McCoy rozsvítil světlo v nízké místnosti a kolem sebe opět neviděl nic, co by mu to objasnilo. Malý prostor byl tísnivě funkční a aseptický. Přehoupl se nohama z lůžka ven a postavil se. Trpělivě vyčkal, až se převalí vlna slabosti a nevolnosti a teprve pak pokusně pokročil o krok kupředu. Neměl žádnou poruchu rovnováhy či svalových reflexů a to konstatoval s uspokojením.
Potom si povšiml černého trička a modrého hávu, který měl na sobě. Teď bylo na řadě obléci se. S rostoucí důvěrou začal prohledávat místnost, ale shledal, že po šatech není ani památky. A nejen po nich, po žádných jeho osobních věcech. Na malé poličce u postele však nahmátl pár bot s měkkou podešví a složený sportovní oděv, který mu dokonale padl. Vydal se ke dveřím.