmatku při červeném poplachu."

Dveře turbovýtahu se prudce otevřely. S tlumenými kletbami vyskočil ven McCoy, otočil se a díval se, jak se za ním dveře stejně rychle zavřely. Zdaleka nebyl omámený.
"Kostro!"
Doktor nijak nereagoval. Pomalu se otočil, překvapeně valil oči, jimiž bloudil po nablýskaných hučících panelech přístrojů lemujících kapitánský můstek. Když se pohledem zastavit na hlavní obrazovce, škublo to s ním a zůstal stát jako přimrazený.
"Ať se propadnu," lehce vyjekl, "já jsem opravdu ve vesmíru!"
Kirk vstal ze svého velitelského křesla a přistoupil k němu: "Doktor McCoy?"
McCoy se očima odtrhl od pohledu do hlubin vesmíru a ocitl se ve středu pozornosti na můstku. Zčervenal. "Omlouvám se, že vyrušuji, ale snažím se najít lodní nemocnici. Kdyby mi někdo mohl poradit..."

"Provedu, pane!"

Mladíkova tvář se rozšířila vzrušením. Nejenže ho ta nová loď vábí, ale tímto rozkazem se v tichosti zbaví svého bezvýsledného pátrání v haldách trosek frennijské lodi.
Kirkovi neušel závistivý výraz na navigátorové tváři. "A vy také, Chekove. Chci, aby se zkontrolovala každá píď té lodi. Opatřeme pro pana Spocka ty údaje, které potřebuje."
Chekov v duchu vyslal modlitbičku svatému patronu ušlápnutých podporučíků jako díkuvzdání za tuto možnost udobřit si Vulkánce. Nedotčený klingonský křižník zajisté poskytne hezkou řádku cenných poznatků.
"Kapitáne," zvolala Uhura, "bezpečnostní hlásí, že po doktoru McCoyovi není ani vidu."
"Hrome! Najít omámeného a poraněného člověka přece nemůže být tak těžké. Jak daleko jim mohl utéct?"

"Máte ještě další údaje, Spocku. Co z nich vyplývá?"První důstojník odpověděl vyhýbavě. "V tomto bodě, kapitáne, by se jakékoli extrapolace přibližovaly spíše výmyslům než skutečnosti. Ještě potřebuji..."
"...potřebuji další údaje," soucitně ho doplnil Kirk. "Tak, dobrá, pane Spocku." Bylo nejlepší příliš na Spocka nedorážet. Když se příliš spekuluje bez podkladu pevných faktů, dostává se obyčejně Vulkánec do velmi rozmrzelé nálady.
Kapitán se obrátil na kormidelníka. "Poručíku Sulu, sotva teď potřebujeme ve službě kormidelníka, protože loď nikam nepluje. Budete daleko prospěšnější, když se ujmete připrav na uvítanou tomu křižníku."

Zbytky iontových částic

" ukazují na to, že právě tam došlo k bitvě, v níž byla zničena Verella. Obě zbývající lodi ztratily energii, ale nadále setrvačností pokračovaly v pohybu." Nyní se symboly obou lodí o několik palců oddálily.
"Zde jsme se setkali se Selessanem." Objevilo se označení kosmické lodi. "Mezitím se klingonský křižník nadále pohyboval směrem dále z dosahu senzorů. Protože však pokračovalo jeho zpomalování, působily gravitační síly systému Belennie dostatečně silné, aby jej vyvedly z kursu." Osamělá značka nastoupila obloukem pout zpět k Enterprise.
"Má kurs 83 celých 4, a tak se k nám nedostane do větší blízkosti než na osm a půl kilometru," řekl Chekov. Mapa se odsunula a na jejím místě se objevilo panorama bezstarostných hvězd v kosmickém prostoru.

"Podal jste dost vyčerpávající výčet otázek, kapitáne. Bohužel to, že si vymezíme problém, ještě automaticky nepřináší řešení. Potřebuji více údajů."
"Kapitáne! Pane Spocku!" Chekov dokončil řadu navigačních výpočtů a jejich výsledky ho mimořádně vzrušily. "Vypočítal jsem dráhu válečné lodi zpětně. Její trasa se křižuje s trasou Selessana."
Kirk překvapeně zamrkal. "Ale pohybuje se přesně směrem k nám. A když jsme se sem poprvé dostali, určitě nebyla v dosahu našich senzorů."
Spock sestoupil ke kormidelníkovi a zkoumal řadu výpočtů. "Zajímavé," řekl klidně. Prsty se dotkl panelu a přenesl hvězdnou mapu na hlavní obrazovku. "Podle Chekovovy vektorové analýzy byly v tomto bodě v těsné blízkosti klingonský křižník a frennijská obchodní loď." Na mapě zůstaly zobrazeny dvě lodi.

Máte pravdu,

" kapitáne. Je to nejsložitější soubor proměnných, jimiž se musíme zabývat. Znovu se nám tu vrací problém zasahování Klingonů do prostoru Federace."
"Ano, zdá se, že falešný kapitán Esserass nelhal, když mluvil o klingonském vměšování. Ale jak se vměšují? Kdo přepadl tu frennijskou loď? Odkud přišli Krkavci? Proč se ten křižník pohybuje jen setrvačností?" Kirk se podíval na prvního důstojníka. "Jak na to odpovíte, pane Spocku?"

Ztratil?

" Co to má znamenat, že se ztratil?"
"Zdá se, že se během poplachu zatoulal ze svého pokoje ven, a od té doby ho už nikdo neviděl. Nikde v lékařské sekci není."
"Ihned vyhlašte po celé lodi, aby se doktor McCoy hlásil v lodní nemocnici. Potom vyšlete jednotku zvláštního nasazení, ať ihned začne prohledávat jednu palubu po druhé." Jako kdyby těch potíží nebylo už tak dost.
"Pane Spocku, zdá se, že naše hádanka začíná být stále obtížnější. Máme teď v boji zničenou frennijskou loď, ale žádné Frennie, několik neidentifikovaných cizích mrtvol, plující klingonskou válečnou loď, ale žádné Klingony."

"To je ten zázrak,"

zašeptal si pro sebe Kirk. Nahlas pak řekl: "Uhuro, zajistěte rádiové utajení, ale ten křižník sledujte na všech frekvencích. A chci ihned hlášení, jakmile jenom sebemíň pípne."
"Provedu, kapitáne." Během tohoto spojení lodním interkomem se začala ztlumená světla zjasňovat a kapitánský můstek ztrácel ráz ponuré zatuchlosti. Potom Uhuřinu pozornost upoutalo bzučení ze spojového panelu. Napjatě naslouchala tichému sdělení a rukou si tiskla k uchu kovovou spirálu. "Kapitáne, lékařská sekce hlásí, že se ztratil jeden pacient - McCoy."

"Jenže krajně volným tempem. Je to loď, která je poháněná jen vlastní setrvačností."
"Jak náš frennijský křižník," řekl Kirk zahořkle. Nechal se obelstít jen jednou. Jenže nyní sice už měl varovnou zkušenost, ale dalšímu útoku stejně nemohl čelit. "A co tentokrát říkají bioúdaje?"
"Žádné nejsou." Odpověď zjevně překvapila Spocka stejně jako kapitána. "Na palubě nejsou žádné známky po živých tvorech, ani po Klingonech, ani po někom jiném."
"To by znamenalo, že je celá posádka mrtvá... Nemohly by ty přístroje špatně fungovat?"
"To není pravděpodobné. Všechny ostatní ukazatele hlásí normální hodnoty." Spock pokračoval v pozorování a jeho vysoká postava se dál hrbila nad počítačovou technikou. "Při současném tempu pohybu se válečná loď nedostane na dostřel našich phaserů dříve než za pět hodin."

Kirk ťukl pěstí

do tlačítka komunikátoru. "Scotty, potřebuji energii!"
"Už to víc nejde," ozval se vzrušený hlas. "Lodní systémy jedou taktak na minimum a také podpůrné jsme úplně omezili. Nemůžeme ani bojovat, ani utéci, ani se bránit... potřeboval bych zázrak."
"Tak se připravte na můj povel vypnout úplně podpůrné systémy. Phasery musí dostat veškerou energii."
"Cože?"
"Ano, slyšel jste mě dobře, Scotty. Po vypnutí vydržíme aspoň patnáct minut. A když to v tomto limitu zvládneme, můžeme se zase starat o dýchání."
"Kapitáne." Scottyho protesty přerušil Spockův nevzrušitelný hlas. "To asi nebude nutné. Senzory udávají minimální vyzařování energie z klingonského plavidla. Má studené motory."
"Ale pohybuje se."

Kormidelník rozhodně potřásl hlavou. "Strojovna stále ještě nemůže normálně fungovat. Jestli se teď pokusím rozjet loď, dostaneme se do víru. Ale i kdybychom měli lepší rovnováhu, raketové motory nepřekonají rychlost křižníku." Hovořil ještě udýchaným hlasem po prudkém běhu z hangáru na kapitánský můstek.
"Chekove? Jaké škody mohou způsobit naše zbraně?"
"Nic moc, kapitáne." Podporučík si stíral pot z čela. Celou cestu stačil v běhu Suluovi, ale také ho to unavilo. "Phasery mají kapacitu třicet tři procenta. I když se dobře trefíme, jejich štíty neprorazíme."

OSMÁ KAPITOLA

Po mnoha hodinách nesmyslné hatmatilky senzorů se konečně trochu uspořádaly poznatky ze senzorů dlouhého dosahu. Obraz, který se objevil na hlavní obrazovce, způsobil, že žlutý poplach bylo nutno nahradit červeným.
Ze všech možností, kterými se Jim Kirk v duchu zabýval během uplynulých dvaceti čtyř hodin, byla tato nejméně příznivá. Enterprise s poškozenými štíty a neschopná dosáhnout vyšší rychlosti stanula tváří v tvář klingonské válečné lodi. Kapitán se opřel ve svém velitelském křesle, jako by sbíral síly na zápas, který ho čeká. "Můžete nás odtud dostat, pane Sulu?"

"Zase?"

zeptal se McCoy. "Co se to tu hrome děje?" Jeho slova však dopadla na doktorčina záda, neboť Dysonová již mizela ve dveřích.
"Promiňte, musím běžet," houkla na něj přes rameno. "Útočí na nás. Vy zůstaňte tady."
"Krucinál, kde to jsem?" Ale doktorka už byla pryč. Houkáni neustávalo a poplachová světla pravidelně zhasínala a zase se rozsvěcovala. Za stěnami bylo slyšet dupot běžících nohou a pokřik hlasů. "Útočí na nás! Když jsem se dal ke kosmické Flotile, musel jsem ztratit rozum."
Potom světla náhle zhasla. Čekal, ale nerozsvítila se. "Už toho mám dost," zamručel do tmy a tápavě nastoupil pouť ke dveřím.

Ano, opravdu jste lékař.

"Přesněji řečeno, jste šéflékař na lodi Enterprise."
McCoy si odkašlal. "Potom tedy musí Federace zoufale potřebovat pomoc. Já jsem přece rodinný lékař a ne nějaký chirurg. Krucinál, já přece nikdy nebyl dál než na Měsíci a teď na mně chcete, abych věřil, že..." Byl skleslý a vypadal zmateně. "Vždyť dosáhnout takové hodnosti by trvalo... celá léta. A vy jste přece říkala, že to byla celá léta." S pobledlou tváří se zeptal: "Kolik let?"
Tentokrát mu Dysonová odpověděla. "Od té doby, co jste byl na tom ranči, uplynulo dvacet pět let."
"Milá Georgia," řekl v posvátné hrůze. "To znamená, že je dnes ze mne stařec. Prožil jsem půl života a nic si z toho nepamatuju." Sklesl na lůžko a natáhl se. "A co jsem celou tu dobu dělal?"
"Podrobnosti vám teď vykládat nebudu, pane doktore," řekla Dysonová. "Ale kapitán Kirk vás dobře zná a bude vám moci podat lepší informace..." Houkání klaxonu přerušilo její slova. Do pokoje s vypnutým interkomem se vedraly zvuky poplachové sirény.
"Červený poplach, červený poplach. Všichni na bojová stanoviště."
"Už zase," zasténala Dysonová.

"Myslím, že jsme toho dnes v noci napovídali ažaž."
"To je to tak zlé?" zeptal se McCoy, který náhle zvážněl. "Tak vážné, že mi to musíte podávat po lžičkách a v malých dávkách?"
"Utrpěl jste šok, silnější, než si uvědomujete. Kdybyste jen..."
"Vy mi příliš nevěříte, viďte, doktorko Dysonová? Tak si pamatujte, že už mám až po krk toho, když se mnou jednáte takhle v rukavičkách. Nějaký malý šok není vůbec nic v porovnání s tím, jaké tu udělám peklo, pokud nedostanu co nejdřív nějaké odpovědi."
"Sakra, vy jste horší trapič jako pacient než jako doktor." Dysonová promluvila odhodlaně a důrazně, ale pak zase ubrala na síle: "Tak dobrá, dozvíte se všechno v jednom zátahu. Teď jste na palubě lodi USS Enterprise, kosmické lodi Federace, plnící výzkumné úkoly na okraji zmapovaného vesmíru. Ten muž v uniformě, který tu s námi byl, když jste se probíral, je kapitán této lodi James Kirk."
"Cože?" V McCoyově hlase zaznělo víc než prostá nedůvěra. Její slova ho přímo vyděsila. "Ale já jsem přece lékař a ne nějaká krysa, která se potuluje ve vesmíru."

McCoy mlčky poslouchal. Rozpoznával pečlivě volená slova lékařky, která se snaží, aby svého pacienta nepoplašila. "Anebo se třeba už nikdy neuzdravím."
"I to je možné," vzdychla Dysonová a nerada souhlasila. "Ale nerada bych se vzdávala naděje. Přes to, že působí tak dramaticky, dlouhodobá amnézie je velmi vzácná. Je mnohem pravděpodobnější, že si začnete vzpomínat na jednotlivosti, které se vám postupně vybaví, až se vám konečně vrátí celkový obraz nebo aspoň jeho velká část."
"Nu doufám, že si určité vzpomenu na vás," řekl s trochou humoru. "Jsem proti vám v nevýhodě." Doktorka zjevně ovládala správný způsob, jak s nim promluvit, aby nepropadl sebelítosti, dříve než se prosadí naděje na zlepšení. "A teď kde jsem? A jak dlouho tu jsem?"

Odmlčela se,

aby zvolila správně další postup. "Dobře si to promyslete. Nač si vzpomínáte z toho, co následovalo po vašem pádu na ranči?"
McCoyovi se stáhlo obočí. "Že jsem se probudil tady, ať už jsem kdekoli." Ve střevech jako by se mu z napětí vytvářel uzlík. "Nuže, mezi vašimi prázdninami a současným okamžikem uplynulo více než dvanáct hodin. Ten pád, na který si vzpomínáte, ten pád z koně však není tou nehodou, z níž se právě zotavujete. V té době vás postihl lehký otřes mozku a zhmožděniny na těle, ale nebylo to nic vážného. Ale vy jste se probral z kómatu, který způsobil druhý, pozdější pád. Ztratil jste přitom paměť o době, která mezi oběma pády uplynula.
"Kolik času? Týdny, měsíce?" Potom se podíval na monitor, jaký nikdy předtím neviděl. "Snad ne celá léta?" ptal se nevěřícně.
"Ano, celá léta," zněla odpověď. "Nepoznáváte ani mě, ani Christinu Chapelovou, ale rozpomenete se na nás, nejspíš dost brzy. I když asi pociťujete tento stav jako znepokojivý, mějte na mysli, že vaše uzdravování teprve začalo."

Jakmile sestra odešla, McCoy netrpělivě vybuchl. "Co se to vlastně děje? Chci vědět, kde jsem a proč se nesmím dovědět žádnou odpověď týkající se mého zdravotního stavu." Za jeho vztekem se krčil strach.
"Odpovědi dostanete," Dysonová se nedopouštěla té chyby, že by volila chlácholivý přístup. "Ale než uslyšíte všechno, co vám musím sdělit, budu sama rozhodovat o tom, v jakém pořadí vám budu odpovídat na vaše otázky." Počkala, až McCoy neochotně přikývne na souhlas, a teprve potom pokračovala:
"Následkem pádu jste utrpěl lineární frakturu v okcipitální krajině lebky. Protože jste utrpěl otřes mozku, strávil jste něco přes dvanáct hodin v kómatu. Na základě neformálního pozorování mohu říci, že mi organické poškození nepřipadá nijak rozsáhlé." Změřila si ho mrzutým pohledem. "Zcela jistě neutrpěly vaše verbální schopnosti. Avšak bez následku jste přece jen nevyvázl."

Proti své vůli se musel uchichtnout. "Tak dobrá, vyhrála jste. Jen mi aspoň povězte, v které jsem nemocnici, a já si půjdu pěkně lehnout jako hodný chlapeček."
"Tohle je přece ústřední všeobecná." Zaváhala sice nepatrné a skoro to nebylo znát, ale Chapelové se přece jen lépe dařilo ve vytáčkách a odvádění hovoru od tématu než při jasném lhaní.
Byla už zase zpět ve dveřích, když se McCoy ozval znovu. "Z toho, co jste mi napovídala, nevěřím ani slovu, sestro Chapelová." Díval se jí zpříma do zděšené tváře. "Ale proč byste mi lhala?" Tato slova vyznívala vybízivé.
Těžce povzdechla a stiskla tlačítko interkomu: "Doktorka Dysonová do nemocnice."
Chvilku vyčkávali v napjatém tichu a rozpačitě se rozhlíželi po místnosti. Na Chapelové bylo jasně vidět, s jakou úlevou přijala doktorčin příchod. "Váš pacient se chce na něco zeptat. Zdá se, že s tím nemůže čekat do rána."
"Děkuji vám," řekla lékařka rozespale a zívla. Z kvapně stočeného drdolu jí neupraveně trčely dlouhé hnědé vlasy. Také modrý lékařský plášť měla zmačkaný po způsobu, který znají všichni narychlo přivolaní doktoři. "Už se můžete vrátit na oddělení. Nemějte starosti, když vás budu potřebovat, zavolám vás."

Přes její příjemné chování McCoy pochopil, že se vyhýbá přímé odpovědi, a cítil, že v něm záhada vzbuzuje obavy. "Rád bych viděl lékařský záznam o svém stavu."
Chapelová se zamyslela. "Byl jste v kómatu dvanáct hodin, pane doktore. Doktorka Dysonová má na paměti, že byste neměl přepínat své síly a že byste se měl uzdravit. Jako lékař byste nyní měl uznat, že je radno si trochu odpočinout. Ráno si můžete přečíst lékařský záznam za přítomnosti ošetřující lékařky a potom se oba můžete přít o terapii, jak vám hrdlo ráčí." A opět s úsměvem nabídla prášek.
Působila velmi přesvědčivě, ale doktor přesto cítil, že právě tohle působení jaksi nabývá převahy nad konstatováním faktů. "Tak tedy to budu riskovat a myslete si o mně, že jsem obtížný a náročný pacient, ale já ten záznam chci vidět hned."
Stále se tvářila přívětivé. "Nejsem oprávněna vám ho vydat. Co byste řekl takové své sestře, která rozdává pacientům jejich lékařské záznamy?"

Jenže se z procházky brzy vrátil.

Dříve než udělal pět kroků, dveře se rozletěly a do místnosti vešla vysoká plavovlasá sestra, na kterou si pamatoval z nemocničního oddělení. "Jdete špatným směrem," sdělila mu vesele a ukázala do zadního rohu místnosti, "jde se tam tudyhle."
McCoy se začervenal. "Chtěl jsem jít na chodbu."
"Není třeba. Stiskněte prosím tlačítko pod monitorem a já přijdu."
McCoy shledal, že ho při řeči vede zpět na lůžko. "Jmenuji se sestra Chapelová. Pobývám tu většinu času, a tak nemějte obavy, že byste se mě nedovolal. Uvědomuji si, že na ošetřování v posteli jste příliš velký," řekla, ale právě tohle prováděla, "ale jen si řekněte, když budete něco potřebovat." Bůhví odkud vylovila malé pouzdro s prášky. "Je mi líto, že máte potíže se spaním, ale tohle by vám mělo pomoci..."
"Ale já chci být vzhůru," odpověděl obezřetně McCoy. "A taky chci vědět, kde to vlastně jsem a jak dlouho už tady jsem. Ta doktorka mi říkala, že jsem byl celé hodiny v bezvědomí, kolik hodin?"
"To jste vždycky tak plný energie ve tři v noci?" nasadila sestra konverzační tón.

McCoy rozsvítil světlo v nízké místnosti a kolem sebe opět neviděl nic, co by mu to objasnilo. Malý prostor byl tísnivě funkční a aseptický. Přehoupl se nohama z lůžka ven a postavil se. Trpělivě vyčkal, až se převalí vlna slabosti a nevolnosti a teprve pak pokusně pokročil o krok kupředu. Neměl žádnou poruchu rovnováhy či svalových reflexů a to konstatoval s uspokojením.
Potom si povšiml černého trička a modrého hávu, který měl na sobě. Teď bylo na řadě obléci se. S rostoucí důvěrou začal prohledávat místnost, ale shledal, že po šatech není ani památky. A nejen po nich, po žádných jeho osobních věcech. Na malé poličce u postele však nahmátl pár bot s měkkou podešví a složený sportovní oděv, který mu dokonale padl. Vydal se ke dveřím.

Oni. Byla tam ta doktorka, která s ním hovořila, a sestra, která mu podala sedativum. Ale kdo jen byl ten třetí? Jen nejasně si vybavoval jeho stejnokroj, ale tvář jasně neviděl.
A kde to jsem? chtěl vědět McCoy a zlobilo ho to.
Posadil se na lůžku a prohlížel si monitor. Jeho základní tvar a funkce mu byly povědomé, ale sotva kdy viděl takhle moderní typ. Měl nové konfigurace indikátorů, jež byly označeny jen záhadnými písmeny a číslicemi. To mě poslali až do Dallasu? A velmi v něm sílilo přání zjistit, kde vlastně je.