Diana Dysonová

Diana Dysonová si mohla vymyslet aspoň tři dobré důvody, proč by se měla před McCoyovou kabinou zastavit. Znepokojovalo ji pomyšlení, že si musí sama najít omluvu pro to, co dělá. Tyto předběžné a neochotné úvahy o sobě rázem zmizely, jakmile se ocitla uvnitř. Jak očekávala, McCoy byl zahloubán do lékařského studia. Nečekala však, že bude mít na sobě dosud své civilní šaty. Dysonová zděšeně hleděla na jeho obnošený svetr.
"Proč ještě nejste připraven?"
McCoy odvrátil pozornost od displeje počítače. "Připraven nač?"
"Na smuteční mši. Začínají za deset minut."
McCoyovy oči se opět vnořily do displeje. "Ach tak, něco jsem o nich ráno slyšel, ale já tam přece jít nemusím, že ne?"
"Proboha, vždyť jste vyšší důstojník!" Rychle proběhla kolem jeho stolku do ložnice a otevřela dveře skříně ve zdi. "A to nemluvím o tom, že jste podepsal posmrtné osvědčení všech členů posádky, kteří padli během prvního útoku." Rukama zuřivě tápala po místnůstce.
"Hm," McCoy vypnul počítač stisknutím tlačítka. "To tedy znamená, že jít musím."
Dysonová se opět vynořila zezadu. V ruce držela košili z měkké, oslnivě modré tkaniny se zlatými prýmky. "Tady máte, oblečte se."
McCoy se tvářil, jako by nabízela nějakou zvířecí zdechlinu.
"A pospěšte si!"
Vstal, pomalu narovnal svou štíhlou postavu a potom se prohnul v zádech, aby ulevil páteři. "Škoda, že si má záda nemyslí, že je jim třiadvacet." Na rtech Dysonové se jasně zračila netrpělivost. McCoy zhluboka vzdychl, že ho tak beze slov popohání, ale svlékl si svetr a odhodil jej. "Safra, tady je ale zima." Přehnaně se otřásl, vzal jí z rukou důstojnickou košili a snažil se přetáhnout si ji přes hlavu.
"Ne, takhle ne," stáhla mu ji Dysonová zpátky a rozepla přední část. Pak mu ji zase podala.
"Já pohřby nenávidím," McCoy provlékl ruce rukávy, jednu po druhé, a potom si začal pracné košili zapínat. "Jakživ jsem neviděl důvod, proč se mám skoro hodinu dobrovolně dělat sklíčeným a nešťastným. A když kápnete na nějakého nadšeného kazatele, zabere vám to třeba dvě hodiny." Když jeho prsty dospěly až ke krku, začaly neobratně tápat. "Zatracený límeček. Víte určitě, že je to má velikost?"
"Byl byste laskavě už zticha?"
McCoy byl ohromen náhlým výpadem.
"Jednou z prvních obětí byla žena, která se mnou bydlela. Tenhle pohřeb rozhodně pro mne znamená víc než nějakou formalitu."
"Lituji." Stále ještě se mu nepodařilo úplně se zapnout.
"Ne, vy ani trochu nelitujete. Vy jste jen prostě zdvořilý." Odstrčila mu ruce od límečku a hbitě mu zapnula košili. "Víte, z vašeho oddělení padli čtyři členové ošetřovatelského týmu."
Dysonová udělala pár kroků dozadu a kontrolovala, jak McCoy vypadá. "A vy jste osobně vybral jednoho každého z nich: Hoffmana, Russellovou, Wallace, Clarka. Vzpomeňte si na ta jména, až je bude kapitán číst. Buďte rád, že pro ně nemůžete truchlit, protože ten muž, který byl šéflékařem, skoro plakal, když se dověděl, že zahynuli."
Zdeptaný výraz na McCoyově tváři ji přiměl, aby svou tirádu ukončila. Dotkla se bodavého pocitu provinění. "Tak už pojďte, nebo přijdeme pozdě."
Následoval ji bez protestů.

Kirk

si u vlastního v barvě velitelského zlata popotáhl rukávy. Postupně si stejnokroj zošklivil tím, že si jej spojoval s únavnými diplomatickými záležitostmi, soudními případy kosmické flotily a s pohřby.
"Poručík Uhura potvrzuje, že kaple je připravena ke mši," řekl náležitě slavnostně Spock, ale použil by stejně velebného tónu, i kdyby ohlašoval svatbu. "Lodní interkom bude vysílat váš proslov k příslušníkům posádky, kteří jsou ve službě."
Při výčtu podrobností Kirk nepřítomně přikyvoval, neboť mu myšlenky stále ovládala změť pochybností a nejasností. O Kirkových akcích pro Serelle a Stellar Storm nikdo z důstojníků nediskutoval. A první důstojník Spock by nebral v pochybnost rozhodnutí velitele, pokud by se ho někdo nezeptal na jeho názor. Vulkánec Spock by totiž asi neviděl nic cenného v debatě o tom, co se již stalo.
Kirk jistě nechtěl otevřeně vystupovat s vlastními pochybnostmi. Kdyby totiž své obavy formuloval, působily by závažněji. Jen jeden muž by se o věci rozhovořil před akcí a po ní. Co by asi o Kirkově počínání řekl McCoy? Byl by vybízel k opatrnosti před palbou nebo by mu vyčítal, že přivádí Enterprise do nebezpečí?
"Věděl jsem, že na té lodi jsou Krkavci, i bez senzorů." Dříve než si to mohl odepřít, Kirk se rozhovořil nahlas. "Ale dovolil jsem jim, aby se mě znovu pokusili obelstít. Zničil bych je co nejdřív."
Kapitánův příval slov Spocka nepřekvapoval. Mluvil rychle, jako by si předem připravil odpověď a čekal jen na příležitost, aby ji mohl vyslovit. "Za cenu zničení nevinné orionské posádky?"
"Místo ni jsem riskoval posádku vlastní."
Spock neřekl nic. Nebylo totiž nic, čím by Vulkánec mohl vyvracet Kirkovo sebeobvinění. Pokud vůbec hledal slova, jež by mohl říci přítel, trvalo mu to hledání příliš dlouho. Kirk zatím již opustil místnost.

Tu hodinu

Kirk strávil zkoumáním obsahu malého koženého kufříku. Velet kosmické lodi klade nejen veliké nároky, ale dává také možnost hrát o velikou sázku se štěstím. Při každé výpravě jsou nezbytná rozhodnutí, která působí na život posádky a nesčetných dalších bytostí. Většinou Kirk znal odpověď, nutný akční postup. Občas však přece jen musel hádat. Když uhodl správně, dostal medaile. Uchovával je ne jako symbol slávy, ale jako doklady toho, že se rozhodl správně. Kolikrát může podstoupit riziko, kolikrát vyzkouší štěstěnu, než se rozhodne nesprávně?
Při záchraně Serelly na okamžik zaváhal a Enterprise byla těžce poškozena. Přesto však loď znovu riskoval, když se střetli se Stellar Storm. Kdyby to senzorům trvalo jen o pár sekund déle a kdyby byly objeveny, Krkavci by je opět napadli. A tentokrát by patrně zvítězili.
Z interkomu se ozvalo žalostné zapísknutí, pronikající do všech. koutů lodi. To vytrhlo kapitána ze vzpomínek na minulost. Zaklapl kufřík a opět ho postavil do výklenku ve stěně u postele. Výklenek pak zakryla kovová dvířka, takže kufřík nebylo vidět. Ale nejistota přetrvávala. Zaplašil ji a soustředil se na převlékání. Když zazněl zvonek na dveřích, Kirk byl připraven.
Spock vešel do kabiny s formálním výrazem, který vždy nasazoval při návštěvách v kapitánově soukromí. Svou přítomnost již sice nepovažoval za vyrušování, ale po překročení prahu stále projevoval jemný vulkánský smysl pro obřadnost. Formálnost nyní ještě silně zvyšovalo to, že měl na sobě modrý stejnokroj.

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

"Senzory nezjišťují žádné organické pozůstatky, kapitáne."
Kirk se nedíval na prvního důstojníka, ale upíral oči na displej výpočetní stanice. Zbarvení potvrzovalo slovní hlášení. "Prověřte je ještě jednou, pane Spocku."
Vulkánec lehce zaváhal a tím prozradil svár myšlenek v hlavě. Další zkoumání je zbytečné a promrhá energii kosmické lodi. Logika vyžadovala, aby na to upozornil kapitána. Naopak zkušenosti mu dávaly tušit, že Kirk nemá právě náladu naslouchat logickým argumentům. Spock stiskl tlačítko a senzory znovu prověřovaly situaci.
Kirk poodstoupil od stanice a postavil se vedle svého velitelského křesla. Kormidelník a navigátor si netrpělivě hráli s ovladači a čekali, až bude obnoven kurs. Uhura byla zabrána do práce a sledovala radiosignály s takovým zaujetím, že si ani nepovšimla další, nadbytečné kontroly, do které se pustil Spock.
Na hlavní obrazovce bylo vidět prázdný sektor vesmíru bez jakýchkoli objektů. Po Stellar Storm nezbyla ani stopa. Celá loď byla beze zbytku zničena výbuchem raketových motorů i se svou krkavčí posádkou. Z toho plynulo, že Kirk nijak nepostoupil při hledání odpovědí ve srovnání s tím, co věděl po prvním útoku. Jeho vlastní rozkazy znemožnily dovědět se o cizincích více.
Z počítače šumělo tiché hlášení a Kirk s napětím čekal, až bude přeloženo.
"Negativní, kapitáne, žádné organické pozůstatky."
"Dobrá, pane Spocku." Také Kirk mluvil nevzrušeným hlasem. "Kormidelníku, raketový pohon připravit."
"Provedu, kapitáne." Na sedadlech seděli vzpřímeně DePaul a Benusová a rukama se dotýkali ovladačů. Kurs měli již vypočtený a několikrát stanovili i souřadnice, aby se loď dostala na Wagnerovu stanici. Kirk mezitím sledoval, kde byla zničena loď Stellar Storm.
"Falchion připraven," hlásila Uhura na základě Suluova sdělení z klingonského křižníku.
Kirk slyšel spěšné odpovědi ze všech služebních stanovišť na můstku. Jeho důstojníci cítili protivnou zdlouhavost čekání a chtěli již, aby se loď dala do pohybu. "Plný raketový."
Posádka se rozhýbala a Enterprise se roztřeseně rozjela. Zachvěl se i Kirk. Je tu zatracená zima. V duchu zaplašil každé jiné vysvětlení toho, že se chvěje. "Co senzory s dlouhým dosahem, Spocku?"
"Negativní. V tomto sektoru nejsou známky činnosti."
"Spojový monitor to potvrzuje," dodala Uhura.
"Doufejme, že to tak vydrží," opatrně poznamenal Kirk. "Máme to na obchodní stanici ještě několik dní cesty."
Modlil se, aby se v těchto dnech nic nestalo. Přitom ten čas jistě pojme událost, která se už nedá odkládat. Vstal ze svého velitelského křesla. "Pane Spocku, za hodinu se sejdeme u mne v kabině."

past

"Vyčenichají, že je to past, a loď nám zničí," řekl ponuře Kirk. "Uhuro, udejte jim souřadnice pro přenos a potom mě spojte s Falchionem."
"Provedu, kapitáne." Bez váhání splnila rozkaz.
Scotty monitoroval výsledky. "Jejich štíty se spouštějí."
Můstek ztichl. Jediný zvuk, který bylo slyšet, pocházel od počítací stanice. Pohyby vulkánského důstojníka byly účelně řízené, cílevědomé a velmi, velmi rychlé.
Scotty se ustaraně podíval vzhůru od technického panelu. "Přenosový prostor signalizuje aktivaci rozvodové sítě... Kapitáne, jestli se jim podaří proniknout na palubu..."
Kirk nespouštěl oči s prvního důstojníka a čas se mezitím napínal až k prasknutí.
Potom Spock vyslovil důležité slovo. "Krkavci."
"Sulu, teď!" vykřikl Kirk.
Falchion se rozvlnil a ožil, zastínil Enterprise výhled, ale poskytl jí ochranu vlastních štítů. Zároveň klingonská válečná loď vyslala jasný proud phaserové palby, která prořízla kovový plášť kryjící raketové motory letadlové lodi.
O pár sekund nato už Stellar Storm neexistovala.

Kirk zaváhal.

To znělo upřímně, takže tam, kde byla jistota, nyní nastupovaly pochybnosti. Stejné pochybnosti zdržely jeho reakci na provokaci z frennijské obchodní lodi o těch pár osudných sekund.
"Uhuro?" Poručík přerušila spojení, aby mu mohla odpovědět. "Přijímají náš vizuální přenos, ale odpovídající jen audiálně."
Zrovna tak jako Serella. Další doklad toho, že Krkavci ovládají Stellar Storm, ale stále ještě nikoli nezvratný důkaz.
Uhura obnovila spojení, když jí Kirk pokynul.
"Já jsem lhal," ozval se Kirk veliteli Stellar Storm. "Přece jen mám na palubě jednu věc, která se hodí na prodej, saurský koňak. Kdybyste měl chuť přenést se sem, otevřu láhev a proberu ten náš seznam věcí, které potřebujeme."
"To je nejlepší nabídka, kterou jsem dostal od chvíle, kdy jsem odešel z domova," vrčel hlas. "Dejte mi své souřadnice a hned tam budu." Na okamžik nastalo odmlčení a potom se hlas ozval znovu. "Fakticky si s sebou vezmu někoho ze své posádky."
"Udělejte to," řekl Kirk, "budeme vás očekávat."
Uhura vypnula radiové spojení.
"Zaujmout bojové postavení," Kirkův tichý hlas kontrastoval s drsným smyslem povelu. "Spocku, připravte si senzory ke spuštění, jakmile se stáhnou štíty."
První důstojník se otočil od svého počítače. "Kapitáne, ale jestli si všimnou, že je sledujeme..."

Orions

"Nese emblémy Orionské žoldnéřské armády," šeptal mu do ucha Spock.
"Další spojenci?" ptal se Kirk a otíral si z čela pot. Neutralita Orionu závisela více na jeho vlastních zájmech než na dobré vůli.
Spock pokrčil rameny. "Nebo další oběti spojenectví mezi Krkavci a Klingony?"
"V obou případech je to ta letadlová loď pro Tennet pětky," divoce zvolal Scotty. "Podívejte se na všechny ty prázdné fleky po útočných člunech."
Na vlnách se rozlehl prudký šum, který přerušil Uhuřino opakované volání. Okamžitě si naladila frekvenci. "Enterprise, zde kapitán Aeloran ze Stellar Storm. Slyšíme vás." Tato slova, která se opakovala z přístroje, zaznívala v základním úředním jazyku Federace se silným orionským přízvukem.
Kirk pokynul rukou, mávl mírně na posádku můstku a zvýšil hlas, aby odpověděl na volání. "Stellar Storm, zde kapitán Kirk. Jsme rádi, že vás vidíme!" Sestoupil z velitelského křesla a snažil se pohybem vyrovnat zápěstí. V jeho hlase se projevovala jakási rovnováha mezi zdáním úlevy a únavy.
"Co se stalo, kapitáne Kirku? Vaše loď v prostoru vypadá mrtvá." Brzy může být. "Napadli nás Klingoni, malá bojová skupina, jež pronikla z jejich území v kosmické soustavě Belennii. Zničili jsme je, ale předtím nás zatraceně málem zabili. Naše motory nefungují. Nezbývá nám energie na zbraně a štíty jsou pryč." Pokynul rukou nad setmělým můstkem a plně se vžil do své role. "Naše základní životní systémy pohánějí baterie."
"Co můžeme udělat, abychom vám pomohli?" ptal se hlas bez těla. Kirk se zasmál. "Bude vás mrzet, že jste se na to ptal. Mám půl metru dlouhý seznam náhradních dílů a součástek, které potřebujeme, abychom obnovili chod. A mohu vám za to nabídnout jen to, že zaplatím kreditní poukázkou kosmické Flotily."
"To nevadí," odpověděl radostným tónem orionský kapitán. "Federální kredit je stejné dobrý jako zlato."

Scotty

Scotty vypadal zděšený tímto návrhem, ale Spock nedával svůj údiv najevo. Díky dlouholeté praxi Spock bystře sledoval rychlé zvraty v Kirkových úvahách. "A aby se k nám dostali, budou muset stáhnout své štíty."
"To ano. To budou!" Šéfinženýr se začal rozzařovat stejně širokým úsměvem jako Kirk. .
Ale Spock zatím souhlas nedával a s lehkostí se ujal úlohy ďáblova advokáta. "Kdyby posádky Tennetů pětek byly složeny jen z druhého cizího druhu, mohla by být jejich motivace odlišná."
Kirk si hryzal palec a potom zavrtěl hlavou. "Ne, myslím, že ne." Zvedl hlavu a podíval se na Vulkánce. "Dokázat to nemohu, ale jsem si jist, že ve stejné věci jsou oba krkavčí druhy spojenci. Další hazard, pane Spocku."
"Potom doufám, že nám v kartách vyjdou esa," řekl Scotty.
"Padne nám v kostkách sedmička, pane Scotte," zamrkal Spock na zmateného šéfinženýra. "My to běžně převádíme na hru v kostky."
"Ať je to jakýkoli hazard, pane Spocku, je to vždy riskantní."
"Mayday, mayday. Zde USS Enterprise. Loď v tísni." Uhura. opakovala volání znovu a znovu a pečlivě do svého hlasu vkládala úzkost, která naprosto nebyla předstíraná.
Kirk se soustředil na praskot statické elektřiny v radiopřijímači. Očima se zabodával do červené lodi ve tvaru kulky, která na obrazovce stále rostla jako krvavá skvrna. Jestliže brzy nepřijde odpověď, spolkne návnadu, aniž sklapne past. Enterprise, proplouvající vesmírem, je skutečně zranitelná. Má vypnuté motory a zbraňovým systémům i ochranným štítům se nedostává energie.

Obraz na můstku byl klamně poklidný. Citlivější byly však senzory s dlouhým dosahem. Odhalily v pustých prostorách vesmíru to, co se nedalo vidět.
"Znovu se objevil ten stín," vysvětloval Spock, uvolňující pro kapitána velitelské křeslo. Když kapitán usedl, postavil se vedle něho.
Kirkova tvář byla dosud zarudlá hněvem, že ho zastihli již podruhé mimo můstek. "Je to nosič pro Tennety pět?"
"Nejspíš ano," řekl Spock. "Je to v dosahu senzoru a pohybuje se rychlostí, odpovídající letadlové lodi neschopné vyvinout nadsvětelnou rychlost. Také velikost tomu nasvědčuje. Vizuální kontakt za dvacet minut, kursy se protnou za jednu hodinu dvanáct minut.
"A utéct před tím nemůžem," řekl Scotty, který se dostavil ze strojovny. "Když máme tak mizerný zásoby energie."
"Potom budeme bojovat," řekl Kirk. Ověřil si, jak se na to tváří oba důstojníci, a povzdechl si. "Máte nějaký návrh, jak bychom mohli vyhrát?"
"Máme ještě dodatečné zdroje na Falchionu." Spock nepátral po válečné lodi na obrazovce. Během několika sekund po vyhlášení červeného poplachu klingonská loď se vytratila za maskovací štít.
"Jo," souhlasil Scotty. "A kdybysme měli ještě třetí loď, tak by to bylo vyrovnaný střetnutí."
"Jestli je nemůžeme porazit v otevřeném boji, budeme je muset obelstít." Kirk se zeširoka zasmál. "Dáme jim okusit jejich vlastní medicínu."
"A jakou máte na mysli?" tázal se Scotty.
Kirk se naklonil dopředu, studoval obrazovku před sebou, ale v duchu uvažoval o tom, co se odehrálo v minulosti. "Krkavci na frennijské lodi by nás mohli napadnout rovnou, jakmile jsme stáhli štíty, ale oni vyčkávali. Čekali, až prohlédneme tu léčku a odvoláme raketoplán. Kdybychom tu léčku neprohlédli, co bychom pak udělali?" Nečekal, až mu na to důstojníci odpovědí. "Byli by zabrali raketoplán a pokusili by se dostat k nám na palubu. Krkavci nechtěli Enterprise zničit, chtěli ji ovládnout.
A tak se snad dá posádka nosiče zlákat k tomu, že se dostane k nám na palubu, místo toho, aby na nás zaútočila."

Překvapení vyprovokovalo McCoye k pohybu, a tak kámen chytil dříve, než mohl spadnout na zem. Skoro stejně rychle jej pro změnu vyhodil sám. "Podívejte se, kapitáne, o tohle jsem vás nežádal." McCoy si lehce poklepal po spánku. "Kostra se rozhodl odejít a nedává nijak najevo, že se vrátí."
"Tomu nevěřím," řekl Kirk a kroutil hlavou. "Znám vás, McCoyi..."
"Tak mi tedy povězte, proč jsem se rozhodl zapomenout na vás i na tuto loď," odporoval mu McCoy.
Kirk bezmocně rozhodil ruce. "Na to vám odpovědět nedokážu." Díval se do tváře před ním stojícímu muži. Známý obličej, a přece cizinec. "Ale vaše paměť se vám vrátí. Nerozhodl byste se pro odchod."
"Tady pro mne není místo," prohlásil McCoy, "tento hoch jde domů do Georgie."
"Krucinál, McCoyi, přece nemůžete odejít ze služby. Nemůžete opustit Enterprise." Nemůžete opustit mne.
McCoy zlostně pohodil hlavou. "Kapitáne, jakmile se jednou z téhle lodi dostanu, už se sem nikdy nevrátím."
Kirkovu odpověď umlčelo ječení lodní poplachové sirény. Do místnosti vnikla červená blikající světla. Do jekotu sirén pronikal Uhuřin hlas: "Červený poplach, červený poplach. Kapitán Kirk na můstek."
McCoy užasle zvedl hlavu. "Už zase? Cožpak už toho taky nemáte dost!"
"Ano," řekl Kirk a bez valného výsledku opustil kabinu.

"A proto jste sem přiběhl?" McCoy se líně natáhl a vystrčil nohy ven z postele. Měl na sobě běžné služební kalhoty, ale jeho obnošený svetr pamatoval jeho dny v civilu. Natáhl se na podlahu pro boty.
"Dělal si o vás veliké starosti." Kirk nepochyboval o tom, že první důstojník mu sděloval, jak má na srdci McCoyovo dobro. "Starosti?" zeptal se McCoy. "O čem to hovoříte? Je to Vulkánec."
"Je to ale také zpola člověk," hlasitě promluvil Kirk a formuloval to, co žádný z obou jeho přátel nikdy neřekl. "A ta jeho lidská půlka vás má velmi ráda, i když ta vulkánská mu nikdy nedovolí, aby to přiznal."
"Myslím, že tohle odpovídá Kostrovi McCoyovi," zavrčel McCoy, když vstával, aby se postavil před kapitána. "Ostatně na tom teď už tolik nezáleží."
Kirkovy oči bloudily po změněné kabině. Začínal lépe chápat, proč je Spock tak neklidný. Přešel k řadě uměleckých předmětů a vzal do ruky vyřezávanou hlavičku z kamene. "Tohle byl dar od Velkého vládce Akaara z Capelly IV. Mezi jeho lidmi jste prožil několik měsíců. Nynějším vládcem je Leonard James Akaar, který má jméno po nás obou. Rodil jste ho, zachránil jste život jemu i jeho matce." Podal plastiku McCoyovi, aby si ji prohlédl. Když doktor neučinil žádný pohyb, aby ji od něho vzal, Kirk ji zase dal zpátky na její význačné místo na horní poličce.
Další předmět, který vzal do ruky, byl malý drsný kámen. "To ani tak není suvenýr. Jenže Vulkánec si na turistické nákupy nepotrpí." Podržel si červený kámen proti světlu. "Na Vulkánu jste mi zachránil život. Ostatně nebylo to poprvé." Vyhodil kámen do vzduchu.

"Zajisté," řekl neutrálně Spock. "Naopak já jsem právě absolvoval nanejvýš úchvatný rozhovor s doktorem. Diskutovali jsme o problému vytváření nespojité osobnosti v souvislé tělesné entitě."
Kirk tupě hleděl na prvního důstojníka. "O čem to hergot mluvíte?"
"Doktor McCoy to může objasnit," vysvětloval Spock. "Kapitáne, moc vám to doporučuji jako námět k debatě."
"Ale..."
"Budete mě muset omluvit," řekl Spock formálním tónem. "Mám službu na můstku už za dvě minuty." Bez další poznámky odešel z kabiny a zanechal Kirka, aby si nad jeho slovy lámal hlavu.
McCoyova kabina se změnila. Kirk vycítil ten rozdíl hned, jak překročil práh. Očima bloudil po stěnách, na nichž už nevisela obvyklá umělecká díla. Přerovnány byly i knihy a lékařské záznamy na páskách a vyjímaly se na poličkách, odkud zmizely McCoyovy osobní věci. Kirk prošel až do zadního prostoru kabiny. Doktor byl v posteli a ještě v polospánku se pokoušel posadit, i když už předtím uvolnil zámek kabiny, aby se Kirk dostal dovnitř.
"Omluvte mě, prosím, nechtěl jsem vás budit."
"Ale jsem rád, že jste mě vzbudil. Byl to ošklivý sen... už je to pryč," mumlal McCoy a protíral si oči. Zvedl hlavu a podíval se na kapitána. "Nechte mě, já budu hádat. Poslal vás pan Spock."
"To zrovna ne." Kirk si povšiml řady kamenných a dřevěných předmětů rozestavěných na poličce v rohu ložnice. "Jen se prostě zmínil o tom, že vy dva jste měli fascinující diskusi."

"Ano," odpověděl Vulkánec. "A pan Scott uvažuje o tom, že kvůli zachování výdaje energie sníží vytápění o dalších pět stupňů."
"Snad bychom se mohli setkat ve vaší kabině. Slibuji, že si na zimu nebudu stěžovat."
"S ohledem na naše oslabené zásoby energie jsem upravil ovládací systém topení tak, aby odpovídal celé lodi," objasňoval Spock. "V lodních skladech mi vydali další termální deky. Je to sice primitivní, ale účinný prostředek k uchování tepla."
Kirk se soucitně usmál, ale myšlenkami se vrátil k nebezpečí ohrožujícímu loď. "Potřebuji vědět, odkud se sem dostaly ty útočné čluny."
"Mají zcela jistě federální původ. Typ Tennet pět se používá běžně v pohraničních planetárních obranných systémech, i když se dělají přísná opatření, aby se prodávaly jen na planety náležející k Federaci."
"Ale rozbujel se černý trh s vojenským zařízením," poznamenal Kirk. Znovu se posadil, aby si obul boty. "S Tennet pětkama se kšeftuje už dlouho a mezitím se už vystřídalo několik vlastníků, takže Federace to nestačí sledovat. Ostatně i záznamy o prodeji se dají falšovat, takže se není čemu divit. Co však já nemohu pochopit je to, z kterého směru se sem dostaly. Nepostupovaly po stanovených cestovních trasách, protože by jinak jejich přítomnost zjistili na Wagnerově stanici, nebo by se tam aspoň dověděli z jiných stanovišť, že byl jejich přesun pozorován." Vstal a podupl nohou o zem, aby mu bota pěkně seděla na noze. "Takže zbývá buď klingonské území nebo nezmapovaný vesmír."
Na Spockově čele vysoko vyjelo obočí. "Obě tyto možnosti jsou ovšem stejně nepravděpodobným místem původu u plavidel bez nadsvětelného pohonu."
"V tomhle zmatku je všechno těžko pochopitelné," znaveně prohodil Kirk. "Najednou se odněkud vyhrnou cizinci. A stejně rychle zmizí Klingoni a Frenniové." Sevřenou pěstí zabušil do rozevřené dlaně druhé ruky. "Znovu a znovu probíráme podrobnosti a přece si nedokážeme udělat představu. Tady někde něco schází." Podíval se na prvního důstojníka. "Zdá se, že logika nás nikam nepřivede, Spocku."
Spock sklonil hlavu a mlčky uznával, že kapitán je zklamán. Kirk nervózně přešel z ložnice do vnější pracovny. Rychlá sprcha ho nijak nezbavila protivného napětí v ramenou.
"Hromská práce, tyhle útoky se přece musí nějak vysvětlit. Musíme na to přijít, abychom věděli, s kým bojujeme a proč. Nemohu bránit tuto loď, tuto posádku bez..." Uprostřed vět ho zarazilo tiché cinknutí láhve.
"Myslím, že je tu váš obvyklý nápoj, kapitáne," řekl Spock a podal mu sklenici tmavého koňaku.
"Ale, Kostro," smál se užaslý Kirk, "vám narostly špičaté uši." Spock si nedopřál úsměv. "Mluvil jste poslední dobou s McCoyem?" zeptal se kapitána.
Kirk se zamračil, a dříve než odpověděl, lokl si koňaku. "Vlastně ne. Rozhodně ne od posledního útoku." Poněkud neochotně, přiznal: "Zdá se, že si nemáme příliš o čem povídat."

"Doufám, že se ten nosič snaží před námi uniknout, Spocku." Kirk bez bot vstal a svlékl si košili. "Za daných okolností mi dělá větší starost, jak se té lodi zbavíme, než to, jak ji zničíme."
První důstojník o těchto slovech uvažoval. "Phaserová děla, ochranné štíty s trojitým polem, fotonové miny..."
"To by ovšem znamenalo zatracené málo, kdybychom měli nadsvětelný pohon," řekl Kirk, který se již zcela svlékl a vklouzl pod sonickou sprchu.
"Ale při raketovém pohonu nejsme rovnocenně vyzbrojení," Spock porovnával sílu obou stran, jako by posuzoval jinou šachovou partii. "Naše phasery by sotva pronikly jejich obranou. Naše štíty by nevydržely víc než jediný přímý zásah. V podobné nevýhodě by byl Falchion. Naše spojené síly ani nestačí čelit útoku."
"A přitom se zdá, že ti cizinci jsou k boji odhodláni," volal zpoza přepážky Kirk.
"To souhlasí," řekl Spock. Jeho prsty se lehce dotkly střelce, ale nezměnily jeho pozici. Ještě znovu prohlížel postavení a pomalu zase ruku stáhl.
Kirk se zase vrátil dovnitř. "Je tu chladno," posteskl si a rychle si oblékal čisté prádlo.

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

"Wagnerova stanice hlásí, že nezaznamenala v tomto sektoru žádný cizí či federální vojenský transport." Spock stál v pozoru v kapitánově kabině a klidně hlásil špatnou zprávu muži sedícímu před ním.
"Sakra." Kirkovy pěsti pevně sevřely bílou věž. Od prvního útoku Krkavců nepokročila šachová partie, kterou rozehráli před několika týdny. Když měl tu nejhorší náladu, kladl si otázku, zda to vůbec někdy dohrají.
První důstojník přistoupil ke stolku a pozoroval postavení vyřezávaných figurek rozestavěných na křišťálových polích. "Nicméně útočné čluny Tennet pět jsou plavidla pro krátké vzdálenosti a nejsou schopna pronikat na vlastní pohon hluboko do vesmíru."
"Ať už tedy záznam existuje nebo ne, pravděpodobně je někde nablízku nosič schopný nadsvětelné rychlosti. Ten stín, který jste zachytil na senzoru..." Kirk umístil věž na jiné pole šachovnice a vzal černého jezdce. "A díky mé rádiové relaci ví, že jsme ten útok přežili." Kirk nechal Spocka, aby se zamyslel nad pozicí, odešel do ložnice, posadil se na okraj postele a stáhl si z nohy botu.
Spock upřené zíral na černého střelce, který se nyní ocitl v nebezpečí. "Maximální dolet výsadkových lodí by jim umožnil dostat se právě z dosahu plně fungujícího senzoru, jenže naše senzory teď pracují značně pod svou normální úrovní. Spolu s celkově sníženou rychlostí toto oslabení způsobuje, že by nosič mohl snadno uniknout našemu odhalení."

První důstojník přisvědčil, ale neřekl nic.
"Nuže, z toho plyne, že zatímco si mé tělo udrželo v uplynulých čtyřiceti osmi letech trvající existenci, mé myšlení jaksi prodělalo skok. Když jsem se poprvé probudil na palubě této lodi, měl jsem osobnosti mladíka, ale pár sekund po probuzení jsem začal hromadit podstatně odlišný soubor zkušeností. Můžeme sice mít společnou minulost, ale postrádám zážitky, které formovaly můj definitivní charakter, a místo těchto zážitků mám jiné dojmy. Stává se ze mne jiná osobnost."
"To je zdůvodněno velmi logicky," Spock se opřel o opěradlo a zkřížil paže na prsou. "Co se však stane, až se ztracená paměť, či chcete-li osobnost, zase vrátí?"
"Říkáte až?" vyhrkl nesouhlasně doktor. "Chcete snad říci jestliže, ne?" Vyskočil a neúnavně rázoval sem a tam." Podle doktorky Dysonové může nastat návrat paměti postupně a útržky jeho... mé minulosti se začnou tu a tam objevovat, až nakonec obě osobnosti splynou v jednu." Vráska mezi obočím se mu prohloubila. "Ale v některých případech člověk reaguje náhlým, úplným rozvzpomenutím se a zároveň se mu vytratí ta doba, která mezitím. proběhla."
"Zdá se, že se vám tato eventualita nelíbí," poznamenal Spock.
McCoy se zarazil. S výrazem mírného překvapení přikývl: "Znamená mou smrt."
"Jestliže však naopak se vám paměť nikdy nevrátí, bude to znamenat smrt... toho druhého doktora McCoye." "Dokonalá vražda, Holmesi," řekl McCoy se smíchem bez humoru. "Žádné překážející tělo, kterého bychom se museli zbavit, jen netělesná duše, kterou nebude nikdo postrádat."
Spockovi vyjelo obočí vzhůru. "V tom jste na omylu. Doktor McCoy byl velmi vážený a ceněný mezi příslušníky posádky Enterprise. Kapitánovi Kirkovi jeho nepřítomnost citelně chybí."
"Váš kapitán přichází o kumpána k pití," bránil se McCoy.
"Když o tom uvažujete, je to opravdu malá cena, kterou se platí za to, abych měl opět život v pořádku. Jsem vskutku šťastlivec. Z mého životního rejstříku byly vymazány všechny v životě spáchané chyby."
"Právě tak, jako zralá moudrost, kterou jste z těchto chyb získal." Spockův hlas se nesl s netypickým důrazem. "Chyby, které nevyhnutelně zopakujete."
McCoy zavrtěl hlavou. "Tentokrát ne," tvrdil, "tentokrát se jim šťastně vyhnu. Třeba vám takovýto lidský cíl připadá bezpodstatný, ale já mám pocit, že pro Kostru McCoye znamenal mnoho. Určitě dost na to, aby to opustil."
"Co opustil?" řezavě se otázal Spock.
"Tohle všechno," řekl McCoy a rukou mávl po celé lodi. "Koneckonců našli jsme to, co vedlo k amnézii, ale má paměť se mi nevrátila. Jediným důvodem, proč amnézie trvá, je osobní touha po útěku."
Natáhl ruku a zhasl displej počítače. "Myslím, že Kostra už je nadobro pryč."

"To všechno jsem napsal já? Na palubě této lodi?" zvídal McCoy.
"Díky prostředkům Flotily mají vědecké laboratoře Enterprise technicky vyspělejší vybavení než to, co je běžně k dispozici v civilních ústavech. A díky povaze naší mise - průzkum nových oblastí vesmíru - narážíme na mnoho jevů, jež skýtají vynikající výzkumné možnosti. Je jen logické, že využíváme získaných údajů."
McCoy si prohlížel řadu titulů. "Inu, vypadají opravdu ohromně, ale stejně nemohu posoudit, zda mají cenu aspoň těch čipů, na kterých jsou zaznamenány." S pokrčenými rameny se odvrátil od počítače.
Při tomto projevu lhostejnosti Spockovi ztvrdly rysy. "Vaše dílo je dílem profesionála: vždy hodnotné, často inspirující a někdy přímo znamenité. Získal jste si daleko široko pověst lékaře a vědce právě díky těmto studiím."
"Děkuji vám, ale to, o čem mluvíte, není moje dílo. Jsem hoch z maloměsta, který byl na nejlepší cestě stát se rodinným lékařem. Ten Leonard McCoy, který tohle všechno napsal," mávl rukou k počítači, "již neexistuje. A třeba už nikdy existovat nebude."
"U vašeho druhu je jistě pochopitelná citová reakce na trauma," poukázal Spock na lidské slabůstky. "Neměl byste však dovolit, aby tyto city příliš zamlžovaly vaše vnímání. Ať už se vám paměť vrátí nebo ne, faktem zůstává, že jste Leonard McCoy. Tyto publikace jsou vaše."
"Dovoluji si nesouhlasit, pane Spocku," McCoy se před dalším zarazil. Připomněl si výjev na chodbě. "Pravděpodobně jsem již toho řekl dost. Dostávám se do bezprostředního rizika, že budu odmlouvat nadřízenému důstojníkovi."
Tato ústupnost způsobila, že Spock teď také působil poněkud povolněji. "Ujišťuji vás, že v žádné z našich dřívějších debat jsem nikdy nebyl veden podobnými úvahami." Pak na okamžik zaváhal a dodal: "Vždy jsem si cenil svobodné výměny myšlenek."
McCoy se zatvářil pochybovačně, ale zůstal u okraje stolku a hovořil dál. "Potom mě třeba vyslechnete s vulkánskou objektivností. Na vás přece nijak nepůsobí osobní zájem o lodního šéflékaře. Říkáte, že jsem týž Leonard McCoy, který se dal ke kosmické Flotile před dvaceti lety. Nuže, v tom máte částečně pravdu." Poklepal si na hruď. "Tohle je zajisté tělo starého muže. Myslím si sice, že není ve špatném funkčním stavu, ale pociťuji jistou strnulost a ochablost. Přece však identita je víc než tělesná existence. Osobnost vysvětluje značnou část našeho vnímání lidské bytosti jako konkrétního jedince. A osobnost utváří nahromadění paměti a zkušeností. S tím snad souhlasíte, ne, pane Spocku?"

Mohl by zabít další hodinu, kdyby šel do jídelny sám, ale po odchodu Dysonové ho ihned přešel hlad. Zdržovat se ve čtyřech zdech kabiny ho nebavilo a na pozorovatelně bylo pusto. Spíš ze zvyku než z touhy se rozhodl pro studium nových lékařských textů.
Udělal několik kroků chodbou a nahlédl do vědecké knihovny. Židli nejblíže vchodu obsadil Spock, jehož nápadná postava se hrbila nad terminálem počítače. Doktor si dával pozor, aby prvního důstojníka nevyrušil ze soustředění, ale Vulkánec měl bystřejší sluch, než tušil. Zabodl do něho tmavé oči tak, že se doktor zastavil.
"Promiňte, pane, nechtěl jsem rušit."
"Nevyrušil jste mě. To, co jsem v literatuře hledal, už mám." Spock se se zdviženým obočím otočil k displeji. "Mimochodem, ověřoval jsem si v té věci váš názor."
"Prosím?"
"Xenobiologický rejstřík mě odkázal na jeden z vašich časopiseckých článků."
"Jeden z mých článků?" ptal se McCoy. "Kolik jich mám?"
Spock stiskl rychle řadu tlačítek a pokynul doktorovi, aby se podíval. McCoy žasl, když viděl své jméno na levé straně dlouhého výčtu prací, táhnoucího se až tam, kam dolní část displeje nedosahovala. Většina publikačních údajů se vztahovala na poslední tři roky.

"Jeden druhým naprosto opovrhuje," spokojeně mu svěřovala šeptem. "Pokaždé, když Spock dostane příležitost, rozkládá lidskou osobnost."
"To tedy ano," řekl McCoy, slyšel jsem ho, jak to prováděl před několika minutami." Vzpomněl si na výměnu názorů mezi oběma důstojníky. "Přece jen bych však vsadil na Vulkáncovy dobré vlastnosti."
"Já taky," důrazně souhlasila Dysonová. "A to znamená, že se musím vrátit k své práci."
McCoy vzdychl a pustil její rameno. "Aby čert vzal ty cizince. Kazí mi společenský život. Poslyšte, nemohl bych se vám dívat přes rameno, až budete probírat ty testy?" vnucoval se roztouženě. "Třeba bych vám zapisoval nebo myl nádoby nebo..."
"Ne," rázně odmítla Dysonová. "Kdybyste mi dýchal na záda, nic bych neudělala." V zárodku potlačila McCoyovo házení očkem. "Jděte pryč!" Očima pátrala po nástěnném chronometru. Zpozorovala údaj na ciferníku a zoufale vyjekla: "Hrom do police, Spock mě zabije..."
"No nic, vždyť jsem tak moc neřek'," připouštěl porážku McCoy a smál se jejímu zděšení. "Všechno beru zpět. Tak se pak uvidíme," volal za doktorkou, která již pádila do výzkumné sekce. "Pokud budu náhodou mít volnou chvilku ve svém nabitém programu," mručel.

"Přesně řečeno, dvacet sedm procent."
"Ale..."
"Máte možnost mou žádost odmítnout," řekl Vulkánec a v jeho hlase zaznívala břitkost meče. Když doktor již neodpověděl, podal mu pero.
Cortejo si tohoto gesta nevšímal a vytáhl vlastní. Načmáral na tabulku svůj podpis a strčil ji zpět prvnímu důstojníkovi. Na jeho tváři bylo lépe vidět, jak je mu to proti mysli, než pohrdání na Spockově. Bez dalšího slova se rozešli.
O pár sekund nato se rozevřely dveře pitevny a ven se vydral další silný výpar konzervační tekutiny. Dysonová vyhlédla ven do chodby a zpozorovala, jak o dvoje dveře dál Spock překračuje práh vědecké knihovny. Cortejo byl už pryč. "Čistý vzduch," houkla na Frazera, "uvidíme se později."
Neušla však víc než tři metry, když zpoza rohu chodby náhle vystoupil McCoy. Uchopil Dysonovou za loket a zavedl ji do místnosti v sousedství. "Máme se sejít na večeři, vzpomínáte si?"
Zavrtěla hlavou. "Promiňte, Lene, ale nebudu moci."
"Diano, vy jste přece celý den nic nejedla," namítal McCoy.
Pokrčila rameny. "Jsem úplně zahrabaná do zpráv z pitevny. Pod Spockem musí pracovat všichni badatelé i lékaři přes čas."
McCoy se znenadání zašklebil, "Počkejte chviličku. Cožpak nepatříte do mého oddělení? Jako šéflékař bych vám mohl nařídit..."
"Nesnažte se tu ohánět svou hodností," kárala ho Dysonová. "Vaši funkci nyní zastává doktor Cortejo." Škodolibě se usmála. "Na rozdíl od vás nemá ovšem odvahu odporovat Spockovi." Zahryzla se do rtu a opět rychle pohlédla do chodby. Ulevilo se jí, že tam nikdo není.

Poznámka

prvního důstojníka nikterak neuspokojila Kirkovy obavy. "A pokud ne, mohu začít s našimi přípravami na další útok proti nám. Zatím koulím očima na všechny strany, kde se co šustne."
"Pravidla pro hru se nedají obecně uplatnit pro realitu." Spock energicky odmítl přijmout představu štěstí. Ani Kirkovo legendární spoléhání se na příznivé náhodné faktory nemohly otřást Vulkáncovým pevným přesvědčením o platnosti zákona pravděpodobnosti.
"Nu, nejméně pár hodin ještě nepřijde žádná odpověď od ředitelky Frielové," řekl Kirk s úporným klidem. "Budu ve své kabině."
Spock zamířil opačným směrem, ale když zaslechl lehké kroky muže za sebou, ihned se zastavil. Rozhlédl se a rázoval zpět za úřadujícím šéflékařem. "Doktore Cortejo, požadoval jsem, abyste byl při pitevním hlášení přítomen."
"Aha, ano. Bohužel jsem se zdržel jinde." Doktor se otočil, ale Spockova břitká odpověď ho opět obrátila k prvnímu důstojníkovi.
"Nejspíš shledáváte, že jsou vaše nové povinnosti příliš náročné." Na Vulkáncově obličeji vládl smrtelný klid. "Je-li tomu tak, mohu pro vás zařídit to, že se vrátíte na svou bývalou funkci."
Cortejova ústa se mrzuté roztáhla. "Můj čas je vyhrazen pro živé. Nijak se nezajímám o hnijící maso."
"Na to, čemu vy osobně dáváte přednost, nesejde, a také v tom se mýlíte. Jestliže nebudeme věnovat dostatečnou pozornost těm cizincům, může nakonec z posádky této lodi zbýt jen to hnijící maso." Spock vtiskl Cortejovi do ruky tabulku s daty. "Z tohoto důvodu požaduji, aby uvedení pracovníci zaměstnaní léčením byli dočasně převedeni na práci při výzkumu cizinců."
"To je ale třetina všech mých lidí!" zvolal Cortejo s úžasem, když si prohlížel seznam.

"Je to možné, ale není to pravděpodobné," prohlásil Spock. "Buněčné rozbory vykazují podstatné biochemické rozdíly."
"Kromě toho," dodal Frazer, "prozatím jsem nenalezl žádný doklad toho, že jeden nebo druhý druh má různá pohlaví." Popotáhl o kousek elastické zelené tělo. "Mají všichni podobné orgány, srdce, plíce a žaludek, ale zatím žádný zřejmý reprodukční orgán."
"Není to slibný kandidát pro rozmnožování pučením," podotkla Dysonová, "zcela jiný než ti rozplizlí Úzani." Frazerova rudá pleť nabyla hlubšího odstínu. "Tak pozor! Mezi Úzany mám své nejlepší přátele."
"Měla jsem na mysli čistě vědecký popis."
"Svým myšlením mají do rozplizlosti daleko," Spock poznamenal s nestranností vědce. "Fakticky se uznává, že jejich jazyk se obdivuhodně hodí pro vyjadřování základních pouček teorie jednotného pole."
Kirk, který se s Úzanem nikdy nesetkal, už dál nemohl nepopustit uzdu svému temperamentu. "Nejde mi sakra o nic víc než o tohohle cizince," vykřikl na ty tři badatele. "A chci vědět víc o tomto cizinci, jak je to nejdřív možné v lidských silách." Kapitán pohlédl na Spocka a zase se vrátil ke klidnějšímu tónu. "Tím se vás nechci dotknout, pane Spocku."
"Nedotkl jste se, kapitáne," řekl Vulkánec. Jeho tmavýma očima prokmitl pobavený záblesk. "Nemám však v úmyslu omezovat se na lidské meze výkonnosti."
Dysonová si s Frazerem vyměnila zoufalý pohled, který nasvědčoval tomu, že vědecký důstojník uplatňuje svá náročná měřítka i u svých podřízených, i když podědili jen lidské možnosti. Na pokyn prvního důstojníka začali připravovat cizince na namáhavou pitvu, která poskytne více tkání k vědeckému rozboru.
Za Kirkem a Spockem se táhly čpavé výpary konzervační kapaliny i poté, co vyšli z pitevny na chodbu, a jen pomalu se rozplývaly v čistém vzduchu.
Kapitán se zhluboka nadechl, aby si pročistil plíce. "Porušil jsem rádiové utajení."
Spock okamžitě přestal studovat svou tabulku s daty, kterou vynesl z pitevny. Soustředil pozornost na Kirka a povšiml si toho, že kapitán ponuře svírá čelist.
Kirk pokračoval: "Nařídil jsem Uhuře, aby se ohlásila na Wagnerově obchodní stanici a aby si tam vyžádala podrobný záznam o letových trasách. Potřebuji se dovědět, odkud sem přilétly ty útočné čluny."
Spock zamyšleně přisvědčil: "Souhlas. Ty informace stojí za to, abychom riskovali, že nás najdou."

"Ne, to nebude nutné."
Poručík byl zjevně zklamán, ale díky svému těkavému založení se záhy dal přitáhnout cizincovou zvláštní anatomií. "Samozřejmě mají oba druhy tu podivnou lebku se dvěma mozky."
"Takže pocházejí ze stejné planety."
Frazer se chystal kývnout na souhlas, ale pak si to rozmyslel, když Spock opravil kapitánův uspěchaný závěr. "Morfologické podobnosti nejsou dostatečným důkazem společného původu. K paralelnímu vývoji mohou podstatně přispívat i ekvivalentní tlaky prostředí. Nicméně však ze zdvojení v řadách základních aminokyselin usuzujeme, že je vysoká pravděpodobnost téže planety jejich původu." Pokud i Spock pociťoval fyzickou nevolnost v pitevně, velmi dobře ji zakrýval. Trpěl však převelice tím, že Frazerovi se nedostává přesnosti ve slovním vyjadřování. "Značné morfologické rozdíly však mohou ukazovat na to, že jde o odlišný druh nebo snad dokonce odlišný rod."
Pokynul mladému poručíkovi a mrtvolu otočili. Xenobiolog ukázal na veliký hlízovitý výstupek, který se vzdouval vzadu za krkem nedaleko lebeční spodiny.
"Zatím jsme nestanovili, co to je, ale má to patrně vztah k funkcím nervové soustavy. Do levé mozkovny vede řada spojení a Krkavci mají rovněž podobný orgán, jenže těm zřejmě atrofoval."
"Zajisté by rozdíly mohly být zvýrazněny pohlavním dimorfismem," zamyšleně prohodila Dysonová.

Fyzické vyčerpání zřetelně značně vyčerpalo xenobiologa, jindy tak překypujícího energií. Ani Kirk neměl lepší náladu.
Nebyl sice tak unavený jako xenobiolog, ale byl nekonečně více znepokojený tím tvorem, který nyní ležel na pitevním stole. Navíc se mu zvedal žaludek stejně jako při jeho poslední návštěvě v pitevně. Naslouchal však pozorně, když Frazer podrobně rozbíral podobnosti mezi oběma druhy.
"Přes povrchní barevné rozdíly mají oba stejné znaky ve stavbě kostry a svalstva. Tento konkrétní druh je menší a méně vyvinutý než Krkavci s modrou kůží, ale nemohu říct, zda je to typické pro celý zelený druh či zda jde o pouhou individuální odchylku uvnitř téhož druhu. Zobák je stejný, drápy stejné..."
"Stejný je i jed," řekla Dysonová, která promluvila poprvé. "Zasahuje centrální mozkovou soustavu téměř okamžitě, paralyzuje motorické funkce a blokuje receptory bolesti. Dosud zkoumám přesný řetěz chemické reakce."
"A jak je to s protijedem?" chtěl vědět Kirk.
Frazer mávl rukou směrem k malému poháru na druhém stole. Byl naplněn načervenalou tekutinou. "Dnes ráno jsem synteticky připravil jednu nadějnou dávku. Přál byste si ukázku, kapitáne?" Uchopil cizincovu ruku a obnažil jeho zápěstí až k rozeklaným pařátům.